Kapitola druhá

Bleskem zasažená

28. března 2016 v 23:20 | Raven
A dám ti poklady temnoty a skryté zásoby z úkrytů, abys poznal, že jsem to já, Hospodin, který tě povolávám jménem, Bůh Izraele. Iz 45, 3 (CSP)

Některé věci jsou nádherné takovým způsobem, až se jich ani nechcete dotknout - jako ta zahrádka v Krasoňově po cestě ke K-ovým do shromáždění. Za žlutým drátěným plotem, pod středně vzrostlými jabloněmi, které jsou sice plné pupenů, ale nekvetou ještě - tam na tom místě se někdy během Velikonoc otevřela země a vydala své poklady, které už asi rok skrývala. Prý se to děje zpravidla v pátek dopoledne.

Pestrá mozaika sněženek, krokusů a petrklíčů, prvosenek, talovínů, čemeřice a občasných zelených růžků budoucích narcisů a irisů. Jinak na trávníku není volného mísa, kam by se snad dalo šlápnout, ohnout záda a přiblížit obličej k té nádheře.

A já bych asi ani nechtěla tak blízko. Pohled z dálky totiž přidává celému obrazu rám: nebe tak modré, až se srdce svírá napůl hořce a napůl radostí, a oči, přivyklé náporu uplakané šedi minulých dnů, mžourají a mrkají, aby se pak otevřely do široka tak, aby se do nich vešlo co nejvíc jiskřivé nálady.

Jarní poslové tedy vstali z hlíny a nebe odkulilo mraky jak náhrobní kámen. Co vlastně vidím, je jeden velký poutač, přísilniční billboard, plakát. Reklama na vzkříšení. Chtěla bych si ji v sobě nechat napořád. Moje srdce už moc dlouho prahne po světle. Po nebi, které svou jasnou barvou proklamuje, že slunce dnes bude mít sílu - a budou se dít věci.
To slunce trochu prosvítá do mé temnoty uvnitř a lechtá myšlenku, která tam bydlí od té doby, co jí T. vyslovil při velkopátečním kázání: "Bůh už jedná." Už jedná v mé temnotě, jako probouzel cibulky a kořínky květin, a to dávno před tím, než jejich něžnobarevné hlavy protkaly trávník před cizím domem.

Chtěla bych konečně taky prorazit hlavou hlínu. Vykvést. Nechť má temnota září jako den, už brzo.


Ani tma před tebou není temná, noc ti svítí jako den, temnota jako světlo. Ž 139, 12 (CSP)

Epitaf pro bloK

23. srpna 2015 v 22:34 | Raven
Vážení přátelé...

Je mi trochu líto tohoto lehce seschlého místečka, které smutně visí v blogprostoru (údajně módní slovo) jako opuštěné vosí hnízdo... Tímto oznamuji (nejspíše jen sama sobě), že přichází třetí příspěvek roku 2015.

Potřebuju si totiž vyčistit blok čmárovník, abych si mohla pořídit nový. Za dobu, co pamatuji, je tenhle nejtrvanlivější. Dostala jsem ho na dorosotových Vánocích od jedné hodné dorosťačky a kamarádky, proto místo úvodu má na prvním listu jen "Díky, Áďo" - takhle velmi těžko zapomenu, kdo byl dárce. A od Vánoc až doteď poctivě sloužil.

Ne tedy, že by to byl nějaký extra tlusťoch, ale vešlo se mi tam axiální kódování a narativní analýza od pana mgr. bc. K, vešly se mi tam zápisky ze školení hlavních vedoucích táborů, vešla se tam jedna povedeně nakreslená rudbekie a taky plány na tábor (který se mimochodem hrozně vyvedl. Ale když už několikátou noc jektáte ve stanu zuby, tak už si na to začnete přïpadat prostě trochu zpohodlnělí). Je tam spoustu poznámek k mojí bakalářské práci - na jejíž téma jsem zapomněla, jen co jsem ji obhájila (ale rozhodně byla zajímavá, alespoň komise to tvrdila). Práce na ní bylo až běda, kvantitativní výzkum byla velká legrace, ale stejně se nakonec nejvíc a nejlíp smál nakonec on, a ne já. Čímžto také na blogu zaznamenávám velkou malou životní událost, že moje jméno je obohaceno o dvě nová písmenka - B a C. Není to terno, ale je ze mě kvalifikací sociální pracovnice, což není zlé. Teď ještě abych se stala sociální pracovnicí profesí a mohu zamnout ruce (své i vaše, bude-li ctěná libost. Nebo pošlu Adalberta.)

Zpět k oslavenci (nebo nebožtíkovi) - zažil toho zkrátka hodně, a i když to byly dost hubené měsíce, co se týče veršů, přeci jen se z něj něco vyždímat dá. A než ho zavřu pod postel do obrovské krabice od kozaček (Tamaris krabice, nejlepší krabice - taková rakev na čmárovníky), tak samozřejmě vyextrahuji to, co stojí alespň za jedno přečtení. Budiž mu tento příspěvek epitafem a malou, vděčnou vzpomínkou na velmi krušné časy mého života, které se mnou prošel.

Teď ještě chvilku, dojdu pro hadr a vytřu ten patologický patos, který odkapává z poslední věty.

Ha.

(Má láska k závorkám patrně nikdy nevvybledne.)

Pařát a klof,


Náležitá Umělecká Úroveň
Mohla bych zcela vážně psát
a přesně stříhat rýmy
a sako svým veršům jambem šít -
Mohla bych popřít že v mojí duši
je něco víc než linoryt:
Nejsem jen otisk slov a slůvek
nejsem jen stopa vyjetá
do měkké hlíny mých citů a hnutek
zašmodrchaná do světa

Budem
Občas mě naše "budem" pálí
jak zubní pasta na tváři
Otázky jak a proč a zda-li
se všechno jak má podaří

Nad rudbekií
Jako chůze ve tmě
kdy jdeš jenom po vůni
a zatoužíš alespoň kouskem oka
střípeček svitu zachytit
VE TMÁCH VZCHÁZÍ PŘÍMÝM SVĚTLO
a já bych se chtěla napřímit


Výchova k dialogu
"Dobrý den," řekla slečna Vina.
"Neznám vás," řekla Nevinnost.
"To je tím, že jsem vždycky jiná,
a masek nikdy nemám dost."


Redisperem
Každé ráno sbírám
kousky svého bledého obličeje
a přibíjím je na rám.
Kaligrafie nového dne
prozradí, kolik tuše myšlenek
se ještě nevylilo.


Otevřený dopis paní P.
Obložená nefritem a zlatem
asi z Nubie -
tak se Vám, milá paní,
asi špatně nežije.
A proč chcete věci, které nemůžete mít?
Až to na vás zase přijde,
zkuset myslet na nefrit!
Zkuset myslet na nefrit,
milá paní Potífarová.

*
Miluji Vás, pane,
a až se někdy stane, že rozdělíme postel
do dvou studených dek
Jsem si jistá, že se sejdem
na dně krabice
od sušenek

Málo svatá drážní čtveřice

4. února 2015 v 12:47 | Raven
Vlaky. Mám je ráda. V mém žebříčku oblíbenosti by se skvěly někde nad nakupováním kosmetiky a pod návštěvami knihoven. Nevyměnila bych je za nic, tedy kromě chvílí, kdy cestu Pardubice - Praha (či naopak) stojím narvaná v uličce a tři lidé mi dýchají na krk (nebo šlapou na záda, přijde na to). Ale když si sednu, nejlépe k oknu, a za ním ubíhá již velmi známá krajina, mává mi za Českým brodem svatý Havel ze Štolmíře, je mi krásně. A dobře se mi tam píše.

Moc dobře. Ať už z Pardubic do Prahy, nebo z Prahy do Pardubic. Hlavně neusnout!

NaKrá,

Ztracená pádla
Za oknem jenom tma a občas
světýlko mrkne, zabliká
Vlak jede na čas.
Jako loďka
na kolejích vln přibitá.
Nebýt těch myšlenek, které pálí
prospala bych se dosyta

Odvaha neusnout
Občas bych si přála
heřmánkové spaní
s peřinou z meduňky
Místo toho mám sny
plné rzi a dlaní
které mi berou sílu vstát.

***
Chtěla jsem pochopit, co je krása
Chtěla jsem zjistit, zda se dá
zkrotit ta zrůda sedmihlavá
ta rozžhavená doruda
která v mé hlavě verše plodí
a zároveď je pojídá

Centimetry
Občas je nejdelší vzdálenost
z mojí postele na zem
A nejvyšší strop se klene
mezi mou matrací
a peřinou



Svlečená podzimní etuda

19. listopadu 2014 v 23:57 | Raven
Vážení přátelé!
Středně dlouhé až dlouhé cesty nejrůznějšími dopravními prostředky jsou pro mého Havrana to pravé ořechové (když tedy zrovna naschvál neusnu, což je typické hlavně pro pondělní rána). Za oknem míhající se svět se mixuje s dorážejícími myšlenkami a vzniká to pravé veršované smoothie...

No jo. Nikdo mě neměl seznamovat s termínem "sezónní afektivní porucha", protože to jen luplo a hned mám diagnózu.

Po Vánocích chystám zimní spánek. Na čase začít hloubit noru... ;)

NaKrá

Svlečená podzimní etuda

Ptám se všech holých polí zdali
naleznu v měsíci mlh svůj klid
Snad se jich kdysi i jiní ptali
a dokonalé siluety nahých stromů
jim zrcadlo mohly nastavit:

Na hraně měsíců kdy všechno usne
musíš sny držet a nepustit

Střípky z té krásné části roku

5. listopadu 2014 v 16:50 | Raven
Milí zlatí (pokud stále ještě ecistujete na tomto shnilém místě),

já už nemůžu. Už vím, kde je mé dno (či spíše, kde je to bahno na tom dně). Chybí mi síla. Chybí mi světlo. Chybí mi neco jiného než listopad.

Těším se, až to Vánoce spraví. Nebo něco jiného. Snad do té doby přežiju.




Smutné lovestory
Vsadil poslední desetník
na to, že se do něja zamiluje.
Jinak měl v peněžence bohužel
už jen samé pětitisícovky.


Samomluva
Mé vlastní verše hoří mi za patami.
Hasím je tedy mlčením i vodopády slov
Můj vlastní Havran už nabil mi revolver
"Lidé moc mluví, i když jsou třeba sami."
- mezi výstřely kráká a zní jako kov


Velká říjnová
Zase jsem mohla jeřabiny
očima jen tak polaskat
utéci do polí dobré špíny
do šípků, hroud a do pláňat
- tam kde je sklizený letní vzduch
Mohu-li něco k tomu dodat:
tak nádhernou červeň má ten Bůh

Slunce (v) duši
Je říjen
a když jsem ráno vstala
pošmourno tlouklo do oken.
A pak se mi roztrhl sáček v meltě
a přesto to byl krásný den.


Na očekávané
Je moje pravda malou pravdou?
Ve světě lží a polopravd
kdy bílou a černou není snadné
navzájem dobře rozeznat:
Je malá pravda také pravda,
či do malé číšky vklouzne lež,
aby tu pravdu doplnila
do "velké pravdy", kterou chceš?


Předčasně zralé zkouškové

1. května 2014 v 20:35 | Raven
A je to zpět! Zkoušky!

Selhání ledvin, vředová nemoc žaludku a duodena, cirhoza, tuberkuloza, perniciozní anémie,... zkouška z přednášek hypochondrie, počítám, bude stát za to. A v rámci odsouvání vypracovávání otázky 12a - Prevence kardiovaskulárních chorob, hodlám se s vámi, kteří sem náhodou zabloudíte, podělit o "to nejlepší" z mých posledních dvou měsíců.

Shovívavost.

Ten duben, co právě zmizel, byl nádherný. A květen určitě taky bude. A miluju sukně a sezení v trávě a chození bosa v trávě a taky mám ráda zelený kolena a stavění zídek na chalupě a toulání se po lesích a adrenalin před kabinety. A to všechno mě v květnu zase čeká. Tak už pusťte ty kohoutky, čekám s kbelíkem!

Jo. A jen co mi milý zmizel za Tatry, už jsem zase "celá blbá z Boba Dylana".

Pařát, klof a naKrá


Hořce pod horou
Jak moc jsou vlastně hořce hořké?
Tak hořké jako Golgota?
Tak hořké jako provinění?
Tak hořké jako samota?
Na konci hořkého hořce přeci
je koruna modrá jako ráno
jak krásné ráno nedělní

Hořící keř I.
Proto modlím se stále, zas a znova
dokud jasně svítí svět
Až přijde zase tamta doba
Ať neohnu hřbet
Dovol mi i proti síle mnoha
zůstat člověkem

Hořící keř II.
A tichá prosba přes rty stéká
přehradou díků chval
Za svobodu, volnost, dosytost
a aby nepřestal
se svět alespoň trochu dívat
kam kráčíme dál

1/5/2014 09:10
Dnes ráno šeříky voněly
do modrošedého rána popálených kouzel
Paramo poslalo pozdrav a nemohu dodechnout
dnešní ráno ukrutně pálí na patře

Šeříky
Máš s nimi mnoho věcí stejných:
tak těžké je jim odolat;
je s nimi barevnější tento svět;
i kdybych musela za nimi přes ostnatý drát,
stejně bych si šla přivonět

Jarní z letního semestru

25. února 2014 v 22:46 | Raven
Letošní zima byla skvělá. Chápu, že podle pranostik pole neměla pod čím zesílet, ale mě absence sněhu a třeskutých mrazů vyloženě potěšila. A ještě víc mě těší to JARO, co se na nás venku chystá. Koupila jsem si na kolej primuli a koukám na ní dlouze každý den. Vyhlásila jsem jaro i obuvi i oděvům, takže i kdybych měla zmrznout, v zimním kabátu už mě nikdo neuvidí (a kozačkám také vale až do příští zimy). Jsem nadšená a píšu. Tedy - píšu i něco jiného než nepublikovatelné verše dopisované druhé osobě. Pokud se tu ještě někdy někdo objevuje... Podává se talíř plný jarní poezie!


Ze světla
Nadějné mládí - jarní slunce
pomrkává skrz bez listí
všech stejně nahých plachých stromů
Chci o něm rýmovat hodně nahlas
dokud to všichni nezjistí

Z kolejí
Kolem se míhá pulzující
a spěchající svět
V akváriu za oknem mého kupé
se snažím nevidět
to umírání na život

Primulka
Tropické moře zaplavilo nebe
dříve tak plné únoru
Obě jsme v červené, ona korál
a obě na čáře ponoru
každá něčím jiným
připíjíme jaru

V aréně
Vždycky jsem si myslela že jaro
je jemné jako sýkorka
z básníkovy balady
Jaro je toreador
se sytě zelenou plachtou
dráždí barvoslepého býka
mojí nálady

Na tabulku
Každé ráno píšu na okno vzkaz
pro Tebe ať celý svět to vidí
k večeru vložím do obálky
svůj ochraptělý hlas
a pošlu se Ti zpátky

Mír

1. listopadu 2013 v 23:10 | Raven
Prapodivné cesty začínajícím listopadem. Miluju Pardubice.
A kolo.
A hromady listí.
A podivné představy při divných zvucích.

NaKrá,


A všichni ti se srdci obitými železem
znějí jak ovečky
ubohé smutné stádo mašíruje
do rytmu prázdných vět

Bože, dej mi sílu
když po nás střílí
nic neodrážet zpět

A taky sílu, Pane
nestřelit se sami
že takový je svět

Ovečky kráčejí cestami krvavými
Takový je smír různookých
a všechny cesty vedou
do skropených cích
voňavých

Návrat

4. září 2013 v 11:02 | Raven
Nejlepší ze všeho je konečně se dočkat.
26. 8. 2013
:. ))


Včera celou noc mi něco
nahlas naříkalo pod oknem.
Možná noční dravec
a možná něco, co vypadlo z hnízda

Maminka mě naučila šlehat sníh ručně.
Od té doby vím:
sladké a lehké věci stojí na námaze.
Urputné násilí na nevinných
vaječných bílcích

Dlouho na čekané a žádné paroží.
Vrátil se a s ním se vrátil podzim.
(Toho prvního miluji víc)
I kdyby přišel s prázdnýma rukama
měl by v nich mě

DluhSpisy

2. září 2013 v 14:50 | Raven
Skoropodzimní počasí. Takové to zvláštní období, kdy vlastně nevíte, jestli je teplo nebo zima, ráno vám zmrzne nos a v poledne se sebe shazujete vrstvy jako hadi...

A ty jeřabiny. Ty nádherné jeřabiny!

Dlužím hodně věcí různým lidem, a mnoho dlužím tady na tom místě.

(duben - srpen, ty lepší)

Dokud
Milovat dokud máme dokud
dokud je čas a dokud je směr
Dokud jsou kompasy stále čisté
a ukazují na sever

Poslední šeřík
Po posledním šeříku zavoněli jiní
déšť smazal stíny z hodinek
upadl z peřin pod jasmíny
změnil se v bílý kamínek

Výmluva
Dala bych ti tu propisku
ale je moje poslední
a já se zítra stěhuju
a musím podepsat smlouvu
a paní z ubytovacího
to nebudou chtít
podepsané
mojí krví
A+

První
Jsi tisíc zvláštních skorovůní
jsi moje přání z ocele
mé nejlepší origami
a moje hvězda na čele

a miluji Tvé zvláštní rýmy
a Tvoje ruce ve vlasech
Nadechnu se lehce dokud
nevezmeš mi i můj dech

A druhá
Jsi tajemství hádanka jasmín a rébus
tolik chci Tě řešit a odpověď znát
Tak dej mi šanci prsty v pěst sevřít
a nehty se otřít o nápad

jsi jako legenda mýtus a zdání
mámíš mé smysly stavíš hráz
vidím Tě ostřeji než kdy jindy
mohu se opřít o nesnáz

červená
Půvabně těžká je zamračenost srpna
myškové mraky nad balíky slámy
Jeřabiny tmavnou ve studánce dní
pro každou radost stárne všechno
s námi

zlatá
Kolik jen kol to měl Héliův vůz
všechna je vidím rozházená po polích
Snad mu ještě nějaká zbyla
V balících zlata sláma a smích

Šifrované

10. března 2013 v 23:09 | Raven
Doufám, že se máte skvěle.
Moje nálada tedy má z nějakých záhadných důvodů vyloženě sestupnou tendenci, a nedaří se mi jí zvednout žádným možným způsobem, od té doby, co přestalo být tak krásně hezky.
Snad když přežiju tenhle týden, budu odměněna krásným správným jarem. Budu odměněna tím, že mi budou stačit pouze jedny punčocháče (hurá!) a pobyt venku se nebude muset omezovat na nutné minimum (chci jít konečně darovat krev - asi po roce - a jestli zase nastydnu a nebudu moct jít, tak se pořádně nakrknu.)
A taky se modlím, ať mi přijde to stipendium. Prosím prosím prosím. Slibuju, že budu hodná, sekat latinu, angličtinu a cokoliv si kdo bude přát, hlavně ať mám na účtě víc, než dvě stovky.
Pokusím se nyní změnit vaše ctěné mínění, že jsem materiální (nikoli, jsem jenom student strádající a pět dní v týdnu živící se levnými těstovinami), krapítkem veršů.

Mějte se báječně a naKRÁ
 
První jarní ráno
Zase se střechy v modři topí
a zatím nahé ruce lip
( - v dlaních jim zimní jizvy lpějí - )
mi drží hlavu pod hladinou
Omámená těším se na jaro
co zase stropí

Šedomodrá
Praha dnešní ráno svlékla
je holé, ale nezmrzne
slunce jej objalo ať netřese se
bude mít šálu z červánků

Tváří k němu
Vtiskla si do zornic obraz slunce
které se vrátilo mezi sny
které si umylo všechny šrámy
a zbavilo nás od zimy
Vtiskla si do zornic obraz slunce
Tetuje ho za okny

Stopy Deště
Nad Duklou někdo velmi pláče
tak trochu cizí a přesto znám,
tak důvěrně A kampak asi kráčel
a kráčel s někým nebo hrozně sám:
(a pročpak mu někdo nepodal
alespoň jeden kapesník?)

Slib
Chci Ti být blízko, když se modlíš
Být místem, kde můžeš pokleknout
Kde můžeš dlaní vodu nabrat
Být místem kde můžeš klidně spát
Být Láskou, která podepře Tě
- místem, kde smíš mít hlad

Deníkové

13. února 2013 v 2:16 | Raven
Tak.

Životní změny. Poslední dobou mi přijde, že o nic jiného ani nejde.

Moje tělo mě nenávidí. Já ho taky nechápu. Rozkládám se. (Na prvočinitele.)

Přes to přese všechno - miluju stále všechny a všechno. Některé věci se nezmění. Díky Bohu.

Z čajovny (T. + I.)
Ve chvíli studeného čaje
a dvou kočičích hlav
svět se zahalil do dýmu
s cizí jiskrou v oku
Svět je starost Krásně se topí
Hlavně mu nehažte
záchranný kruh

Z cestovní horečky
A zítra zase na nádraží
Vždycky je zvláštní těšit se pryč
Každému, kdo dálkou stoná:
Na konci pryč je vždycky doma!
(Mé doma bude v dlaních Tvých)

Kéfas
A ještě přidat na ostrosti
jen trochu jasného slova Ne
Jsem ten, ko se meče v konci zhostí
A zbyde ucho uťaté

M
Je jako chladná voda žízni
Do plic voňavý jarní dech
Tak, jak si ho vymodlí i vysní
Napsáno
má jeho jméno v dlaních
na jazyku
na víčkách
na zádech

Doufá(ním)
V trnových dlaních přinese mi pokoj
už zítra ráno nebo pak
Rozrhne bíle záclony
Posbírá popel z vlasatic
Mé černé svědomí dostane frak
Mé rty nikdy neděkovaly víc

Prvosněžné

10. prosince 2012 v 18:53 | Raven
Já vás varovala, že teď trochu moc píšu... Mohou za to dva pánové: pan Orten a pan M., který mě v mém ortenování podporuje.
Bude toho litovat, bwehehe. A vy asi taky. Hrozně.

Ze sněhové Prahy zdraví


Pasti
Ovečky vystlaly až do dna vlčí jámy
když kopýtka svázal jim první sníh
Já chci jim veršovat když někdo notu dá mi
a přes své černé peří jsem příliš jednou z nich

Modlitba
Bože snad slyšíš mne po nocích ze sna plakat
kolem je hluk špína a tma
Můžeš-li přijď a chceš-li rozsviť
a prosím odpusť, že jsem odporná

V zelených očích
Zachraň mne prosím Dnes chci vodu najít
chci najít studánku krásnou jako vřes
Co teď moc chci je směnit žízeň za klid
mapou Tvé tváře se tam nechám vést

Rezignovaná
S posledním ach odešla se opít
nejdelší ze strof mých katastrof.
Hodila po mně okem a mašlí
prý že jsem na nic filosof

My
Jsme ztraceni v mracích nebo v poušti
- a kdo se stará, kdo vůbec ví?
Jsme ti, kterým se neodpouští
pád ani chůze závějí

Bez kořenů

3. prosince 2012 v 23:02 | Raven
Píšu jak cvok, ale na blog nějak není čas... předtermíny se blíží. Zkouškové bude bláznivé. Je to horší jak na řetízkovém kolotoči, jakože jsem nikdy na žádném nebyla.

A když padají víly jako vločky, cítím se trochu vykořeněná. Protože oranžové nebe stejně vždycky víc slušelo Pardubicícm, než Praze.


Bez kořenů

Občas se cítím hrozně cizí
a občas se vídám z povzdálí
Pro teď mám pocit že moje víly
skočily raděj ze skály

- občas mám počit že moje oči
o všechno zlé jsou zraněné
a krvácí slzy a touží pouze
rozpustit srdce z kamene

Kéž bych jen po špičkách mohla přijít
a vtisknout úsměv ústům Tvým
O tom, jak moc chci, dá se zpívat
a pohádku ti rozpovím

Lapající po dechu

28. října 2012 v 22:05 | Raven
Mám tak moc neodbytný pocit, že jsem úplně přišla o rozum... ale kupodivu, nevadí mi to vůbec. Taková ztráta je totiž šíleně sladká.
A kromě rozumu taky pořád ztrácím dech.
Mám proč.

Pařát, klof a naKrá,

Za dveřmi
Ještě se trochu prohla v zádech
On pohledem vyřkl tisíc slov
a milion křičel její nádech
- A jedním z prvních jejího života
odkázala jeho rtům
poslední špetičku svého rozumu

Žaluzie
Nad střechami a prahy Prahy
koupe se Batšeba ve vůni Podzimu
A zpívá. Volá Meluzínu.
Ten jeden, jediný pravý
snad nevnímá ji. Tolik doufám.
(Kéž by měl v očích pouze mne.)

Co budu dělat po setmění
Rozbíjím slova do tisíce kousků
a slepím je do oken náhodných chodců
Ale pro Tebe
pro Tebe si schovám ty nejhezčí střípky
a zacuchám ti je do vlasů

Waltz
Krok je jen malý kousek básně.
(Tak mrholí noty z mé náprsní kapsy)
Dohodou je čekat, až pomalu zhasne.
(Každý waltz s Tebou mne zas trošičku spasí.)

První. Třetí. Pátá. Sedmá.
Místo něj jen chladná noc.
Je osamělá. A ostře svítí plachý sníh
a oranžové světlo dýchá.
Ticho bez něj je nejhorší z tich.
(Dívka je sama. A sama je lichá.)

Prvozářné barevnící

27. září 2012 v 20:37 | Raven
Nastalo mi šťastné období, kdy své nejintenzivnější city smím vyjadřovat objetím apod. Abych tak řekla (a abyste mi tak rozuměli), stala se mi věc pro básníka snad nejhorší: Jsem naprosto šťastná Havran. A urazila jsem svého múzáka, neboť jsem s ním přestala konzultovat všechny své platonické lásky a neplatonické nelásky (neboť již není třeba) a on se urazil a byl pryč. A stejně, léto (babí i nebabí) pro mě bylo, coby studnice inspirace, zcela vysušené... Ale přátelé, já i můj múzák MILUJEME podzim. Jakmile ho zavětříme v ovzduší, jakmile na naší sítnici dopadne první převrácený obraz zbarveného stromu, jakmile teplota klesne o desítku stupňů dolů... přichází náš čas. Múza se vrátil (ve správné náladě, takže snad z Moravy) a nechal mi verše téct po prstech, obtáčí mi je kolem zápěstí a stele na spánky.

A dýchám zhluboka. Láska a podzim dost krásně voní.
Mějte se KRÁsně - a (opravdu slibuji - brzy!) na KRÁ!








Opravdu první podzimní
Znovu jsou pochodně kolem cest
jak vloni chytly a hoří
Svou hlavu s oblaky nechám si splést
Vždyť nejsme dospělí
Jsme jen dost staří

Řádky Múze
"A líbám prsty plné šípků,"
napsala posledních řádek pár.
Polibek, pozdrav, P. S. a výtku,
proč jí tak dlouho nenapsal

Dialogem napůl psaným
"A trochu prší," řekla něžně.
Úsměv mu přistál na dlani.
"Když je mi každé slovo těžké,"
psal jí,
"je krásné tvoje špitání."

Vrozené nadání
Dýchl mi báseň na má ústa
i když si básník neříká
Jak bílé víno jeho slova
Má sklenka skoro dopitá

Sedmadvacáté
Nebe má zuby z amalgámu
Ticho plaší jen hejna vran
mávají zobáky babímu létu
jehož chór již je odzpíván



Čekankové miniatury

22. srpna 2012 v 20:36 | Raven
Puškinova
Do Tatjány mám předaleko
a mám v sobě málo z Evžena
Přesto mi schází dlouhý dopis
s tvým podpisem
zejména
(Alespoň že sis zvládl
podepsat to evangelium)

Napjatá noc
Čekání na ortel Číhání na slovo
Dychtivé dlaně jsou prázdné a dřou
A možná dostanu jen znamení Kainovo.
Za oknem jako v těžítku
padá bílý prášek hvězd

Náboženská
Vláčnější než té chvíle není.
A nikdy možná nebude.
Koho mám přijmout pod obojí?
Koho mám obléct do rudé?

Dorian Gray
Až pod bod mrazu Do nepřežití
Kde cesty neběží a hodiny nejdou
A kde zvuk v mojí hlavě je nahlas a sám
Oči mám obšité červenou nití
Svůj v obraze obraz pobodám

Rebeka
V očích všech půvabná nad ženami
v rukou stále plný džbán
A všechno je Boží požehnání.
I pán je džbánem požehnán.

(Ale dočkala jsem se. Víte?
)

Tmavě červené miniatury

5. srpna 2012 v 20:36 | Raven
Ahoj kamarádi. Konečně jsem byla schopná sednout si a sepsat svoje červencové verše. Nic se totiž nemá jíst tak horké, jak se to uvaří - a mě už konečně přestaly bolet k smrti. Takže teď už jen bolí.
Příští várka snad už optimističtější.
Mějte se krásně!


P. S.: Jsem na týden zpátky v civilizaci. Hurá! :)))

Variace
Blizoučko jako za skleněnou stěnou
Blizoučko, ne však na dotek
Je těžké moje na shledanou
Kopřiva proti zapomnění
kouše mě stále do lýtek

Abrakadabra
Sfoukli mě do tmy jako svíčku
a ty jsi zmizel v stínu kolem mě
Vážeš si na fraku poslední kličku.
Kdy necháš zmizet ty mě,
můj nejdražší pouťový kouzelníčku?

Osmnáctého
Jen moje ruce kolem kolen
v devět večer Schoulená
zimou a všemi tvými slovy
Jsem s tebou Sama proti sobě
Já, večer a má kolena

Pryč ode mě
Jsem svoje vlastní spálená kůže
Bolím se a vůbec si nedám spát.
Špatné je, že nikdo nepomůže
mi od sebe utéct napořád.

The Taming of the Shrew
Té vzpurné zmrzl úsměv na rtech.
Petruccio kývl Odešel spát
Po prvním polibku odešel do peřin
Zazpíval na noc své milé modlitbičku
odvážný krotitel Kateřin

Apokalyptická epištola

2. června 2012 v 0:19 | Raven
Ani jsem neměla čas vypnout. Nevěděla jsem, že hned, jak odmaturuju, strčím nos do odborné literatury a už ho nevytáhnu. A stejně nevím, proč to dělám, neboť mě stejně nikde nebudou chtít. Znalostmi ani inteligencí je neokouzlím, šarmem nedisponuji, na mámení výstřihem to taky moc nevypadá. Deptá mě, že prakticky všichni už se dostali na svou vysněnou univerzitu, a já zatím nejenže nikde nejsem, já ani nevím, jestli jsem odmaturovala.
V takhle hrozném stavu jsem nebyla ani před maturitou. Ale teď alespoň vím, kde se to ve mně bere (nic neumím, k ničemu nejsem, na nic nemám chuť a ani k ničemu nemám motivaci).
V Olomouci je test ze všeobecných znalostí, jestli tam tedy budu zase nějaký vlaky, co jedou tunelem, tak volím maturitní plán B a okamžitě odcházím oknem.
(Kromě toho taky dneska začal poslední měsíc mojí půlroční výzvy. To fakt nechci vidět, co příjde v červenci. Hlavně doufám, že jsem nic neprošvihla a nezbyly na mě samé princezny.)(Chudák Charlize.)

Kdybyste měli podle miniatur poznat, co se právě učím, řekli byste, že je to slovník křesťanských pojmů? (Na těch teologických fakultách mě roznesou na kopytech...)

Ecce homo
Ecce homo
A já, Zrcadlo s Umyvadlem
čekáme na těžký křest
pontských rukou
Zítra svítá v šest


Abelardova ukolébavka
Héloisa si spletla vlasy
a šla asi spát
Koho svojí láskou spasí
Který řád jí život zkazí
zítra nad ránem?

A. M. D. G.
Občas jim bijí mrtvé zvony
Zvony naprosto bez srdcí
Poslušně berou bez opony
Bez poslušné opony zbývá klam
Ad maiorem Dei gloriam

Pastýřská
Těsně nad smrtí je tenká linka
bílá a trochu červená
Spasí tě chvilka otálení
Spasí tě odřená kolena
Pak budeš čekat jenom chvilku
Ta chvilka věčnost znamená

Zkušební doba
Zeptám se tiše, co je špatně
když utřu slzu do polštáře
Chci srdce které odpouští
Miluje třeba bez oltáře
když prchá věčnost po poušti

Hořlavá

1. května 2012 v 23:38 | Raven
A Bože, nikdy mě nenech vyhrát. Prohráli by všichni.
Vůbec nejsem moudrá.

Hořlavá

A v urputném horku duše šílí
přikládá chrámy na oheň
cítí tu tíhu na svém chřípí
nechce než vyhrát nad Bohem

Bůh který mluví zatím v křiku
staví jí v zádech nový chrám
Ví dobře, že za pár desetníků
bude žhář obnažen a hrozně sám

M(ini)atury

12. dubna 2012 v 23:40 | Raven
Takže krásný dobrý večer!
No, takže já maturuju. Poprvé už čtyřiadvacátého tohoto měsíce. A pak budu maturovat ještě raz, dva, tři, čtyři, pětkrát.
Nestěžuju si. Mám se fajn. Je po Velikonocích, jeden půst mi skončil (Díky Bohu!) a druhý ještě pár měsíců potrvá (Díky Bohu!) a celá tahle maturita je pro mě hlavně o tom, abych obstála jako Boží dítě. Což není sice extra lehké, ale pořád lepší, než nežít z toho, že ze ZSV umím jen ratihabici aněco málo si pamatuji z filosofie.
A pak čtu Saturnina, Rychlé šípy a Malého Prince a... pozdě večer se místo něčeho hrozně dospělého a rozumného (ZSV, dějepis...) učím raději verše, co mám nalepené nad postelí. Už zvládám Infekci od Hraběte a kraťoučký Spleen od Verlaina. Jestli to takhle půjde dál, tak si ještě osvěžím Taťánin dopis Oněginovi.

Já píši vám, co mohu více?
Co ještě mohu dodati?

P. S.: A asi je čas začít novou kapitolu. Ach jo. Kdo kdy rozděloval své vlastní myšlenky a verše do kapitol? Mmm? Tak já s tím asi budu muset začít... :)

V naší vlastní roli
Rezonuje a bolí
na chvíli ztiší jiný hlad
Mohu ji vztáhnout na cokoli
a pak je oděv z polí sňat
A lidé mají díry v zádech
A jsou tak prázdní A musí hrát

Zpaměti
Učím se po nocích všechno co jsi řekl
zpaměti a na slovíčko přesně
a po nocích ospalých rán
kutálím verše po peřině
a čtyřem stěnám povykládám
Jsi můj obzor
a pořád utíkáš

Červený čas
21:49
patnáct minut po poledni.
To krásné je
že jeho vteřiny jsou stále stejné
alespoň napořád

Pláč
Pochopit občas znamená
cítit cizí trnovou korunu
na srdci a kolem zápěstí

(Ne)omezená
Má ještě cenu psát a číst ti cizí verše?
Protože vím že v mém srdci nechci
a ani jiné neseženu
Mám záclony z řas A nic dalšího
se ani do mojí hlavy dostat nemůže
 
 

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com