Havraním brkem do popela

Nakonec raději Bez legendy

31. ledna 2012 v 23:39 | Raven
Jsem jako ve spirále. Hrabě 25, Orten 22, díky Bohu za Skácela.
Občas i říkám, že ty mé pochybovačné úvahy o mé duševní rovnováze nejsou zas až tak od věci
Rozhodně jsem si neměla pouštět The Haunting od Kamelotů
Ačkoliv to bylo špatné už předtím
Někdo by mi měl zakázat fungovat po jedenácté
Protože stejně píšu bláboly
Všechny tečky utekly A basta!
Opravdu se pod to podepisuji? Opravdu? Chm. Člověk nevychází z údivu.


Bez legendy

Co jsi to vlastně za člověka
na sebe křičíš noc co noc
a přesně nevíš co tě čeká
(a to je to co tě tak leká)
a stejně si nejdeš na pomoc

Co jsi to vlastně za člověka
tiskneš si ke krku šálu a nůž
A jediné co chceš je vlastně válka
jen věčná válka
a jediný muž

Co jsi to vlastně za člověka
odíráš se svou vlastní lží
taháš si vlasy a drápeš si záda
neumíš psát a nemáš se ráda
a přesto si žijieš pod kůží

Co jsi to vlastně
Přestaň se alespoň na chvíli hloupě ptát!

Malá mlžná

17. listopadu 2011 v 23:18 | Raven
Jo. Smog. Večer. Růžové víno. Těžký mrazivý vzduch z venku. Bolavé oči.
To je asi tak všechno. Předvčerejší.

Malá mlžná

Cítím se malá v téhle mlze
trochu jak k oknu přibitá
Tak dýchám zhluboka, pak křehce prudce
O bránu mého tichého srdce
koňů mých jezdců kopyta
Cinkám o ně už jen z krajní nouze
o smog mám sklíčka rozbitá

Putování po desce mého stolu

22. září 2011 v 23:02 | Raven

Achjo. Moje umělecká tvorba docela zmírá, co se týče zejména té kvalitativní stránky. Nevím sice jistě, čím to je, ale tuším. Jsem unavená a toužím po akci. Zajímavé, že? Mám plné zuby arogance, mám plné zuby labilů, lupičů mrtvol, podivných týpků a prodavačů otroků. Well, všechno je jen o hledání správného směru, pak už jen nabrat vítr do plachet a frrr! přesně tam, kam mám plout.
Hledání směru není žádná sranda. Zvlášť, když vás kantoři bombardují písemkami, zkoušeními a vším možným. Není to žádná sranda, když jste já. Doopravdy je to soužití mnou se sebou občas pěkná otrava, protože jsem hloupá a nesnesitelná.
To ale neznamená, že z hledání směru... nemůžete mít radost. :)
P. S.: Ta obskurní věc na začátku článku je autentická obrazová příloha. Kdyby vás to popuzovalo a způsobovalo vám to estetické a kulturní šoky, stačí říct, a víckrát to neudělám. A teď? Zvu vás na svou pouť :)

Putování po desce mého stolu


Putuji po desce svého stolu
odvážně kráčím do nikam
brouzdám až na okraj a potom padám dolů
ze všech těch bájných ostrých hran

Jdu jen tak pro radost a hledám směr
a střelka kompasu je šílený lhář
a točí se v rytmu mých ztarcených her
z těch, z kerých zbyde otčenáš



Poznámka bez čáry: Poslechněte si tohle, ať nejsem jediná, kdo to nemůže dostat z hlavy :)

Dokonalý zločin

3. září 2011 v 23:40 | Raven
"Je dokonalý zločin,"
řekl Kdosi,
"- krádeže s pouty na rukou."
A potom dodal:
"Na ulicích se to nosí,
být sběratelem pohledů."

(Od té doby mé oči marně prosí
- klopím je pro svou svobodu -
Trest je chodník, na který padám
když řasy mám mokré od rosy)

Na plný plyn

12. července 2011 v 16:27 | Raven
Páni.
Jsem zpět. Velmi brzo napíšu Adalebrtovi, zatím přidávám tohle. :)))

A... děkuju. Prostě děkuju. I vám. :))))












***
Jediné co před tebou teď leží
je trocha skal a prachu cest
a pár věcí co nepotěší
A měsíc padá za pelest

Pak ztěžka pláčeš nad nebesy
a otázky můžeš jen klást
a otazníky šťastné děsí
je hrozné nežít na doraz

A v hlavě bouři samopalů
na místo peřin krásný den
salvu zašít do svého svalu
a nikdy nebýt dopaden

Čekající na vyplutí

19. května 2011 v 22:38 | Raven
Předevčírem. Psáno v květnovém těžkém voňavém vzduchu.
Víte, jak báječně voní žluté lilie?
Jako sen v houpací síti...
Rada? Prostě jen poslouchejte, proč tolik zpívají. :)










Čekající na vyplutí

Srdce je poslední baštou ticha
poslední přístav pro lodě
Do svých cév tiše vlévám verše -
vyznání vůní Svobodě

Tíží mě občas mělký spánek
Chmury mi ale setřeš z čela
Dívat se na tebe těžký je úkol
tak jako líčit na anděla

Drobná pocta panu K. K..

3. března 2011 v 22:22 | Raven
Dnes je 3. března.
Možná, že by se mu to nelíbilo. Skoro určitě. A možná taky nemá dubovou rakev. Ale stejně. Cítila jsem, že bych k tomu měla něco říct...







Jak se dnes máte, pane Kryle?
A zda se na Vaší kytaře neusadil prach?
Když píšu takhle pošetile
mám trochu pocit, že házím hrách
na vaši rakev dubovou

A stejně ten můj obdiv máte,
můj milý pane s dvěma ká -
že jste nám rozžal další hvězdu
a že jste veršem prošel cestu
skropenou krví věrozvěstů,
která se zdála daleká

Edit (4. března): ten poslední verš mi tam neseděl. Omlouvám se, opravila jsem ho. Cítila jsem, že tam tak nějak nepasuje... a poslední, ten správný, rozležel se mi až přes noc. Děkuju za pochopení ;)

Obchod s krysami

14. února 2011 v 20:03 | Raven
Nevím, jakým směrem se přesně ubíraly mé myšlenkové pochody, když jsem tenhle kus psala. Ale je to dost rozervané. Vím ale přesně, kdy jsem to psala a co přibližně to pro mě znamená. (Což je posun, protože se v této době občas cítím, jako by moje duše byla tak trochu mimo... :) Takhle: psáno ráno v katolickém kostele v Příchovicích na mši (nezvyklé místo pro protestantku, co nemá nemá nemá ráda sníh :))), v půvabném kostelíku, který má nad oltářem vymalovaný strop tak, že to úplně evokuje Evropskou unii a ve kterém mají na Vánoce a přes zimu natahané vzrostlé smrčky - ale co, vypadalo to krásně. :))

Mějte se krásně, jen tak mimochodem. Opravdové jaro se blíží den co den... :)

P.S.: Tentokrát si to po sobě opravdu přečtu! :)))
rav

***
Podivný stesk po tom, co neznáme
Podivný stesk, kdy nelze se ptát
Svatým do obličejů dýcháme obláčky páry
a posloucháme mýlit se jednou
a nastokrát

Mýlíme každý jen sám sebe
a občas, když se zadaří
do srdcí jiných vylijeme
to zoufalství, stesk a zklamání
a prodáme je krysaři

Uplakaná vizionářská

11. února 2011 v 15:08 | Raven
(Mám několik kraťoučkých veršokaněk. Nejsou to tak docela miniatury, proto je tam ani nedávám. Jsou hotové. Celé. Nevím, proč přesně miniaturami nejsou, ale zkrátka... když to po sobě přečtu. vidím, že to mini označení na ně nesedí...  A basta. A taky... bude jich víc. V poslední době sypu víc než osel... :))))

tak.

Slyšíme znovu svoje vzlyky
kdy naposledy jsme jimi
plnili prostor mezi matrací
a peřinami?
Kdo ví
Padají věty přací
jako noty na buben
Tak čert to vem!
Polštáře zůstanou - ale my nebudem!

Předpůlnoční

16. října 2010 v 11:15 | Raven
Poslední dobou se nestává, že bych se vracela včas domů. Pořád někde lítám, něco provádím, byt opouštím o půl osmé (a párkrát do týdne ještě dřív) a vracím se taky pozdě.
Ale nevadí to - navíc po cestě autobusem se báječně píšou verše, ačkoliv mám vždycky problém to po sobě rozluštit.
Jsem právě nafetovaná Algifenem, střídavě kňučím a střídavě pracuju na údržbě svého životního prostoru (když dva týdny neuklízíte, projeví se to... Bohužel :)))
Každopádně, pořád na mě padá něco hutného a lyrického.
Miluju.
Ty obvyklé věci - znáte to. Mimochodem, všimli jste si někdy, jak krásná je městská noc? To, co z dálky vypadá jako ohavná žlutá záře nad velkými městy, je zblízka něco báječně sametového. Stoupněte si někdy mimo záři lampy a prohlédněte si nebe. Třeba nad historickým centrem. Vypadá to kouzelně...
Miluju.

tak.







***
Posype chodník svými kroky
dřív než se vrátí za zrcadlo
lámem si hlavy nad proroky
Nemáme cizím co více přát

Jsme navzájem si a v sobě sami
jsme jenom zoubek v hodinách
sny naše s dráhou nad hvězdami
jsou naposledy lidský prach

A je noc a jen zvuk mé chůze
nese se modrou městskou tmou
Miluji chvíle kdy nejsme sami
kdy samy hvězdy k nám lidem lnou

Skleněné ráno I.

7. prosince 2009 v 20:49 | Raven
Minulý čtvrtek bylo dokonale skleněné ráno. Učarovalo mi - a od té doby se snažím do slov polapit ten krásný pocit. Jedna z nejkřehčích a nejtetelivějších šťastných věcí, jaké jsem kdy citila, zatímco mi skleněné ráno pulzovalo ve spáncích tiše a plazivě, jako by se snad stydělo...
POEZIE...
........

Je s k l e n ě n é r á n o
a právě to je zvláštní
foukneš a s ním
se porozbíjím
jak všechna okna
v papírovém domě

Je s k l e n ě n é r á n o
a dokud já spím
jsou andělé s Ním
jsou popraskaní
jak obloha
uprostřed zimy

Je s k l e n ě n é r á n o
A v peřinách střepy mám
jak princezna na hrášku
a princ bývá jen klam
kolem očí máme slano
že ano - - královny

A já vím
že bude
s k l e n ě n é r á n o
tak křehké a průzračné
je psáno
že v slze se topí
je dáno
tříštit se v střepy


K.K.

18. listopadu 2009 v 22:01 | Raven
Těžké je to říct. Jednoduché není se vyrovnat se vším, co přichází. Kdo pochopí, pochopí. Neptejte se. Děkuji. Smuteční pásku nosím na levé ruce - protože je od srdce. Je těžké vydržet šest hodin bez jediné slzy. Proto tak rychle utíkám. Mám to neúměrně lehčí. Ale stejně je to tížící jako žulový masiv.

Těžké je občas držet ty zatracené slzy.

Jsem Havran. A nosím smutek.


To listopad k nám sklonil čelo
a poslal polibek
a proto, že by se snad mělo
sebral mi Tě a uletěl

A stejně je to trochu těžké
mám víčka ztěžklá slzami
a přesto víra neumírá
to, že jsi Doma nad námi

Jak dlouho trvá lidská chmura
než klid se v nitru rozhostí
Dík Bohu přes to přese všechno
je smutek překryt milostí


Zpověď

4. listopadu 2009 v 21:46 | Raven
(Z nápisu by jeden usoudil, že se ztotožňuju s Madoniným turné, ale z toho je mi lehce blivno, takže na to ani nemyslete.:)))
Je mi trochu smutno, ale bývalo hůř. Zítra, pozítří či popozítří se mi možná podaří sepsat nějaké humornější historky z mého průšvihy zbarveného života, ale vzhledem k tomu, že dneska nepopíšu už ani polypa, zbylo mi už jen psát verše.

Napadlo mě to jen tak. Z melancholie - asi z té obyčejné, co občas přichází. Ale je to osobnější, než by jeden předpokládal...

(Jeden by řekl, že empatičtí lidé jsou živočišný druh na kraji vymření. Ještě že několik posledních exemplářů alespoň znám.)

-bržbružbrle-

Na dně tvých prázdných očí
zahlédla jsem nejtrpčí smutek světa
vpletl se do nich jako černá růže
a nikdy neodkvétá

Kolikrát květina musí se zlámat
než pochopí nakolik krutý je svět
a pro co jsou lži a pro co je drama
a proč je lepší je nevidět

A proč je bolest v nitru stálá
a proč se očím příčí spát
když duše kříčí pálí sálá
a proč je lepší se přestat ptát

Babiččin podzim

16. října 2009 v 23:19 | Raven
Pro babičku. Byla první, kdo jí četl.

Je to tak hezké pousmání
jak krásný podzim ve křoví
směje se růžím vlasy hladí
pak schová se nám v podkroví

Poděkujem Pánu že uzřeli jsme podzim
že nám dal sílu břemena nést
a můžem vědět že kde složíme je
je začátek všech cest

Proletím se

17. září 2009 v 20:50 | Raven
Vzdala jsem se toho smutku. Respektive, moc to chci udělat. Vperu si džíny, založím je a užiju si nejkrásnější podzim svého života. A nedivte se... když se směju, ještě trochu vzlykám. Ale bude to lepší. Pár injekcí optimismu a bude lépe.
######
Kromě pápěří jsem měla ve vlasech
ještě vítr a vlčí mlhu
chtěla jsem ještě naposledy
zatřepotat se nabrat dech
uvěřit že v těch tvých dlaních
je kromě smíchu také svět
A chuť se zvednout potřást hlavou
přes horizont přeletět
jako šipka jako střela
s modlitbou na rtech s níž se smráká
prohloubit večer do daleka
a do záňadří vetknout noty
co vzpomínku na čas
kdy ještě bylo důstojné zpívat
A vezmu sirky a svět si rozžnu
a skončíme to v dobrodružnu
a budeme plakat pod peřinou
dokud snad ještě dny nám plynou

Ukrývaní

11. dubna 2009 v 13:52 | Raven
Když není kolem nás vůbec nikdo, máme mnohem menší odvahu vydat se do tmy. Nicméně... každý se občas musí trochu... schovat.

Rozkliknout. :))))

Dlaně

25. března 2009 v 21:31 | Raven
Aby bylo jasné, není to sonet, jak zazní v prvním verši. (Sonet napsat neumím :))) Je to z úterní češtiny, ze zkoušení. Je skvělé že vás napadají verše v nejnevhodnějších chvílích...

***


Píšu si sonet vprostřed dlaně
do kůže vrývám si vlastní lži
možná pak uvěřím bláznivé tmě
nechám jí hlídat u dveří

Na slova sonetu však není místa
smutný osud čeká žádné lidi
s prázdnámi dlaněmi - teď jsem si jistá
nemá je prázdné kdo anděly vidí

Pastelky

18. února 2009 v 22:46 | Raven
Tohle je smrtelně vážný a důležitý a nevím jaký. Ale pochybuju o tom, že to pochopíte - tedy samozřejmě nic proti vám. Ale tahám tenhle odpad až odněkud hluboko zevnitř.

Jenom jsem potřebovala to ze sebe dostat. Je to trochu labutí výkřik - jen doufám, že ještě neumírám. Ještě ne.

Chybí mi... k čertu, ale kdo?!

Řádky napsané na zamračené nebe

8. února 2009 v 20:54 | Raven
Ano, vidíte dobře. Jsem zase tady. Já a Lacuna Coil.

Jsem v krizi. Nejen hospodářské.

Nemůžu dýchat.

Nemůžu...

Nemůžu...


Janu Palachovi

19. ledna 2009 v 10:24 | Raven
Ach, jak by se asi divil! Jak by se divil, že nám to tak dlouho tralo, jak by ho asi mrzelo, že na politické scéně máme ještě pořád rudé a oranžové komunistické špinavce a loupežníky, jak by byl asi rozhořčen, co píšou patnáctileté děti jako já, když mají svobodu. Jak by ho asi rozlítostnilo tolik jiných věcí! Oproti jeho věku jsme přece tolik bohatí!

Bože, dík za svobodu, kterou máme. Přimlouvám se za ty, kteří ji ničí.

Věnováno památce Jana Palacha a Bohdanu Mikoláškovi za Ticho.



|9. |. |969

Zaprodat duši za rubíny
zaprodat srdce pro opál
kdo za věc dražší drahokamů
- svobodě - život zaprodal

kdo půjde dál
jakého života se zříci
když život spící v popelnici
skrz slzy v ohni dodýchal

pochodeň jedna a kdo další
na teploměru bublá rtuť
hasím tvůj oheň kapkou krve
na oltáři pak buď jak buď

pod plentou strachu žádné oči
a kůže bílá na popel
kdo příště kdo se neotočí
a my jsme živí bohu žel

kdo benzín s písní lásky smísil
slyšíte můj křik můžete si říci
teď bychom rádi abys nás vzkřísil
hořím
a volám
všechno je tak dávno
tak marné
amen

svoboda měla bílé šaty
teď umouněné od popela
páchnoucí benzínem, pryskyřicí
pod kusy zmrtveného těla
má proházená písmenka
a pro své mrtvé drží svíci

tichem jsme končili v listopadu
s tichem ti spálíme parte a sako
budeme se modlit za spásu tvé duše
a abys nikdy neuzřel co bylo dál

a díky.

Poslední prohraná

11. prosince 2008 v 19:39 | Raven
«:«

Poslední prohraná bitva
učila naše srdce bít
učila přestat plakat
učila o míru snít
učila padat a znovu vztávat
i přes svoje pády nezemřít

A stírajíc naše slzy z tváře
učila květiny netrhat
učila leštit svatozáře
učila naše oči lhát
a my vzdáme se i honoráře

Holčička se sirkami

20. listopadu 2008 v 20:42 | Raven
Poslední dobou se stav mé mysli mění z minuty na minutu.

Jak se pořád babrám v horkém vosku, škrtám zápalkami a vůbec, doléhá na mě pomalu ale jistě stín mého vlastního Havrana.

A koneckonců... je mi líp, než předtím, ale pocit viny... je pro dlouhou vzdálenost... nepředstavitelné břímě... - Až se divím, jak mi moje vlastní verše teď zapadají do života víc, než kdykoliv předtím.

Až budete moct, půjčete si Elisabeth Barrett Browning, Portugalské sonety. Četla jsem to dnes při dějáku a fyzice.

A teď, nadcházející dílko... vzpoměla jsem si na příběh, který byl v čítance asi pro pátý ročník? Už nevím.... Zkrátka, holčička se sirkami. Ten příběh je tak dokonale fascinující svým obrazem chudoby a ubohosti zmrzlých palečků a.. a...

Ehmmmr.

Ravie.

Pravděpodobně nepravděpodobná válka

22. října 2008 v 22:53 | Raven
Asi po třech předchozích veršovankách, kdy jsem rozvíjela svoje utkvělé představy, jsem nakonec sepsala toto. Má to dokonce pravidelný vzorec rýmů, což se mi nepovedlo už dlouho... ale... kvalitu posuďte sami.

Pro T.

V bahně

5. října 2008 v 14:24 | Raven
Bude to dobré. I když zatím nemůžu dýchat (a to není žádná sranda, je to prostý fakt), já pořád ještě věřím a pořád ještě mám pod nohama pevnou půdu. Pořád ještě se nehodlám pustit Ruky. A taky nehodlám do dnešního večera propadat ještě větší melancholii - tahle zatím stačí. Večer... bojím se, že se v tom večer utopím, protože... protože tak. Ale pořád mám ještě Naději (která opuští loď jako poslední - je kapitán :))))

Držte mi prosím palce. Prosím. Prosím.

Nemělo by se lhát

27. září 2008 v 13:50 | Raven
Tři hrnečky pohádkovosti, dva hustého stesku, hrneček zasněnosti a hrneček pocitu, že hodně lidí lže. Jen tak nebo z povinnosti. Ty věci, co spolu nikdy nesouvisely, snad ani souviset neměly, teď tvoří pár veršů...
Ravie

Šarlatový svět

4. září 2008 v 22:08 | Raven Ukrákaná
Moje reakce na Poeova Havrana, kterého jsem měla opět možnost číst. Sice v Cinkyho podání byl prostě děsněj (trochu se ta genialita Poeova díla vytrácela), ale já si ho přečetla ještě jednou, musela jsem se asi usmívat jako cvok... no, nevadí. Každopádně mě to šíleně bavilo - moje rozhovory s Havranem býají velice plodné -alespoň poslední dobou. snad se vám to zalíbí...

Obrázky

2. září 2008 v 14:50 | Raven
Hm. Nebudu se zmiňovat o té věci, která k nám přišla s odchodem prázdnin, poněvadž jí úplně všichni zaregistrovali a jistě jsou všichni úplně děsně nadšení.
My dostali novou třídu, mimochodem třídu, kde byla, co já pamatuju, vždycky druhá ef. A najednou, bum bác, tam střelí V. B a nikdo se k tomu ani nevyjadřuje. No, třída je hnusná, na předávacím protokolu balo "Žaluzie - OK", i když tam ždáné žaluzie nejsou. Mimochodem ty lavice taky nejsou OK, ale jsou hnusný a odporný a olepený a pomalovaný.
No, na těch počmáraných stěnách (je to třída, kde má celá škola výtvarku) jsou díla nějakých umělců... a dneska, když se četl školní řád, jsem se nehorázně nudila a dívala se na ně. Napadlo mě pár veršů. Mě jich teda napsala víc - jsou to doknce dva vesměs ucelené celky :)))) Já vám prozatím naservíruju jeden a pokud vás z toho neklepne, přidám druhý...

9 crimes (Damien Rice) & Tisíc zločinů pro Carmen

14. srpna 2008 v 13:40 | Raven
Nemohla jsem kvůli tomu usnout, melodie se nemůžu zbavit, nechává to ve mně něco... co nedokážu popsat. Poslechněte si jí, nebo se o hodně ochudíte.

Válka a Mír

9. srpna 2008 v 20:19 | Raven
Slyšeli jste Události?
Já ano.
Válka.
 Raven

Ještě

29. července 2008 v 21:46 | Raven
Jedna trochu melancholičtější melodie. Psala jsem jí večer u ohně, tak podle toho byla naškrábaná. Dneska ve vlaku jsem jí vyluštila, upravila přebývající slabiky a zde máte výsledek :)
Jsem po dnešku utahaná jak kotě... a v té čajovně na nás dlouho nezapomenou! A jakmile se řekne kaktus, už mám nutkání se smát jako blázen :))))

Špetka vykecávání a dlaň veršů

25. června 2008 v 21:58 | Raven
Tak jsem vám to vytmavila. Kdo nepřečteokecávku, na ty verše ani očkem neloupne. A jestli jo, tak mu taky jednu... loupnu :)
  1. Žiju. Výlet jsem přežila. Kupodivu ve zdraví.
  2. Ve škole jsem se snad víc nenudila.
  3. Bláznivý nůžky jsem viděla dvakrát se stejným rozuzlením. A děsně mě to štve.
  4. Mám ráda čaj.
  5. Lezu si krkem. Zvláštní, že?
  6. Čtu Skácela. Je skvělý.
  7. Konečně se těšim na prázdniny. Sice nebudou nic moc, ale... bez školy je všecko dobrý.
  8. Moje soušasná umělecká činnost spočívá vesměs v tom, že si někde sednu, napíšu báseň a pak na ní týden čučím a snažím se vykoukat, co tomu chybí.
  9. napsala jsem toto.
  10. S věnováním mám problém.
  11. Ještě pořád nevím.
  12. Ještě ne.
  13. Tak jo.
  14. Věnuju to Machymu :))) Tomu šílenýmu, mnou prokletýmu soudruhu francouzštináři. Byl s náma jako pedagogický dozor a k mému údivu nebyl tak hrozný.
  15. Za to ta báseň je hrozná. Patří mu to.
  16. Snižte své (jistě velmi, velmi vysoké *ironík*) mínění o mně. Vykašlala jsem se na interpunkci a to z nejvyšího kamene Ohebu.
  17. Tahle báseň je proštípaná sečskými komáry, vyválená v sečské trávě, prootravovaná hroznými spolužáky atp. Její kvalita si stojí podle toho.
  18. Končím.
  19. A nedělám si srandu.
  20. Ok :) Nebudu provokovat. Přejděmež k té hrůze. Hrůza... je zde eufemismem.

Rozklikněte si to. Je to pod perexem.

Usínám

15. června 2008 v 20:53 | Raven
Pokud vám mohu radit, nesnažte se to pochopit. Zítra se bude rozhodovat o mé nádherné známce z matematiky. Tak teď, propadajíce lehké depresi, se snažim alespoň trochu koncentrovat. No, ale je to :)

Samota

6. května 2008 v 21:43 | Raven sama samotinká
No... byla jsem dnes u Labe, seděla tam na lavičce a psala a psala a psala. Asi jsem vypadala divně, ale má to takž jaké výsledky. Můžete to omrknout... A víte... Byla bych strašně ráda, kdybyste mi dali alespoň vědět, že jste to četli.
Strig: Prosímtě, ve čtvrtek brzo ráno jedu pryč, dopis dám sestře, ať ho hodí do schránky. Když na to zapomene, něco jí udělám, ale ten dopis by už pak měl dojít. :)))

Havraní epitaf

25. dubna 2008 v 17:07 | Raven
Všichni dobře víte, zase byla fyzika. A nejen že jsem dostala čtyřku ze zkoušení (za takovej krásnej obrázek... no chápete to? :)))
Je mi na nic.
No, v tomto spojení fyzika - nuda - zkoušení mě napadají různý morbidní věci. A tu je - Havraní epitaf.

Bojím se zítřků aneb Básníci

21. dubna 2008 v 9:01 | cvok Raven
Bojím se jich - nejlépe se bojím ve verších.
Kravina, co?
No, je taky z koncertu... Bude jich ještě hodně :) Nechte si líbit a odpusťte pitomý název.

Umrzlá

14. března 2008 v 14:48 | Loriel RavenCrow
No, tak nevím - část díků patří brášce Strigg, protože jsem si od ní vypůjčila tu prosbu (přečtěte si její "až bude večer umírat" - ta prosba je tam strašně silná a intenzivní) a já si nemohla pomoct. Pak taky další díky patří Within Temptation, kteří jsou kmotry této básničky společně s jejich písní Frozen. Opět vypisovačka, tuším, že jsem to napsala při matice (Herudice by mě solidně zmrzačila, kdyby věděla, co dělám místo matematiky - když mě ty její sinusy uhlu alfa jsou tam, kde již záda přestávají mít svůj slušný název...)
Takže tuhle věnuju Sylvě - Sylvo, nevím, jak to přijmeš, ale je částečně pro tebe a částečně pro my-víme-koho, že Strigg :)

Dvě malé

2. března 2008 v 15:44 | Raven
Zadání znělo: Máte na výběr několika slov. Dvě z nich popíšete z pohledu básníka. Klíč, hvězda, nebe, peklo, nic, voda, vzduch, země, oheň.

Na tento předmět mám p.p. A. J. Rawenclav... :))) za ukol jsem dostala V *já nic, já šprt*

A takhle jsem si s tím pohrála :)

***

Andělé padají
do náručí,
na křídlech světlo snášejí
do dětských očí.
Za záře měsíce
andělé tančí -
jsou jich snad tisíce,
ale kdo se mračí,
jen hvězdy uzří.
[Hvězdy]

***

S cinknutím se sneslo,
vítr to odvál do dáli,
bylo to plné stesku a přesto
my jsme se tomu zasmáli.
[Nic]

Do ztracena

9. listopadu 2007 v 17:13 | Loriel RavenCrow
Samozřejmě. Opět to postrádá jakýkoliv rytmus, qle stejně jsem do toho zkusila něco dát. Víte, ti hvrani na podzimním nebi, ač tak smutném a nevrlém, mají svou romantiku, krásu, vznešenost... a úlohu. Já jsem Raven.

Mezi řádky...

18. října 2007 v 14:29 | Loriel RavenCrow
Ta krása, co mizí v dáli
mě překročí.
Ty vlasy, co mě pálí
do očí.
Ty prsty, co mě mrazí
všude po těle.
Ty oči, to jsou vrazi,
vraždí vesele.

Ta slova, co mi berou vzduch
mě škrtí.
Ten tón, co mě připravuje o sluch
mě smrtí.
Ty rty, ze kterých jdou medová slova.
Kdo tady sladí?
Ta slova, co chci slýchat znova a znova.
Protože - hladí.
Měls číst mezi řádky,
milý příteli.
a stalo se, co jsme za život krátký
nikdy nechtěli.

Tragik(omedie) & Vílí prach

8. října 2007 v 22:07 | Raven
Vílí prach

Poslední kopretina
letošního léta,
co ještě nezačalo
a někam odlétá.
Pod prachem
křídel nočních můr
zemřeli jsme strachem
z neznámých stvůr.
Z vlkodlačích slz
mohu uplést snovou síť.
Budeme na svět koukat skrz
až pochopíš, tak přijď.
Pod nachem
slunce v heřmánku
ubila tě matem, šachem,
a teď koukám na stránku,
popsanou příběhem životů
a palčivým úsměvem
přikrývám svou nahotu,
zahrabanou pod sněhem.
A teď, když přišel nov,
budeme doufat,
že pod ševelem křídel sov
nebudeme zoufat,
když budeme kamenět.
A pak
budeme bojovat.
My dva -
versus celý svět.
Tragik(omedie)
Jsem tragéd
čerň si z očí stírám
když do snů tvých se vtírám.
Zaseli nevinnu,
sklízejí zášť.
Chutnají po vínu -
tvé slzy zvlášť
běží mi po kůži.
Tajemný neznámý
je s knihou i růží
v temnotě svázaný.


Jsem tragéd,
slová vážím,
ceny srážím.
Učili žáky
nebyly nestraný.
Změnili se v ptáky -
hlavně v havrany.
Tajemný neznámý
je s knihou i růží
v temnotě svázaný.


Jsem tragéd,
košu, kopu, sekám,
kloboukem vám smekám.
Oni maj přetvářku
za lásku a naději
jako náhražku.
Pravý nechtějí.
Tajemný neznámý
je s knihou i růží
v temnotě svázaný.


Tajemný neznámý
je s knihou i růží
v temnotě svázaný.
Potom je přesycen -
vyčítám světu,
že jsem tragéd
Pak mumlám větu -
zapadám s měsícem.


A ty jsi komik!
Tančíme světem,
co už byl smeten
s drobečky ze stolu,
vždyť komici a tragédi
nejdou nikdy spolu.
Ty komik a já tragéd jsem
udupávám hořkou zem
a jen jediné vím.
A to, že vkládám v rým
svou lásku a cit
Však - má to tak být?
 
 

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com