Zpod vlčí tlapy

Múzovi

16. května 2011 v 23:23 | Raven
Taková drobná óda. Něco, jako psaníčko - takové to, co si posílají děcka na prvním stupni, jen aby někomu způsobily akutní záchvat rudnutí.
Ale můj Múza? Ten asi jen tak nezrudne... No kdo ví, co se od něj ještě dá čekat? :))

Ať žije nadsázka! :)))








Múzovi

A pak je tu můj Múza
přioděný v ničem s hermelínem
diktuje mi co napsat dál
A každý verš v rytmu trochu jiném
se přes noc lehce plytkým stal

Svému Múzovi každé ráno
skrývám své verše z dohledu
Hledá je korunou z vlasů (Tak podivný král!)
Ví, že lepší nedovedu
- o důvod víc, aby se smál

Přehlížení

14. března 2011 v 23:20 | Raven
Kurník. Nemůžu mluvit. A teď dokonce ani dýchat. A ani jedno z toho mi nedělá žádnou radost. Přičtěmež k tomu, že mám hromadu práce, na pátek ducháčka na dorostě a závratně se blíží středa a porotcování ve školním kole prezentiády.... Takže do sebe liju chemii a doufám, že mě to umrtví natolik, abych přežila. Ha, oxymorón v běžné mluvě!
Horší je, že mě dostupná chemie neumlčí mojí psychiku. Nebo bych spíš měla přijít o srdce? Těžko říct.
Žádné rozebírání. Verše vysvětlí... (Veršokaňka)



****
Tak zírám do očí svému vlastnímu stínu
má v očích nějak malicherný splín
a ty unavené oči v zrcadle
na mě smutně hází černou hlínu
- toť důvod, proč se přehlížím

Křídla

21. října 2010 v 19:23 | Raven
Jedna kratší z  července. Jedna obdobná už tady je, jen tahle čekala v notesu, až  přestane bolet. Možná si dotyčná ještě pamatuje, že to bylo pro ní, jestli ne, tak jenom dobře.

Občas lepší úplně zapomenout.


rav











Teď cítím se tak trochu sama
můj Anděl mi to nevěří
a není tu - hlídá toho tvého
z křídel mu staví přístřeší

Tvůj Anděl totiž tiše pláče
a pro slzy tě nevidí
vzbuďte ho někdo, toho spáče,
ať nechá smutek pro lidi!

Sobotní

24. dubna 2010 v 21:22 | Raven
Ještě jedna z Velikonoc. Tentokrát o ní nic ironického... to víte, moc vážné téma. Možná jindy. Mám pár hezkých i nehezkých zážitků, hodlám se někdy podělit (Hn, sliby chyby, díky za upozornění, Adalberte.) Kromě toho, matinka mi vyhrožuje mými údajnými žaludečními vředy, což se mi ani za mák nelíbí.

Kchch.
Jsem mentálně mrtvá, ale to neva. Když ne vy, tak nevadí.
Enjoy.
ra





*****
A po tom dni
který lebku vyvolil si v znak
přišla sobota a svou bílou
i připomíná čerstvý hrob však
je bolavá a svírá
Jak když člověk procitne a ví
že nic nebyl jen sen
- pak o čem je víra?
A s otázkou na rtech a hořkostí v hlase
je to a neumírá
Naděj je čekat na neděli
a světlo ve vlasech
je svatozář spletená z tvých
slz
Hrob když zírá do tmy prázdný
ústa otevřená k děsivému křiku
chce se mi plakat slzou skropit zem
a až vyrostou sedmikrásky
chci zasadit pugét díků
právě sem

Iracionální

28. února 2010 v 23:02 | Raven
Nazdar vážení.
Tak a je to tady. Končí mi jarní prázdniny a Velikonočky nás čekají až za měsíc. Aby toho děsuplného nebylo málo, bolí mě hlava z toho psího počasí, co je venku (nebo to alespoň říkají. Dneska jsem neměla čočky a brýle už si na nos taky nevezmu a když se takhle podívám z okna, nevidím nic. :)))

A zítra dvojhodinovka fyziky.

Mám pocit, že mě z toho klepne... jestli se z té bolesti nevyspím, tak nevím.

Pokud bych se mohla zmínit o těch verších pod perexem... psala jsem to z náhlého popudu mysli, jsou to jen myšlenky, nějak zvlášť nečesané. Uvidíme, jestli se to bude líbit.

P.O.E.Z.I.E.

Hňác.
Vaše











Malá pohádka o spánku

9. října 2009 v 23:59 | Raven

Tak. Sice se zpožděním, ale přece. Faktem je, že tohle jsem ani nechtěla přidat, nicméně... Napsala jsem to až dnes. Je to divné. A kdo čeká rýmy, má smůlu.

A je mi dobře.

Pařát a klof, Ravie :)))

A když jsme upadli v sladkou mlhu
- někteří o nás říkají, že spíme -
kamení andělé se rozplakali
a skrápěli nás slzami
a proto se nám dobře spalo
pro rovnováhu světa

Zatímco naše víčka těžkla
v záhlavníku dozrály i šípky
- to růženky hlídaly náš spánek
přestože na růžích máme ustlán
od trnů
zbylo spousta trpkých ranek

Zatímco jsme se motali do pavučin
- ne zcela svojí vlastní vinou -
vlčice kapitolská učila své syny
přesně ty pavučiny správně tkát
zaplést spící do bludného kruhu
budeme bloudit a přitom spát

Vlčí tma

15. března 2009 v 18:51 | Raven
Chtělo by to nějaký lelegantně intelektuální článek nebo tak. Říkám vám rovnou: nebude.

Potřebuju... Potřebuju, POTŘEBUJU ruku kolem ramenou.

Rav

Stěny mají oči

10. listopadu 2008 v 20:09 | Raven
Možná byste to neměli číst vy, kteří máte strach z divných lidí...
Necítím se dobře... Ale to nic, to nic... jsem poslední dobou moc... moc sama...

Co mi šeptalo světlo

25. srpna 2008 v 15:41 | Raven
Nová - tedy relaxová - prkotinka. Asi mi nebylo moc veslo, respektive jsem měla opět vlkodlačí náladu... navíc venku byl krásný měsíc. Kdo by se divil, že takhle budu psát? :)))

Výkřik

31. července 2008 v 21:48 | Raven
Já nevím, něco mě inspirovalo... snad jsem potkala někde dva lidi, jejichž pohledy říkaly právě toto... Těžko teď říct. Možná, že když budu přemýšlet, příjdu na to. Možná to bude jednou i můj výkřik. Výkřik - pro co? Jistě ne hrůzy, ani ne radosti... ten výkřik je hořký jak lístky pelyňku. Je hořký jako černá vzpomínka. Jako včerejší večer.
Achjo. Já za tu melancholii prostě nemůžu.. ale už je to tak. Mozková chemie se mnou hází a já se nemůžu nijak bránit. Tohle je jediná cesta.
Enjoy it.

Smrti vlčí pod kůži

29. května 2008 v 21:03 | Raven
Vážení a zvážení, i vy nezvážení, i ti, co váhu nemáte, zkrátka přináším vám opět ždibec melancholie sobě vlastní.
Nevím, co to má znamenat, proč jsem to napsala a jak mě to napadlo. Prostě to tu je.
A je to příběh.
O víkendu tu nebudu, takže když mi tu něco zanecháte - tedy něco jako známku, že jste tu byli - budu vám vděčná. A ne, že na mě hodíte bobek.
fajn. Prosím, myslete na mě, ať vše přežiju ve zdraví a v nějaké, alespoň minimální, duševní pohodě. Tak.

*Psychopatický smích* - koutek poezie

2. května 2008 v 15:02 | Raven
Pche, Pche, pche!
Do té fyziky jsem samozřejmě nenapsala ani čárku. Zato jsem napsala dvě zvláštní básně. Jedna má jen jednu sloku:
Co po mně chcete?
Ne, nebijte mě!
Snad mě osvítí,
však rolety jsou zatažené.
A Rozum to nepřežene,
Ten to nehrotí...
Ou.
Chtěla jsem jít se spolužačkama na zmrzlinu, ale... ("Hele, holkýýý, ona mi fčera Andríška říkala jakó, že Bohouš je prej tepléj!" ... "To je nechutný, co, jak se s ním tak tahá, já jsem na stoprocent lepší a on začne chodit zrovna s touhle!" ... "Jo, děti z Bullerbynu, to jsem četla, né?")
Jasný, jó.
Druhý kousek není také moc normální, ale zato už není tak vtipný :) Jak říkám, vzniklo to při písemce z fyziky, se nedivte.
Rozklikněte si to.
↓↓↓

Ve spárech vlka

11. prosince 2007 v 21:18 | Loriel RavenCrow
Proklatej den. Věnováno Strigg. Aby zítřek byl lepší, než dnešek.



****

Jak nebe plakalo

2. listopadu 2007 v 22:00 | Loriel RavenCrow
Jak nebe plakalo? Kde se ten nápad vzal? myšlenka bleskla, srdce zasténalo... Jsem momentálně tak trochu na dně, ostatně... kdo ví, co chtěl básník říci. Ale vystihuje to to, co právě teď cítím.

Pro Emilku

13. října 2007 v 13:57 | Loriel RavenCrow
Pro Emilku
Z podvědomí
vlčích máků
cítíš spaní -
po heřmánku
pod hlavou jehličí -
a nad hlavou nebe
a ti dva, co mají jen sebe,
svědomí vykřičí
zpod polštáře sny
a pavoučků aviatiků...
Co srdce zahřálo
u plic astmatiků,
to mor zachvátil
a co se nestalo -
ve zlaté oči
a zlaté srdce
jen dech,
co je smočí
v ocelové tůňce.
Plné zapomnění
hudba v srdci -
je to co zpívá
to psi a vlci
to srdce se -
vzdouvá...

Vlčkova balada

12. října 2007 v 20:21 | Loriel RavenCrow
Chaotické myšlenky vyklopené na klávesnici. Co od toho čekat? Nic...

Lupus est homo homini...

Jak slza, když stéká po líci
jak víla, tančící s měsíci.
Nebo je to Vlk?

Vstříc všem dlouhým nocím
já pláču, tiše prosím.
Bojím se tě, Vlku!

Že moje rány nejsou jen fámy,
oni se však neptají. Neptají.
Vlci šeptají.

Tvoje smutné oči mlčí,
když skrývají úmysly tvé.
Vlčí.

Jedna tlapka, po ní druhá
jednou déšť a jednou duha -
nebojím se Vlků!

Zvíře, co má srdce.
Nevinnost co chutná sladce.
Ty nemůžeš být Vlk!

Však sama jsem vlkem.
 
 

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com