Pohádky a jiné palčivosti

Požár

25. srpna 2011 v 17:44 | Raven
Ten nejkrásnější večer. Tráva je plná mechu a rosa příjemně chladí, zatímco nebe je jako v ohni...
Dost mizerná přírodní lyrika, ale tak mi teda poraďte, co se sebou mám dělat?!
Na oškubání. Vskutku.







Požár

střechu nad hlavou mi větve dají
a moje záda k bříze lnou
a ta má svou hlavu zapálenou
oblaky, které slunce žhnou
A na odchodnou zazpívají
tu píseň tolik tesklivou
která je ohni - až dech se tají
Pak překryty budou modrou tmou

Mám trochu obav pro ty stromy
- ať neshoří mi do rána
Slunce, když mizíš, snad se zkrotíš!
Však karta už je zahrána
a stromy všechny tiše hoří
jak nebe spadnou do vody
a odrazí se do pohoří
jak ve hře Tiché dohody

Písnička o Hrdinovi

10. června 2011 v 1:04 | Raven
Hrdinství je pro mě tak důležité slovo. Obdivuju hrdinství. Hrdiny i hrdinky. Jediné filmy, které mám ráda, jsou ty o hrdinech. Hrdinství, odhodlání, sebeobětování, náboj a síla hrdinských činů - to ve mě jako jedna z mála věcí sepne tu věc v mozku, která přikáže slzným kanálkům mnohonásobně zvýšit aktivtu. Ten pocit probíjející páteří a zasahující všechny částečky těla - hrdinské jednání ve mě probouzí něco, co je snad někde ve mě obtištěného. Zapadá to do mě jako kíč do zámku a popravdě, otvírá netušené možnosti mne samé. (To byste, vážení čtenáři, s prominutím čučeli, co pak dokážu!) Pokud bych měla směřovat k nějakému lidkému vzoru, mým vzorem by byl obecný Hrdina. Nebo Hrdinka, ale to je v podstatě jedno.

(Zatím jsem jen dobrodruh. (Dobrodružka zní dost pofidérně ;) Dost mizerný dobrodruh. Ale sny... můžeme mít vždycky, ne? :)) (Sledujte, jsem patetická! To mám z toho stresu, to je jasný. :)))

Mějte se KRÁsně a naKRÁ,


P. S.: Nezlobte se, že se neúčastním moc aktivně života zde, ani jinde po internetu. Dosti nehrdinně bojuji se školou a pouze občas píšu zoufalé statusy na facebook. Bude to lepší, až ty všechny písemky budu mít z krku. A není to jednoduché ;)



Písnička o Hrdinovi

Mám hrdinu v hlavě - -
občas mi spílá
chce bít se za půl vesmíru
Nejradši bych ho utišila
vždyť občas pije přes míru

Však ne tak zcela
Hrdinství je struna ve mně
která by zpívala, jen mít jak
Občas i biju se - přesto stejně
na svět nestačí jen pravý hák

Jednou ho pustím, Hrdinu z hlavy
přivážu si ho ke štěstí
Pak bude vládnout paží mou
a budu věřit vítězství
a snad nás svaly nezklamou

Pruhovanému slunci

8. května 2011 v 23:15 | Raven
Když jsem psala tyhle, už mi bylo jasné, že se úplně ke kořenům už nikdy nevrátím. Jsem jinde.
Pche. Ta poslední věta skoro vyzývá k nějakému bilancování a hlubokosáhlému přezkoumávání mě samé, ale na to kašlu. To nechám zase na to bolestivé období, až budu opět o rok starší (což naneštěstí není zas tak vzdálená věc :))
Kdo chce, nechť si při čtení představuje prostou přírodní lyriku... ale fakticky je v tom mnohem, mnohem víc. A bolí to dost podobně, jako od sluníčka spálené ruce...







Pruhovanému slunci
Opřít se zlehka třemi prsty
opřít se jimi do mraků
které dnes slunce celé kryjí
To slunce s tváří rozpaků

Slunce má krásné oči zmijí
několik záplat na fraku
A jeho slzy z paží lehce smyjí
ty cejchy horkých odznaků

Milostný dopis

2. února 2011 v 23:58 | Raven
Achjo. Neberte to tak. Tohle je hra. Tedy - musí být. Už je to přes týden, co jsem se rozhodla přestat řešit své (ne)citové pseudoproblémy. Milostný dopis. Pro koho že? Jste napjatí? :)

Nevím, jestli jste se těšili na pikantnosti. Milostný dopis pro mého nejdražšího Earla Greye. 

Protože s ním trávím většinu svých večerů už několikátým rokem. Solidně založený vztah, no ne? :)

(ke kvalitě - není to samozřejmě nic moc, psala jsem, co mi přišlo na mysl. Zkrátka - zase další veršovaný nesmysl... :)))
ra

****
Můj přítel je můj drahý hrabě
trávím s ním den co večer
večer co ráno
ráno co noc
Ač chovám se trochu ostýchavě
mám o zábavu vystaráno

Jak tragická je naše láska - 
mé studené prsty
a vy - vychládající hrabě,
celý šedivý

A svět se podiví
Snad ne zas další pohádkový cit?
Pravda páni, nikdo jiný
než hrabě
jej nesmí roznítit

Beru papír a perkem do vlasů
namočeným ve vaší krvi
píši vám - více nesnesu -
však čtěte sám!

(Kdo listovní tajemství neporuší?)
Z vaší jediné duhovky
zvedá se něžně pára
Bergamot vám navždy sluší
(A Čína sedí na moruši
a klátí nohama
sem a tam)

Mé city k vám, šedý čaji
- jak obávám se - 
již se neutají!

Můj hrabě, já miluji vás hodně
a je to tak trapné - 
vždyť já jsem celá z cukru
a vás je jenom po dně!

NAD PODzimní říkanka

28. září 2010 v 11:37 | Raven
Jsem tak teď pořád přeladěná na tu dětskou vlnu, takže tohle je výsledek. Pokud se vám rýmy zdají trochu divné, obsah pofiderní, vskutku je tomu tak. Je to prostě poetika švihnutá lehkou říkankovostí.

Napsáno v autě po cestě po hradecký dálnici směrem ku Praze, za okýnkem pršelo a já jsem seděla na zadním sedadle a usmívala se.

Stromy už totiž začínají nádherně měnit barvy... :))

tak.







*-_-*-_-*-_-*-_-*
S červenou zelení na své tváři
zaklepal podzim na dveře
Vlasy měl mokré a trochu plakal
v úsměvu půlku talíře

Zdravím ho vítám pak líbám líčko
- Máš ruce studené, příteli
tak pojď se ohřát na sluníčko
než s létém pod mraky odletí

Mlhu mi nesl jako dárek
po kotníky jsem v ní zabředlá
trochu se bojím, s čím příjde příště
- snad aby bouře mě na příště nesnědla

Pár písniček z dnešní noci

8. srpna 2010 v 19:43 | Raven
Pořád mám asi zlomené srdce a stále pláču na jedno oko (holt i kontaktní čočky mají své mouchy. Au.) a chodím stále pozdě spát. A hrozně mě to baví. Spát se dá i přes den, že? :))

Tyhle malé divné kousky jsou... zase o s spánku. A o snech. A tak vůbec. Tentokrát se to sem tam i rýmuje, he. Nějak vypadávají z rytmu, tedy sem tam, nejsem s nimi spokojená, ale co. Ať se to tu alespoň trochu hýbe. :)

ra










***
Napni plachty, drahý spánku
a nalij krásný, čirý sen
a do vlasů mi zasaď kaňku
budeme spolu čekat den
se zavřenýma očima

Na řasách budem mít trochu pylu
z křídla báječné noční můry
paní Sen demonstruje ráda svou sílu
vylévá jí shůry
do borůvkové tmy

***
Snít je jak sedět pod jabloní
na prstech tmu jak z borůvek
a kolem jablek můry se honí
a nebo krásný motýlek

Červi jsou spanilí jak princové z písní
mají nás v hrsti i ten náš klid
sny - ty nás hladí a často i trýzní
dokud je srdce nám ochotno bít

***
Můžeš si vzpomenout, nad čím jsi přemýšlel
když rosa na listech hladila vzduch
když studánka zívala a spolkla hada
když slunce přestalo být tak docela kruh

Pověz mi, příteli, kde končí spánek
kde číhá laň na svoje lásky
kde zpívá bruslařka kde maková panenka
češe si vlásky

Pro moje nešťastné nebeské světélko

28. července 2010 v 21:24 | Raven
Pro Ni. Kéž bych to všechno mohla vzít a nést za ni. Udělala bych to bez váhání, mít tu možnost.

Keep breathing.

****

Prý ti zas tvá hvězda z čela spadla
a tápeš ve tmě nebo v popelu
kež bych mohla své ruce ponořit do hvězdného prachu
a otřít je o křesadla
posvítit ti svými hořícími prsty
vzít všechnu bolest na sebe
zbavit tě bolesti apatie vzteku strachu
opět tě dostat na nebe
mezi hvězdy
můj ubohý hvězdný kamínku


Tři krátké pohádky pro hořké sny

26. června 2010 v 2:54 | Raven
Patetické, zmatené a šílenstvím poznamenané čmáranice citově deprivované holky. Úroveň žádná, kulturní šok zaručen. Nečíst před spaním a před jídlem. Bolí to.

rav












*
První krátká pohádka pro hořké sny - Pan Sedmikráska

Máš sedmikrásku na klopě
stejně jako vždycky
- že se necítíš ani trochu hloupě? -
a jediné co umíš francouzsky říct je
J t'aime
s tou svou prohnanou  falší v očích
a stejně jako vždycky
křičíš
v ulicích prázdných jako mnich
poklekáš a modlitbu posíláš
po větru pryč



*
Druhá krátká pohádka pro hořké sny - Opálová

Opál byl pomocník všem zlodějíčkům
alespoň těm ve starém Římě
A ty jsi taky pěkný pobuda a blázen
když říkáš že jsem tvůj talisman
zatímco po cizích květech hasíš žízeň
A život je stále ten samý klam
Ten kdo seje vodu sklidí jen slzy
ale ani kapku vína
Navzdory zásadě
svého krátkého žití
pod tvým pohledem jsem vskutku opálová



*
Třetí krátká pohádka pro hořké sny - Špatné verše pro mrtvou lásku

Dávno mrtvý zpěvák zpívá
krásnou píseň o své dávno mrtvé lásce
A přesto že zatuchá je až závratně živá
barevná jak dlaň
ve které dítě žmoulá lentilky
a s pocitem, že nevybledne
namaluji na zeď její staromódní portrét
Té lásce, dvěma cizím duším
napíšu zcela špatnou báseň
o tom že tuším
co se asi mohlo stát

Herbář - pán pod okny

12. května 2010 v 0:46 | Raven
Páni... Je květen. Miluju tenhle měsíc... kvetou šeříky. Miluju je. Vydržela bych pod nimi postávat celé věky a jenom cítit jejich vůni. Miluji se jen tak poflakovat u otevřeného okna a cítit, jak se jejich vůně mísí s chladnoucím vzduchem.
Jo, hodin zase jako na věži, ale že bych měla chuť spát? Hmm, ani náhodou, takové divné věci se mi přeci v noci nestávají! :)) Zvlášť, když tady je to otevřené okno, že? :)) A to, přátelé moji milí, ještě ani nevykvetl ten můj jasmín... :)) Ale pozor na to, mému šeříku o panu jasmínu ani slovo, aby nepojal podezření, že mu za pár týdnů budu s ním nevěrná :))

Ó jé.


rav








*************
Syringa vulgaris
*

Políbení posílá fialový šeřík
voní mi pod oknem možná i z nostalgie
Ta jeho vůně je fialový šál
Chvíli vyprávěl mi, jak mi srdce bije
a chvíli o tom, že se o mě bál

Zbožňovat jeho šelestění
a jeho parfém jarního elegána
stačí mi ke štěstí alespoň pro tuto tmu
Půjdu se zasnít a snad zase z rána
budu se těšit z krátkého snu

Herbář - madam sněžná

27. března 2010 v 6:30 | Raven
Miluju miluju miluju miluju miluju JARO. Jsem do něj neskutečně zamilovaná, s všemi jeho náladami, proměnami, miluju, když visí ve vzduchu a krásně voní. Miluju svěže zelenou trávu (jen se smějte, puberťáci!) a pučící stromy (Pučíš? Ale jo. Pučim... :) a všechny jedovaté jarní květiny. Miluju hlínu vonící jarem a tu teplotu, ve které si můžete vybrat, jestli budete chodit v tričku nebo v tričku a košili. Miluju, když si můžete dát zmrzlinu a neriskujete angínu. Miluju jasné nebe a jarní noční oblohu. A nádherně blankytný nebe a jarní mraky!
Raven, přetaň, už to tvé krákání má pomalu víc řádků než následující verše! :)
Ok. Končím. Ale mám ho moc ráda. Žeru ho. Chňá. :)


r

*********
Galanthus nivalis
*
Tu tvojí křehkou krásu toužím
dedikovat smutným loužím
a tvé slzy, perlo jara
schovám si radši pod polštář

Když svou krásnou hlavu kloní
a pláče - stýská se mi po ní
a znovu a znovu ptám se proč
tak proč je ta krása pomíjivý jed

Zakrývá si tvář

26. prosince 2009 v 18:21 | Raven

Skrytá tvář znamená hádanku. Třeba půvabnou, třeba s podivným rozuzlením. I následující řádky jsou hádanka. Pekelná hádanka s rozuzlením. Schovaným rozuzlením. Najdete ho? Vemte si každý kousíček a hřejte si o ně ruce, až zase bude mráz.

Mám vás vážně moc ráda. (Ty se nehlas, Adalberte. Tebe samozřejmě ne, obludko :))

(P.O.E.Z.I.E.)







...

Piková dáma

20. října 2009 v 23:03 | Raven
Karty. Vykradla jsem mého milovaného Puškina. Názvem. A také Poea. Posledním veršem. Opět se ukázalo, že pokňahňaná písemka z fyziky (a zvláště čas, kdy v celé třídě jako jediný a ke všemu blbeček, nepočítáte, jako všichni vaši chytří spolužáci), je spolehlivá líheň pro nové verše.

Je to trochu nereálné... když se vám občas bude zdát nějaký obraz velmi nereálný či bizarní, máte pravdu, je to nereálné a bizarní. (Jako já.)

oAoAoAo


V rukávu ti zbylo eso
tak ještě chvilku poseď s námi
Ticho je dusné Temné jak mrak
Tak veselo je nad kartami

Vysokou hru máš v koutku oka
Běda tomu kdo vyplaší
to stádo zeber Nad savanou
dusno je těžké Lenoší

Piková dáma jež do srdce vyryla ti
bizarní táhlý a smutný chór
A přec je to špatné, řekni, že je
když sama ti zpívá Nevermore

Cizí příběh

3. října 2009 v 16:15 | Raven
Nedokážu dost dobře říct, kolik v tomhle je osobního a za kolik mohou ti dva lidé z MHD. Vypovím vám jejich příběh ve verších. A možná se v tom někdo poznáte. Je to o bolesti, která se skrývá ještě v koutku oka a vy jí ne a ne vymrkat z oka ven. (Mimochodem, Sharon den Adel spáchala toto - In and Out of Love. Tak si to k tomu třeba pusťte. I když na mě to působí trochu tranceoidně. :)))


[[]][[]][[]]
Jmenuješ se jmény
mé včerejší žízně
Děsíš mě občas
když chodím spát

Snítku jeřabiny strčím si za ucho
roztrhám papíry
kam jsi mi napsal
že mě máš rád

Za každou lží se skrývá důvod
s ohnivýma očima dokážu je spálit
A pak mi důvody pravily
že není proč se ptát

Jsi novinářská kachna
výstřižek z novin co nemá co říct
Odejdi nechej mě nenuť mě mluvit
dnes už jsi vybledlé bezcenné nic

A vítr mi vyprávěl

11. září 2009 v 22:18 | Raven
Jenom malá pohádka. Maličká.

Ve spleti větví jsem zaslechla vánek,
povídal, povídal,
přiletěl z dálek,
povídal o cestě z dalekých zemí -
a vlastně byl ještě dál...
Vyprávěl příběhy a houpal větví,
chtěl stihnout odletět dřív, než se setmí
- A okouzlil mne! A tak moc!
A pak mě nechal stát a zírat na své místo -
kde, než odletěl - měl v zádech noc -
seděl a zpíval o dálkách

Teď mám v srdci jak hořkost, tak něhu -
k dunám z pouště a k modravým dálkám
a k pustinám sněhu
a k lesům kde je nebe spjato s zemí
a k vodám, jež dají políbení
každému, kdo se napije

Cela

4. září 2009 v 22:57 | Raven
Kdo se chce zasmát, musí o článek dolů, počíst si o květácích. Tohle je spíš... bolavé...

---------

Moje malé peklo
plné malých lží
Tak mnoho jich steklo
sem, mně do dlaní

Prý jsme o ně stáli stáli stáli

Tváře mám rozdrásané
A nasazenou masku
a pod ní tiše vzlykám
protože to bolí

Sůl do ran pálí pálí pálí

Z očních víček
mi steklo olovo
při zhasínání svíček
jsem mohla unovu jít

Jsi ve tmě v dáli v dáli v dáli

Zamčená v cele své
chodím jen dokola
povídám si s bublajícím voskem
- smát bych se neměla

O snech

16. srpna 2009 v 23:09 | Raven
Jeden osoba se mi pořád cpe do snů. Vlastně je to o ní. Útržky z toho všeho, co se mi zdálo. Co se mi zdálo a já nepochopím...

Sonet první

11. července 2009 v 23:34 | Raven
Věnováno Zdeně.

Že existuje a že mě nenechala ve štychu.

Díky moc, Zdeni!

Jinak. Jsem z campu doma. Chystám se napsat En-Cz článek. Ale to až... až. :)




oooo

Jako smutný klaun se tvářil
chudý bosý plačíc šel
ronil slzy jako hrachy
ale smát se neuměl

Plakal celé dny i roky
plakal by i tisíc let
kdyby k němu přes potoky
slz jeho slavík nepřilét

Milý slavík zpíval tiše
smutek zahnal zlomil splín
jeho srdce plálo

A smích jako z plyše
pohladil slzy a potoky zesládly...
To slavík zařídil, že se to stalo

L'ange pass

24. ledna 2009 v 23:02 | Raven
Krátké veršování z hodiny francouzštiny, ještě někdy před Vánoci...

*

Bylo ticho
to proletěl anděl
padalo stříbro
a on to věděl
a žádné nenachytal

Bylo ticho
to prolétl anděl
vyhnal naše ďábly
do nejhlubších pekel
nám zbylo trochu peří

A jak mu teď poděkujem,
když už je vlastně pryč?

Babičce

30. listopadu 2008 v 19:49 | Raven
No, já vím, že se za tři měsíce vrátí... jenže, jenže... jenže... Ona bude najednou tak daleko, v Praze, tolik kilometrů... Když ona tu byla celej můj život, vždycky poblíž, někdo, kdo hodnotil moje verše a kdo mě pochopil a pomohl mi, jen deset minut cesty pěšky...

Nedokážu se ovládat, to je na tom to nejhorší. A nedokážu klidně spát.


Podzimní úsměv

13. října 2008 v 21:34 | Raven
Nějak to na mě padlo. Ta příjemně melancholická nálada. To, jak je venku krásně a jak se mám a že je to vlastně všechno tak luxusní. Dnes jsem se mohla i smát a vůbec, i když mám zánět nosohltanu a kokrhám a vůbec jsem opět nemocná. A stejně zítra půjdu ven a budu se brodit listím a budu se koukat do sluníčka.

Tahle je o podzimu. Abyste rozuměli, sedím nad velikým kotlem jasmínového čaje, snažím se do sebe přes podrážděný krk nacpat trochu bábovky a hrozně se usmívám. A venku svítí měsíc jak rybí oko a je tam.. nádherně.

A zítra je úplněk.

Odlétla poslední mluvící květina

7. září 2008 v 15:34 | Raven
Žblept z relaxu a navíc jsem to dopisovala ještě doma za náhlého přílivu jednoho dosti intenzivního pocitu. A velká malá písmena? Nezájem. Nevím, jak bych to jinak rozlišovala... tak nevím. Přeberte si to.

Ač pozdě, tak přeci jen

27. srpna 2008 v 19:11 | Raven
Jak jistě víte - dvě skvělé osoby měly narozeniny. Ha. Tak já pro ně mám dary - chabé, ale přece. Tak, pro radost :)))
První paprsky
[Pro Strigg]
Svítá
paprsky první
se v lánech žita
honí

Jako kočka s myší
co vyhnaly tmu
od světla slyší
šeptání dnu

Nových červánků
mráčků ze sametu
a brání spánku
větrem nezametu

Snad vánkem
se snítkou jabloní
koštětem z heřmánku
tma se kaboní

Nemůže dál
my jí nechceme
tak jí nikdo nepozval dál
Svítá. Až do nebe
Dva klíče
[Pro Carmen]
Dva klíče v dlani
černý bílý
bílý černý
ani jeden obyčejný
devět mečů v skráni

Dvoje dveře nových krás
stříbro zlato
zlato stříbro
světlo z klíčů zřídlo
stříbro v nás

Dvě svítí na nebi
luna slunce
slunce luna
měsíčná pláňka je vlastně ta slunná
pohádka z lebedy

Pohádka

26. srpna 2008 v 22:34 | Raven
Neptejte se "Už zase?", protože vás to stejně nevykoupí. Prostě pohádky jsou samy o sobě tak poetické, že se o nich prostě musí psát básně.
Včera jsem, těsně před půlnocí, otevřela Oscara Wilda a jeho pohádky. Šťastného prince jsem ještě jakž takž přežila, u Slavíka a růže se mi hrnuly slzy do sosáku a Sobeckého obra jsem musela rychle zaklapnout a stisknout víčka pevně k sobě.
Z relaxu.
Raven

Pohádková (opět) *nespokojeník*

11. června 2008 v 21:33 | Raven
A co byste ode mne také čekali, když jsem včera celej den ležela v posteli, měla zavázanej krk, chrchlala na celej byt, pojídala jsem třešně, pila horkej čaj, cumlala Hallsky a Strepsil, umírala atp., dnes jsem pro změnu celý den ťopkovala jahody a zkuhrala nad svojí blbostí. Ok. Zde je to :)

Dvojitá dávka noci - Setmělo se & Tma

23. května 2008 v 14:57 | Raven
Dva o něco starší kousky... no... asi tak 3 týdny :) Nebudu to moc okecávat, protože mám pro změnu mizernou náladu, tak mi jí kdyžtak zlepšete (vy víte jak) :))

Na konci

1. května 2008 v 19:15 | Raven
Ano, je tu první máj, lásky čas (pche!). Byla jsem venku a tam je to buď samý milenec, nebo komunista, ani se nedá říct, kdo vlastně převažoval.
Je to tu mizerný. Fuj.
Pamatujte, že "All we can do is keep breathing".
A to je asi tak všechno, co jsem k tomu chtěla říct. Verše jsou pod perexem.

Hádanka

27. dubna 2008 v 16:53 | Raven
Je mi šíleně mizerně, nevím, co mám dělat... Tak alespoň přidám jeden z těch hrozných pocitových a depkoidních žvástů, co jsem nedávno složila... Je to divné, má to divný "verš"... ale přesně to vystihuje můj vnitřní chaos. Hm. Užijte si nové pondělí a vražděte matikářky.

Cesta z Pekla

14. března 2008 v 14:40 | Loriel RavenCrow
Je to kraťounké, vymyslela jsem to při písemce z francouzštiny, kdy už jsem nevěděla, co bych tam měla ještě dál psát, tak jsem si to napsala na lavici, protože psát to mezi fr by to bylo opravdu hodně blbý :))) Takže Cesta z Pekla z lavice přepsaná na útržek papírovýho kapesníčku, poté do sešitu a pak sem...

Šeherezáda

10. března 2008 v 20:41 | Raven
Další úkol do literárního semináře. Patrony a kmotry básničky jsou Nightwish, kteří mi přispěli k atmosféře svou špičkovou Saharou.
Nepřímo bych Šeherezádu chtěla věnovat Rael - ona možná bude vědět proč. Je zvláštní, že Šeherezdu mám v hlavě dost dlouho, ale jak jse byla pryč, napsala mi komentář o tísíci a jedné noci - nebo tak nějak to bylo - a pak jsem tohle sepsala.
Nemá to vůbec pravidelný rým. Je to spíš vypisovačka, ale možná už nic jiného nezvládnu stvořit, nemám zrovna to tvůrčí období...

Babičce

30. listopadu 2007 v 19:42 | Loriel RavenCrow
Tuhle básničku chci věnovat svojí babičce, ale ráda bych, kdybyste mi poradili, jestli je to vhodný nebo ne a jestli se vám to alespoň trochu líbí.

Moje babička bude mít 14.12. narozeniny, chci jí to darovat :o)

Prosím posuďte :o)

Ukolébavka

19. listopadu 2007 v 22:14 | Loriel RavenCrow
Během tří minut koukám, co to ze mě zase vypadlo. Oči se mi klíží a já už nevidím na klávesnici (mám zhasnuto =D) Ovšem melanchlie pondělního večera na mě dopadá veli mocně... už ani nevím :o) A ten semafor... četla jsem si dnes své básničky, které jsem psala, když i bylo asi deset let, takové říkanky. Odtud ten semafór :o)

Jsem totálně na hadry. Na cucky. Těším se na ráno, až si dám kotel černého čaje s bergamotem.

Básnička na dobrou noc. Jdu taky spát.

Je utkáná ze snů, které na mě číhají pod polštářem. Jsou zákeřné.
 
 

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com