Sedmero Havranů

Ignore moi

13. ledna 2012 v 22:43 | Raven
Achjo. Boty na ples nemám, za to mám na ples akné a kruhy pod očima. Občas se mi prostě chce zmizet, s tím, že se možná objevím, až se zase uklidní vody. Zůstávat chvilku bez povvšimnutí, bez těch hrozných otázek, kterými mě pořád někdo sužuje (pro svou sestru jsem wikipedie, anglicko-český a česko-anglcký slovník, vzdělávací a módní poradce). Když si náhodou někomu postěžuju, že se mě někdo furt na něco ptá, zpravdidla následuje "A kdo se tě na co ptá?", což je dílem vtipné, ale dílem také pěkně smutné.

Nevím, co je to přesně za útvar, jestli kompaktní "báseň" nebo serie miniaturek, těžko říct. Psané najednou.

Francouzsky tak dobře neumím (ani po pěti letech školních francouzštin), takže mně pomohla tato milá umělkyně.

Dva tahy zmizíkem

Chtěla bych zmizet jako kniha
spolknutá dlouhým regálem
Chtěla bych zmizet jako tíha
jako těm kteří letí vzhůru pod nohama matička Zem

Chtěla bych zmizet jednoduše
tak jako zmizí pára dechu
Chtěla bych zmizet jako duše
politika z odposlechu

Chtěla bych zmizet jako kapka
vypitá sluncem ze stébla krásy
Chtěla bych zmizet jako zkratka
jež dovedla tě do nesnází

Chtěla bych zmizet jak svědek klíče
Se změněným jménem těžko žít
Chci zmizet jako starý smyčec
Chci zmizet jako svatý klid

Chtěla bych zmizet odletět navždy
nemyslet nikdy na návrat
Zmizet si z očí zatouží každý
kdo někdy viděl oči lhát

Zaočení suicidální

18. prosince 2011 v 23:00 | Raven
Mamma mia, je to tady zase.
Mám báječný nápad. Koupím si desetikilovou palici a příště, až se zase něco podobného vyvrbí, dám si tou palicí takovou přes palici, že se mi instantně rozsvítí.
Bude jasno hned, jak dočtete následující verše. (Mě bude jasno, až se tou palicí ráčím trefit.) (Hah.)
A pak mi prosím někdo půjčte rýč.
Nebo pronajměte parcelku u krematoria.
Nebo mě prostě zítra ráno pošlete ven a bude ze mě mrazem vysušená mumie (Už takhle bych si na rtech mohla strouhat sýr, kdyby to bylo hygienické).

Verše věnuju (vy zvědavci zvědaví :P) :)
P.S. 1: Kdo se nechal nachytat? :))
P.S. 2: V titulku se nenachází žádný překlep. :)


Další modrá

Mám zvláštní pocit sebevraha
zrozený kolem tvých duhovek
Neměla bych, ale udělám to znova
a možná znovu ztratím dech

Jsem jen ten malý modrý plamen
co zaprská a vyhasne
Své oči mám ze zastaváren
ty tvé jsou tolik úžasné



Za závěsem nakrátko

1. listopadu 2011 v 0:15 | Raven
Na svědomí to má travelmug s horkým čajem, první hodina společenskovědního semináře se základy logiky a moje nechvalně známá až-moc-obrazotvořivá mysl. He he, vidím tu radost ve vašich očích! (- řekla a pro jistotu hodila brýle po Adalbertovi) Tedy doufám, že nezklamu vaše mě rozmilá očekávání...
Pakliže se zase objeví interpretující ochotníci, vězte, že těchto pár řádků má zcela vyhraněný význam. Berte tedy prosím při výkladu ohled i na moje city, které jsou poslední dobou lehce rojitřené (viz níže) :)
Ráda bych ještě připojila nějakou poznámku, velebící předélku tohoto literárního počinu, ale myslím, že si sami všimnete, že jsem se opravdu překonala. :)

Peace vašemu majndu,








P. S.: zdá-li se vám můj jazyk šroubovanější než obvykle, vězte, že to má na svědomí angličtina velevážené paní Jane Austenové a čeština velevážené paní překladatelky. Číst obě verze Pride a Prejudice (resp. Pýchy a předsudku) najednou je rodinný román hárdkór. (A způsobuje poměrně neodbytné pocity hlouposti, když už potřetí čtete tu jednu anglickou větu a nejste s to jí pochopit...)


Za závěsem nakrátko

Za závěsem číhám na anděla
a spásu tuším, kde kráčí on
Je pod každou lampou málo světla?
Co křídla nesoucí lampion?

Praskám když jemu hoří perka
Skleničkou vína hasím déšť
a z anděla je vodoměrka
Ze zbylých peříček mi skládáš lež

Logicky závěrem nemám co říci
Každý chce lásku jako trám
Benzínem ředím pryskyřici
a ohnivě čelím pohromám

Bezdotyková

30. října 2011 v 14:49 | Raven
To jsem si ještě minulý červen myslela, že hůř na tom časově ani být nemůžu. Ale jde to. Maturitní otázky, pravidelné písemky, autoškola, společenské akce, mládežnické akce... a pořád dokola. A spát zatím taky musím. Naneštěstí.

Nedávno jsem Bohu řekla, že v zájmu všech a kvality mého vytouženého vážného vztahu napořád a navždy se dočasně vzdávám veškerých svévolných pokusů nějaký vztah navázat. Což docela vychází, jenomže mi nedošlo, že v mém životě nejsem jediný navazovač. To se rovná průšvih.

Tak jsem se rozhodla se z toho vypsat, protože já nejsem zvyklá rušit sliby a ani k tomu nemám dostatečnou motivaci. Ale ty sny, to bych radši celou noc bděla...

Možná je to také docela nefér testovací strategie, ale to mě napadlo až pozdě. Hm, jsem sice dost příšernej člověk, ale snad zas až tak ne. :P








Bezdotyková

Máš kouzlo chůze po mokrém peří
provinilý pocit tropického ovoce
připomínáš všechny, kteří
nejradši chodí po morkém sněhu
šťastní a na mol opilí
a vážně to myslí od srdce

Druhá nedarovaná

29. května 2011 v 18:59 | Raven
Jedna ze série Nedarovaných (kterých bude ještě požehnaně, protože "darovat" už hodlám jen jednu z nich). Konkrétně z téhle mám ohavně mizerný pocit, protože tehdy jsem se domnívala, že by mohla být o nás. (Fuj, ošklivé slovo :))) Jo, věčná naivito, nemohla. (Občas mě překvapuje, že svět se mě stále snaží přesvědčit o tom, že se po něm pohybují ženy nepočitelněnásobně lepší, než jsem já, ačkoliv já si to velmi dobře uvědomuji už nějaký ten pátek... :)))

Tahle byla jedna z těch lepších - užijte si ji. A odmyslete si tu hořkost... vždyť to původně vůbec nebyl úmysl... :))









Druhá nedarovaná

Ticho je hudba, kterou zpíváš
když zblízka jí hledíš do očí
Stejně zní, když sama Kleopatra
perlu dá vínu v područí

- a potom vypije ji. Chuť ji svírá
Na patře sladkost sedmi chvil
Ticho je hudba, kterou zpíváš
pro toho, kdo to nezažil

Nedarovaná

28. dubna 2011 v 20:56 | Raven
Ahoj přátelé. Než se zítra směle vydám na tři dny dělat pohyblivý terč (no, pohyblivý... spíš poskakující a padající), rozhodla jsem se vás obdařit malým množstvím špatných veršů.

Mám naději, že vás tyhle tragické příběhy zaujmou více než mé předchozí dílko. Soudě dle počtu komentářů, moje pozitivní sluníčkaření vás evidentně moc nebere ;) Ehm, takže... Tyto verše jsou tragické. Původně měly být darovány, nicméně ten osoba, kterýžto měl tyto a jiné verše obdržet, mi frakturoval (nebo fakturoval) srdce. Takže nedostane nic. A ještě mu to nedaruju. (No, vážně žádné násilí nebude, jen se mi líbí ten svojní dvojsmysl :)

Pakliže k tomu potřebujete něco slyšet, pusťte si k tomu buď toto (Upozornění: značně motivující) či toto (Upozornění: pro osoby s frakturou srdce značně demotivující).

Nuže, přátelé, jdu poslat svou poslední vůli, sbalit feťáka*), k němu pět svých švestek a zítra mi přejte štěstí do deště plastových kuliček...

*) feťák je můj narkomanský spacák. Původcem je Tygřík, která, když pobývala u mě na náštěvě, nahlédla pod moji postel (Pro všechno na světě! Nezkoušet! Nebezpečné!) a zahlédla tam můj větrající se spacák. Feťák pak zlidověl.










Nedarovaná

Šššt. Lžeš si do kapsy
či do sklenky vína
za obojí tě obdařím
svou láskou podivína

A venku trpce voní hlína
a šeřík s hlavou po dešti
Na každém řádku najdeš pravdu
(či lež napsanou tak krásným perem)
o všech, kteří už odešli

Šeptaná

7. dubna 2011 v 21:54 | Raven
No, netvrdím, že se to nerozpadá. Netvrdím o tom kdo ví co. Je to tady, protože pořádné miniatury mám zatím jenom tři a protože v dubnu jsem ještě neuveřejnila, ani co by se za nehet vešlo (kdo by taky takovou věc uveřejňoval, že).
Je to takové nesourodé, protože při psaní jsem létala myšlenkami kdovíkde. Obecně teď pořád někam lítám.
Radši.

Budete asi muset posoudit sami. Já jsem na to příliš vyždímaná ;)

Mějte se KRÁsně, pařát a klof,






Sypu se na kusy
před tvýma očima
Jsem tvé věčné asi
jsem jako lavina

Ne - Jsem spíše malá kapka v moři
a nejsem nijak výjimečná
Všek jsem pouze jediná která shoří
když ty se na ni podíváš

Objímat stěnu za kterou spáváš
je nápad vskutku mizerný
Však chce to invenci a velkou kuráž
zkoušet se vlíbat do stěny

Příběh šíleně uplakaného okna

20. března 2011 v 22:25 | Raven
Ahoj přátelé.
Jak tak hodnotím uplynulý týden, mám pocit, že je zase na čase napsat Adalbertovi. Ale kdo ví, jestli se k tomu dostanu. Poslední dobou mám hromadu podobně špatných nápadů.
Prozatím přidávám něco málo veršů. Jsou částečně ranní a částečně před a popůlnoční. Pro mě osobně jsou sice nesourodé, ale stejně dohromady tvoří jeden logický celek. Inu - rána a večery pro mě často znamenají to samé, co se týká mých vlastních citů (které jsou, jen tak mimochodem, solidně pošahané).
A pořád čekám.
A vy se mějte krásně. :)







****
Když světla kloužou jako déšť
po sklech brýlí a po oknech
Tvých andělů se ptám, kam jdeš
a kladu jim na srdce zas a znova
že navždy chci slyšet bít tvůj dech

A když pak sedím na schodech
a hledím mlčky do nikam
polykám tiše svoje slzy
Vždyť až se potkáme budu se zas
tvářit, že strašně pospíchám - -

Na srdci sněhy tají

2. prosince 2010 v 20:20 | Raven
Věci jsou spletité. Venku je to něžně krásné a studivé (vzhledem k tomu, že tyto dvě vlastnosti má i zmrzlina, je to pozitivní), mě začalo bolet v krku (už jsem si říkala, že je to nějaké divné...) a pak se stane i to, že stojím dvě hodiny před tabulí. Ať už se děje cokoliv, nějak si to všechno užívám, včetně toho, že se občas nedaří. A učím se svaly na biologii a hloupě plácám, Takže k věci, přátelé, než vás unudím svými plky k smrti. :)

K dílu - sníh a prapodivný cit. Dopis jemu, dopis někomu, dopis nikomu. Těžké je bojovat, špatné je se vzdát a těžké opomenout. Těžké gumovat kaňku z čerstvého sněhu...

tak.

¨




***

Nad dopisem plným cizích slov
skláním se lechtám svými vlasy
slova jsou krásná láska tíží
roztrhám ho nepošlu ho taky komu asi
zapečetím ho svou
zmrzlou slzou
A třeba nás to sblíží
že za našimi okny padá stejný sníh:

"Padají labutě na kusy rozstříhané
slůvka jsou štvaná jak divá zvěř
mám otázku na váš klobouk pane
labutě jsou tuze tiché ve svých citech studí
stopy ve sněhu kapku krve dají
to jsem já ta cizí slečna
a z celého srdce prosím vás
A pak jsou dny které utichají..."


Krapátko zlomené verše

16. července 2010 v 19:50 | Raven
No, komu se to nestane, občas (jestli se nepřestaneš ihned tak pohrdavě usmívat, Adalberte, nakrmím tě Bezručem!)(Dobrá, občas je eufemismus.) se naprosto hloupě a nevhodně zamiluje, blá blá blá. Pak něco uslyší, to ho zlomí ještě víc než pocit, že to prostě nejde, je z toho s hlavou v pejru a je celý prostě... zlomený.

Stane se, můžu dodat já a na střípcích svého srdce si zatančit tanec australského domorodého kmene. Jechecháchá. A Adalbert se mi zase směje. (Jednou ho udusím buráky. Praženými v medu. Chá.)

Předtím, než se zapopelím zpátky do svého místa, kde se budu snažit najít ztracenou rovnováhu a rozluštit hádanky typu "Jsem vlastně to, co jsem?" a tak podobně, sem hodím pár nalomených veršíků. Je to docela zábava, ale v kombinaci se stýskáním si a s těmi sladkohořkými sny to docela dost bolí.


Au revoir,
rav

***
Tančit je jak sbírat střepy
do bosých nohou Bože můj
slib mi že jednou zase prozřím
a prosímtě Ho opatruj

*
topím se
dýchám zvuk a plivu vzduch
a ad absurdum
mohu se zblánit abych byla jiná
krvácím uvnitř a trochu se mi chvěje hlas
utečte dokud jste živí
a s celým srdcem

*
V tak velké tmě že nedokážu
skoro se zasmát vlastní dlani
je důvod proč vodu s vínem kážu
dřív než je spolu stužkou svážu
a v oheň uložím

*
uložím ohni svá těžká víčka
své slzy s vůní benzínu
Otázka se vtírá
výsměch je víra
že stále někdo drží stráž
v květech jasmínu
a nenechá tě spát

*
Nadýchnout se tvého dechu
nechat si o tvých očích zdát
a přesto vědět, že nerozumíš
je zkrátka smrtonosný chlad

*
Pojd trochu blíž a ukážu ti
své zlomené srdce
už po sto padesáté
jsem jak 
cirkusová atrakce
a biju jen pro ty kteří lámou
jsem sama se svou v hlavě slámou
a černou slzou na koutku
rtu

*
tančit je jak dýchat svůj křik
je naivní a hloupá doba
bojím se že uvidíš
že lámu se a padám


Sonet o naivní touze

28. června 2010 v 20:20 | Raven
Mám poslední dobou pocit, že má schopnost napsat cokoliv kvalitního závratně rychle klesá. Inteligetní a kvalitní rýmy mají zřejmě zase dovolenou (dovolená 360 dní v roce - no kdo by to nechtěl?) a rytmus evidentně naskočil do Pendolína a odjel kamsi směrem ku Praze. Sonetová forma mě sice hluboce fascinuje, ale napsat ji zcela očividně a uchaslyšně neumím. Ale to je putna. Tohle je spíš o obsahu.
No, tak přímo vraždit mě za něj nemusíte. Ale musíte chápat, že citová deprivace prostě udělá své - nasekala pěknou paseku a podle všeho ještě s mýcením neskončila. Takže se opčas deprivovaně kývu a deprivovaně se směju (což se strašně líbí Tygře) - a konečně píšu tyhle naprosto klišoidní patvárky.
Chi chi cho cho che che.

Pařát a klof,
tak.

°°°°°°°
Máš srdce ze skla nebo z kamene
kdo ví jestli je mramorové nebo se snad snadno tříští
a tak často a tak náhle zmatené
když ujel ti vlak a ty čekáš na ten příští

Je lepší spalujícně toužit
nebo prostě jenom mít
Je lepší plakat u kaluží
či mít v duši hluchý klid?

Neznámost je výsada fantazijních králů
podivínů jež léto honí v ulicích
Představa se často skrývá v málu

Neznám tě - ale pohled těch tvých očí snad
Jsem bez naděje, ale myšlenka je krásná
na to, že mohl bys mít rád

Drobná píseň o naději

19. května 2010 v 20:35 | Raven
zatímco okna periferních barabizen velmi tiše a velmi zřetelně artikulují poměrně bezvýznamná slůvka: miluji miluješ milují - jako nápověda z nápovědní budky
(Karel Kryl - Hannibal)


Droboučká. Čerstvá jako některé moje jizvy. Maličká, ale stejně nepatří do miniatur - na to má tahle blecha moc velký význam. Je to písnička, ale ne a ne se trefit s melodií. Až najdu někoho, kdo jí dá tón, možná budu konečně šťastná.
Obraznosti zdar.
(A Kryl byl génius.)

tak.








Naděje je nová láska -
ta, jež si přijde nad ránem
a oděna v tichém rozhovoru
a vyznání tak nesnadném
přináší malou prosbu v očích
a zlatý křížek na prsou
Mám o ní strach, že ranní koně
jí na kopytech roznesou

Sonet druhý

29. července 2009 v 16:16 | Raven
Mrtvé hlavy na zdech
a koruny králů lesa
květiny mrtvé po staletí
a u stropu léta stejný vzdech

Uletí či neuletí
bude nás děsit ještě léta?
Pozorujeme ho, starost v očích
a on stále neodlétá.

Budeme horší, lepší, stejní,
lhostejnost bude v našich očích dlouho tlít?
A protože jsme obyčejní

přinese lhostejnost i klid?
Pavučinu mám ve vlasech
A kolem lustru krouží - stále stejný vzdech

Co jsem

18. června 2009 v 22:30 | Raven
Světe, třes se!

Dějí se divné věci!

Eliška (=ten Eliška, aby nevznikala mylná zdání - čili, Eliška je mužského pohlaví!) mě donutil dělat podezřelé činnosti.

Bum bác, múza se vloupala do brzo-cizího pokoje oknem a je doma. tady. U mě.

P. O. E. Z. I. E.

Věřit

16. října 2008 v 18:20 | Raven
Neptejte se "Už zase?!", protože vám je to houby platné.

Zesinat

10. října 2008 v 22:11 | Raven
To první dvojverší mi leží v hlavě už pěkně dlouho.


Kdo řekne, že je to dokonalé nebo něco podobného (typu úžasné, dechberoucí..), useknu mu nejdřív obě nohy, pak ruce a pak hlavu, protože to, co chci, je kritika a ne oslavné hymny na nějakou slečnu Raven až do nebes. Protože já vím, že přesně takové (dokonalé, úžasné, dechberoucí) to není a taky jsem to nepsala tak, aby to tak bylo - taková Raven prostě není...

Snad jsem vás neurazila a srozumitelně vysvětlila.

Ehm, zde ten zblitek je. Trochu se mi pak ulevilo, ale jen na chvíli, protože to pak zase nabralo grády. Chjo.

Daleko

28. září 2008 v 20:52 | Raven
Tohle jsem psala někdy na konci srpna, v reakci na Carmen... hledala jsem ten článek, ale nenašla ho (Jakto?!)
Musela jsem sbírat odvahu, abych to sem hodila, ale konečně... je to tady. Nelekněte se, prosím. Je to hodně dlouhé.
Za to všechno mohou modré oči (*úsměv úsměv úsměv*) a taky strašná dálka.

Kill me if you can (Budiž proklet)

26. září 2008 v 22:03 | Raven
Kill me if you can - zabij mě, jestli můžeš. Válka. Někdo mi poslal Beatles - Help! Je tam... "Help me if you can". S vyměněným slovesem to mnohem lépe vystihuje situaci.
Ne, nájemným vrahům neotvírám.
Výbušniny poštou.
Válka. Válka. Lež. Výstřel. Tma.
Raven - trochu rozladěná

Ukaž mi své oči

22. srpna 2008 v 19:40 | Raven
Oukej, jsem doma (neplačte, brzo zas odjedu, slibuju!). Mám strašně moc nových věcí, všechny stojí akorát tak za starou bačkoru... ale... asi tak, no :)
Název jsem někomu ukradla, ale mě se ta myšlenka tak líbila - no, ukázat někomu svoje oči, to už něco znaméná... Když víte, jakou mají barvu a kdo jimi hledí na svět... Ehmm, konec filozofování. Každopádně se omlouvám za převzatý název, ale byl mi inspirací, vzhledem k tomu, že když jsem to psla, seděla jsem na pingpongovym stole a hleděla na nějaký blázny, co hráli jakou si podivnou a mě nepochopitelnou míčovou hru. A to není zrovna námět zářný a příkladný pro mou tvorbu, tak jsem musela trochu poodplout.
Kurzíva je dodatečná, jen tak, abyste si všimli někaterých částí :)

Zeptej se večera

27. července 2008 v 17:50 | Raven
Ukrákaná se vrátila! Má umyté vlasy, ostříhané nehty a tisíce nových nápadů a tolik nových dílek... Tahle slátanina pochází z minulé středy, z tábora, kdy jsem měla první krizi. Sedla jsem si před stan, koukala před sebe a snažila se ze sebe to dostat. A nedopadla tak moc špatně. Ale hvězdné to taky není.
Víte vy, jak mi chyběli Within Temptation?
Věnuju to Šípešanovi, že byl schopnej mě vystát :) Díky Ti...

Havranovy oči

19. července 2008 v 19:07 | Raven
Ano, právě teď se mořím kdesi na táboře. Ať žijí předpřipravené články! Kéž tu báseň pochopíte. Je hodně... Niterná. Je o Havranech, Vránách a moři.

Odi et amo

27. června 2008 v 21:46 | Raven
Tak, poslední den kvarty mám za sebou, s jedinou čtyřkou na kontě. Tedy, historicky první čtyřkou na tom ohavném bezceném papíře. Nějak je mi skvěle.
Ať žijou prádniny, Houslisti, Havraní, Vlci, volno, voda a lochnesské příšery.
Odi et amo.

Otvírání studánek

3. června 2008 v 19:40 | Raven
V pátek nám naše milá paní ředitelka zařídila veleobsažný dětský den, nám nevděčným, nehodným, patnáctiletým harantů, kteří její snahu dostatečně neocenili a hasičská auta na školním hřišti je očividně nezajímala, tím méně výcvik jakýchsi štěkajících policejních a chlupatých oblud, které pro změnu taky tahali ze střechy jídelny v nějakém závěsu. No Balada.
Tak jsem si sedla a něco napsala. Seděla jsem mezi pryskyřníky a jitrocelem na trávě, usmívala jsem se pro sebe, chcípala vedrem a záviděla bývalé IV. J, která si na plácku před školou vesele grilovala a kempovala. Měli pohodu, odmaturovaní jedni :) :) Podle mě to byla jedna z posledních tříd, která za něco stála. Škoda jich :)
Takže to taky věnuju. A zrovinka jednomu maturantovi. Tomu, který tak krásně kreslí.
Studánky.
Víly.
Pohádky.
Sny.
Láska.
Pád.
Konec.
Peklo.
(Toliko k mým asociacím)
(Nuže, jdem na to)

Hříchy z magnolie

19. května 2008 v 21:14 | Raven
Tak jsem dnes zase zevlovala v ordinaci u mý praktický :) No, dostala jsem nějakej prášek, kapičky, nechala si napsat novej Pulmicort a do školy jsem stejně nešla, poněvadž jsem šíleně lenivej tvor. Zítra už tam ale zamířím, protože by se taky¨mohlo začít za mé nepřítomnosti schylovat ke katastrofě, že :)
Napsala jsem to v čekárně, takže kvalita pokulhává.
Ale stejně... Enjoy it :oD

Nevidění

20. dubna 2008 v 21:35 | Raven - stělesněná melancholie zítřejšího pondělka
Podotknout nemůžu nic. Z koncertu.

Opět o Vínu

6. dubna 2008 v 18:06 | Raven
No, zde je ta slíbená. Je houslistovi.

O Andělích, Havranech, Vlcích a Dracích

26. března 2008 v 19:17 | Loriel RavenCrow
Nee, ne, to neznamená, že jsem si zařídila zvěřinec, jen jsem jednou zase něco napsala.

Valná většina rýmů pochází tak z časového intrvalu 2 - 4 hodiny ráno, kdy jsem pro změnu měla zase horečku.

Ano, je mi mizerně, mám opuchlej nos a oči jak angorák, doktorka mi napsala antibiotika už když jsem vešla do ordinace - stačil jí jeden pohled a viděla :)
Zíra bohužel mířím do školy, přímo na písemku z fr sloves a na výtvarku (Taky se ptáte, kde mám sehnat A2 balicí papír zítra ráno o půl sedmé?) a také se řítím do spárů pro-změnu-opět-zuřivé Effeně, tak kdybych náhodou padla v boji za svůj holý život... no, vy víte co.
Jestli máte dojem, že moc povídám, tak si ho nenechte kazit :oP
Věnuju to Anisah Hoonyiah Samarovi. Vlastně takováhle slova tam občas padla a má chorá mysl (ano, slyšíte správně, řekla jsem "mysl") se zmohla jenom na tohle *pohrdavé odfrknutí*
Chjo. Chjo. Chjo.
Dobře, už mlčím...

Lá, lá, lá, lá lá, lálálá, lá, lá (Kdo jste to nepoznali, to byli WT a The truth beneath the rose ;o)))

Houslisti, slavíci a růže

22. března 2008 v 20:42 | To ošklivé jméno na R... Píše snad už jen Havranova vůle...
Psala jsem t na velkej pátek při kázání. Věnuju to houslistovi, a taky - taky vám všem, kteří se to budete obtěžovat přečíst a třeba mi to i zkritizovat. Jo, a poslala jsem to na hogu jako úkol, protože nic koudného asi nevymyslím..

Jak to jen nazvat?

11. prosince 2007 v 18:42 | Loriel RavenCrow
Já už na to vážně kašlu.

In vino veritas

1. prosince 2007 v 11:35 | Loriel RavenCrow
Nechápu se. Vy mě jo?

Svět & Ono to zabíjí! :)))

12. října 2007 v 17:16 | Loriel RavenCrow
Svět

Svět je zlej -
je to čekání,
až pokvete
bodláčí
až k pučení
se uráčí,
až slunce zhasne,
zezelená,
až v obzor klesne
jako hrstka sena,
větrem unesena.
Když půjdeš dál
uvidíš hvězdu
v mlhovině srdci
však vítr jí svál
odnesli ji vlci
zemřeli s měsícem
který jich vytvořili
přitom se v grotesce
ošklivě zpitvořili
na diváky
nechtějí usychat,
nechtějí polykat,
pelyňku...

Svtě je zlej,
svět je jako špatnej sen
a když se mračí,
máme choutky
vlkodlačí.
Lichý sudy
plný citu.
Volat: "Jsi tu?"
je marnost
ve vůni
měsíce při svitu.
A ta noc -
má na kahánku
Svět je proto zlej,
bráníš-li se spánku.
+++++++++++++++++++++++++++++


Ono to zabíjí
Láska zabíjí
a nejen to.
Schovala se za odvahu -
to zbabělost je, milý vrahu!
Tvá květina zvadla,
zatímco jsi snil
nebo hleděl do zrcadla.
Pár hodit oblázků -
na koho? -
na lásku...
Schovávat se pod postel -
ale pod podlahu?
Až moc nízko, něžný vrahu.
A v rámech obrázků,
pozdě je
- na koho? -
na lásku.
Láska zabíjí
a nejen to.
Pojď,
budeme si hrát
na Adama a Evu -
na ty, co nepoznali hněvu
mlžných krás
a uměli se smát.
Někdo nás chtěl zmást,
řekli: "Hledej za tím vlka!"
a my našli šneka
a nebo mráz.
Pod postelí -
schoval se vlk
a láska,
teď srdce bolí...
 
 

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com