→(ne)originální←

Ultraromantik

20. října 2009 v 20:36 | Raven
Tygra mě inspirovala a já se rozhodla také publikovat svůj výtvor z hodiny literatury.

O co se jedná? P. prof. nám zadal, abychom sepsali stručné osudy opravdu vypečeného romantika.

ooooo

Ultraromantik je nyní již mrtvý muž, který se narodil do bohaté šlechtické rodiny, ale nepřízní osudu se velmi brzy dostal na okraj společnosti - a to tak brzy, že si nemůže ani pamatovat na dny, kdy byl ještě šlechtičátko. Mnoho zažil - vyhnanství, zrady, ohnivou i neopětovanou lásku, vraždu.
Kdysi se setkal s dívkou, se kterou se do sebe zamilovali, nicméně ona již byla přislíbena jinému a i přes věrnou lásku, kterou k sobě chovali, byl on donucen jí podvést. Ona se následkem toho zastřelila dříve, než stačila zemřít na smrtelnou kombinaci moru, příušnic a rýmy.
Po této nešťastné etapě se Ultraromantik vydává do nejromantičtějšího města, od Paříže, a buduje zde svou kariéru plnou prostopášností - to proto, aby zapomněl na svou dávnou lásku. Brzy však příjde láska další - zchudlá, ale hrdá mladičká šlechtična, která však Ultraromantikovu lásku neopětuje a tak jí pokřivený Ultraromantik totálně zničí život. Když se příjde na jeho trestnou činnost, díky které zbohatl a také díky které poslal mladou šlechtičnu na hranici, se Pařížané rozhodnou poslat ho do Ruska, aby páchal své nepravosti jinde. Zde se Ultraromantik setkává s děkabristy, vyzradí carovi pár tajných informací o Paříži jako pomstu svým spoluobčanům, napíše pár srdcebolných poém a dle pravidel titánismu svede bitvu proti velkoruské byrokracii, aby mohl naposledy shlédnout svou milovanou Paříž, kde je rozprášena jeho druhá životní láska, kterou stále miluje, napříč její lehké popelavosti. Nakonec umírá v Rusku, v souboji s Dědou Mrázem, protože ten s ním prohrál v kartách všechny dárky pro ruské děti...

Nesnáším tě

7. ledna 2009 v 21:58 | Raven

Vážení. Prožívám velkou, těžkou tvůrčí krizi. Poslední, co jsem tento týden napsala. Nevalné kvality. Svalíte se, když si to přečtete.

Fajn, já vás varovala.

Přiznám se, že já osobně nikdy neměla kocovinu. Jsou tři skupiny mých přátel. Jedni ti, co se neopíjejí, druzí ti, kterým je ráno poté špatně zejména od žaludku a ti třetí, kteříž mají bolest hlavy. Já se inspirovala třetí skupinou, jejíž kocovinové symptomy si díky migrénám dokážu živě představit.

Je to v ich formě, ale běda tomu, kdo mou ctěnou osobu bude ztotožňovat s vypravěčkou tohoto... literárního průjmu.

Věnuju to Carmen, aby se nedala zhadrovat a Šípeškovi, aby to všechno zvládl. Neuražte se.

Jdeme na to. Zatněte zuby a zavřete oči, ať se vám nedělá slabo :))))

Jan Skácel: Píseň o nejbližší vině

16. prosince 2008 v 21:54 | Raven
Berte to jako... vyznání.

Raven


*

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil


Stála v jedné z mnoha temně slepých uliček. Lampy matně a bez naděje poblikávaly ve svých zamaštěných a začouzených skleněných chýší, nemálokdy rozbitých. Ona sama vypadala - řekněme slušně - neudržovaně. Pramínky špinavých blonďatých vlasů jí čouhaly z nedbale vytvořeného účesu a spadaly na ramena ve smutných slepencích. Čas od času pootočila hlavou, rozhlédla se kolem sebe - snad aby viděla sebe samu v rozbité výkladní skříni bývalé pošty. Měla potrhané džínsy a vetchou koženou bundu, která jí jen málo chránila před studeným větrem.Ten vítr jí bičoval do tváří, jako jehličkami se jí zakusoval do zrudlých tváří. Snad od něj měla na čelisti těch pár kapek krve, které v ostrém příměstském vichru rychle zasychaly a měnily svou barvu v černočerný odlesk sazí.



A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál


Rozhlížela se pořád častěji a častěji. Apatický výraz na její tváři střídal co chvíli výraz nedočkavý nebo vystrašený, to když z popelnic pár metrů od ní vyskočila velká mourovatá kočka, nesouc v tlamce nevábně vypadající rybí hlavu. Nedošla daleko. Tam, kde se ulička napojovala na větší, projelo auto a kočku rozmáčklo. Ona si povzdechla a otočila hlavu na druhou stranu. Další poryv ledového větru. Byl cítit přepáleným tukem a odpadky. Přitáhla si bundu blíž k tělu a opřela se o zeď blízkého domu. Přemýšlela, kolik asi tak může být hodin. Stále doufala, že se dočká.


Po několika minutách, kdy se ani nehnula, sáhla do zadní kapsy džínsů a vytáhla vcelku velký nůž v koženém pouzdře. Na hlavu jí spadlo pár kapek deště. Zvedla hlavu. Tak moc si přála, aby ten déšť smyl z její hlavy, z jejích rukou, z jejího celého těla tu špínu, tu, chladnou noc, ve které musela tu dobu žít. Chtěla pryč - toužila po svobodě a po vysvobození. Dřív chtěla také svobodu - proto odešla - a pak zjistila, že jedna svoboda je občas o tolik více svazující než svoboda, která jí připadala jako nevábné sloužení. Jediné co chtěla, bylo, aby jí opět dal křídla. Nová, bělostně andělská křídla, utkaná ze svitu měsíce... Ale kde by se tu vzaly. Tady snad už ani měsíc nesvítil.


Najednou jí přišlo líto toho času, co zde strávila - a jako moc si připadala volná. A přitom? Přitom byla omezená tou špínou, která jí dusila a stále ještě dusí. Která se jí vpletla do vlasů a skrze oči se přichytila i její duše. Přišlo jí líto, že zklamala tolik bělostných lidí, kteří jí věřili. Kteří jí věřili dokonce i v době, kdy dělala chyby a chtěla - přála si je odčinit. Oni jí věřili, však ona byla tolik slepá! Tolik slepá a uši měla zacpané. Nechtěla slyšet. Však kdo by chtěl? Pravda nikomu nevoní.


Tak odsoudila samu sebe. Tam, v té špinavé uličce plné krys a odpadků. Uvědomila si, že její špínu nesmyje už ani ta nejsilnější žíravina a její vinu nelze přehlédnout. Je velká jako mohyla z krutých kamenů. Ona přes ní nemůže ven. Do světla.


Nebe, peklo, ráj.

Nebe, peklo, ráj.

Kdysi si vybrala peklo.

Zlostně kopla do louže a voda se rozstříkla všude kolem. Louže byla plná krve. Ani se nad tím nepozastavila. Kdo tu zemřel? Člověk, kočka, pták? Poodstoupila. Blízko uslyšela kroky. Úlevně vydechla.



A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj!


Přišel.


Dělilo je od sebe jen pár metrů a louže plná krve.


Byl úplně jiný, než si ho pamatovala. Měl černý plášť, černé kožené rukavice a za uchem olivovou ratolest. V ruce držel meč z oceli, která se leskla oslnivě i v tak chabém světle blikotajících lamp. Jeho vzezření bylo velice přísné a upjaté. Ale tvář měl stejnou. I když ústa byla taktéž o něco přísněji sevřená než naposled. Ale když mu pohlédla do očí, nenašla tam pohrdání, ani odsouzení, ani zlost ani náznak výčitky, který tak očekávala, nýbrž přetékaly soucitem a láskou. Ach, jak moc to kontrastovalo s tím chladným mečem.


Vyděšeně ustoupila o kus dále. Zeptala se ho pohledem, on jí odpověděl. Ona se mu opět zahleděla do hlubokých očí.


Nemůžeš mi odpustit. Tak moc jsem se provinila. Jsem jako marnotratný syn - ba horší. Zranila jsem na své cestě tolik nevinných.


Mlčíš? Ty mlčíš? Nedívej se na mě! Spaluje mě ta tvoje láska. Dráždí mě. Máš mě ztrestat. Koukni, mám i nůž, až se budu bránit. Miluji tě, ale chci tě zranit. Chci tě zranit, až mě budeš popravovat tou děsivou ocelí. Chtěla bych se vrátit do světla, ale chápu. Já mám zkončit. Zkončit v Pekle.


Na co čekáš? No tak dělej! Sekni už! Chci, aby to bolelo...


Víš.... zasloužím si to.


No tak... už sekni!


Prosím!


Prosím...



Ale on jen stál a díval se na ní těma očima plnýma soucitu. Dohánělo jí to k šílenství. Doufala, že když jí potrestá, dostane nová křídla. Snad černá - ale čert ví, třeba to bude lepší svoboda. Všechno lepší než tohleto.


Prosím...



A on jen pořád stál a tak se na ní díval. Tak moc dlouho. Ona už to déle nevydržela, odhodila svůj nůž a udělala pár rychlých kroků k němu. Rozpřáhla ruce k obětí - ta učinil i on. Očekával jí s otevřenou náručí. Avšak ona se kousek před ním zastavila. Váhala.


Já nemůžu... nemůžu! Jsem tak špinavá, tak odporná. Nemohu se tě dotknout.


Její kolena se setkala s rozbitým asfaltem uličky. Klečela v kapkách krve z louže a špínu na tvářích jí rozmazávaly hloupé slzy. Nenáviděla se. Nechápala, proč jí ještě nezabil. Měl tolik důvodů, takovou příležitost.


Uslyšela zacinkání. Překvapeně zvedla zrak. On měl najednou, z ničeho nic, dlaně plné hvězd. Rázným krokem se k ní dostal a větřel jí hvězdy do bolavých zarudlých očí. Hvězdy jí stékaly po krku a bylo jí, jako kdyby se ponořila do tepla, které jí konejšilo.


Chceš jít se mnou?



Konečně promluvil. Žádné výtky, žádný křik. Ta slova byla tak nečekaná, tak měkká, tak dokonalá, že se rozplakala ještě víc.


Klečím tu a řvu jak malé dítě. Není to dostatečná odpověď?



Otřela si slzy dlaní.


Není.


Pravil ještě měkčeji než předtím svá slova.


Pak tedy chci. Pryč. Kamkoliv půjdeš, půjdu s tebou. Poznala jsem otroctví a... a jak jsem byla hloupá, když jsem tebou a tvou láskou pohrdla... Odpusť...


Šeptala do tmy a zdálo se jí, že to nemůže nikdy slyšet. Ale bylo to naopak.



A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál



Vzal svůj meč a s chirurgickou přesností jí ho vrazil do srdce. Ona vstala s tak radostnýma očima - zakymácela se sem a tam a spadla tváří do krvavé louže. Společně s jejím starým životem, který jí opustil, se vedle zhmotnila znovu. Ona, bez té špíny a lehká jako vánek. Měla na sobě čisté šaty a měla učesané vlasy a na rtech vděčný úsměv. On honem sundal plášť a přehodil jí ho přes ramena.


Pojď. Půjdeme. Ať se nenastydneš.


Přikývla. Usmál se na ni a pevně ji objal. Za pár krátkých okamžiků oba zmizeli, navzájem v sobě zavěšení.


Na špinavou mrtvolu ležící s obličejem v louži se už ani neohlédli. Nad domy svítalo a koneckonců - oba měli tolik důvodů se radovat.







Pršelo

31. srpna 2008 v 18:51 | Raven
jak by se rádo zdálo, tohle není další z mých šílených básnických výlevů, toto je prachprostinká próza. A to hodně nekvalitní. Je to z Relaxu, tedy blíže - z workshopu tvůrčího psaní. Už od začátku mi něco říkalo, že tam nepatřím. Je to kraťoučké, ale z nějakého neznámého důvodu to mělo pět A5 stran. Nechutný. :D
No, buďte shovívaví.
Přejemné pošušňáníčko :)))
Varování: Nechť toto nečtou osoby s vyvinutým literárním citem a osoby, které u příběhu čekají zápletku. Jestli mezi tyto osoby patříte, tohle není nic pro vás. Samozřejmě také osoby se slabším srdcem a smyslem pro logiku.

Havrani úsvitem letí

4. června 2008 v 21:39 | Raven
Má to tak hlubokou filosofii, až se v tom ztrácím. Jen já - a Havran.
Je to dlouhé.
Ale... přečtěte si to. A dejte mi vědět.

Jimmy

25. dubna 2008 v 17:00 | Raven
Je to divné, psala jsem to asi v březnu (?) a snad tím nikho neurazím...

Betonová Zem

16. března 2008 v 11:22 | Loriel RavenCrow
Zadání úkolu:
1) Dnes se zamyslete nad románem a zkuste si napsat jeho obsah. Znáte to, takové ty upoutávky na zadní stránce. Snažte se čtenáře zaujmout, aby právě po té vaší knize sáhl. Nu, do práce. :-)
2) Kousek románu také napíšete jako ochutnávku. :-)
Pět palců postačí. :-)

Jeřabiny

10. března 2008 v 20:48 | Raven
Tohle jsem psala do soutěže na Hogu.
Zadání:
"Stála tam mezi námi a snad se usmívala. V rukou držela to, co snad kdysi bylo dívčí tváří žijící na obraze. Avšak úsměv se nesmál, oči vyhasly, duše nedržela pohromadě. Pohled do očí té dívky skýtal trpké porozumění. Byl to obraz jí samé, který zničila."

Napište příběh, do nějž by se hodil výše uvedený text.
Já jsem to v textu hodila do tučného, abyste to snáze našli :) Doufám, že se vám to bude líbit. Je v tom kus mě - dost výrazný kus mě. Zkuste se nad tím zamyslet, jako jsem to udělala já. A možná najdete Naději. Hodně štěstí.
 
 

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com