Miniatury

Brzodubnové miniatury

28. března 2012 v 0:27 | Raven
Umím teď hromadu nových věcí, které mě učí předmaturitní nedostatek času. Třeba jsem se naučila pít kafe a čaj bez cukru. Taky jsem se naučila čistit si zuby, dřepovat a číst si přitom češtinu. Umím zapomenout kalkulačku na písemku z fyziky. A spoustu jiných užitečných věcí. Třeba nespat.
A taky spoustu věcí neumím. Třeba češťynu... :)

zbřezno
jaro je jaksi rozčekané
má za každou větou ještě malý
nejtitěrnější otazník
ten po dočtení tečky vzplane
pod křídly nových modřinek
Jsme jenom šachy špatně hrané

Cesta střepy
A když nakonec
proskočil oknem
ucítil v uších svobodu
Krev ještě teče.
Díky Bohu.
Jsem tolik stejná
jsem jako on

Ovoce
Chutnal mi trpce Zakázaný
Prý sladký a voní nejlépe
Jsem jako tříska držící hráz
která se brzy protrhne

Tudy prosím
Mít pocit za trest
Brání v chůzi
Pálí jak slunce do chmýří
A jeden drobný
příběh múzy
ten se s ním nikdy nesmíří

Dnes v noci
Ploty noci jsou záhadnou věcí
občas od nich jen utíkáš
a občas jiskří víc jak ráno
a širokou náručí sklízí čas

Předzelená pětka

7. března 2012 v 23:05 | Raven
Moji milí kamarádi, moji milí čtenáři a náhodní cestující, nemilý Adalberte,
já vím. Já vás tak příšerně zanedbávám! A opravdu mě to mrzí. Stejně jako mě mrzí, že píšu strašně hloupou povídku, kterou si nikdy nepřečtete, protože je to opravdu povídka trapná a nikoli tak trapná, jak trapné je uměli bří Čapkové. (Ano, začala jsem se učit na závěrečnou práci z češtiny.) Taky mě mrzí, že moje modřina, co jsem si na noze vyrobila při opakovaném pokusu podlézt stůl bez dotknutí se země, už ztrácí původní harmonickou borůvkovou barvu a začíná brát barvy mapy světa. U. Taky mě mrzí to, že moje múza je asi někde na Hawai, nebo se zkrátka ten zmetek někde toulá.
Takže... následující pětka je možná spíš za trest, než za odměnu...


[Výstřel]
Vyděšená nadsázka.
Výstřel ze zarezlé zbraně.
A pak? Ticho. Jak prázdná bandaska
podlehnu a velmi ráda
jedné drobné ráně

[Pokora]
[Irisčina]
Je užít si svůj čas když kveteš
odkvést a s láskou okorat
Poznat že osudy nejsou jen veteš
- říká se tomu pokora

[První váhavé]
Jarní slunce
které vypaluje do kůže
první nesmělé flíčky tepla
Na nebesích
někdo pomalu roztápí kamínka

[Otvírání studánek]
Dokud se nerozvine první lístek
březová snítka nad čističkou vod
nad šedavým městem lampami ostrova
šedým mostem
Nepohne se nadějí
šedý lidský rod

[Cestující]
Zníš jako železářství
Nenaříkáš pouze dýcháš
jako poslední mohykán v zatáčkách
trolejbusové beznaděje
Odpolední pětka zatáčí na Teplého

Miniatury únorem ušmodrchané

18. února 2012 v 20:40 | Raven
Koupila jsem si nový sešit.
Takže z toho starého doopíšu to, co za něco stojí - a pak?
Pak to půjde zase všechno odznovu. Koloběh života je fakt inspirující. Jednou... jednou to asi všechno spálím. :)

Miniatury zpola sněžné a částečně už i tající.

(Chci jaro. Chci nosit tenisky. Chci válet sudy. Chci chodit bez bundy. Chci jezdit na kole. Chci zelený listy. Chci sluníčko. Chci patnáct stupňů. Chci zmrzlinu. Chci chodit bez čepice. Chci. Moc.)


Bilý tymián
Někdo tam nahoře promnul dlaně
jako když drtíš koření
teď krásně chumelí hodně chladně
a okapy mlčky zkamení

Chodníkové setkání
Saze a vločky na klobouku
Já střízlivou síťku přes pohled
Vločkové deky každému kroku
mých podpatků berou z krve střep

Špatný typ
Snad je to za trest Snad za odměnu
že neznamenám zhola nic
Tak hledejte si jinou ženu
Tu která není z plných plic

Výsměch
Nejsem stvořená k bytí múzou
povlávat a mile víno pít
čechrat si vlasy v hvězdné záři
nebo pít čaj v Bostonu
a krvácet na barikádách
Ale cokoliv z toho
bych mohla

Hlas
Odteče odpadem jako voda
však ve mě kousek zůstane
bude mě pojídat Útroby hlodat
tóny mi do uší zahraje
Tak neznámé a bolavé jako tvůj hlas
vždy když se tomu zamane

Labilní paterčata

12. února 2012 v 23:55 | Raven
Je moc dobré, když je pocit silný - píše se pak hladce a lehce. Horší je, když je pocit těžký jako deka a leží vám na ramenou. To pak nemáte šanci se pod ním nadechnout, natož pohnout rukou k psaní.
Ale moc jsem těch prá řádků potřebovala. Každý z nich se vyklubal na papír s námahou, setřásal zbytky svých zataraceně ušpiněných skořápek a hrozně naříkal.
Kdo by nechtěl následující číst, mám tu shrnutí následujících veršů: jsem overused (nemáme tak pěkné slovo v češtině), kazisvětská a nepatřičná. Ve výsledku bych najradši vzala naši novou teflonovou pánev a řachla se do kebule, aby se mi alespoň krapet rozsvítilo.
Konec spoileru.



Pozdně ranní
Říkat Nikdy Nikde Proč
Inspirace Musím Nevidím důvod
Možná mám na sebe málo víry
Možná už pomalu umírám

Rytmus
Občas mám sny že jsem krásná
Občas mám sny o tobě
a o vínu
Občas mám korálky uprostřed čela
Sedím ti po boku
hraju na tamburínu

Pokleslá z pod křesla
Chtěla bych drze malovat na tvé stěny
a pak se ti dlouze omlouvat
a činit podfuky hodné ženy
se smíchem čekat na převrat

dětinská & naivní
Nejsem tak krásná jako každá
a v hlavě vcelku nemám nic
A pak je tu věc a zcela jasná:
Mé dětství bude bez hranic

Znovu
Cítím tvůj zármutek
Tvůj věčně černý oblak ctím
Dýchám ze záclon ten hutný kouř
Nemám tě nablízku přesto prosím
zkus se jen jedenkrát nadechnout

Hrozně. Moc. Miluju. Ortena.

29. ledna 2012 v 23:46 | Raven
Čtení Ortena. Před spaním v posteli, ráno při aplikaci čoček, při čištění zubů, v autobuse, pod lavicí, opřená zády o knihovnu, zalezlá pod stolem, po tmě při cestování po zastávkách, ze kterých stejně nic nepojede. (Zítra musím po škole pro jeho další knihu. Jinak to nepřežiju.)

Poslouchání Jména růže, cpaní se celaskonem, psaní hloupých veršů nad těmi dokonalými, jež napsal Orten, bytí v pocitu skleslosti nad tím, že nejlepší básníci byli muži, že nejlepší kuchaři byli muži, a že bez nich stejně nemůžu být, ani kdybych se rozkrájela jako meruňkovo-tvarohový závin, který jsem včera v rámci prokrastinace upekla a už z něj není ani kousek. Cpaní si do hlavy mojí sbírky ukolébavek. Ludovico Einaudi.

Pochybování, jestli vůbec někdy budu dost dobrá. Nebo alespoň trošičku. Jako každá správná žena nevím, co chci, ale je mi úplně jasné, že zatraceně chci.


A miniatury nejsou pro Ortena. Jsou "pro" někoho, kdo by to neměl vědět/číst/pochopit, protože jinak nafinguju harakiri, uteču do Kanady, změním si jméno, přebarvím se na červeno a budu pít jen zelený čaj.


Přelíčení
Pán v klobouku se sklonil nad klavír
do černé a bílé omočil pár not
S půvabným zarděním potrhlé orchideje
se slečna s bosýma nohama a puchýři z bot
chytla za srdce
a svázala se
na koleje

Glosa současná
Červi, ti z jablek, krále děsí
když před usnutím vypráví
jak připravit štěstí o pačesy
a vyžrat si cestu k bezpráví

Maturitní
Tak suším růži zpoza dveří
je zčernalá a nalomená
Těžké je občas i těm, co věří
pohnout svou duši na kolena

(Z)Cestná
Jste odlesk zlata na náledí
jste mlha v korunách nahých bříz
jste jedním z těch, kteří vědí
A snad proto Vám nevěřím.

Zakázané nebezpečné
Chci jako nikdy.
A neměla bych.
Mám chtění vrostlé pod kůží
Chci Váš dech
chci to divné chvění
chci mráz v kruzích na zádech
(Prý chtění vůli utuží...)

Miniatury v malých černých

22. ledna 2012 v 12:57 | Raven
Popravdě jsou to tak blbé verše, že bych vás měla předem varovat, že pokud se pokusíte je přečíst, možná se vás pokusí opustit pár bodů IQ - což bych vám samozřejmě nepřála.

Varovala jsem vás. :)

(Všímáte si, že hloupost mých řádků se bezostyšně projevuje na počtu spojek "a" a zazávorkovaných pasáží? :))


Princezně v šatech barvy nemocného zvonku
Princezno krásná v krásných šatech
když jste se předtím zdobila
věděla jste, kam dají vás spát?
Princezno na mol opilá

Non
Jsem trochu zranitelná, víte,
jen v šatech když se setmělo
jsem zvyklá na zbroj
(a jestli nelžu
dejte mi pusu na čelo)

Hlavol o m
Pak je zeď mezi mnou a tebou
obrostlá štědře cesmínou
A celý parket mezi námi
a ryby v něm jsou na suchu
Tedy ti píšu hlavolamy
(a čekám, že je rozluštíš)

Šťastné konce
A cestou domů prší. Prší
A konec padá vzhůru dolů
do sametové trávy
do sametového nebe
do sametových dlaní
cizích modliteb

Aspirin ve váze
Tak schová se těžká krutost světa
pod všechna křídla havraní
Jste krásný, pane, vy to víte.
(Přeji si prášky na spaní.)

Prosincově prosící miniatury

27. prosince 2011 v 22:02 | Raven
Tak jo, mám pocit, že po těch hloupých výlevech čehosi máte jako mí drazí čtenáři nárok na něco standardního.
(Bwehehehe.)
Musím teď pořád ve všem dělat pořádek. Vytrvale uklízím všechen chaos, který se bere odnikud. Myju hodně nádobí. A taky mám hrozný nepořádek v notesu, který je samozřejmě taky třeba uklidit. Pryč jsou ty časy, kdy jsem jeden den psala jen na jednu stránku. (Nepochopím, jak mi stačila jedna stránka?!) Všude po notesu si poletují verše sem a tam, jsou dokonce tam, kde nemají co dělat, jsou jako utržené ze řetězu. A mezi tím vším ty kresby! Říkala jsem vám už, že neumím kreslit? Mořský rejnok po lobotomii neořezanou tužkou by to neořezanou tužkou zvládl lépe! (V předchozí větě není neořezaná tužka dvakrát omylem... :)

Achjo. To by mě zajímalo, kdy přestanu prokrastinovat a začnu konečně sepisovat ty maturitní otázky.

Adios, astalavista a pěkné počtení (Bacha na rejnoky! Po lobotomii jsou ultra zákeřní!)

Možná bez pecky
Chci tiše plakat mezi olivami
přemýšlet o tom jaké bylo by to ráno
kdy bych se koupala v peřinách
a vůni tvého hlasu
Má krásný tón a zní jak strach
že nic z toho nebude mi přáno

Instantní káva nedávných rán
Nějak jsi mi spadl do hrníčku
a já tě tak nějak vypila
Teď tě mám na srdci, drahý pane
a přemýšlím, kde jsem chybila

Hodiny před usnutím
A zas ty chvíle
kdy nemohu spát
myšlenky čilé Nic nepřekřičí
Snad a pouze možná
Správná rána těžkou tyčí
pěkně po hlavě

Žij a nech mě
Svatozář kolem plamínku svíčky
Čím srdce přetéká, to rty lžou
a oči křičí
Nedám ti jinotaj
ani kličky:
Nejsem svatá
a jsem ničí

Pokání
Snad hledám kousky tebe v cizích tvářích
snad mne až k tomu žene hlad
a obava (než tě v tom davu najdu)
aby tě kdosi neukrad
A stojí mě to víc
ne jeden hřích


Miniatury slaboučké jak listopadové sluníčko

29. listopadu 2011 v 23:48 | Raven
Meh. Moc mi to teda nejde, jsem pod tlakem, ve vleku a tak vůbec. Ale nechci si moc stěžovat, aby to tu nebylo monotónní, takže šup sem - pět miniatur. A pak kdo tu káže o monotématičnosti, že? :)))
Jdu se mrknout zpátky na Abelarda.
naKrá

EmigrantK
Odejdu do místa věčné mlhy
emigruji do běla
Do hlavy zaseju pusto
prázdno
abych se vrátit nechtěla

Opilé dítě
Než usnu, dám si trochu vína
a budu se cítit dospělá
ač normálně je to mléko s medem
čím vtloukám si spánek do čela

Okno z Francie
Občas mám pocit, že místo očí
mám francouzské okno do duše
V noci pak ředím inkoust vínem
to celé píšu předtuše

Cliché
Nebojím se žít bez symbolů
klišé je klišé, na to jsem saň
Psát mohu o klucích a kárové osmě!
A nechci. A zpoza stolu
červenému králi podám svou dlaň

Jiná perspektiva
Vrátíme si své dané klíčky
a vrátka si zavřem před nosem
přes plůtky na sebe budem křičet -
Hlavně, že pořád "navzájem"!

Miniaturní trable v krabici od bot

20. října 2011 v 22:46 | Raven
Nazdar přátelé. Tenhle článek měl být původně sebelítostivý, ale pak jsem si to rozmyslela, přepsala titulek a rozhodla se přepsat pár miniatur, protože to vám snad udělá větší radost než trapné hořekování o tom, jak jsem hloupá, ošklivá a jak moc plytkou osobnst mám. To si místo toho dám radši kbelík na hlavu. :>

Jep. Mám asi krizi (středního věku či co) a sužuje mne to velmi. Nevíte, kde půjčujou pár bodů IQ? Třeba i na splátky?

Miniatury vyloženě podzimní. Každá má jako obvykle svoje vyprávění, ale tentokrát většina až moc palčivé. Všimli jste si, že ráno už jsou mrazíky? Tak tyhle miniatury jsou prvněmrazíkové... :>


Schovávaná
Až napočítám do tří nebuď tady
chtěla bych chvíli si na stesk hrát
A nepochop špatně moje spády
- nesmíš mi zmizet napořád!

Listovní tajemství
Těm, kdetří věří na přečtení,
ti, kteří věří na dopis,
pošlou své pravé je a není:
"Vždycky když píšu ti, ty zrovna spíš."

Limitovaná edice
Dokud jsi skutečný dokud jsi fakt
budu ti věřit a budu se ptát
- či snad snažit se budu do té doby.
Než mlhou tě spraží listopad

Zamřížované okénko
Až jednou skončí všechno. Zkrátka.
Až na naše hlavy padne mříž,
teď ptám se tě, tak bez pozlátka:
řekni mi, potom uvěříš?

Filosofování na sklonku postele
Drahý pane Skácele,
jsou všichni blázni
nebo to jsme vy a já
ti s cejchem na čele
A pakliže ne, proč my jsme v kázni?

Mince čekajícím. Do zástavy.

18. října 2011 v 23:35 | Raven
Zástavou (srdce)
Pak dáš mi minci do zmrzlé dlaně
tak zmrzlé jako spadlý list
Nevíš, zda-li je to správně
mohu-li z mince jak z dlaně číst?

Zhýralé podvečerní miniatury

2. října 2011 v 22:28 | Raven
Nazdar kamarádi, ahoj přátelé, tě pic zbylá zvířeno,
s podzimem se přiblížily dlouhé večery, zákeřné virózy a chameleóní období stromů, z čehož plynou tyto tři věci:
  1. dlouhé večery trávím nad maturitou a oddalováním práce na MO. (V tom jsem opravdu přeborník. Už přes tři hodiny začínám MO Starověké Řecko.)
  2. mám rýmu jako trám a škrábe mě v krku. Být chlap, už si kopu hrob.
  3. před oknem už máme ten nejkrásnější strom na celém sídlišti! Nejen, že máme krásně opravený dům, ale ten strom se navíc stále zlepšuje. (Což je ostatně jediná věc na této situaci, která se zlepšuje. Pche.)
Kdyby se vám zdálo, že některé miniatury nedávají smysl, nemají rytmus, jsou stupidní jako zpopelněná rosnička a tak vůbec, tak se vám to nezdá. S výjimkou té první. Na tu mi nešahejte. :P






Špatně vidím
Vidím rudě skrz své oči
ale vůbec nemám vztek
Bude to tím, že včera jsem si
nalila víno do čoček

Na pochybách
Listí je pod vlivem alchymie
a svévolně se mění v zlato
ke škodě nám jej Zima smyje
Tak je to správně. Celkem vzato.

Exekuční
Za trest nyní, milé Léto,
svou červenou prolij na špalek
Fialová je barvou spánku
mámivá barva fialek

Podnoční
Miluju když hvězdy křičí
své tiché hymny o dálkách
miluju to když já i ony
na sobě máme hvězdný prach

Vysoké nálezné
Člověk často věci ztrácí
a málokdy je nalézá
a těžko sobě pomáhá si
svou hlavou jako z železa

První opravdu podzimní miniatury

20. září 2011 v 16:12 | Raven
Ahoj přátelé :)
Tak koukám, že vás ty moje zážitkové plky nijak zvlášť nesebraly (a nejste sami ;), takže vás oblažím prními opravdu podzimními pseudouměleckými výtvory.
Zatím podzim nevypadá moc přátelsky, je mi zima a jediná denní doba, kdy je mi opravdu teplo, je čas ve sprše, který se úměrně rostoucí zimě prodlužuje. :) Ale už se blýská na lepší časy, vidím, jak některé listy za oknem už konečně zlátnou :)


Informovaná
Za oknem chladně padá déšť
chytán do cedníků mých prstů a dlaní
- pak prýští z nikch jako vřelé přání
Chci vědět, že mne miluješ

Kadidelnice
Pro slzy modré levandulí
nevidím mapu ani knot
a přestože to tolik bolí
moc chci se znovu nadechnout

Omylná
Krákám svou divnou píseň světu
ten má své oči na šťopkách
a pátrá, zda ji nepopletu
Když už mám kliku na dosah

Ztišená
Chci chvilku klidné tcho v srdci
chránit si před světlem plachý kout
nelámat ty nejvyšší věci pro cit
před lidmi prostě uniknout

V převlečení
Můj podzim, ač v šedě mračném hávu
je vyslancem dona Chechota
a obratně jako melancholik
skrývá se, v barvách třepotá
a slzami smíchu sladí kávu

Miniatury ze ztrát a nálezů

14. září 2011 v 22:56 | Raven
Ha ha ha. Hádejte, co jsem našla. Svůj úžasný černý notýsek! A hádejte, co jsem ztratila... Chyba, obávám se, že odpověď "rozum" je mylná, neb ten jsem ztratila už dávno. Já ztratila diář. Nebo alespoň nevím, kde se právě nachází, což je zatracen velkej průšvih. Aaargh.

Nicméně ode dneška se oficiálně autoškolím a už dlouhou dobu oficiálně vyšiluju, až to skoro vypadá na to, že budu muset napsat Adalbertovi. Už to vidím, jak se špatně skrývanou radostí chytá za břicho, zelená a je mu hrozně špatně. No, alespoň na tom budeme oba stejně. A jinak vůbec nejsem škodolibá.

Rozhodla jsem se, že když už jsem tedy nalezla onen - ťuťuňuňu - černý blok, opíšu vám zase něco z jeho obsahu. A to ťuťu jste neviděli. (Ani ňuňu ;)




Řvoun
Důvodem pro křik občas bývá
tak letmý pohled do hlubin
Jsem protimluv a proto křičím
a nevím, co to znamená,
když z paty těžko tahám splín

Partie
Pak hraju šachy jak svůj život
a dámě se zatím nikam nechce
- ale kdo tvrdí, že jiná není?
Skrývá se v brnění mého pěšce

Letáková
Z rozkvetlých schránek
tečou slevy a neznámý kov
Je nalézat a pochybovat
Od těch dob
Jsem Michelangelem svých slov

Ztráty a nálezy
Do ztrát a nálezů
odložím svůj noční stesk
a radši dírou v plotě prolezu
a změním parfém, aby jednou
mi zase nesed' na pelest

Dilema touhy
Slunce je nízko
Srdce svrbí
jak krůpěj přímo nad louží
Mám v sobě duši
která touží
(Těžko říct, zda naštěstí)

Tragická pětka

8. září 2011 v 23:42 | Raven
Nadpis jak z hodiny matematiky, že? :)
Tak, dnes jsem přiznala, že jsem kulturní barbar. Nevzdělávám se, z filosofie z minulého roku si nic nepamatuju a koukám na Dextra. Chce se mi spát a nechce se mi půjčovat šaty na ples. Dva tisícce za šaty? Za šaty?! Kdo by chtěl nosit ŠATY?! Já teda ne...
Achjo. Tak alespoň várka vcelku čerstvých miniatur. To abyste z mho tragédství také něco měli.
Vstříc horším zítřkům!


Řemeslo spisovatelské
Na ramena ti napíšu pozpátku
pár veršů a vět
abych ti stvořila pohádku
a oparem zakryla svět

Filosofování
Jsem filosof tak na půl oka
a na čvtrt ucha na nic víc
Miluji totiž živou lásku
a schovávám ji do sklenic

Ta špatná
Nemáš mít přeci hořkou příchuť
jak víno zrálé v jeskyních
Tvá láska tak chutná - tak mne nesuď
počkej na štěstí u jiných

Ztráta
Zapomnění věky mění
život jak oblaka žene čas
stačí jen chvilka a záhy
jsme o svoje ráje obraní

Ramenatá
A svět se hroutí a jen tvá ramena
jsou posledním místem kde mohu spát
když antická krása sama rozlomená - -
ač ramena tvá jsou jak ostnatý drát

Klášterní a jiné

1. září 2011 v 23:43 | Raven
Nazdar.
No, musím přiznat, že tu kolonku na papíru (s posudkem o způsobilosti řízení motorového vozidla - "způsobilá s podmínkou" a pár teček za tím) nebylo třeba vyplňovat textem "brýle nebo čočky", protože bez jednoho nebo druhého nenajdu ani ono motorové vozidlo, natož abych ho ještě řídila. Z tohoto důvodu musíte omluvit pár překlepů v tomhle článku, protože to bych ty brýle musela najít a to se mi zrovna pekelně nechce.

Musím si těmi verši trochu kompenzovat to, že se v poslední době cítím jako nehorázné motovidlo (viz téměř přihlášení se do šluknovské autoškoly a jiné lapálie), než dospělá a zcela rozumná osoba. Spíš se cítím, jako kdyby po krátké době dospělosti nastoupila rovnou éra zhoršující se třeskuté senility. Opustily mne poslední zbytky příčetnosti - proto přidám tu připitomělou přeslazenou miniaturu ze začátku léta a pak se budu tvářit, že neexistuju. Na zlepšení apetýtu (tu tú tu tu tú!) zbytek tři klášterní a jedna z nedávna.

Užijte si je & ať vám pod oknem Svahilci pějí serenády dvacet čtyři hodin denně,







Promlčecí lhůta
Zvuk bosých nohou na betonu
je váhavý tón promlčené lásky
kterou ozvěna vrací zpátky
ne nepodobnou chvění zvonu

Příliš, ale ne dost
Roztříštím tmu na tisíc kousků
nasypu si ji do vlasů
nechci být viděna od rozbřesků -
vždyť vím, že nejsem pro krásu

Elegánům s glazurou
Propíjím se do nikam
a málo zpívám trpaslíkům
elegánům v zahradách
do kterých často unikám

Námořnická
Jednoho dne navždy zmizím
a v srdci tvém se utopím
Budeš můj štít proti krizím
dokud v tvé lásce kotvit smím

100 x 10
Až zase budu v mokrém plášti
před ohništěm tvým znovu stát
ukaž se prosím napříč mé zášti
a odpusť mi ji tisíckrát



(Poznámka bez nadčáry: Pokud se divíte, kolik je tu najednou článků... tak - nejste sami ;)

Miniatury z kláštera

23. srpna 2011 v 17:58 | Raven
Ahoj milí přátelé!
Měla jsem se v klášteře báječně. Přímo andělsky. Ačkoliv je pravda, že jsem se občas cítila jako ve zlaté klícce nereality, obklopena symboly a krásnou přírodou a jablečnými stromy a sestrami, které ve svých světlých hábitech v noci pod lampami připomínaly spíš procházející se anděly bez křídel. A také to bylo místo, kde máte každý den, každé ráno a každý večer minimálně půlhodinku pouze na sebe a na Boha a ačkoliv bych strašně ráda, nedokážu si to ráno v realitě prostě představit. (To ale neznamená, že se nebudu snažit)

Všechny miniatury jsou takové dost roztržité a různé, navíc je to pouze první várka :)

Jsem moc ráda, že jsem zase doma. A také mezi vámi. :)









První pravá
Pravá láska přeci čeká
tiše si vlasy rozplétá
- a pomalu, vlídně, jako řeka:
"Co ještě čekáš od léta?"

***
Druhá pravá
Pravá láska je přeci tichá
jak jehla spadlá do sena
a i když krásou nevyniká
- je o svého Pána opřena

***
srpnová
V modlitbě tiché jako ráno
snad mi svou vůli poznat dá
a snad mi také bude dáno
že budu správná úroda

***
Andělé
Andělé prochází kolem mne
nad hladinou se zrcadlí
chvěju se jako obraz páry
srdce mám prázdné a zlomené

***
Splněný slib
Nemám dost síly vroucně se modlit
však snad mám síly dost - pomalu tát¨
v zrdcadle řeky tě vidím se sklánět
abys mě slyšel odevšad

Hádanky

30. července 2011 v 22:11 | Raven
Ahoj drazí přátelé!

Po více než čtrnácti dnech se vracím zpět. Veškeré své postřehy a bolístky vám přednesu během týdne, a to navíc v autentických dopisech Adalbertovi, které jsem mu poctivě každý večer psala.

Teď vám přináším jistý experiment. Okolnosti mě na táboře donutily pro dorosťáky vymýšlet různé hádanky. A nebyla bych to já, kdybych to nezveršovala, že. :)

Nezapomeňte se pochlubit, kdo uhodl nejvíc! :)

*1*
Ve škaredém zámku vyrostla má krása,
pro ni pod nebezpečnou hladinu musí se
- kdo však potopí se pro mne, jásá -
přestože krása má povstala z vetřelce

*2*
Na začátku jsem světlý a měkký,
na konci s teplem však ztmavnu sám
- a oči pece mi buďte svědky -
když zabiješ mne, zesvětlám!

*3*
Když Helios za horizont zmizí
ukážu svou tvář s bledou plání.
A ani na denním nebi nejsem cizí,
to já hlídám hvězdy, když se sklání.

*4*
Když usmrtíš sladké plody
a smrt jm pěkně osladíš,
Jsou chutné ve skleničce svody
- a neodbytné, uvidíš!

*5*
Oceníš mne, když pan Mráz ti
zasekne drápy do hrdla
Má podoba s hadem může másti,
však osoba bláhová, která mnou pohrdla!


Odpovědi: Perla, chléb, Měsíc, marmeláda, šála


A jedna bonusová s legendou: Na táboře před vstupem do kuchyně měly hnízdo vosy. Nejvyšší z našeho tábora to všichni schytali - jeden žihadlo do hlavy, druhý do ucha, třetí nad oko... proto se mi v hlavě zrodila i tato situační hádanka:

Nad tvou hlavou svůj zámek máme,
na svém opačném konci krutou zbraň,
kterou se užít neostýcháme -
Je příliš vysoký? Útoč naň!

Červnové miniaturní ladění

18. června 2011 v 21:51 | Raven
No, asi bych vám, mým trpělivým čtenářům měla nějak osvětlit, vysvětlit a omluvit svou více než týdenní absenci na tomto nadmíru ukrákaném místě. Ale asi nemám co říct... :) Mám dost práce, moje nedávné životní rozhodnutí způsobilo, že jí asi ještě na dlouho nebudu mít méně. (Když tak na tím přemýšlím, tak udělám průměrně tři důležitá a směrodatná rozhodnutí za půlrok, to je tempo, to je tempo! :) Takže tato sporá aktualizace byl vlastně nácvik na prázdniny, kdy tady bude mírně mrtvo a postupně ve čtyřech oddělených obdobích se toho sem pravděpodobně nahrne poněkud víc.

Taky už se tak děsně těšíte na volno?











- Cesta po kolejích -
Červeň máků brzo zvlčí
iluze má rytmus Českých drah
Nechci vzít příliš velké sousto
svůj život chci sbírat po drobkách

- Mohu mít otázku? -
Když všechno víte
a máte prý řád
řekněte mi pane
Tak máte mě rád?

- Inkoustová -
Vnitřní rozmluvy se sebou na papír
nacákám na papír v podobě kaněk
A hledím do očí své iluzi rozpité
na dně oceánu uprostřed mé dlaně

- Not this romantic -
Možná mám zpívat píseň sladkou
a lákat cizí na svůj lep
To ale radši budu žit pouze válkou
Radši než spánek mám zrychlený tep

- Panu Hrabětovi -
Zemřel mladý, ten pan Hrabě
asi pětadvacet let
Odteď a navěky žije v mojí hlavě
(Jak bych byla ráda, kdybyste mě miloval
- už pro ty verše, co byste mi psal)

Miniaturní odpadky

23. května 2011 v 22:58 | Raven
Tyhle snad ani nemají pořádné datum, u některých nemám ani páru, v návaznosti na kterou událost jsem je psala... Takže tentokrát nic uceleného. (To říkám, jako by snad někdy mé miniatury ucelené byly, ha ha. :) Jsou taky trochu divné, myslím tím... divnější než obvykle, takže se tím nenechte zviklat. ;)

Díky za přečtení a za vaši milou přízeň, které si nesmírně vážím.
NaKRÁ,










Na noc neučesaná
Spirálky svých naivních snů
vypletu si z vlasů a už nepůjdu spát
jen tak pro jistotu
A schovám v šuplíku tuhle podivnou sponu
K tomu ne poprvé.
Vstávám tisíckrát.
*
Pod trnovníkem
Pak jako básník skládám pero.
Příroda sama umí psát.
Když dýchám vzduch
a ten jak parfém voní
Nemohu jinak - zpívám jen o ní
O tom, jak krásnou ji učinil Bůh
*
Podvečerní mlčení
A soumrak tiše spadl k zemi.
I do mojí knihy Nezvala.
Ta tma mi voní, stýská se mi...
A dál? Víc bych slovy plýtvala.
*
Tvrdohlavá
Otázka se rodí z vratkých rukou
a já nemohu odejít
Snad maskovat tě za zpověď?
A nepohnu se ani o píď,
dokud mi nedáš odpověď!
*
Parad ox ní
A moje zásady poslední dobou
kysnou si jako paradox
Zhořkly jak
mé nehty v omítce
Na omítce omšelý plakát
Je trochu patetické, víte,
schoulená v klubíčku
plakat
*

Miniaturní odpočinek

7. května 2011 v 21:28 | Raven
Nešálí vás zrak :) Opět miniatury. Tentokrát z trochu tragikomického soudku... Mnoho jsem nenaspala, ale za to jsem vypila mnoho kafe (což tělo zaregistruje a následně se mu to fakt nelíbí - takže mám fyzické zdraví asi jako dva týdny před uzavřením klasifikace na konci roku). Pchuff. Hlavně si na mě teď smlsnou všichni, kteří se rádi smějí cizímu neštěstí, protože některé situace jsou v mém momentálním stavu velmi humorné. :)

Neměla jsem ani zbytky sil na to, abych psala jakékoliv verše... nezbyly žádné emoce, které by bylyhodné toho, být zveršovány. Sice vznikly některé horší řádky na téma "jsem unavená unavená unavená unavenááá," které vám teď dokonce předložím (některé;), ale jinak se moje schopnost psát vrátila až dnes.

Nemám se špatně. Spíš naopak. Mám radost - viděla jsem velké věci, za které jsem vděčná. Jen teď půjdu spát, aby se nestalo nic hrozného. Ospalá jsem fakt hrozné (psychické i fyzické) dřevo... :)











(na rozloučenou)
Tak zase nashle, pane Spánku!
Až sejdeme se za pár let
Já budu sice hrozně zívat,
vy však můj život závidět

(Sny)
Plíží se k nám všem v době spánku
a málokdo jim uvěří
tak tedy, než dočteme stránku
je necháme stát u dveří

(Toulavá)
Notu po notě snažit se rozplést
a nad hlavy vylít nitky noci
a pustit se v hady tichých cest
kde zahynem bez ruky v ruce
kde nepřežijem bez pomoci

(Zády k nim)
Zvuk může zbořit tisíc veží
a láska zase vězení
a sílu má kdo v Něho věří
že vše zlé láska přemění

(Omluva)
Chci zas na chvíli zavřit oči
a nechat si znovu něco zdát
Teď jenom doufám že není zločin
snažit se vodou zahnat hlad

(Před- a) Velikonoční

24. dubna 2011 v 14:10 | Raven
Nemůžu si pomoci. Z naprosto úžasných pocitů se prostě verše píšou mnohem líp než z těch negativních - mám jich také pěknou řádku. A navíc ne jenom miniatur (což konec konců velmi překvapuje i mě samotnou :)).
A navíc... je jaro. Táhne mě to ven. Někam úplně pryč. Mám chuť lehnout si na louku a válet se v trávě a válet sudy a hrát s někým na louce na honěnou a padat do čerstvé trávy. A válet sudy. A cítit sluníčko a šeříky.

Šeříky. Jo. Šeříky.

Pařát a klof, s láskou








(Vítězná)
Nebudem se vzdávat dokud duch se vzpíná
kdo zemře ten vyhraje a vítězové
dopadnou přeci stejně jako my
- přikryje je hlína

(Svobodná)
Na tváři krom štěstí šmouhy z trávy
a boty strašně zmáčené
hledat se v roklích na pasekách na loukách lávy
je svoboda krásna a ne že ne

(Cogitare)
Pod křížem plným Tvojí krve
z které jsem vinna také já
Dnes znovu - ne však na poprvé
Zas chápu, jaký smysl má

(J K)
Z bílého papíru stružky krve
když na dřevo jej přibíjí
a prýští z něho nové světlo
a nová láska pro lidi

(Účet)
Zaplatil. Víno z ran mu stéká
na hrubé dřevo křížoví
Tu tíhu vin smývající řeka
mi ve spasení odpoví

Půl optimistické, půl ty druhé

13. dubna 2011 v 22:03 | Raven
Všechno je tak hrozně zvláštní. Jednu chvíli nemám čas, jednu chvíli sedím u stolu a minuty čekání ubíhají... tedy ne ubíhají, minuty se vlečou jako senilní slimák... A pak zase znovu kolotoč nestíhání a hledání a utíkání pryč.
Dech mi ale nedochází. Když chci, dokážu být zatraceně rychlá. :)

Miniatury... je jich pět a některé čekaly dost dlouho. A jsou jiné - proto se od teď zkusím vracet ke kořenům...









konec
Cítím tvůj dotek v kapkách deště
cítím se jistá v nesmění
Jsem ráda že nesmím - a to je směšné
že tvůj dotek už to nezmění

návrat
I v konci často bývá síla
- a právě to nám naděj dá
když konec stále blíž se blíží
a loučení jsou nesnadná

pondělí
Pondělí je černá jak tma do které vstávám
jako káva jako deštník jako tragédie zvaná
"Jak námořník vyplul na širé moře sám"
Tak jako on vyplouvám do pondělního rána

ranní blues
Stojím a vítr všude kolem
mne zbavuje všech nočních hrůz
muž z baru v slunci utonulém
v klobouku zpívá ranní blues

lam
Jsem ve větru jako drobný lístek
převracím se a třepotám
tiše si zpívám noty větru
jsem věru divný hlavolam

První jarní miniatury

31. března 2011 v 21:52 | Raven
Hle. Nezemřela jsem. (Neplačte, ono to jednou příijde.)
Mám jen práce nad hlavu a to ještě ne nad svojí a ne, opravdu nemám tušení, kdy to přestane.
Každopádně píšu. Poskytuje m to v těchto hektickcýh chvílích zábavu, zátočinu a zákusek (zákusek ne, ale taky začíná na z).
A zítra do školy na kole. Což je tak tragická skutečnost, že až se tomu celé odpoledne směju.
K tomu všemu - je naprosto úžasné, že můžete být venku v tričku a nemrznete.

Miluju miluju miluju miluju miluju jaro.
Užijte si ho KRÁsně. :)
Pařát a klof,










Cestička
Vracím se zpátky ve svých stopách
kráčím si prostorem jenom tak
a v plicích jaro, které teď dýchám když
drze se dívám do oblak

Dělení
Miluji tisíc krásných věcí
miliony je násobím
otvírám oči zhluboka dýchám
chci nadělit duším hladovým

V koncích
Pak, když to dobře skončí
mohou jít slzy do očí
občas se stává, že Bůh - kočí
kolikrát náš vůz otočí

Bez diskuzí
V hlavě mám ještě trochu místa
a než vymizí docela
Chci si tam zapsat, že jsem si jistá
že navždy jsem slečna Nesmělá

Slib
A budu milovat zvuk slunce léta
když v dáli zvoní klekání
když tví andělé po obloze
pár mráčků něžně prohání
a přesto
miluju dobu skrytou v mlze
kdy jsme tak krásně podjarní

Eé.

12. března 2011 v 0:26 | Raven
Ach jo. Občas si přeju, abych měla mezi prsty blánu a nemohla psát. Třeba teď. A nebo... s blánou bych asi taky psala. Takže něco mnohem horšího. Ale Adlabert už mi klepe na mozkovnu - a nechce promeškat březen...
Svěrací kazajku na mě, protože... fuj.









*Na čekané*
Čekání
čas mezi úsvitem a další nocí
utkanou z verše
který se trhá
na kousky hvězdné kaše

*Zasněné blábolení*
Máš v očích odlesk hvězdy
a ve dlaních tmu
zítřejšího večera
Chci tě mít navždy
navždy tě držet v svém snu
Už nikdy nebýt zrazená

*dva až tři*
A půjdu třeba na kraj světa
na kraj nebe na kraj svých sil
S tvým břemenem na mých ramenou
půjde se nám líp

A tvá hlava ve dvou mých dlaních
a má slova a můj tichý slib
Uklouzneš nespadneš dokud tě držím
svou vůlí jak křemen kamennou

*nevermore*
Fotka a pár gramů čistého stříbra
pár kapek rtuti na sklech brýlí
miluju tě miluju tě ztrácím dech
zatraceně takhle nemůžeš psát!
fuj.

*psychická podpora*
Za oknem cizí hlava zírá
do očí cizích všichni jsme tu
držíme tě s očima zavřenýma
ale opravdu
existujeme

*Útěk*
Dál. A pryč, než dohoní nás
Utíkej, rychle, jenom běž
Až příjde noc a zlomí ti vaz
pak už se nikdy nepohneš

Úplně jiná realita

27. února 2011 v 19:06 | Raven
Tak. Už zase se mám učit a nedělám to (velmi chytře jsem nechala polovinu nutných zápisků ve škole, takže to mám za to). Ustavičně toužím po jaru a po příštím víkendu (kéž by to bylo jedno a to samé!) a zjistila jsem o sobě fakt příšernou věc. Slyšeli jste už o eneagramu? (Na co byste mě tipovali? Mehmm, radím vám: ta nejhorší varianta... :)) A do toho tvořím, chytám se za hlavu, večer házím budík co nejdál od postele, panikařím, učím se, sním (vás), pracuju, skuhrám, modlím se, cvičím a chodím dost pozdě spát. A také už je to nějaká doba, co jsem učinila svoje "rozhodnutí" (myslím to napsané červeným pišqworkovým linerem do kosatcového sešitu runami)... Brzy projde druhou zátěžovou zkouškou. (To jen proto, abychom si splnili limit mlžení v každém článku.)

Tohle všechno píšu samozřejmě hlavně kvůli tomu tvoření. :) Mám tady lehkou změť miniatur, data jejich zapsání do mého (už skoro nestačícího) bločku s kosatci jsou dost různá.












***
(chléb a broky)
Na mém srdci se sluní jizvy
každá jak runa vyrytá
Přesto mám strach, že trochu brzy
házím svou flintu do žita.
***
(čekání)
Plamínek křehký A já strážce
Odkud se ženeš, Větře Kam?
A snad si jednou odpočinu
až z plamínku jaro rozfoukám
***
(pět minut nad ránem)
Schoulím se sama ve svém stínu
na prstech budu počítat
sekundy vteřiny co nespočinu
v náručích svého krásného snu
***
(psáno po fyzice)
Mýdlová bublina zmizela z dohledu
zefýr ji odnesl odnikud nikam
od těch dob co s ní odlétat dovedu
od těch dob podivné pohádky slýchám
***
(do budoucna)
Návrat je něco, co nás spojí
i když ti pořád utíkám
Nebo ty mně? Toť otázka -
Možná jsme dvojí
jednou snad svoji
a nikdy už každý sám

Miniaturní cosi

15. února 2011 v 19:51 | Raven
Ha. Píše mi to o sto sedm, jenomže jenom samé verše, taky by to chtělo, aby mi od ruky šly také řešení příkladů na stacionární magnetické pole a taky bych ocenila, kdyby si můj mozek do sebe nechal zapsat alespoň poskrovnu informací o hyperbole, jinak budu mít těch pětek tolik, že si jimi budu moci vytapetovat.

Takže, abych neměla pořád samé pětky, tak tentokrát jen tři miniatury. :)


ra
***
Jest dokonáno! Usměju se.
A vrazím si jehlu do týla.
Bude mi tě připomínat stále
a na večer k spánku kolíbat
(a bude mi pořád zpívat v hlavě
jak šelest křídel motýla - - )

****
Ta tma se plíží bez ustání
až tam kde se vpije do ulic
tam kde se zástup v přání sklání
v látce a v čistě bílém lkaní
Páni se klaní klaní se paní
všichni jsou prázdní a nic víc

*****
Na změnu je málo času
(a ta musí být stůj co stůj)
Zpod nehtů stále prýští krev
ač v lásce mám tón tvého hlasu
mám malou šanci na úspěch
že mě najdeš, uslyšíš mě
že na chvilku mi vezmeš dech

Mořská a rozbo(u)řená pětka

24. ledna 2011 v 22:13 | Raven
Další pětka.

Ne, tentokrát nemluvím o mém dalším školním úspěchu, ale snažím se uvést další miniatury. Jsou velmi různorodé, psala jsem je během celého uplynulého týdnu a kousku dalšího, je v nich mnohé. Kousky všeho - takový miniaturový salát :) 
I témata jsou odlišná, ačkoliv i já konečně vidím nějakou pojící linku.

Různé věci se mění. Moje neschopnost napsat něco delšího si spokojeně zůstává (ačkoliv se mi to zrovna dvakrát nelíbí.)


Mějte se blaze,
ra
Rada
Na první slabiku vylej svou lásku
pak na zbytek věty nezbyde nic
takže než vyslovíš poslední hlásku
nikdo už nepozná, cos chtěla říct


Mýtus (Meet us)
A do moře prší.
A pláčou hořce všechny mořské dcery
pro ty kdo věří na pověry
skučíme z mořského zámku


(Light my street)
Venku jen mrholí světla se tříští
V útrobách ulic si živoří tma
I když je poledne čekáme den příští
že snad si někdo vzpomíná

(Pocta všem s pamětí)
Minula už naše doba 
ve stíny let vnořila svůj týl
jsme jen trosky, mýty
přec doufáme stále
že náš půvab neubyl


(O tom, co ztrácíme)
Netrváme déle než náš dech
nemáme nic než svojí nahou duši
a když vidíme jak mramor nám všem sluší
těžko je člověku, aby nepodleh'!

Mrazivé a ztracené

10. ledna 2011 v 18:21 | Raven
Originály téměř všech jsem ztratila... popravdě, byla bych moc ráda, kdyby už se nenašly, protože se naprosto nejvíc děsím toho, že se najdou na tom místě, kde nejvíc ze všeho být nemají... huh.

Mám se - nemám. Tedy, mám. Mám hromadu práce, všichni kantoři chtějí psát písemky a zkoušet, do toho propadám z fyziky a matematická bestie mi dýchá na záda. Navíc jsem bezpodmínečně musela stihnout přečíst Pána prstenů za šest dní a musela jsem všechny díly i vidět v rozšířené edici (jeden dokonce dvakrát). A pak se stane, že se mě zdá, že bojuju místo Eowyn s černokněžným pánem Angmaru a když ho probodnu, z ruky se mi stane elipsa a naneštěstí není žádný Aragorn a žádný athelas a tak mě čekal zlý osud...

Mám stres, je mi špatně a tu matiku zítra... Chm.

takže zde - kupa mrazivých a jedna veselé fyziologická. :)


tak.
***
Mráz
ukusuje z chodníků a šíje se mu třpytí
má chuť i na mé ruce
 - a tak není zbytí
(neb rukavice zas zůstaly doma)

Pak
olizuje z mých nehtů kapky krve
když kolem kloubů položil mi věnečky zubů
bolí to jak čert a přesto
Několik metrů nad zemí zpívá Múza



***
Hřebenem učesal mráz větve stromů
nad zmrzlým korytem na syrinx hrál
Vlkům či sobě snad? Propána, komu?
pak sluncem se rozplakal a odplul v dál



***
Skuhrá když leží na chodníku
tak studený a třpytivý
když blikla lampa chichotal se
je sice krátkověký
ale nejvíc toho ví


***
Kluzká je cesta k mému srdci
pozor dej krok od kroku
a prosím zpomal
Nechceš přece
zase mi ležet v žaludku

Neoroční

2. ledna 2011 v 21:53 | Raven
Občas si říkám, že by bylo hezké napsat něco, co by bylo báseň a ne jen verše na čtyři řádky. Ale co.

Ten moment byl kouzelný. Ale to vám dojde, jestli budete následující řádky číst. O pět hodin později jsem měla fakt divný pocit. Směska absolutně všeho co jsem za minulý rok cítila.)

A mám nový sešit. Ten starý se už začal rozsýpat. A nebylo kam psát. Vlastně neměřím svůj nynější život na roky, ale na sešity. Tenhle nový má stříbrné kroužky, je recyklovaný a myslím, že ho budu mít ráda. Uvidíme, jak na tom budu s nadcházejícím rokem. :)))

Radši žádné novoroční přání. Ale mám vás ráda. A děkuju vám.
ra










Kruh
Stojíme ruce v kapsách zmrzlé
rty utopíme v modlitbách
obavu spolu zaženeme
a potom překročíme práh
2011

Dveře
Na prahu jsme a bez váhání
spěcháme! Honem! Rychle vpřed!
A všechna novoroční přání
rozplynou se v dým
když hoří nebe, plane celý svět

Nový rok
Hoří nám nebe nad hlavami
svíce se pletou s větvemi
proč lidé zapalují nebe
a uhasit ho nechtějí
a jejich srdce nehořlavá
se brání každé naději

Rock
V ohni přišels teď jsi náš
tak mladý a už ti hoří frak
a na ohni také dodýcháš
- pakliže Pán nám dopřeje
my uzříme tě umírat

?
2011
Rok, který vypadá
jako žádné moje vysvědčení.

Miniatury jedné těžké noci

28. prosince 2010 v 12:30 | Raven
Všechny vznikly v intervalu od jedenácti třiceti do dvou dvaceti pěti ráno. Jsou dost... šílené, řekla bych. Až je budete číst, zkuste pamatovat na můj duševní stav a opravdu to zkuste brát SKORO všechno doslova. Teda.. jestli to chcete pochopit. Což se převelmi vřele nedoporučuje...

Začněmež zlehka... a raději se ani neptejte, JAK dneska skončíme....

Ta doba je prostě dobou přílety mého havraního Múzy. Sežerte mě za to.

ra

Nadaná
Tak něco ve mě asi dříme.
A co? - Raději nevědět.
Protože možná, až to zvíme,
pozře to zčerstva celý svět.

Kriminální
Vězení svého hryžu mříže
jsem jako zvíře šílená
úlevu čekám od usnutí
- to však jen trýzeň znamená
Zdá se mi zase o tobě.

Prohnaná
Čeká a rytmus stále stejný
jen moje srdce pospíchá
já znám jen lásku co nešťastná je
a už ani nevzdychá

Nadranní
Studené prsty
a ani kapka vína
bojím se usnout nechci
se zítra probudit
zase jiná

Na shledanou
Zase mám své ruce prázdné
čekám až mne můj svět zhasne
- a díky, bylo to tu krásné...

Převelice zmatené miniatury

11. prosince 2010 v 20:26 | Raven
Chaos. Zima. Rýma. Mlha. Zkáza. mráz. Lupiči mrtvol.

Achjo. Někdo mi připomněl, že existuju. A od té doby jsem ve značném stavu skleslosti, který se dost blíží depresivnímu stavu. Achjo. To fakt nesnáším. Když je něco ohavného a příšerného, tak nad tím snad nepřemýšlím, ne? A to je to protivné. Cítím, že něco není v pořádku. Ale co? 

O tom asi bohužel někdy příště. Asi budu zase muset napsat Adalbertovi... :)

Just give me reason, a proof, a beautiful sign...

Astalavista,
ra











**Perly**
Pravda je hluboká a tenká
jako perleť perly na dně  
láhve vína
brousíme se navzájem a potom sami
sedíme v zimě pod hvězdami
a pod nebem, jež nezhasíná

**Ona**
Jsem.
Mluvím hlouposti
potím inkoust 
a celá záda tak mám popsaná básněmi

**Fragment čmáraný na lavici**
V malíku tisíc hloupých veršů
a ptát se nechci, radši ne
po zdech svou duší v octě píšu
myšlenky zmizí zmatené
- tak hledám novou sílu tlouci
Najdu ji? Nevím. Kdo to ví?
tak píšu verše na lavici
pro toho, kdo mi odpoví

**Stáda**
Pak svět se vzbouří
budeme křičet a pojídat hady
a vzpoura visí jak meč pana Damokla
jsme zahnáni bičem do ohrady
jsme stáda na kost promoklá

**Slib**
Dodržet slib co jsem ti dala 
- nevyhnat svatost od svých rtů je
Rébus a hádanka:
Pakliže řešení mi chybí
a má ho strojit pouze čas
tak dej mi sílu plnit sliby
aby mě ten čas nepropás

Draze rozporuplná pětka

17. listopadu 2010 v 23:54 | Raven
Zažila jsem dnes maximálně rozporuplný den. Ale o tom až jindy.

Dnes je 17. listopad. Pro mě rozporuplný den. Je to dnes rok co odešla. A dvacet jedna let... však vy dobře víte. Prostě mě to dojímá. Všechno. 

Přináším krajíček svých nálad v miniaturách. (Až napíšu souvislejší verše nad šest řádků, asi mi někdo bude muset bouchnout rychlé špunty...) 

:)


rav

***
Jsem pak zas tichá jako verše
co padaly zmokle do trávy
Pobíhám venku a kazím tvé lampy
snad je můj úsměv napraví


***
Když zazpíval pak někdo jiný
mě srdce se moc sevřelo
- chtěla bych ještě, nebo snad ne -
políbit tě na čelo
Jsme každý jenom hrstka hlíny


***
Listuji báječnou knihou plnou ticha
propsanou tiše prosbami
a listopad padá mi do zápatí
padá tak rychle padá letí
Zvedá se, tiše pospíchá
pak zmrzlý zimou dodýchá


***
Verše píšu si na čelo stéblem trávy
leptám si světlem vlastní zrak
časem má paměť zpopelaví
Goliáš vzdal kopí a připjal si prak


***
To tiché chvění pod lampami
prosněnou noční oblohou
ztemnělí v kostech tráví sami
svůj vlastní konec
a pak už kráčet nemohou

První říjnové miniatury

11. října 2010 v 19:54 | Raven
Hodně chodím ven, hodně fotím a hodně přemýšlím. A čím víc přemýšlím, tím víc padám z obrubníků, po kterých chodím.
 Kdyby se to bralo doslova, má to velmi určující charakter pro můj život. Cha. Ale tentokrát je to dokonce i v reálu. Je totiž složité zároveň brodit nohy v listí, jít po obrubníku, sledovat to krásné listí a báječný kontrast stromů s oblohou...

Jo. A nepiště si pak verše. Takže zase pětinášup. (a tentokrát... mají některé dokonce i název! :))

rav










*
"Konec"
Až jednou řeknu vše co jsem chtěla
možná pak zmizím bez potlesku
vždyť nedělit se je tak strašně snadné
těžší je mávat beze stesku


*
Zklamání je cesta těžká tuze
je plná trní a prapodivně zvadlých květů
všechny spletené v ocelové stuze
toulání - má smírná oběť světu


*
"Bez obálky"
Nelhala bych, kdybych řekla
že jednou chci dýchat jeho spánek
půjčit si ho
a jemu sebe zdarma dát


*
Jsi almara plná živých květin
jež na vrchu voní a zdola tlí
rozlišit poruchy a potrestat přečin
je příliš složité a proto jsme zlí


*
"Už zase se chci loučit"
Odešla hrozba z mého srdce
a to teď je
nesmiřitelně prázdné
a cizí

Zářijové miniatury

30. září 2010 v 22:10 | Raven

Já vím, že vás to moc nebere... ale smůla, naneštěstí pro vás je tohle především odložiště výplodů mé nesmírně choré mysli, které mají nejčastěji daleko k obohacování číkoliv mysli :))) Až se vrátím, plánuji prozaicky lakonický článek na téma "Proč jsem tak střelená?", ale do té doby sem potřebuji přidat mojí miniaturní tvorbu - tedy průřez touto oblastí za měsíc září, který už skoro pohřbívám do propadliště dějin.

z části melancholické, z části optimistické, celé divné. Úplně jako moje letošní září.

Už víte, proč jsem střelená? :)))




ra





*




(první)
ztemnila jsem tedy žaluzie 
- to aby dneska nemoh' sem
svítí jak oko a někdo venku vyje
a tiché hvězdy mrkají úžasem


**
(druhá)
Jsi květina, jsi nekonečno
jsi kousek nebe jsi špatný verš
jsi něco co mě ve dne trápí
a v noci zase nedá spát
a já
radši nic


***
(třetí)
Něžná jak bodlák v pavučinách
ztracená sama ve svých snech
jsem muška, křídla olověná
a moje láska ostrý plech


****
(čtvrtá)
A tys byl zemí co ráno zoře
když život a smrt se proplétá
tam kde se jezero skrývá v hoře
a cesta je skobou porytá


*****
(pátá)
Zlátnou nám křepce nad hlavami
Slunce se stěhuje z pod mraků v ně
a srdce jatá obavami
berou své trable barevně

Několik sedmiřádkových a hořce zasněných

28. července 2010 v 1:43 | Raven
Jo. Za týden to bude už skoro měsíc a moment sejde-z-očí-sejde-z-mysli stále nikde. Je pravda, že nechci, aby přišel. Je to strašně zvláštní pocit - vyčkávání na něco, co zákonitě přijít musí, ale co vás absolutně potopí. (Zajímavé. Myslela jsem, že SZOSZM moment existuje proto, aby se lidé netrápili - ale tohle pro mne snad ani neplatí. Prostě vím, že to pak bude ještě víc k pláči.)

Tak tady takhle vyvádím a píšu hlouposti. Tak vám je sem přidám, abyste z toho taky něco měli (třeba kulturní trauma).

Adios, astalavista.


tak.

*
Je strach probudit se
ta směšná lítost opustit pouhý sen
a tichá prosba že chceš se jenom vrátit domů
Je ten, kdo modré z nebe snese
ke směšně hořké lásce navždy odsouzen
uvězněn v tichu bouřících lomů
svého srdce

*
S každým dalším protikladem
jsem blíž
dokonalosti kterou kradem
krásným pohádkám
Tak nesu svůj kříž
Marně vzduch dlaněmi objímám
když nemohu nahmatat sen

*
Máš jméno obláčku
a jsi tak hořkosladký
V mém špatném verši
máš schovávanku
jak v chomáčku
Noci příliš krátký
na moje krásné sny

*
Na tvém bílém kaménku
nové jméno
Jsi můj jablečný indián
Jsi příliš báječný
-A já
chtěla být vždy oleandr
protože tak krásně zní

*
Bublá to když v tichu pláče
mé tvrdé srdce z oceli
vzpíná se
Bolí to že svíčka mého spáče
mě nikdy nevzbudí
A hříšně moc
chci být někde jinde a někdo jiný

Maximální miniatury

24. června 2010 v 2:16 | Raven

Taky jste si toho všimli? Asi jo. Poslední dobou strašně plkám a ke všemu ještě hloupě, neskutečně hloupě. Až bych nad sebou zaplakala a vyhlásila celostátní pátrání po svém mozku. (Ačkoli... celostátní... hmpf, asi ne. On byl tak slaboučký, že by neutekl ani k popelnicím.) 
Celé to zapřičiňuje stavy, kdy si připadám nepředstavitelně neinteligentně a trapně. A taky trochu uboze a tragicky. Ale tragický případ jsem byla vlastně vždycky.
Ukončím své dalekohlody (tu zkomoleninu chudáka optického zvětšovacího zařízení jsem zvládla vymyslet ještě předtím, než mě kolega Mozek opustil) a zkusím to vyžehlit (dle mého)  o něco méně hloupými miniaturami. Ale nečekejte zázraky. 

Pařát a klof,
rav



***
Morbidita této hedvábné chvíle
spočívá v tom, že
pro všchnu tuhle hebkou krásu
zemřelo tolik budoucích motýlů

***
Z toho, co mi zbylo v hlavě
můžu si upříst ještě jeden sen
a pak lehce naléhavě
ho vykřičet do světa ven

***
Když si rozvazuji uzly na vlasech
které jsem udělala abych neupadla v zapomnění
a vzpomněla si že jsem chtěla
ukončit rozhovor s tou slečnou v mé hlavě
A začala dýchat
a snít
trochu opravdově

***
Střechy jsou hřbety tvých báječných koní
dešťové kapky mám na ramenou jako konečky tvých prstů
a vítr ve vlasech je víc jak polibek na dobrou noc

***
Jsou noci vína a růží nebo tříštivého skla
a pak jsou dny bolesti  nebo slunce mezi prsty
a večery obilí nebo máků a velkých lodí
ale rána - ta jsou jen čerstvě nedopečený chléb

Pět naprosto nesourodých miniatur ku děsu všech zdravých myslí v okolí

31. května 2010 v 1:22 | Raven
Tak. A je to tady. Utečte, dokud máte možnost. Hodlám vybrat to "nejlepší" z toho, co jsem za poslední dva týdny naškrábala do svého zbrusu nového bločku. (No dobrá, teď už zase vypadá, jako kdybych s ním myla okna a utírala prach z učebnic matematiky, ale na to se nikdo neptá. Aha. Tak to jsem asi neměla odpovídat.)
Zkrátka a špatně, je toho hromada - a otravovat na dvakrát se mi s tím nechce. Psala jsem to různě. Ve škole, v Arše při bohoslužbě, v posteli (zejména kolem třetí ranní se mi píše moc dobře) a tak různě.

K tomu si můžete pustit (nebo radši až potom, na zpravení chuti) si můžete pustit Mr. Sandman v jednom ze dvou následujících provedeních. První verze je metalová a je to cover. Druhá je originál z roku 1954 a je to ženský kvartet. Here comes "Mr. Sandman". :)))



Nejhorší na tom je, že já žeru obě verze úplně stejně.
(Merline! Musela jsem na to zapnout IE, neb můj milovaný Google Chrome stejně jako moje prohlížečová exmilenka Opera to bojkotuje, Mozzila Firefox neví, jestli je spuštěná nebo ne... Jsem znechucená. IE. No vidíte to?)
Nevermind.
Jde se veršovat.
rav


***
Bouře
umývá lidem z obličejů vrásky
a nové tvoří
když uhodí blesk a hrom
 - naděje dobře hoří...

****
Vstávání do mlhy
co chutná jako mléčná čokoláda
je probudit se před půlnocí
ačkoliv jsem předtím
vůbec nešla spát

*****
Blahoslavená žena
jež si zamiluje
šelest svých vlasů
v jeho dlaních
Vždyť ztratit kontrolu
je strašně těžká věc

******
Pierot ukázal na kytici z lásky
lilie tak zlaté jako on byl bledý
slzy mě pálí do rozpraskaných rtů
tak rozpraskané jako truchlivý je on
 - budu mu říkat Simeon

*******
Děsí tě to co vidíš slyšíš
a všechno se tě snaží zmást
když přicházíš v noci
zháší ti lucernu berou ti louč
Tak berou si masky a skrývají svou tvář
jsou tisíce much a je jeden žhář


Miniatura šedesátá, jednašedesátá a dvaašedesátá

30. dubna 2010 v 22:51 | Raven
Je to divné poslední dobou. Mám jisté problémy, jejichž řešení mám vlastně v rukou jenom já, nebo to tak alespoň vypadá, ale pořád se jen motám v kruhu a narážím na to, že zkrátka nezvládnu.
Nezvládnu.
Nezvládnu.
Nezvládnu...

tak.







*****  
Pálí mě oči
když do tmy zpívám
tak trochu tesknou píseň o nadějích
v bezesném dopoledni noci
A v hlavě se točí
bezústá panenka v červených šatech
naprostá podoba všech hříchů mých
směje se očima a kyne mi rukou


*****
plakat do polštaře svojí malou pravdu znamená
všude před lidmi předvádět velkou divnou lež
jak velká kaňka na obraze
je můj stesk a touha jít
a pít z tvých rukou vodu blesku
a potom chvilku nezemřít


***** 
jak žebravý mnich
nebo harlekýn co tančí v dešti
hluboko v mém srdci
jsi cizí
a pocit že všechno co jsem chtěla říct
vyslovil na patentovém úřadu
někdo úplně jiný
ve stínu čekáš až slunce zmizí

Sedmapadesátá, osmapadesátá a devětapadesátá

26. ledna 2010 v 1:40 | Raven

Dobré brzké ráno všem. :))) Abych vás krátce seznámila s okolnostmi a moc vás nenudila, uvedu pouze, že jsem nemocná, mám pravděpodobně vysokou teplotu a nemůžu dýchat ani spát. Takže vymýšlím hlouposti a tak vůbec.

Nevím, čím to, ale všechny svoje nesmyslné miniatury poslední dobou sypu z rukávu o sto šest. Takže máte smůlu, drazí čtenáří. S-M-Ů-L-U. Ehm, pardon, Nemůžu za to, že kolem druhé ranní bývám občas trochu škodolibá. :))







---
Jsou beznadějně blahosklonné noci
zrají nám ve dlaních jako víno
ze spaní vyprávíš vlčí pohádky
trochu škodolibě
letmo
sny se k nám linou


---
Pověz mi kolik prázdných dlaní
prosils aby ti daly hlad
a když nabídly ti tisíc přání
proč nevěděl jsi, co si přát?


---
Byl to mistr Theodorik
kdo namaloval ti pod očima kruhy?
Příliš brzy ti pohleděl
do znavené tváře
kamenný anděli

Padesátá čtvrtá, padesátá pátá a padesátá šestá miniatura

6. ledna 2010 v 20:16 | Raven
Naposledy jsem miniatury přidávala v září. A tohle je první článek tohoto roku. Jde to se mnou s kopce, že, drazí přátelé? No, doufám, že se polepším. Dokonce jsem konečně začala cvičit, tak bych také možná mohla zase trochu zapracovat na blogu. Vidím to na načmárání nového vzhledu a otravování všech kolemjdoucích svým blábolením. Nuže, pustíme se do nich. Do čehože? Do miniatur :)







oooo
A protože se ve snu vrací
je mým průvodcem každou tmu
každý můj krok dalším trnem splácí
je křehký jak růže
na čele - - má těžký tón
na konci klaviatury
z obou konců - -
Jméno má jemné - - Darion

oooo
Kdybych svůj hlas jen vykřičela
do kolemjdoucích
nic by to nebylo platné
protože ty
stojíš za stěnou
a lilie stále
marně uvadá

oooo
Máš zlaté oči zaří dny své slávy
kdybys mi tak odpověděl - kdo jsi proč jsi a kam jdeš
a proč se na mě takhle díváš
Mé QUO VADIS se ztrácí v davu
budiž souzen budiž sťat jen pro krádež
jsi štěstěna jsi osud něco mezi tím

Miniatura padesátá prvá, druhá i třetí

13. září 2009 v 18:31 | Raven
A protože mám děsnou migrénu a psaní Adalbertovi by bylo moc bolestivé, Přidám pár docela čerstvých kousků.

Jsem v půli rozervaná
a stíny z minulosti
teď křičí z mého nitra
- a to je přeci k zlosti,
že bolí každá stará rána...
Tak krásná
dobrá jitra

oooo

Krev zplodila krev
a křik a pomstu a nejistotu
A je to jen pro posměch,
že bojím se plotů
Zejména těch Tvých

oooo

Nebylo by to porpvé,
co popletla jsem noty.
A ty omyly papírové
jsem oplakala.
Do němoty.


P.S.: Omluvte depresivitu. Taky už mi to leze všechno na nervy. (Zejména ta migréna.)

Miniatury č. 48, č. 49, č. 50

31. srpna 2009 v 22:00 | Raven
Nevím, proč ještě tak najednou přidávám miniatury. Snad proto, aby nikdo nečetl článek pod tímto, který jsem posledním jmenovala. A tak mě napadá, že tohle odrazování je lehce kontraproduktivní, takže nechme toho. :)))

Nechť k vám alespoň trošku promluví.

č. 48

jsi stěna jsi val
a já jsem nepříjemná skutečnost
jsem kříž
ty jsi dav
a nic mezi tím


č. 49

pohleď na naše dlaně
klidně se jich dotýkej
a třeba tisíc let nás muč
my nic nevíme
ani to
jak se ta krev dostala na naše dlaně
a kdo vlastně jsme

č. 50

Dnes zítra pokaždé
pořád někdy pouze když
teprve až vymkne se ti z ruky
to teprve ho uvidíš

Wanted more?

8. března 2009 v 19:53 | Raven
Pár kousků, aby tady nehnil vzduch. Momentálně nemám náladu na nějaké "deníkové" postřehy, ale třestež se strachy, ona se asi brzy dostaví.

Pár kousků - tentokrát spíš fragmenty, které dlouho čekaly na dopracování, ale víte, jak uznávám syrovou formu. Tak je tu máte. Poskytnu ještě ke každé malý komentář, neurazíte-li se.

První: Napsala jsem jí dneska ráno. Vesměs jsem o tom ani nepřemýšlela, ale po přečtení jsem zjistila, že mi ty verše pěkně melodicky vycházejí. Pche, není nad samochválu (Žádný strach, směrem dolů je to jen horší a horší).

Druhá: Je hrozně stará. Napsala jsem jí z nbějakého záhadného popudu po cestě vlakem z Prahy od Carmen a Strigg. Možná to byli ti dva lidé, co seděli se mnou v kupé a tvářili se na sebe bolestně nešťastně - možná.

Třetí: Z minulé neděle. Spíš myšlenka, než miniatura. Ale je to ve verších, takže bez diskuze :)))

Čtvrtá: Momentální výtvor. Dětská říkačka? Miluju prosté rýmy.

Especially to Matesák


***

Vložím ti do rukou svou tenkou nitku
tam někde uzlík je ty to však víš
nechá si říkat svým gordickým jménem
něco s ním udělej tolik tě prosím
v noci mne trápí a nedá mi spát




***

Chvíle, která ústa měla
kvůli tobě
nemluvila
To ticho uprostřed tmy
tvářilo se měkce tiše
bolelo slovo - my -
zemřelo ve své pýše



***

O Odvaze
-
Odvaha se nechat zranit
odvaha padat bez záruky
odvahak hladovění
Tak moc jí chci



***

Modlitba za Jaro
-
Neznámé bez tváří usmálo se
kdo ví lze-li se bez tváře vůbec smát
tak tvářilo se neptalo se
má-li kdo ho vůbec rád
Vysedělo v prahu důlek
do veřejí obtisklo nám dlaň
než odnesl ho déšť krutých kulek
bylo to jaro - - modleme se zaň

My dva

28. února 2009 v 22:49 | Raven
Zvláštní, divné, morbidní, schizofrenické.

"Série" miniatur.

Berte to jako vzkaz napsaný na zdi. Zcela anonymní vzkaz, výkřik do tmy, dopis bez adresy.


TY CIHLOU
JÁ KAMENEM
MY V KRVI

MY V KRVI
ONI V DĚSU
ONO STRACH

MY V PASTI
TY SÁM
JÁ NEŽIV

JÁ NEŽIV
TY SLEPÝ
MY DVA

Jednačtyřicátá, dvaačtyřicátá, třiačtyřicátá minatura

22. února 2009 v 19:43 | Raven
Po měsíci sem opět začnu hrnout miniatury, kterých mám, ehm, opravdu moc :))) Nechte si chutnat :)))

Ravie
***

Ten kdo měl za zády nůž se usmál
asi měl také něco za lubem


***

Kdyby to přeci jen neunesla
zlomila by se v půlce slzy by začaly téct
válka by zuřila
ruce by drásaly ostrý kámen na kusy
síla přetekla
nějakou cestou z mého hrdla ven

***

Pod palmou seděla anděl
čekal na mé počkej
a jestli se dočkal?
Zeptejte se zítra

Pokání

30. prosince 2008 v 12:13 | Raven
Svou Nemesis
našla jsem na druhé straně zrcadla
od té doby je rozbíjím
Pak ve střepech se zrcadlí
celá nostalgie
hvězdného nebe

Proto píšu
Requiem za zemřelé verše


Přiopilá osmatřicátá, devětatřicátá, čtyřicátá miniatura

20. prosince 2008 v 16:05 | Raven
Jsou to jedny lehce ovíněné z poloviny září.

* * * * *
* * * * * *
*********

*

Ticho
zakřupaly klouby
a on pak spal
klidně dál
Tyhle básně
jsou tak hloupý

*

Ten divný přízvuk v hlase
doufám, že se mi jen zdál
snad zlatá nitka přetrhla se
radost se snoubí s černou hlínou
život jde dál
vzpomínky pod sněhem
nezahynou

*

Jsem trochu nebezpečná, víte
hlavně po nocích
kdy se takhle usmívám.
Dvojí víno v jedno slité
můj tichý smích
přesvědčí tě sám

Pětatřicátá, šestatřicátá, sedmatřicátá

9. prosince 2008 v 22:03 | Raven

○○○○○○○
Marně noříme se do moří
abychom nalézali perly
protože jen chamtiví netvoři
našim srdcím velí


○○○○○○○
A byly křtiny
padal křehký bílý sníh
a mě tál na dlaních
Boží milost kanula z rampouchů
a v prvním záchvěvu víry
seznala jsem, že nejsme jiný


○○○○○○○
Holé koruny skučí k nebi
jsou místem, kde se zrodil křik
někdo to netuší a jiný to neví
že prosinec je nevděčník

Dvaatřicátá, třiatřicátá a čtyřiatřicátá

4. prosince 2008 v 22:01 | Raven

Střechy
Střechy jsou mozaiky osudů
příbytky hrdliček sídliště vran
-povídej mi o nich! Já plakat nebudu!
Vždyť pokaždé někdo zůstává sám



Dopisy
Dopisy bez obálek
poslední láska Hanse Christiana
voněla pohádkami a ohněm z dálek
nešťastná jako obálky bez dopisů
V pěnu se změnila mořská panna
jako daň za krásný okamžik



Antigoné
A v temném víru slov
"Moi, je dis non!"
usnuli jsme
a s námi Antigon
Tak spanilá pod křídly sov

Devětadvacátá, třicátá, jednatřicátá miniatura

25. listopadu 2008 v 19:59 | Raven
Můžete třikrát hádat, co zase bylo za předmět, že mě to opět stálo celou jednu stránku mého A4 bloku. No samozřejmě, fyzika. Nicméně, mám podezření, že fyzikář už začíná mít taktéž podezření, že nepíšu při jeho hodinách přesně to, co říká... he, to vlastně vůbec nevadí, že.

Tohle je trochu slabší várka, protože jsme právě dělali nějaký zákon zachování hybnosti a to mě tak trochu znervozňovalo, vzhledem k tomu, že nemám ani potuchu, co to ta hybnost vlastně je. Je pravda, že se mi to pár ochotných lidí již pokusilo vysvětlit, ale milí zlatí, já a fyzika? Zapomeňte.

Takže, dost řečí. Zde jsou ty tři pofidérní kousky.

P.S. Vody plné ryb, rybožrotov a žrotov rybožrotov.

*****

A zamlčíme pomeranče
a nad plamen svíčky postavíme džbán
aby přišel slzami nás zmáčet
a přitom se cítil nepozván


*****

Rána pálila když pomáhal mi
Slzami zaplatila jsem včerejší nájem
aby bylo na další opět mě raní
Ve smíchu snad oba brzo stajem

*****

Poztrácím cizí klíče od cizích zámků
a zítra budu plakat na prazích
dveřích zamčených - - tak mám na kahánku
Má krev je podivně cítit po sazích



 
 

Reklama
















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com