Havraní krákání

God bless us everyone, we are broken people living under loaded gun

19. července 2012 v 22:14 | Raven
Co si dokážu udělat a neodpustit sama sobě, je skoro neuvěřitelné. Jsem trochu jako šutr, do kterého někdo kopnul. Kutálím se a za sebou nechávám spoušť, i když je to to poslední co chci. A taky s tím nějak nemůžu nic udělat. Vzpírat se fyzice nejde, to mě posledních osm let na gymplu naučilo důkladně.
Ale když já bych moc chtěla.

Moje maminka je na místě, kde nikdo nechce být, a můj tatínek brzo bude muset opustit místo, kde potřebuje být každý. Nejsem v kompetentním stavu. Ani kompletním. Možná tak kontemplativním. Když kolem toho nebudu dělat žádné cavyky, jsem někde na půli cesty ke dnu. A nevím přesně, jakým směrem se zrovna pohybuji.

Moje kamarádka mi nedávno řekla, že nemá ráda, když musí volit mezi tím, co chce, a mezi tím, co je správné. Já jsem taky musela udělat rozhodnutí. Jenže jsem ani za mák nevěděla, co je správné. Možná jsem tušila, co chci, ale popravdě: mně se nedá věřit. Nevěřte mi ani nos mezi očima. Prosím. Když už ne kvůli vám, udělejte to kvůli mně. Každé zranění, které uštědřím, stonásobně se mi vrátí. Nebo si ho vrátím sama. Nesnáším ubližovat jiným lidem.

Léčím se nezdravým jídlem a tím, že nevím, kam dřív skočit. A je mi dobře s Bohem. Ta jistota, že miluje (a že miluji) mě nikdy nenechá klesnout až na samé dno.

Jak moc zvrhlé je v deset hodin večer začít péct rybízový koláč? Jak moc zvrhlé je v téhle době vzpomínat na těch téměř čtrnáct dní strávených (jakýmkoliv způsobem) na English Campu, když se při těch vzpomínkách nedokážu udržet a neusmívat se od ucha k uchu? Bůh je úžasný, dobrotivý, ale občas mi trvá, než ho pochopím.

Je nedocenitelné si hluboko do mozku pustit zvuk elektrických kytar. Má to na mě nesmírně utišující účinky. Projíždím všechnu hudbu, která se na mě za můj život nalepila. Jsou to krásně barevné střípky.

I když musím určitě naděje zadusit, jiné jsou tu stále. Nikdy až na samé dno. Někdy jindy užitečná. Brzo použitelná. Slunce nad hlavou. Naprosto bezelstné objetí. Moji drazí přátelé. Můj dokonalý Bůh.

Přede mnou je sice tma, ale mně je to popravdě šumák.
Já mám totiž světlomet.

Brzo na krá,

Nedoporučená literatůra

17. dubna 2012 v 0:39 | Raven
Já vím, že si nemám na co naříkat. Však se k tomuhle schylovalo celých těch sedm (a půl) let gymplu, měla jsem tedy stejně dlouho na to, abych to pochopila a vzala kramle, dokud byl čas. Takže teď je čas přestat fňukat, sebrat se a postavit se čelem té maturitě ze základů.

A nejenom tenhle bič jsem si upletla sama na sebe. Jako malou pomstičku za to, že jsem si na maturitní seznam četby zapsala knihu, kterou jsem tou dobou neměla přečtenou, vyloupl se z Šotolova románu Tovaryšstvo Ježíšovo velmi rafinovaný způsob mučení mé ubohé dušičky. A protože se seznam už změnit nedá, musila jsem vytrpět přes dvě stě padesát stránek bestiálního děje, kde jedna skupinu parchantů a jedna skupina ještě větších parchantů vykořisťuje skupinku lidí, kteří jsou naivní jako králíčci zjara a vykořisťovat se nechají. A když náhodou vykvete nějaký pozitivní cit, autor "nips it in the bud" (abych si procvičila ty idiomy). Takže se mi zvedá žaludek z děje a z jezuitů a z rekatolizace. Naboženství, které je náboženstvím pouze formálně, Bůh je nahrazen hrozící loutkou, která šťouchá do vzduchu zrovna tam, kam páterové potřebují. Touha po penězích a statusu, bezohlednost, vymýcení všeho, co není z Říma, luteráni, bratříci, pohanství. Obrací se mi kufr nad tou kostřičkou náboženství bez lásky, pochopení, přátelství, milosrdenství, která je vycpaná plesnivějící slámou slepé poslušnosti. Vojtěch Had je mrtvola. Politická mrtvola. Horší, jak rytíř Hynek z Michle. Ale to už bychom zase byli v Blaníku...

Takže, pokud si nechcete dělat něco zlého, nečtěte to. Tedy... ono to není špatně napsané, po stránce jazykové, formální, umělecké je to kniha dobrá. Jenom se nemůžu rozhodnout, jestli se mi víc špatně dělalo z osudu Kateřiny Horowitzové nebo tady z Marie Maxmiliány. Až pojedu do Košumberka na kontrolu, asi mi bude hůř než obvykle.

Po dočtení jsem se cítila zralá na to, abych si znova pustila Tangled (jen tak mimochodem, český dabing je zoufalý - je to sice lepší, než český dabing Pána Prstenů, ale stejně). V Tangled je sice růžová princezna, ale popravdě, mohla by být ještě tisíckrát růžovější a stále by to bylo lepší než zástup černočerných jezuitů.

A navíc mlátit někoho pánvičkou po hlavě, to byl vždycky můj ideál. (Nejsem infantilní. Jenom vyčerpaná. A tenhle pohádkový animák nelze nemilovat. Just sayin'. - Mandy Moore: When will my life begin? Díky této písničce už vím, jak se anglicky napíše břochomluvectví. Vyslovit to neumím.)

Je to nádherně naanimované. Takovou sympatickou dvojici abyste pohledali. Což mi připomíná: Podezřele velká část mých mužských přátel na facebooku neustále sdílejí krásné fotky krásných zrzek (se svými "šťavnatými" komentáři) a co jsem se dohadovala s mými drahými souputnicemi, ani jedné z nás to zrovna dvakrát nelichotí. Už si jenom radíme, kde máme sehnat tak velký papírový pytlík, aby se nám do něj vešla celá hlava. Padly i jiné návrhy, jak se s přicházejícím poklesem sebehodnocení vypořádat, ale protože se nehodlám na nic barvit, domalovávat si mým devíti obličejovým pihám ještě nějaké nebo si na obličej lepit cizí fotku, mám asi smůlu. Tritter to sper (Persilem), mě je úplně ukradené, že se svou myší hnědí neodpovídám současnému trendu krásy, ale, zatraceně, každému svůj vkus necpu den co den.

Ale mohla bych začít. Začněmež třeba s takovým... Eug... dobrá, ušetřím vás jakéhokoliv dalšího vtipkování ohledně kreslených postaviček.

A místo naučení se dějepisné otázky číslo sedmadvacet jsem si brousila angličtinu na Lord of the Rings behind scenes.
Sežerte mě.

Pařát a klof,

P. S. nečetla jsem si to po sobě. Můj pokoj vypadá jako po výbuchu továrny na papír (až budu příště na střední, připomeňte mi, že sešity jsou lepší než jednotlivé papíry a že psát si celé čtyři roky biologie je blbost, blbost, blbost a mrhání stromy). A to nemluvím o oblečení, prázdných hrníčcích...
jestli tedy chci mít kde spát, budu s tím muset ještě něco udělat...

Království za žlutý špendlík

24. února 2012 v 23:51 | Raven
Venku je nádherně.
Vytáhla jsem z tatínkovy knihovny Záhadu hlavolamu a taťka prohlásil, že na Foglara už je pozdě. Já zase myslím, že opakování je matka moudrosti.

A moc chci. Chci být ve třicátých letech, chci být čtrnáctiletý kluk a podnikat výpravy do krásných a tajemných Stínadel. Opisovat TAM-TAM. Nosila bych pumpky a švihadlo kolem pasu. Chtěla bych. Chtěla bych se večerem proplétat těmi nádhernými uličkami onoho fiktivního města, uličkami, které jsou plné malých krámků, hrozících domovnic a průchodů do dvorů, kde čeká nebezpečí, povyražení nebo nejméně Dlouhé Bidlo nebo Černí Jezdci.

Vím, že bych měla být křesťansky spokojená s tím, co mám (a já jsem!), ale snad tohle nereálné toužení není zlé. Je sice pravda, že se mi rázem znelíbilo naše sídliště z padesátých, pro ty stejné jednotvárné domy a širokými ulicemi (které mám normálně moc ráda - asi jako mám ráda svůj domov tady), ale jinak je to jenom touha. Nesplnitelná. Neškodná. Téměř skrytá.

Možná je to útěk od všeho toho stresu, dlouhých nocí a mého balancování na pomezí dětství a dospělosti - do které se mi prostě nechce spadnout. Tak pláču nad "starými věcmi". Oplakala jsem Malého prince. (Je to můj zdroj filosofie co se týče etiky a gnozeologie.) Teď k sobě tisknu odrbané brožované vydání Foglara za 19.- Kčs a přeji si, aby to byla alespoň trošku pravda. Alespoň trošku moje pravda. Vítr ve vlasech, přátelé a uličky města. Dobrodružství a přátelství, odvaha a sebepřekonání se. Sebeobětování se. Hrdost. Čestnost. Chuť dělat správné věci. I mě občas příjde Mirek jako hernajz padlej na hlavu, ale když o tom tak přemítám...

Meh. Asi bych to nebyla já, bez stohů hloupých keců.

Dobrou s kobrou & naKRÁ,

S igelitovou páskou na očích kráčím na popravu ránem

11. února 2012 v 0:07 | Raven
  • Můj podvečerní tryskový běh na autobus po náledí dal zcela jiný význam úsloví "být ve skluzu".
  • Když vás nakope sedm dorosťáků, pocítíte na vlastní kůži, jaké je to hrát fotbal s molitanovým míčem. (Kdyby někdy někdo našel mé ukopané prsty... neměla jsem boty...)
  • Krize je, když při písemce z matematiky víte hrozně málo a přitom vám vůbec nezbude čas na vypínání a zapínání prospisky posledních deset minut, zatímco ostatní píšou.
  • Krize je ve tři v noci si na kartářek aplikovat tekuté mýdlo.
  • Nedaří se mi pokračovat v alkoholování. Apollinaire by na mě nebyl hrdý. Za to Prométheova játra...
  • Svět je plný smyslníků.
  • Žiji v surrealistickém pokoji. Můj stůl je jeden bizarní surrealistický objekt. (Vůbec nemůžu najít brýle)
  • Za poslední měsíc jsem potkala tolik Moraváků a Moravaček, že začínám mluvit spisovně. (A brácha - brněnský student za to může taky)
  • Narovnala jsem si všechny aktuálně čtené knížky na okna. Teď nevidím ven.
  • Kdyby mi někdo pustil pozadu dixieland, nepoznala bych to. Stejně, jako bych to nepoznala u čehokoliv jiného.
  • Když jsem si ráno přála mít svět trochu barevnější, nemyslela jsem tím, že bych na sebe chtěla převrhnout všechny pastelky, které mám (teď mám i díru v noze, asi je přestanu ořezávat). Ale za to Milka s lentilkami...
  • Moc bych chtěla mít nachvilku v hlavě prázdno.
Vy jste to fakt četli?
Počuchřám za vás Adalberta po čupřině, hrozně to nesnáší.
Mějte se KRÁsně a naKRÁ,

Kdo chce holý býti, psa si vždycky najde

4. února 2012 v 22:11 | Raven
Věta v titulku nemá smyslu, jen jsem ji vymyslela při hraní si se slovy a moc se mi líbí. Pokuste s ji nevykládat žádnými zvrhlými způsoby. Mohla jsem také napsat holý s velkým H a jako autora citace uvést nějakého Prokopa, ale na to dneska nejsem dost chytrá.

Moc chci jaro. Poslouchám Be my escape od Relient K, což mi něco čerstvého, milováníhodného a krásného připomíná - achjo, jaro. Mám ještě měsíc vydržet v téhle příšerné zimě? Už takhle, když jdu z bytu směrem dolů ke dveřím, naprosto podvědomě se chytám zábradlí jako klíště a nechce se mi ven (mé neomylné instinkty tuší, že mi tam hrozí vyhynutí) a na případné procházející se buď tvářím, že jsem právě upadla a zábradlí mě zachraňuje, nebo zcela nepokrytě použiji výmluvný pohled "No-a-co-tak-se-já-a-pan-Zábradlí-milujeme". Zvláštní je, že mi to lidé moc nevěří a ještě divnější je, že se to vždycky tak nějak vyvrbí, že se od zábradlí stejně odlepím a ven se dostanu. Ostatně si myslím, že smysl pro povinnost je pěkný zmetek.

Co se týká zimy, ráda bych ještě (obligátně) připomněla svůj obličej, kterýžto mrazem vysychá a evidentně se mě snaží opustit a nadto také svoje hřbety rukou, které si v noci podvědomně pálím o žhavé topení a pak se divím, odkud že to mám ty puchýře.

Jep, když vám takhle vykládám o kosmetických hlediscích a velmi chutných puchýřích... Při čtení Ortena si vždycky připadám dost rozpolceně. Na jedné straně je tu ohromenost jeho úžasností, slzy empatie nad mimořádným osudem, pocit z dotyku krásna v naprosté většině slov a porozumění, ale zároveň se k tomu přidává pocit mé vlastní nízkosti, prostoduchosti, mělkosti, zaostalosti. (toliko k puchýřům)

Stejně se domnívám, že při pohledu na titulek tohoto článku je vám všem, milí čtenáři, stejně úplně jasné, že až dospěju, budete to muset oslavit beze mě, protože já tou dobou už toho možná pro svůj pokročilý věk (80 - 90?) asi už nebudu schopná.

Konec konců, moc píšu. Kromě toho mám moc práce a tak vůbec, protože jsem se konečně rozhoupala k tomu, abych v neděli křesťansky nepracovala. Kéž by to vyšlo...

Pařát, klof a naKRÁ,

Kofeinová o třetí ráno

26. ledna 2012 v 3:09 | Raven
Achjo. To je zase hodin. Řekla jsem si, že se po třetím hrnku kafe (a stejné době práce na referátu o Ivanu Blatném) trochu odměním a dovolím si napsat článek. Jep. Už vidím třetí dno - jde to se mnou pěkně z kopce. Závislá na kafi a ještě grafomanka. Hmpf.

Někteří lidé se diví, jak vydržím bez spánku. Je to zvláštní. Na začátek bych ráda prohlásila, že to není nic zdravého, hezkého ani obdivovatelného, a ukončila bych to tím, že s výdrží železobetonu přichází samozřejmě i míra intelektu, náležející právě tomuto milému stavebnímu materiálu - a to vám povídám, drazí přátelé, není to zrovna závratná výše. A kosmetické hledisko už teprve zanedbávám! Ono to stačilo minulý týden v neděli ráno, když jsem byla vyspalá a svěží (relativně), a bylo mi netaktně praveno, že vypadám, jako když jsem na cracku. Myslím, že když si zítra ráno seženu červa a posadím si jej na rameno, všichni mi ochotně uvěří, že jsem zombie.

Až doteď jsem totiž pracovala na referátu na Ivana Blatného. Až dodneška jsem k němu měla takový neutrálně pozitivní vztah, a byla jsem úplně bezradná ohledně toho, co mám našemu milému literárnímu semináři asi vykládat, ale před čtyřmi hodinami jsem se do něj konečně zamilovala a ten referát jsem napsala. S vypětím všech posledních sil, třemi hrnky kafe, a s propiskovou krizí.

Co se propisek týče, má se to tak: i když píšu referáty na počítači, stejně se neobejdu bez psaných poznámek (navíc, dělám-li referát já, nikdy se to neobejde bez stohu mých vlastních řádek), takže mám pořád při ruce blok a propisku. Tedy... propisku... Mám jich asi padesát. Ale zrovna, když mě něco napadne, jednoduše nemůžu žádnou najít. Takže honem vyhrabu nějakou padesátou první a zapíšu si, co chci. A pak, když žádnou propisku nepotřebuju, zjistím, že mám jednu propisku za jedním uchem, druhou za druhým uchem (naštěstí nemám víc odstáté uši!), jednu v drdolu, jednu v kapse u kalhot, tři v kapse u mikiny, tři se válí pod stolem, jednu jsem pověsila na nástěnku a další jsem nechala u varné konvice v kuchyni, přičemž jedna mi z kapsy vypadla v chodbě a jistojistě na ní zítra ráno uklouznu, až se poslepu poplazím do kuchyně pro (další) ranní dávku kofeinu.

Ach. Jsem opravdu velmi zvědavá na zítřejší vstávání. Jsou to obecně asi velmi vtipné situace, alespoň pro příležitostné pozororvatele. Vstávám zpravidla hodinu, a občas i déle, protože jsem expert v zalehávání a ignoraci budíku. No, do budoucna budu muset vymyslet něco (nebo někoho), co (nebo kdo) se mnou nenechá zalehnout a vykope mě z postele včas.

(Nejhorší je, že jako železobeton sama sebe velmi snadno oblestím. Umím totiž spát i na zemi.)

Kdo se dostal se čtením až sem, ten je zkrátka... mimořádně trpělivý, milý, citlivý a vnímvý a mám jej moc ráda. Připíjím vám posledním douškem kafe a odcházím se zmítat do postele, kam se mimochodem už stejně skoro nevejdu, kolik tam mám knížek.

Kdybyste mě zítra někde potkali spát na chodníku, na chodbě gymplu, mezi regály v knihovně, v uličce autobusu, moc vás prosím, abyste mě zvedli, oprášili a opřeli do stojaté polohy, ať mě starší občané nemusí přeskakovat.

V žádném případě nebudit! (Leda že bych si ustlala uprostřed silnice. To bych snad to probuzení i ocenila.)

Dobrou s kobrou & KRÁsné ráno,

Poples(k)

22. ledna 2012 v 14:38 | plesající Raven
Playlist pro agilní čtenáře:
Dresden dolls - Girl Anchronism (ta se NIKDY neoposlouchá. Navíc je celá o mně. :))
Smokie - Something's been making me blue (Být o čtyřicet let starší, bývala bych byla jejich nejšílenější fanynkou :)
The Pretty Reckless - Miss Nothing (Nepřikládám originální klip, neboť tři a půl minuty sledování cizích podvazků mě jaksi nenaplňuje. Pakliže vás ano... pak to už není můj problém :P)


Ples byl fajn. Dostala jsem krásnou růži (občas se neudržím a pár desítek vteřin na ní jen koukám :P), dostala jsem šerpu (leží pomačkaná někde u skříně), dostala jsem mincí do hlavy (první tržné zranění z maturity... koruna to asi holt nebyla... :) a z podpatků jsem se kupodivu nezřítila ani před čupakabrou, ani po olgoji chorchojovi, jen se mi příšerně motaly šaty mezi kotníky. A kdybyste někdo chtěl pár puchýřů, řekněte si, mám nazbyt (nové boty...) A kdybyste chtěli černé harvaní pírko, mám jich taky dost, ačkoliv mi jich hodně vypadalo z "účesu" už během plesu. (Všichni se ptali, zda jsou pravá. No jasné, já jsem vlastnoručně chytila havrana, surově jsem ho oškubala a pak jsem si z něj nadělala řízky...) A taky jsem vyrobila nejedno nemilé faux pas, což jsem samozřejmě nechtěla. Takže to asi vypadalo, že na etiketu kašlu ze čtvrtého patra, nicméně jako člověk netknutý tanečními (ne svou vinou ni vůlí) na to mám asi trošku právo. Do příště to fakt nastuduju. A nebudu sedět na židli napříč. (Dobrá, tak přesně v tomhle bodě lžu.)

Well, tohle psaní je pěkně na nic. Sotva pletu prsty a začíná se mi chtít spát. Jenom jsem chtěla dát vědět vám i Adalbertovi, že jsem sice nebyla nejpůvabnější, nejkrásnější, nejchytřejší, nejroztančenější, nejdistingovanější, nejvychovanější ani nejopilejší maturantka, nicméně jsem to přežila ve vcelku dobré psychické kondici.

Pakliže i vy jste v dobré psychické i fyzické kondici, pokračujte prosím

zde na výběr mých plesových miniatur.

(bwehehehe.)

Protože tenhle článek fakt stál za houby.
Doopravdy měl jen trochu pomučit Adalberta.
Myslím, že ten právě pláče v koutě.
Děkuji, přátelé, za úspěšnou spolupráci.

Astalavista & nakrá, s láskou a puchýři

Ples(k)

18. ledna 2012 v 22:30 | Raven
Bwehehe. Pomalu se to blíží, jako kupka zlověstného bahna. Tedy ve skutečnosti se na ten svůj maturitní ples docela těším, ale okolnosti mi zřejmě nepopřejí prožít jej v klidu, stejně jako mě ten ples zvládne pořádně potrápit už teď, ještě než vůbec začal.

Šaty. Zaštítěná svým heslem "Nezářit na maturáku, ale u maturity" jsem z nich odpárala veškerou blyštivou štrasovou ozdobu (aby mě náhodou neodnesla nějaká straka, zmatena nenadálým oslněním). Taktéž tyto šaty neobsahují žádné nebezpečné objekty, jako například obruč, šněrovačku nebo podobné věci, jsou ušité z nějaké bezpečné syntetické teplákoviny a jsou na zip. Použití označení "pytel na mrtvoly" je zde zcela na místě - od té doby, co jsem se na nich vyřádila se svým potlačovaným pudem Jacka Párala, jsou zcela černé.

Boty. Nesnáším boty. Jsem si úplně jistá, že z toho podpatku spadnu dřív, než stačím říct "čupakabra". V lepším případě "olgoj chorchoj", ale to není zas takový rozdíl. Achjo. Asi osm zatrolených centrimetrů, což ze mě sice nedělá žirafu, ale zato to ze mě dělá nějaké jiné zatraceně vratké zvíře. Já si totiž nemyslím, že vysoké podpatky jsou znakem dospělosti, protože u mě to spíš značí mladický optimismus a vyloženou nerozvážnost. Stejně jako temně červená rtěnka, která se na mém obličeji bude báječně bít s mým nosem, který zrovna včera obdržel pěknou rýmu. Nevadí, hlavně, když všechno bude ladit. (Rozhodně si musím ten nos ještě trochu odřít.)

Kromě rýmy na ples mám ještě akné na ples a kruhy pod očima na ples. Limited edition.

Já osobně myslím, že už díky této pečlivé přípravě na tuto důležitou kulturní událost to bude nezapomenutelné. A to jsem nemluvila o nacvičování našeho úžasného nástupu, o mé úžasné písničce na šerpování a tisíci dalších věcí.

Zde končí seběstředný článek o pitomostech. Cítím, že kvalita mých příspěvků jde nějak podezřele dolů.

Zbijeme Adalberta.

Pařát & klof, adios, astalavista,

Šťastní noví rog!

1. ledna 2012 v 0:44 | Fret a Džórž
Mylý čtenářy,

začátkem tohoto článku bichom vám rádi zdělyli, že nejsme aňy v nejmenšým opylé nebo negramotné. Ve skutečnosťy jsme sy na noví rog přypyli kolou (což možná bilo spúsobeno ťým, že jsme nebili schopné otevřýt láhef s ůžasným francoským výnem).

Chtěli bichom vám řýcy, že vám chceme popřád hodně štěsťý a zdravý a fjalovích krokodílú do nového rogu 2132.

Koncem tohoto článku bichom vám rádi zdělyli, že nejsme aňy v nejmenšým opylé nebo negramotné. Děkujeme za vašy mylou a trpjelyvou pozornost, haha.

Fred @ George

P.(S).F.: Pyráťy z Karybyku jsou vhodním fylmem ke koncy rogu, johoho!
P.(S).G.: Já bich jen dodala, že myluju mordorské ohně nad Orodruynou, celí Mordor a fšechny fijalové krokodíli dobré vúle!

Proč bych (ne)měla být redaktorkou krásná.cz (první část)

26. prosince 2011 v 14:12 | Raven
Už delší dobu mi leží v žaludku server krasna.cz. Nejsem jeho pravidelnou návštěvnicí, nicméně jako uživatelka blog.cz se reklamám a titulkům z tohoto webu všude možně prostě nevyhnu. Tato stránka sebe samu prezentuje jako "tvoje nové sebevědomí", což je jediné, co se z oficiálního zdroje dozvíte. Jinak jde o lifestylový internetový magazín pro mladé slečny - některé články se tváří, že od jedenácti let, zatímco jiné by snesly označení 18+. Sáma krásná.cz o sobě netvrdí nic, na to je totiž asi moc sebevědomá.

Moje už tak trochu rozeznělé nervy definitivně rozcuchal tento článek (pro všechno na světě, neklikejte na to!)(Já vás varovala!), v němž jakási náctiletá slečna velmi odborně popisuje, co se stane, když náhodou v patnácti počnete. Nechám si své hysterické záchvaty nad tím, že mluví o potratu jako o trhání zubu, pro sebe, a nechám promluvit citaci: "Pochybuju, že si dítě budete chtít nechat, zvlášť jestli jsi patnáctiletá holka, co se ráda baví, pije a chce mít ze života maximum." (Autorkou citace je jistá Lotty Biondi.)
A teď se mlaťte hlavou do stolu vy.

Důvody, proč bych (ne)měla být redaktorkou stránky pro patnáctileté holky, co se rády baví, pijí a chtějí mít ze života maximum, jsou následující: (Dále své názory vyjadřuji v růžových titulcích, které jsou návštěvnicím a správcům krásná.cz evidentně nejsrozumitelnější. Vše doplňuji množstvím sugestivních vykřičníků, které, jak jsem pochopila, jsou nedílnou součástí kultury krásná.cz.)

(Z rubriky Jak na kluky)

6 tipů, které ho zaručeně nažhaví! Který díl Star Wars sledovat jako první?!

Je vlastně jedno, jestli začnete epizodou New Hope (IV) nebo s The Phantom Menace, jasné je, že si pak budete povídat celou dlouhou noc!

Postelové dovednosti! Jak spát 10 hodin vcelku?!

To je to jediné, co v posteli zaručeně musíte umět. Ohledně toho poskytuji ty nejfundovanější rady, co se týče nezřízeného spaní, jsem prostě nespoutaný divoch.

Miluje mne jenom kvůli mým kozám! Čas přestat mluvit jako kanál!

Už to tak bude, slečny.

Láska podle Twilight! Stop nekrofilii!

Bwehehe, to je reakce na tento článek Láska podle Twilightu, po jehož přečtení se z vás zaručeně stane odborník na citové vztahy. Co já si o tom myslím? Viz titulek výše…


(článek nesmí mít nad 4 000 znaků... :))

Proč bych (ne)měla být redaktorkou krásná.cz (druhá část)

26. prosince 2011 v 14:05 | Raven

Jak v patnácti neotěhotnět? Sexuální abstinence pro začátečníky!

Moc bych si přála, aby holky, co se rády baví, pijí a chtějí mít ze života maximum, brzy pochopily, že správný čas na sex je tehdy, kdy dotyčná i její partner ví, že kdyby došlo k "nehodě s antikoncepčními prostředky", budou schopni se o miminko postarat.
(Občanský průkaz zároveň není osvědčení o tom, že již nejste panna, tudíž opravdu není kam spěchat, jeno z toho titulu, že je vám patnáct!)

Čekání na toho pravého (kdo ti konečně vysvětlí pravopis)

Krásná.cz je pokladnicí překlepů, pravopisných chyb a prapodivných a bizarních omylů ve větné stavbě. Bravo, to je přesně to, co by mělo slečnám jejich "nové sebevědomí" dodávat!

Jak na kluky? Lopatou!

Nemyslím to vážně. Jenom vtípek. Pánům se vřele omlouvám.

(Z rubriky Tvůj svět)

Čas na rebelii! Ukliď si v pokojíčku!

Retro znovu v módě! Pořiď si VLASTNÍ NÁZOR!

Jak si užít pořádnou jízdu? Pravidla silničního provozu polopatě!

Jak zabít nudu? Top pět střelných zbraní!

Tvůj domácí mazlíček! Co s opicí?

Co třeba přestat chlastat? Do patnáctileté pařáty alkohol nepatří!

(Z rubriky Móda a styl)

Tohle bude krutá párty! Účesy na vánoční besídku!

BIO krása

Umělé nehty, umělé řasy, uměle prodloužené vlasy, prsní implantáty - po smrti vás zrecyklují a udělají z vás krásnou žlutou popelnici! A to je přeci BIO! (A všichni kluci vám to zaručeně sežerou.)

(Z rubriky Fitness)

Hubnout přírodně: pořiďte si tasemnici!

Ano, vtloukejte do hlavy mladým slečnám, že jediné, co musí, je zhubnout! Ano, magazíne krásná.cz, vytvoř nám stádo nových anorektiček! Ano! Děkujeme!

(Z rubriky Tajemno)

Exkurze do minulých životů: Kdy naposledy ses místo taháku naučila?


Server krásná.cz podporuje podvádění, respektive vám velmi ochotně poradí, kam takový tahák schovat. Já bych věděla kam (ale nebudu sprostá). Co třeba takhle potrénovat trochu hlavinku a něco se naučit? Na kráse vám to přidá jako nic jiného.

Zóna tajemna! Co jsou to ty KNIHY?



(Z rubriky Showbiz)

O charakterních povoláních aneb profesionální drbnou!



...

A tak dále. Nebudu raději pokračovat, protože i takhle už jste jistě odhalili, že v tomto článku si stěžuje zatrpklá nevyvinutá adolescentka, cynická, zakomplexovaná, frigidní stará panna, nepolíbená závistivka bez špetky humoru, náboženská fundamentalistka bez nejmenšího náznaku tolerance, pitomá krůta, která umře sama s padesáti kočkami, sežerou jí vlci a to pro ni bude lepší, protože na její hrob by jí stejně chodili plivat a kálet růžoví marťani/stádo tučňáků/náctiletí krokodýli/whatever. A bla bla bla...
Děkuji za pozornost!
P. S.: K tomu vám já i Bon Jovi přejeme: Have a nice day!

Skuhrání Adalbertovi za zády

21. prosince 2011 v 1:12 | Raven
Tak. A je to tady. Báječný předvánoční čas - a přitom mám spíš pocit, že jsem Egypťan před Velikonoci, neboť mě stíhá pravděpodobně deset (a možná i víc, to se uvidí) ran egyptských, či jakýchkoli zeměpisně jiných. Po té, co se včera zdálo, že už konečně můžu dýchat a že už se ani angína nevrátí, mi začalo být zatraceně špatně, což je pravděpodobně projev toho, že moje tělo se domnívá, že musí vyzkoušet každý nový virus, který se objeví v okolí. Takže jsem dneska proležela celé odpoledne v posteli a proto teď logicky nemůžu usnout. Plus písemka z matematiky, plus se navíc blíží moment, kdy budu muset do knihovny vrátit Hraběte...

Sedím si tedy ve své zelené dece, se zeleným přehrávačem, se zeleným svícnem na zelené židli pod zelenou stěnou, což mě činí ještě zelenější, než bych teď doopravdy vypadala (neb za každý krutě snědený piškot se mě pravděpodobně snaží žaludek vytrestat zpravidla několika kotrmelci). Jediné, co na mě je momentálně jediné dobré a nezelené, je taťuldova stará košile, která mi připomíná, že mu musím připomenout, že jsou Vánoce, tedy čas dobročinnosti, protože nutně potřebuji další obrovskou košili... :)

Poslední dny mne naučily jednu důležitou věc: V některých věcech zkrátka není vítán vlastní názor. Řekněte jej a bude na vás nazíráno jako na zlotřilého pistolníka se srostlým obočím, sedícího na bedničce s dynamitem, vyčkávajícího, až bude moci odpálit nálož pod českým státem. Kult osobnosti byl dle mého názoru záležitostí minulého režimu a myslím, že nic se nevyrovná vnitřní úctě člověku (kteréžto projevy od ostatních velmi pozitivně přijímám a prožívám), narozdíl od oslav kultu a symbolu. Nejsem pro ostentativní nářky a nechci si je nechat vnucovat - na druhou stranu se teď musím zatraceně rychle naučit, že ne všichni to cítí tak, jak já, než se mi podaří zase někoho urazit svými barbarskými a neuvědomělými názory...

Achjo. Napsala jsem zcela politické verše. Hodím je sem, až se mi trochu rozleží v hlavě, protože po jistých zážitcích je mi zcela jasné, že bez slz a svíčky a nadávání na ignoranty mě stejně málokdo bude brát vážně...



Podčárový playlist pro agilní čtenáře:

Nějak duchaplný a příšerně vtipný titulek

13. prosince 2011 v 23:17 | Raven
Mám v hlavě prázdno. Takové, že kdyby se mi do mozkovny udělala díra, imploze by zničila půlku Eurásie. Díky Bohu jsem dneska zvládla závěrečky v autoškole a díky tomu zameškala čtyři písemky. Kdo někdy vypustil z úst něco o tom, že maturitní ročník je ok, měl by se stydět, protože příšerně lhal.

Chci Vánoce, prázdniny a klid. Nárok mít prázdnou hlavu (ten teď nemám, zítra píšeme z fyziky). Nebýt nemocná, moct mluvit. Moct dělat normální věci, ne jenom učit se a stresovat se a nechodit spát.

To jen tak, abyste věděli, že nejsem lemra a že na vás nekašlu, jenom, že mám moc práce a nemám vůbec sílu něco dělat.

(Přečetla jsem Tři mušketýry a viděla Matrix v jeden den, ale to jen díky tomu, že jsem měla horečku a nemohla jsem z postele.)

Můj diář je umělecké dílo.

Nevlastní limita hlouposti do nekonečna

16. listopadu 2011 v 21:15 | Raven
Koukáte dobře, tohle je třetí vykecávací článek tento měsíc. Eh, chtěla jsem říct - naprostá fikce, podobnost se skutečnými osobami nebo událostmi je čistě náhodná!

Hedvika Havránková je mladá perspektivní slečna se schopnostmi čerstvě vycvičeného senilního šimpanze. Bydlí v krásném českém městě, které ale v posledních dnech vypadalo spíš jako Avalon, tedy bylo celé ponořené do pohádkové mlhy a ještě pohádkovějšího smogu. Navštěvuje gymnázium velmi dobře kvitující technologický pokrok a které i díky tomu nechalo dámské záchody v Hedvičině patře předělat na obrovský a opravdu výkonný mrazák. Zdá se vám její život idylický a záviděníhodný? Nemýlíte se ani v nejmenším!
Hedvika na "svém" gymplu studuje krásný poslední ročník osmiletého studia, a přestože nechápe, jak k tomu mohlo dojít, radši to moc neřeší a usmívá se, jako každý správný cvičený senilní šimpanz. K takovému studiu samozřejmě patří mnoho příjemných věcí - od vstávání v pět padesát (ráno), přes provinilý pocit, když se náhodou podaří zaspat, krásné romantické noci ve dvou (jen ona a kafe) nad nějakou báječně nepotřebnou látkou pro další život, ať jde o francouzštinu, fyziku nebo mat***tiku, královnu věd. Příčtěte jí k tomu (klidně i na kalkulačce, nejsem tyran) ty hodiny strávené nad humanitním odpadem, kterým matematikou nadaní lidé vytrvale opovrhují (a dávají to příležitostně najevo) a máte tak tři čtyři hodinky spánku denně (občas s hlavou v učebnici, v klávesnici, v pejru...), čímž se dostáváme k tématu postele a tedy k jedné z lepších částí jejího života.
Kafe, Earl Gray a Bible a Blues od Václava Hraběte (poslední dva jmenovaní jsou jediní, s kým je schopná sdílet svojí postel). A kromě toho jde všechno ostatní pěkně do kopru. Nebýt lidským prominentem u nebeské honorace, už by tady asi nebyla. Dokonce zjistila, že Bůh je zatraceně dobrý řidič, když i po páté hodině jízd na silnici zůstala docela živá a vcelku, stejně jako všichni nebozí chodci, cyklisté i mobilisté, kteří měli tu čest ji potkat.A má za sebou taky chvíli, kdy cvičně dodělala autoškolský test, právě když za ní stál její pan učitel jízd, který výsledek okomentoval slovy "Padesát bodů, pěkný," což znělo úplně jako "A kdo v tom případě je ta šílená ženská, co se mnou jezdí autem?" Nutno říci, že Hedvika netuší.
Má moc práce. Pak sedí nad písemkou z matematiky a shledává, že půlka látky, kterou se stihla naučit, právě v té písemce trochu chybí, lépe řečeno po ní není ani vidu, ani slechu, a vyhrožuje, že když se jí sníží inteligence i o jediný stupínek, lidé si jí začnou na ulici plést s mluvící mrkví. A má hromadu času nad tím přemýšlet a snažit se vynalézt co nejlepší způsob, jak se z té patálie vyvléct, bez toho, aby se musela zabíjet nebo se o sebevraždu pokoušet za příšerné sebediskreditace, jako když to naposledy zkoušela kabelem od přehávače, fotokopiemi Aristotela a Platóna a náušnicí nebo houbou na tabuli, svojí vlastní nohou a umyvadlem.
Pak napsala do písemky ze společenskovědního semináře pod zadání "Dvojnásobek dvojnásobku poloviny je jako polovina dvojnásobku poloviny. Urči argument a uveď důvod," napsala jen "Dlouhé vlasy, krátký rozum".
Možná si to nechá vytetovat na čelo.
Vlastně to řekla i v referátu na lidovou slovesnost.
A tak si ji lidé na ulici začali plést s kořenovou zeleninou...

Růžové počítání

11. listopadu 2011 v 23:23 | Raven
Věc se má asi takhle:

Včera jsem šla do školy, a bylo mi fakt divně.

Růžová početní úloha:
Do školy šla Raven a v kapse od džín měla sedm Ibalginů.
Raven šla ze školy a v kapse měla čtyři Ibalginy.
Otázka: Proč byla mlha?

V noci jsem spala asi dvě hodiny, zbytek jsem proležela pod dvěma peřinami a dvěma dekami zabalená do županu a snažila se zuby nehty potlačit zimnici. Ráno jsem strávila pět hodin v čekárně, abych dostala ortézu a abych čelila sto padesáti pohledům "ta-holka-musí-být-zfetovaná". Pak jsem se vrátila domů a spala sedm hodin.
Teď využívám čas k tomu, abych něco udělala, než se horečka vrátí, neb v pondělí musím být ve škole. Ten třídenní týden mám pět písemek a jeden referát a posunout nic z toho fakt nejde.

Užívám si vyslovování "Na to dám krk!" protože citím, že bych svůj krk opravdu nejradší dla naprosto komukoliv.

Jep. A miluju ty napůl bdělý sny v horečce. Zdálo se mi, že musím zůstat vzhůru, protože se mi zdál sen, o kterém jsem někomu řekla, že je to můj sen, ačkoliv ten sen mi předtím říkal někdo jiný. Otázkou je, jestli ti divně koukající lidé v čekárně neměli v něčem pravdu.

Jsem troska. Tak abyste to věděli.
(Jdu si zpracovat MO7.)
(Nebo radši ne.)

Rozzuřený Havran

6. listopadu 2011 v 12:56 | Raven
Jsem naštvaná jako čupakabra s vyrážkou. Kdyby rozhořčení způsobovalo úbytek let života, už jsem tak pět let pod sedmikráskama.

"Nesmíš to takhle brát."
"Nemůžeš se mnou nejít na večeři."
"Musíš mě mít v telefonním seznamu."
"Musíš se se mnou přátelit."
"Nemůžeš mě ignorovat."
"Jsi taková a taková, protože já jsem středobod světa a všechno je podle mě."
"Jsi taková, protože jsem nejchtřejší a všechno o tobě vím."
"Chápu tě líp, než ty sama sebe."

Zvedá se mi žaludek z toho, když se muži změní v prodavače otroků. Jak si vůbec mohou myslet, že vědí, co můžu a nemůžu a ještě mi něco přikazovat?! Soudit mě?! Posuzovat, rozebírat, vydírat?! Copak jsem nějakej zoufalej pes, kterej čeká na to, až si ho někdo všimne?! Nejsem! (!!!) Copak si ti jedinci myslí, že jsou jediní muži na světě a tím pádem se mouhou změnit v idiotské pronásledovatele a začnu je chtít?! Kolikáté je století? Sto dvacáté před Kristem? Můžou mi říkat Báro?! Můžou, samozřejmě, ale já na to neslyším. Ještě jednou a nakopnu jim hlavu.

To, co si oni myslí, že já můžu a nemůžu a musím a nesmím - a ještě mi to řeknou, to jsou hřebíky do jejich vlastních rakví. Kašlu na ně ze žebříku z desátého patra. Jak se odvažují mě soudit a říkat mi, jaká jsem?! Dělám to snad já jim? Ne, doteď ne. Teď to o nich řeknu.

Jsou to hulvátští necitliví prodavači otroků a s žádným takovým nechci mít nic společného.

Jsem totiž naprosto svobodná osobnost s vlastní myslící jednotkou. Ne s tou jejich pošahanou.

Howg.


P. S.: Starost mi dělá, že se nějak rychle množí. Dejte si na ně taky bacha.

Druhý zoufalý článek aneb "dva dny poté"

28. září 2011 v 22:52 | Raven
Tak jo. Aby ten předchozí nočněmůrní článek nebyl v rubrice tak sám, napíšu ještě jeden.
  1. Je mi příšerně, neb hrozná bolest v krku přerostla v ještě horší bolest v krku.
  2. Je mi příšerně, protože jsem vyhodila sedmdesát korun za Strepsils a nemůžu říct, že by to mému krku přineslo nějakou úlevu.
  3. Je mi příšerně, protože jsem skoro celý den psala dvě maturitní odpovědi na dvě maturitní otázky, ale nemám hotovou ani jednu.
  4. Je mi příšerně, čehož důsledek mimo jiné byl, že jsem při teoriích v autoškole hleděla na jednu značku, která byla zelená a fialová a pak mi došlo, že ta zvláštní barevnost je způsobená pouze motáním se mé hlavy.
  5. Je mi příšerně, poněvadž jsem dnes neinteragovala s nikým ani "vcelku normálním" a chodit na facebook a říkat, že si "chci jen popovídat" je taky dost mizerné, takže si počkám na zítřek.
  6. Je mi příšerně, poněvadž mé oko právě zhlédlo rozvrh hodin a uzřelo, že první hodinu zítra máme francouzštinu. Ten předmět je po matematice a fyzice hned druhý v pořadí, který mi připomíná, jak moc hloupá jsem. (Koukejte, jak pěkně umím počítat...)
  7. Je mi příšerně z nějakého dalšího neidentifikovaného důvodu.
Jsem depresivní. Chtělo by to přidat nějakou břitce humrovou větu, ale na to nějak nemám náladu, zvlášť po všech těch psychických procesech, Mínojích a Mykénách.
Spas to Sfinga.
Astala vista, s láskou (a políbením s několika viry,)

Indie, Čína, únava, rozklad, bolest v krku

26. září 2011 v 23:23 | Raven
Budu psát jen ve zkratce. Původně jsem zamýšlela psát bez diakritiky a s pravopisnými chybami, ale nějak mi to nevydrželo. Takže pomlčky.
  • jsem jediný člověk na světě, kterému se motá hlava už po 0,075 l vína. Nechci vidět ten stužkovací večírek, když nemám alkoholovou kapacitu ani na to, abych si připila se spolužáky. Stejně budu celý večer pít kofolu...
  • nesnáším starověké dějiny. Vypracování maturitní otázky mám na osm stran a ještě jsem neskončila.
  • - což je důvodem mé absolutné vyčerpanosti.
  • Mám čočky nechutně přischlé na očích a nic nevidím
  • chce se mi spát, bolí mě hlava a v krku a nemůžu najít ani jeden ze svých šátků. Mám podezření, že je Adalert sežral (nebo prodal víle Amálce, co já vím, je fakt zákeřnej).
  • V Praze je blaze, dokud jen tak by stupid chance nepotkáte někoho, koho se vám moc potkat nechtělo
  • profesoři nás nemají rádi a ničí nás a bombardují na všech frontách. Na to, že ještě není ani konec září, už mám všeho docela plný kecky
  • říkala jsem vám, že mě fakt příšerně bolí v krku?
To je tak všechno, na co si vzpomenu. Jdu přepisovat starověkou Čínu...
Litujte mě, hořekujte, cokoliv chcete.
Jak by řekla George: "Whatever."
Tak to říkám taky.

Skřeti, chlapi a jiná zvířena

18. září 2011 v 23:06 | Raven
Nazdar přátelé.

Po minulém víkendu, kdy jsme společně se sis rozbořily celé jedno staveníčko, bylo mi dáno zažít další skvělý konec týdne.
Nebudu to nijak zvlášť osvětlovat, nebudu nic květnatě rozebírat, pouze pár postřehů dřív, než je všechny má hlava cedníková zapomene.

Tak tedy - naši jeli velmi netypicky za lidi, což jsem velmi pozitivně ohodnotila (ne náhodou je moje nástupová písnička na maturák TOHLE). To mělo za důsledek to, že jsem na místo přijela již poškozená, neboť jsem cestou autem přišívala sestře na (mojí) halenu modrou stuhu. Blbej nápad, ještě teď mám na dvou prstech místo úplně prosté kůže... Já sama jsem se vyzbrojila Kanónem (Canon400D) s dvěmi hlavněmi, ale 200mm byla stejně nejlepší volba. Pakliže byste si chtěli prohlédnout, co jsem nalovila, pak zde (rozesmate.rajce.net) máte možnost. :)
Našim se dařilo, tentokrát žádné zlomené končetiny, za to mnoho zlomených skřetů. Ale mám pocit, že jim to lidství dlouho nevydrží a příště pojedou zase ve fousatém. :))

Já jsem po lese lítala jak kybernetická myška (slovy klasika) a teď mě bolí lýtka tak, že jsem se poprvé v životě na jedenáctém kliku zastavila ne proto, že jsem lemra, ale proto, že jsem začala chytat křeče do levého lýtka. (Nebo do pravého. Já si prosím trénuju pletení si levé a pravé do autoškoly.) I přese všechnu námahu jsem nakonec měla stejně jen asi tři sta fotek, (z toho jen polovička prezentováníhodných), protože já trubka jsem si nevšimla chybové hlášky, kterou foťák házel a fotky se přirozeně neukládaly. Pešek. Ale byla jsem užitečná i jinak, což mě potěšilo, hlavně jsem (v rámci polních možností) vycídila Fesojovu přilbu, aby mohl házet prasátka do nepřátelských řad (copak, když na vás spadne takové prase, však to je pěkně těžká váha!) a tím jsem prokázala svou panoškovitost (nikoli panožkovitost)! Kdo se tomu slovu diví, nechť přechýlí panoše a má to.

A taky jsem byla poloviční kráva. Jednomu chrabrému člověkovi jsem nosila ro, ten chrabrý člověk mě poté i s rohem nechal na bojišti v lese a následovně způsobil skoro infarkt. A pak jsem ho nezastihla, protože moc dlouho spal :)))) Moje kamarádka, světa znalá žena, v tom našla paralelu s generalizovaným mužským jednáním. Ehm, můžete mi prosím ještě nechat trochu iluzí? Děkuju pěkně, vaše optimistka. :)

Co se týče zvířeny z nadpisu, kromě málem sraženého jelena na silnici (který apaticky přecházel, až se přiřítilo Fesojovo auto, které naštěstí dobrzdilo) myslím tím hlavně sebe. Jsem horzné tele. Věřila jsem, že když se budu celý den péct v kalhotách pod sukní, že na oplátku nebudu mít krvavé šrámy na dolních končetinách jako z předešlých akcí, ale chyba lávky... Alespoň mám důvod jít na stužkovák v kalhotech. A když jsme u té marnivosti, ztratila jsem tužku na oči. Jednou na tom skrachuju... Už abych byla natolik dospělá, abych se přes to přenesla. Zatím jsem jenom tak daleko, že nosím růžový šátek a neúmyslně popírám svou zletilost už jen tak jednou týdně. Člověk si holt za tři týdny těžko zvykne... :))

Well, přátelé, doufám, že jsem vás alespoň částečně obveselila, na překlepy nehleďte, neb jsem ospalá jako koš koťat a tři králíci k tomu. Dnes budu posilovat jen převalováním se z boku na bok, ha.

Adios, astalavista,
pařát a klof,
vaše chcíplé

Depréze

13. září 2011 v 0:11 | Raven
Ztratila jsem svůj černý blok. Tři mésíce života. Zásadní zápisky. Jedna uveřejněníhodná šachová miniatura. Tuny vzpomínek. Několik nepopsaných čekajících listů.
Neznámo kde.

Jsem z toho rozhozená. Nechce se mi nic psát, dokud ho nenajdu. Nedokážu si představit, že by ty stránky zůstaly nepopsané.

Na maturák půjdu v prostěradle a aby to nevypadalo málo slavnostně, na hlavu si přišpendlím víčko od dózy od Nescafé Gold.

Tohle je depréze. Horší, než kapilární.

Pff.


P. S.: Já ho potřebuju potřebuju potřebuju potřebuju potřebuju potřebuu!!! Konec hysterického záchvatu. Zajímavé, že si nejsem schopná utvořit normální citový vztah k plyšákovi, jako naprostá většina normálních žen, ale toho svého ztraceného chudáčka v černých plastových deskách se stříbřitými kroužky prostě miluju...

Pár splašených řádků se zeleným nosorožcem za zády

30. srpna 2011 v 22:03 | Raven
Vážení přátelé,
tak se nám to, školou začínající prvního září povinným, docela krátí. Mě už se tedy zdály nějaké hororové sny o tom, jak nemůžu najít učebnu, kde sídlí dějepisný seminář a že mě u maturity zkouší z angličtiny můj češtinář. A mnoho dalších nejrůznějších zrůdných absurdit, které se člověku zdají ve chvíli, kdy nic pořádného nedělá. Na chalupě uprostřed malebné krajiny Vysočiny se totiž dá dělat jen těchto pár věcí:
1. jíst
2. mýt nádobí
3. sekat dříví
4. číst pofidérní literaturu (jak jinak byste nazvali knihu "Dobrá rada pro každou domáctnost", která vyšla 1962?)
5. účastnit se sběru lesních plodů (10 litrů ostružin za hodinu a půl není tak špatný výsledek :)
6. spát
(a uznejte, ani opakované plnění tohoto seznamu jednoho nijak zvlášť neutahá :))


Pomoc.
Pravdou ale je, že poté, co jsem si při pobytu v klášteře srovnala několik věcí v hlavě, už z toho takový strach nemám, spíš se zatraceně moc těším, až to budu mít za sebou. Větší problém mám s autoškolou, pokud to vyjde, kurz začíná na konci září. Po dnešní přednášce, kterou jsem absolvovala v autě po cestě z chalupy (školitelem taťulda), sice vím, co se děje při řazení a že pedály jsou spojka - brzda - plyn (ať mě nakopne zelenej nosorožec, jestli jsem to zase popletla!), ale neumím nastartovat a z ježdění po silnici v motorovém vozidle mám noční můry... mě bohatě stačí sedět vedle taťuldy na spolujezdčím sedadle a zatínat zuby a zavírat oči, když předjíždíme dva kamióny naráz. Jen na to pomyslím, nohou šlapu na brzdu, o které ani pořádně nevím, kde je (a za uchem mi funí zelenej nosorožec).

A víte co? Já se těším. Na ty večery, kdy budu schopná jen pít kafe a zírat do papírů s učením a psát zoufalé články o tom, že jsem hloupá jak retardovaný vorvaň s amputovanou hlavou. Těším se na to, že mě tenhle blog a jeho neskutečně úžasní čtenáři doprovodí dalším (byť náročným) rokem.

(To jsem musela napsat, když jsem měla ty narozeniny a na obvykle bilancování jsem se - prozatím - vykašlala. Mám z toho černé svědomí, protože už jsem měla svou druhou skleničku alkoholu ve svém dospělém životě a bilancovací článek pořád nikde... :))

Páni, to jsem zase vyplodila dílo. Blaho všem, kdo umí matematiku :P

Mějte se KRÁsně a užívejte přicházejícího podzimu :) A ať vám dupou celou noc. Však víte, nosorožci... :)

Ze svatby do kláštera

5. srpna 2011 v 21:29 | Raven
Nazdar milí přátelé,
tak to vypadá, že mezi tím neustálým přelétáváním z místa na místo mám konečně trochu času, abych svým nesnesitelným krákáním ubezepčila, že jsem na vás nezapomněla, jakožto že se mi po vás i stýská, ale to, jak moc skvěle jsem si naplánovala své prázdniny, mi brání se s vámi podělit i o minimum zážitků.
Mám plné kecky prázdnin. To věčné poletování tam a sem mě nutí o sobě přemýšlet jako o osobě bez pevného hnízda a to se mi ze založení mé osobnosti prudce příčí. Už se vidím, jak v neděli budu objímat peřinu a moje duše bude křičet, že nikam nejde. (Z toho důvodu - a z mnoha další, samozřejmě - jsem se zbalila už dnes, abych si mohla pomalu zvykat). Nepochybuju o tom, že to co ak příjde, bude skvělé, ale... možná bych potřebovala alespoň malou dávku stereotypu, protože přestože jsem dobrodruh, potřebuju nutně mít někde zakotveno. A já mám momentálně pocit, že provaz od mé kotvy momentálně přehryzávají jacísi zlořečení mořští bobři. (Existujou?)
Zítra odplouvám do končin západních Čech na svatbu a po otočce doma se vydám do Prahy, odkud mě jakýsi mořský křáp dopraví do Frankfurtu (dá-li Bůh), odkud kousek stojí v Darmstatu klášter, kde budu asi dvanáct dní pobývat. Ach ta nejistota, ach ty nervy! Těžko říct, co mám čekat...

Mám tolik věcí, co bych mohla psát, zároveň ale také tolik věcí, které ještě musím stihnout.
Buďte tedy s dobrou kobrou, mějte se, adios astalavista a na krá,

Drazí a cenění

16. července 2011 v 7:38 | Raven
No...

14 dní budu mimo.

Mám pocit, že už nejsem tak drsná, jak jsem bývala, takže mám možná problém.

Ale jsem odhodlaná tomu všemu čelit - a co je důležité - přežít.

A kdyby ne?

Hm.

Nemám páru, závěť jsem nenapsala...

:)

Báj!


Doba

2. července 2011 v 12:59 | Raven
Milí přátelé a další -
zkrátka každý, kdo to čte -
časy jsou teď nějak slabší
a já zas budu kdo ví kde.
Však slibuji vám, všichni drazí,
že než se týden odkloní
budu tu zase šťastně zpět!
(pokud mě něco nepodrazí.)
- Mé čestné slovo havraní!

Samozřejmě, že chápu, že to nikdo nechápe!

2. června 2011 v 20:53 | Raven
Lomte rukama, plačte, kvílejte a tak různě, protože se právě chystám napsat tradiční předprázdninový článek plný stěžování si na školu, na vedro, na školu, na vedro, na nedostatek kafe a spánku, na vedro, na škkolu... Čili, přátelé, dneska to bude opět trochu monotónní. Zkrátka pěkná nuda... Ale někam to napsat musím, no ne? :)

Jo. Škola. Vzhledem k tomu, že už tři hodiny se cpu ibalginy (nebo něčím, co mi předložila matička s tím, že je to šetrnější na vnitřnosti a má to divnou oranžovou barvu... Možná budu mít ve výsledku duhové vnitřnosti! Po smrti mě pitvejte...:) a snažím se zapomenout na to, že zítra píšu z chemie a z francouzštiny... ano, vzhledem (nejen) k těmto dvěma faktům mohu zcela zodpovědně prohlásit, že jsem na tom mizerně. A to příští týden mám prošpikovaný písemkami tak, že by kdekterý jehelníček záviděl... Co záviděl. Samou závistí by zezelenal, vyplivl vatu a pošel. Tolik k mé morbiditě, kterou jsem nabyla při sledování sekundánů, jak brutálně ubližovali kedlubnám z jídelny... :)
A propos, když jsme u té zodpovědnosti... Kromě dneška jsem to studium brala celoročně velmi vážně. Dokonce jsem se nějakou dobu domnívala, že když jsem se nedívala, tak mě prostě někdo vyměnil za zodpovědnější, rozumnější, dospělejší, zkrátka o mnoho vytuněnější Raven... Bohužel, když se podívám na své výsledky, je mi jasné, že minimálně jedna věc se nezměnila: Jsem stále stejně blbá... :) (a to mi nevyvracejte. To se totiž pozná. Podle průměru.)

A když už mluvíme o škole, vybrala jsem si vejšku. Charitativní a sociální práce na teologický v Olomouci... Je trochu utopie, vzhledem k tomu, že jsem prozatím ještě ani neukončila septimu, ale člověk přeci potřebuje mít nějaké sny... V rámci mého dospívání mi bylo zároveň striktně přikázáno udělat si ihned po prázdninách řidičák a z toho samého důvodu (tzn. několik málo měsíců do mé plnoletosti) jsem si to rozhodla také srovnat v kedlubnu co se týče vztahů, protože všechno kolem nich mě pěkně síří a komplikuje mi život. Konečné rozhodnutí zní tak, že dokud se nebudu spokojeně nervovat na vejšce, pro tyhle starosti u mě není místo.

Adalbert: Pcha cha, to jsem zvědav, jak dlouho ti to vydrží...
Zklapni, Adalberte. Mám v tašce tu půlkiovou kedlubnu ze školní jídelny...
Adalbert: - zmlkl, ale naznačuje pantomimicky strouhání kedlubnu -

A co se týče vedra, nedostatku kafe a toho ostatního, všechno je v normě, ale mě to nevadí. Můj taťka je už pár dní čerstvý bakalář a já si nejen v závislosti na tom (mnoho věcí se mění...) uvědomuji věci, které mé zabedněné kebuli předtím nějak nedocházely. Pořád se učím novým věcem o lidech, které mám ráda a stále víc a víc si uvědumuju, kolik úžasných lidí kolem mě je a kolik už jich znám.

I přes všechno to mizerére školní a mám pocit, že je moc fajn žít... Máte-li Boha tak skvělé přátele, jako já, není těžké udržet si dobrou náladu, i když na vás technické předměty srší pětky a máte rýmu v pětadvacetistupňových vedrech a i když dostanete první dvojku z češtiny v tomhle pololetí. Za dva týdny se ve mě snad rozhostí ten báječný klid, na který se už teď hrozně těším... ;)

Mějte se krásně. Přížijte předprázdninové/zkouškové období a děkuji vřele za pozornost :))




Zmuchlaný papír, který R. hodila po Adalbertovi

13. května 2011 v 0:03 | Raven
Nazdar, přátelé. Už úplně vidím, jak radostí vyskakujete do stropu, až vám prozradím, že dneska mám zase rozkecáno. Tedy... možná nemám. Či spíše - dobrá zpráva - bylo to už i horší. Spíš mám chuť zaznamenat to, co se událo v minulých dnech. Doufám totiž, že až jednou někdo nahraje obsah celého internetu na diskety a postaví z nich vesmírnou loď, kterou vypraví na pouť vesmírem, dostanou se tyhle moje plky do rukou nějakým mimozemšťanům, kteří je rozluští a budou tak koukat, až jim vypadnout očička ze šťopek. A vytvořím tak trochu mylnou představu o lidské kultuře... a až přiletí zelenáči na návštěvu, budou lidstvem příjemně překvapeni... :)

Exit tour. Máme ho už skoro týden (úspěšně) za sebou, já mám dokonce za sebou i dospávání Exit tourem zapřičiněného spánkového deficitu a taky mám za sebou nejhorší fází stýskání si po Exit týmu. A taky myslím, že jsem se dostala ze šedé zóny citové vyčerpanosti a začínám se pomalu obnovovat do celé deprivované krásy svého rozkřápnutého srdce. A ta únava byla taky zajímavá. Neříkám hrozná, protože já mám i z únavy dobrý pocit. Kromě toho, že trpím občasným syndromem "I bleed just to know I'm alive" (vykradla jsem klišé song, viz odkaz níže), jsem ráda, když jsem užitečná. Je to takový poznávací znak lidí, jako já. Nemůžeme mít dobrý pocit z toho, že jsme inteligentní, pohled do zrcadla nás taky nepotěší (alespoň nemusíme mít před zrcadlem křeslo - prostě se sami ze sebe nemůžeme posadit na zadek) a smíchy se sami ze sebe taky nepotrháme... ale být užiteční a někomu opravdu pomoci, to je jiný kalibr! Možná pak získá i pomoc lehce sobecký nádech... ale už jste někdy usínali o půl jedné v noci naprosto strhaní, s kruhy pod očima až po bradu a s rozdělanou prací pod hlavou, ale se zatraceně dobrým pocitem, že i váš život je konečně pro někoho obohacující?

A věc další, zázraky se dějí. S půjčenou kalkulačkou jsem získala jednotku ze zkoušení z matematiky (spolu s divným pocitem, že na světě musí být něco zatraceně naruby), poté jsem obdržela dokonce svou vlastní životně první (a snad i poslední) kalkulačku. Pocit nepatřičnosti se sice ještě prohloubil, ale hodlám si na něj zvykat, protože mi přijde, že dynamika světa, jak nám o ní věky káže naše profesorka na základy společenských věd, se konečně začíná projevovat i na mém životě. A aby to všechno nebyo dost, za oknem mi pořád courají týpci v monterkách a oranžových vestách. A to, pěkně prosím, žiju v prvním patře. Několik metrů nad zemí. (Nepřeju vám to zažít. Tu situaci, kdy si spořádaně sedíte u svého psacího stolu a spokojeně si datlíte do klávesnice, když v tom se před vaším oknem srotí banda montérek a oranžových vest a všichni si vám pěkně posedají na parapet. Po jejich asi půlhodinové přestávce po nich zbyde jen smrad a plechovka od piva.)

Včerejšek jsem kromě jiného strávila učením se mnoha a mnoha anglických slovíček ze zdravotnického prostředí. Smutné je, že jediné, co jsem se za těch pár hodin zvládla naučit, bylo správně napsat anglicky průjem ("Dajrrrijá!") (načež zácpu už jsem nepobrala a ani se nenaučila rozlišovat názvy spály, spalniček, zarděnek a příušnic. Ačkoliv je pravda, že mor a tyfus jsem zvládla :). Zajímavým faktem je, že mým největším studijním úspěchem posledních dní je to, že jsem až do dneška do poslední hodiny neusnula ve škole ani jednou. A dneska... dnes jsem při filozofii pěkně zaryla nos do Xenofana z Kolofónu a přestala vědět o světě. Podobně jako on. Tedy - nejen že je s ním, jakožto s někým, kdo popřel pohyb, pěkná nuda, ale jako každý teoretik o světě ví houby s octem a s hořčičnými semínky a může se jít s tím svým dělením dráhy šípu klidně vy(c/s)pat.

Tak. Pátý odstavec... to už je moc. A to jsem vám ani nepovyprávěla o tom, jak se nepoučím a nepoučím. A o-... Ach. Mučení již bylo dost... zbytek si asi raději nechám na příště, neb nechci přijít o všechny čtenáře najednou.

Děkuji za pozornost, mějte se KRÁsně a naKRÁ,
pařát a klof & astalavista & bum bum bouche bác

vaše nepoučitelná











P. S.: Playlist pro agilní čtenáře:
  • něco s chytlavou melodií, skvělým rytmem a sympatickým protagonistou - toto (MB - H)
  • něco, co je nové, ale připomíná mi ty k pláči staré dobré časy - toto (WT - I)
  • něco, co mi příjde hrozně sarkastické, geniální a v mé situaci přímo černohumorné: EN verze, CZ verze, FR verze
  • něco, co mi přišlo jako příšerné klišé, ale teď už to asi chápu - toto (GGD - I)
  • něco maximálně příjemného na poslech. Ty kytary... toto (FF - P)

Komplikovaný život kafomanky

11. dubna 2011 v 20:07 | Raven
Když jsem v sobotu večer psala, že jsem moc unavená na to, abych akomodovala, myslela jsem to vážně. Než jsem se pak dostala do postele, narazila jsem do futer a málem ani do té oné postele netrefila. Naneštěstí to nebylo poprvé v předchozím týdnu - můj problém s nevyspalostí je tím větší, čím větší si z něj dělám legraci. A to je dost nebezpečné. Pak jednou s nadsázkou prohlásím, že kafe je můj život (neb jsem oné osudné ráno musela vyžahnout dva hrnky, abych byla provozuschopná) a to bohužel v tak nepříhodné situaci, kdy jste v jedné místnosti s padesáti dalšími křesťany a naneštěstí ona osudná chvíle zapadá právě do amatérského psychotestu - kde váš vztah ke kávě má vypovídat o vašem vztahu k sexu. Pak vysvětlujte, že nejste nymfomanka, pouze velmi velmi nevyspalý člověk.
(Jediná chabá obrana byla, že každý smějící se sprosťák kolem nepochopil hyperbolu, ale kdo vás poslouchá...? :)))

Kromě toho nevyspání jsem zažila hlavně tři až čtyři vytříbené akce, která měla každá něco do sebe a opravdu mě mrzí, že jsem se občas nemohla minimálně rozpůlit. Když jsme u toho půlení... teď bych se nejraději spíš rozpadla, protože mě bolí celá záda a za krkem (při vytváření metalových pohybů hlavou se to prostě stává) a dolní končetiny a skoro ustavičně můj koukací aparát. Je sice pravda, že po Drsňácích před dvěma týdny a po kácení stromů před týdnem jsem se cítila mnohem hůře, ale ono to nepotěší ani takhle. Hlavně, když nehnete hlavou... Existuje totiž taková zvláštnost, že když tři pondělky za sebou příjdete do školy nevypsalí, nepohybliví a mrtví, začnou vás podezřívat z nejedné kriminální činnosti.

Další věcí je dovršení mých čtyřiceti dnů pětek (kterých je v mém případě už opravdu požehnaně). Vede se mi to díky té neopakovatelné kombinaci děsivé nevyspalosti a absence některých mozkových buněk (o kterých jsem byla přesvědčena, že jsem ještě jejich majitelkou -opak byl bohužel skutečností). Takže sice vím, co je ratihabice a prekluze a recepce práva, ale bohužel už ne, co je descendenční teorie a emfyceutické právo jsem také střílela prakem od boku.
Myslím, že jsem měla jít na oděvku. Sice bych tam nebyla ani nejšikovnější, ani nejchytřejší, ale jsem si jistá, že o dost méně vystresovanější. A taky bych byla jediná švadlenka, kter by si mohla otevřít krejčovství "U prošité hnáty"...

Aby pětek byl dostatek, přidávájí se ještě další kati a řezníci - ano, mám na mysli technické předměty! A věřte mi, že poznám, když se situace zhoršuje. Například, když na otázku suplující paní fyzikářky "Co berete?" dokážete odpovědět pouze "No, prášky na zlepšení paměti určitě ne..."

Ach, to je zase jednou pseudointelektuálních plků! Je mi vás upřímně líto, ale musíte pochopit, že jenom verše na vás taky hrnout nemohu :)

Mějte se KRÁsně, pařát, kof a astalavista





& její citová deprivace Wolfgang & Adalbert, spící v koutě

Předpůlnoční skuhrajík

15. března 2011 v 23:19 | Raven
No nazdar, přátelé.

To jsem to zase schytala. V pondělí ráno jsem se vydala za zubohryzkou, která mi udělala dvě růžové plomby a haněla můj poslední mléčný zub (no tak mám mléčný zub v sedmnácti, a co!). Vlastně není sama. Tahle moje mléčná pětka se nelíbí ani mému panu zubaři. Pěkný zuboxenofob. Co je na mléčných zubech špatného? Chce mi ho sprostě vyrvat a dát mi za odměnu rovnátka. Pěkně děkuji. To bych měla svůj ošklivý xicht ozvláštnit ještě plechem v ústech? Děkuji, nechci. Já teda nevím, jak pan zubař, ale já si to oslnění mého budoucího milého představuji jinak, než jako ozáření prasátkem z mých úst. Ale stejně mě nikdo neposlouchá - a je mi záhadou, co přesně za bariéru se mezi mnou a našimi vyskytuje, když nerozumí tomu, že věta "Nebudu nosit žádná rovnátka" opravdu znamená, že nebudu nosit žádná rovnátka.

Potom, co jsem se od zubařky dotáhla domů s anestetickým opichem na obou stranách úst, zjistila jsem, že omezená schopnost artikulace není jediný důvod, proč nemůžu mluvit a že by bylo krajně nerozumné vydávat se do školy, protože v krku se mi usadilo něco rozhodně nevítaného. Tak jsem zůstala doma - a zůstala jsem až do dneška. To proto, že matinka řekla, že se jí nelíbí můj krk (Díky, mami!) a já ji ráda poslechla, protože jsem pak spokojeně mohla spát v pondělí do čtyř odpoledne a dnes do půl jedné. S teplotou se fakt dobře spí, i když se vám zdají fakt divné sny. No, mohla bych vyprávět. A nebo raději ne. Ha ha.

Stejně se zítra zase ženu do školy. I přesto, že do mě taťulda v jednom kuse hustí, že nikdo není nenahraditelný, statečně se držím a s heslem "svět mě potřebuje!" se snažím vyléčit do rána. Pořádně jsem vyvětrala, dala si studenou sprchu (předpokládala jsem, že bacila zmrazím, ale spíš jsem zmrazila sebe - asi tak, jako když to lední medvěd přežene u holiče se sestříhem), nacpala do sebe další dávku chemie, dala si poslední hrnek čaje a snažila se eliminovat všepřítomný třes rukou.

Stejně bych nevydržela v té posteli déle, neboť nicnedělání mě ubíjí víc než jakákoliv angína.

A zítra si budu muset koupit hašlerky. A kružítko.

Budiž mi lehká zem.

Mějte se KRÁsně a nakrá,










P.S.: Přestala jsem umět psát já, nebo návštěvníci mého hnízda? :))

Hyperboly smrdí (fakt)

16. února 2011 v 23:55 | Raven
Tak se opět potvrzuje to, že články se mi nejlépe píší ve chvíli, kdy se mám nejvíc učit, ve chvílích, kdy mám nervy v kýblu a žaludek na vodě. (Nebo nervy na vodě a žaludek v kýblu?)

Docela jasně si pamatuji, jak jsem se před pololetím vysmívala těm chytrákům, co mi říkali takové to chlácholivé "Ale po pololetí vám daj pokoj, že jo." TOHLE jestli je klid, tak já jsem vážný aspirant na diplom na mytfyzu. Nevím kam dřív skočit a v diáři už nemám žádné místo, kam bych vpisovala případné další aktivity. Řešení ale existuje.

Psát milimetrovým písmem a nosit s sebou lupu.

Studuju hyperboly, už kolikátou hodinu nad tím sedím a připadám si převelice retardovaně. Jediné, co s těch hyperbol mám, je stres a hyperbol hlavy, ve které mi vesele poskakují obecné a podílové rovnice, vysmívají se mi asymptoty a jejich směrnice se mi už jenom zlomyslně chechtají. A na hodinách matematiky se to podezřele začíná podobat ordinaci v růžové zahradě (velká písmena si představte dle libosti). Ne, že by snad ppJH začala nosit bílý plášť a stetoskop (to už bych si rovnou zařídila dlouhodobou exkurz do psychiatrické léčebny), ale všechny příklady, které zadává, začínají slovy "Vyšetřete, zda množina bodů..."

ppJH: A proč je nutné si tuhle hodnotu určit?
Rav: Abych z toho mohla dostat pětku...

A kdybych měla ty samé problémy s fyzikou jako teď už před časem, mohla jsem ušetřit za knihy s jistou tématikou. Myslím tím, že nepotřebuji žádného hraběte Drákulu nebo toho pofidérního polomuže Edwarda s čupřinou (ten, co vypadá jako Susan Boyle.... nebo Susan Boyle vypadá jako on?), protože fyzika mi pije krev naprosto spolehlivě a úplně. Navíc se moje zápisky hemží takovými slovy a zkratkami jako "čáry" a mag. pole, z čehož je jasně vidět, že tam hraje svojí roli něco, s čímž jako křesťanka samozřejmě nemůžu mít co do činění.

(Hle, poslední fáze stresu - snažím se svoje selhávání omluvit všecmi možnými způsoby. Čím iracionálnější, tím větší zábava.)

A můžu mít ještě jednu výmluvu. Mám asi boreliozu nebo co (pitomá klíšťata). Což je zvláštní, neboť je už únor a já poslední klíště měla někdy v září. Což by nebylo tak hrozné, ale když si uvědomíte, že se mi stalo něco tak nepravděpodobného, jako že chytnu bioreliózu v únoru, jak nepravděpodobné asi je, abych byla v nějakém smysluplném vztahu?

Bylo pravděpodobnější, abych chytla boreliózu v únoru, než abych schytala "nějakého" chlapa.

Fajn. Už přestanu hloupě kydat, půjdu si spočítat poslední příklad, půjdu cvičit a spát, protože jinak zítra v 5.30 fakt nevstanu, usnu při češtině, vyzkouší mě na Werfela, nevzpomenu si na Píseň o Bernadettě, dostanu za pět a čtyřicet dní pětek bude dokomnáno.

Přes to všechno, přátelé, Bůh je neskutečně dobrý. :)

r


Zima a jiné nespravedlnosti

17. ledna 2011 v 23:27 | Raven
Ano, přátelé a Adalberte, plačte, neb jsem se rozhodla zase jednou začít pořádně krákat.

Tedy - snad to nebude tak hrozné. Jenom pár věcí, které chci zapsat, dokud jsem dostatečně rozhořčená, protože jinak to vyprchá a nebude nic. Takže - dejme si načas oraz od veršů, protože všechny začínají být značně depresivně zimní (deptá mě, že zima se má po těchto krásných dnech vrátit zase zpátky).

Jako před každým pololetím mám zase hromady práce. Nejen, že jsem naprosto bezpodmínečně nutně potřebovala přebrat tisíce fotografií, co jsem zvládla za dva roky nafotit, a taky přeorganizovat všechny záložky v Google Chrome, ale mám taky děsné práce s matematikou. Matematika je pěkná mrcha. Učím se celý rok tak bláznivě usilovně, jako kdyby mě někdo střelil kulkou z recyklované Petákové do hlavy a ta kulka tam uvízla a znásobovala touhu nemít z matikyna vysvědčení kuli, ale stejně je mi to k ničemu. Jediné dvě pětky asi z deseti ostatních známek dokáží s hravou elegancí (jak to jen čtvrtletní písemky dokážou) shodit průměr na 4.6... Což znamená co? Že je to všechno zase v jeteli, přátelé....

Další věc, nad kterou jsem se rozhořčila, je na blog.cz obecně legendární krasna.cz a její nejlepší blogerky. Mám pocit, že už to bylo proprané ze všech stran. Hrozně mě mrzí, že blog.cz lapá do sítí všeurčujícího nebezpečného mainstreamu (na který jsou dospívající dívky dost citlivé) všechny mladé holky, které třeba hledají samy sebe, a pravděpodobně toti nováci dělají jen pro další a další zisky... Je mi smutno, protože to ukazuje zase něco o naší generaci... a že to není zrovna lichotivé.

A pak si jedna z blogerek, které tam píšou vlastní články, řekla o konstruktivní kritiku. Představila jsem si, co bych asi tak psala do lifestylového magazínu pro dospívající dívky já. A kupodivu, měla jsem hned jasno.  Místo článku, kde slečna radí, kam nejlépe schovat tahák, bych napsala článek, proč je lepší nepodvádět  a radši se naučit a proč by nám mělo být hloupé podvádět profesory. Místo článku "Jak být krásná", kde autorka radí odstraňovat sebemenší chybičky na vzhledu, bych napsala článek o tom, že nejkrásnější věc, kterou si můžete obléct je úsměv a nejlepším lékem na pupínky je zatraceně dobrá nálada. Místo článku o tom, jak si omotat rodiče kolem prst bych napsala článek, proč  si rodičů vážit a alespoň někdy je poslechnout a proč může být hezké dělat jim radost. Místo článku "Chceš klukům připadat sexy" bych chtěla světu vysvětlit, proč vaše prsa nemusí vidět každý chlap na ulici a proč vypadat jako třicetiletá prodejná ženština už ve třinácti není to pravé kedlubnové... A místo sto padesáti věcí, co musíš mít v šatníku, bych poradila, aby se mladé holky nebály vlastní tvořivosti... 

Mou smůlou je, že pravděpodobně jediné, co dnešní teensky chtějí, je vědět, kam si strčit tahák (já bych věděla....) (škoda jen, že klobouky už se moc nenosí), chtějí se dozvědět, jak být krásné a vypadat sexy a jak si omotat rodiče kolem prstu i přes skandální výzo. Smutné, jestliže právě tohle určuje směřování naší generace... (Svojí ségru nedám, vy holomci jedni prašiví!)

Další nespravedlností je zima. Vím, že je tepve leden, ale zima už mi leze na nervy a chci jaro. hrozně moc. toužím vyjít ven v keckách bez toho, abych riskovala, že do tepla se vrátím s dvěma rampouchy místo chodidel. Mhm. (ta velká písmena tam vážně nejsou. Takže fakt nemá smysl je hledat.)

Rozčilují mě spolužáci. Neměli by chodit nikam chlastat. Ne jenom, že se den po víkendu pak nehorázně hádají, ale také drbou o sto sedm a já pak tisíckrát slyším kdo se s kým líbal, kdo se s kým rozhodně nelíbal, kdo kam šel bos a kdo toho kolik vypil a kdo si co nepamatuje (nikdo nic), ačkoliv o to vůbec nestojím a akorát mě to nutí opouštět od názoru, že moji spolužáci jsou báječní, rozumní a uvědomělí lidé a že se na ně mohu vždy spolehnout. Pak už si o nich můžu myslet jen, že jsou báječní...

A poslední - tedy vlastně předposlední nespravedlivostí, tu poslední jsem zapomněla - jsou protokoly z fyziky. Nemám je ráda, nechápu ta kvanta čísílek, co nám vyplivl ultrachytrý měřící systém ISES na laborkách. Neumím nakreslit pořádný graf a ztrácím se v tabulkách. Pro vaše obveselení přináším i přibližný časový plán dnešního večera, který trávím především s protokolem.

21:00 tisknu tři protokoly a naměřené hodnoty.
21:10 tiskárna hates me.
21:15 mám všechny papíry. Zkoumám zadání.
21:17: zasekl se mi počítač. Restartuji.
21:26 restartuji.
21:40 zkoumám zadání
21:52 večeřím
22:00 dopit první hrabě. Stále zkoumám. Restartuji.
22:08 počítám si průměr z matiky. Jsem rozhořčená. Restartuji.
22:15 stále rozhořčená zkoumám protokol.
22:30 druhý hrabě.
22:33 restartuji.
22:40 Přepisuji otázky do závěru, protože tomu nerozumím ani za mák
22:43 vařím si ovocný čaj. Moc hraběte škodí. restartuji. Kreslím schéma zapojení s elektrolytem.
22:45 Hledám gumu.
22:48 Hledám gumu.
22:50 guma není. Píšu článek. Stále hledám gumu.
23:22 Píšu článek. Na gumu rezignuju.

Tak. Teď mám na srdci už jenom matematiku, protokol, gumu a šelest, takže přestanu planě plkat a nechám vás volně dýchat. Hurá do práce, noc bude dlouhá.

Dobrou sss kobrou a astalaXP,

rav

Topinkovač není solárium (naštěstí)

26. prosince 2010 v 23:49 | Raven
Háhoj, všechny bytosti dobré zvůle, které umíte číst a shodou všech špatných okolností čtete právě toto.

Přišel opět čas naservírovat vám pod nos přehršel pseudointelektuálských plků. Takže se do toho raději pustíme, abyste dlouho netrpěli.

Tak za prvé, miluju Vánoce. Ačkoliv jsem si představovala, že je budu trávit úplně jinak (třeba kyanidem...), stejně si je dost užívám. Tedy - ano, plánovala jsem, že budu jíst hromady cukroví. taky jsem si slibovala, že budu nadmíru spát a válet se celý dny u pohádek. Skutečnost je ale taková, že hromady cukroví nejím, protože je mi z toho množství jídla spíš lehce nevolno, nespím, protože pořád pendluju mezi Archou a domovem a tisícem dalších míst a neválím se u pohádek, protože na to prostě nezbude čas.

Bohužel moc přemýšlím, takže mi nezbývá než se od rána do večera smát, neboť mnoho věcí nenadále nabývá naprosto netušených rozměrů. Například takové vánoční kancionálovky. Nemůžu z nich zazpívat polovinu, aniž bych se po dobu pění neusmívala a nechechtala. Všichni na mě pak divně koukají. Ale žijte si s tím, s tou nadměrně rozvitou fantazií! Jestli chcete příklad... Nesmějte se potom, co je ohlášena píseň, která se jmenuje "Z Betléma se ozývá".

Hm, to jsem si myslela, že toho napíšu víc, že si budu stěžovat na ten rozkošný zdálky, mokrý a smrtelně studivý sajrajt, o tom, že bych hned po Vánocích chtěla jaro a tak. Ale vzhledem k tomu, že jsem si trochu neplánovaně provedla trepanaci lebky (zapomenutým skřipcem ve vlasech) a všechno pseudointelektualita prchla, už nenapíšu nic. A dobře pro vás. Pak by vám totiž praskla a hlava a to víte, to by nebylo vůbec hezké.

Hezké by bylo, kdyby mi tím otvorem v lebce utekla i ta zatracená emocionální deprivace (kterou jsem si dnes zase šikovně prohloubila. Ano, ano, šikulka jsem), ale ta ne, ta se drží jako klíště. Ach jo. Princip černé košile je asi nepřekonatelný, ačkoliv některé na něj nevěří. Pche. K tomu čtu článek s názvem "Jak nejlépe uspat batole" a fakt nemám páru, proč. A nejspíš jí ani mít nechci.

Tak, toť vsjó. Stejně jste z toho víc než devadesát procent vědět nechtěli. :)))

Miluju vás, astalavista,

rav

S _ B _ _ _ _ _ M _... Oběšena!

13. prosince 2010 v 19:50 | Raven
Krá, drazí zesnulí.

Už je to zase nějaký ten pátek, co jsem vás naposledy obšťastnila svými hloupými plky, ale protože se mi po vás stýskalo, rozhodla jsem se opět napáchat nějaký ten zápis. Takže způsobuji ve vodách internetu opět havárii žvástového tankeru.

Záchrana nemožná. :)

Nemohu hýbat dolní polovinou těla a rukou v pravém rameni. Ono když se špatně informujete a vyrazíte na mládežnickou akci v zimních botách na podpatku (a taky v tenkém koženém kabátku, ale po hodinách běhu stejně nebylo důležité) a kolem půlnoci vás přepadne noční hra (mimochodem jedna z nejúžasnějších nočních her, co jsem kdy hrála!) a vy pak dvě a půl hodiny běháte po namrzlých kočičích hlavách, nedopadnete asi jinak. Nejen že pořád kloužete, padáte, ale taky se neustále snažíte jakž takž udržet rovnováhu (jestli se tomu tak vůbec dalo říkat...) a jakous takous důstojnost, svalový tonus se neuvěřitelně zvyšuje a jeden až tři dny po akci dost komplikuje život. Konkrétně já nejsem schopná dát si nohu přes nohu bez toho, abych si pomohla rukama...

Každopádně jsem si hrozně užila víkend. Až ke konci se to trochu zvrhlo a neděli jsem prožila ve značném stavu skleslosti. Sebevědomí, mrcha jedna hnusná. Nemám jí a nechci jí. Nekoupím, nenabízejte, díky. :) K čemu je? Kdyby byla důležitá, tak bych bez ní umřela, ale nic takového se nestalo :))) Je těžké ji hlídat, aby vám nepřerostla přes hlavu a navíc - jsem vychována k realistickému pohledu na sebe, tudíž nemám potřebu vytvářet si o sobě jakési lživé iluze o tom, jak jsem půvabná (když realita se rovná malé hrudce zeleného hnusu, již jsme objevili jednoho letního rána v podpaží), inteligentní, pohotová a jinak rozličně awesome - a následně v té iluzi ještě žít. But...

Just imagine that situation. You are really hard trying to impress someone. The one seems he didn't even noticed you. maybe if I had a little bit of self-confidence, I would take it better. Now it just destroys me...

A můj Múza asi definitivně někde zamrzl, protože píšu hrozné kydy a vůbec se mi nelíbí. I když co byste chtěli... Například teď, poté, co jsem snad tři hodiny plodila jeden zatrachtěný protokol z fyzikálních laborek, mám psychickou energii akorát na to, abych chodila po čtyřech, slintala a koulela očima na všechno, co vypadá, že má větší inteligenci než já (pračka, varná konvice, kapající kohoutek). Navíc bych potřebovala trochu spánku, trochu peněz (Vánoce holt trochu lezou do peněz, no. :)) a taky trochu víc fantazie.

A little bit sad is the fact that I feel like I need to know someone who probably doesn't want to know me.

Navíc mi příjde velmi humorné to moje každoroční zimní nachlazení, kdy mi každý doporučuje, ať radši zůstanu doma, jen co mě vidí po dobu i jedné milisekundy. Smutné je, že já takhle vypadám od prosince do února (ještě smutnější, že ani pak se to o moc nic nezlepší :))). Takže s sebou ustavičně tahám tak tři balíčky papírových kapesníků a snažím se vyhýbat veřejným prostranstvím, kde bych mohla děsit malé děti a staré lidi. :P A když ještě k tomu v rámci pozdní prevence pojídám nadměrné množství mandarinek a pomerančů a následně velmi důkladně a velmi nápadně oranžovím... :))

I don't want to hear those lies I'm pretty or so. I just want to hear from ONE person he likes me the way I am.

Jak se máte vy? těšíte se na Vánoce jako já (tzn. jako malý Harant z polžic a Bezdružic)? Nemrznete mi?

Tak zase někdy nakrá,

tak.

Paměti psané zpaměti

23. listopadu 2010 v 19:57 | Raven
Tak a máme za sebou skoro dvě třetiny listopadu, lidé začínají mít předvánoční stresy, v afi paláci mají stromeček jako všude jinde a kapři stojí fronty na poslední pomazání, aby to všichni do Vánoc stihli. Já jsem si řekla, že dřív, než pojdu únavou, bych mohla sepsat něco pro pobavení sebe a svého prázdného žaludku a vás, pakliže máte ten správný smysl pro černý a ještě černější humor.

Mám moc ráda tyhle podzimní dny. Příroda se připravuje na dobu vegetačního klidu, zmrzlinářům začíná doba vegetu a rekvalifikují se na odhrabovače sněhu a někteří (jako například já) vytahujeme co nejteplejší oděvy ze skříní a čekáme arktické počasí zabalení do dek a schouleni pod topením. A nejen proto je mám ráda. Miluju hrabání listí s Orthodox Celts v uších. Už jsem myslela, že se mi to letos nepodaří zrealizovat, ale podařilo a dost jsem si to užila. Navíc jsem nabyla některých důležitých poznatků, které ve svém budoucím životě určitě využiju - jako například "Mokrá tráva klouže!" nebo "Platanové větvičky bez listí jsou takřka neviditelné!". S druhým se pojí velmi vtipný útržek hovoru, nad kterým jsem z očividného důvodu plakala a smála se najednou.
R.: (drží se za oko a pláče) Au!
tatínek: (ryje záhon) Co blbneš? Máš větev ve voku, nebo co?
R.: Ne, mám oko na větvi!

Na zimu se připravuju i já. Dospělo to dokonce do poslední fáze mého zazimování, protože už nespím v mém typickém černém triku, ale přepyžamovala jsem se na flanelku a v noci se zabaluju do tří dek a peřiny. K tomu přičítám i nezbytné obmotávání rukou kolem trubky topení, kterou mám přímo nad hlavou. Postel musel opustit i můj jediný plyšák, plyšová krysa Vasilisa (čili Vychochor) z Ikea, protože kromě mě a dek se tam už vážně nic nevejde.

Chtěla jsem tady také vyzvednout marnost psaní protokolů na fyziku, ale zjistila jsem, že je to marnost nad marnost a navíc nebezpečné, protože ještě kapku fyziky a moje mozkovna by se mohla prorazit a způsobit tak mohutnou implozi a celý rozlehlý vesmír by se zhroutil do té mohutné černé díry, co mám v mozku. Ale vysvětlete to našemu fyzikáři. Nakonec mi příjde marné i psaní i tohoto článku, tak raději urychleně skončím, než se stane něco zlého. :)

Co vám chci poradit - zazimujte se pořádně, ať vás zase někdy potkám v normálním stavu a ne jako rampouchy, A taky raději mějte dobrou náladu, neb zrampouchovatět duševně je snad ještě horší. :)

loving you all
ra

Nechutně zkostnatělý článek

4. listopadu 2010 v 23:11 | Raven
Huáha. No, to zase bylo doba, Adalbert mi tady zatím pěkně zvlčel. Když jsem se snažila přihlásit do administrace, hodil po mě hřebenem (jo vlastně! To nebyl Adalbert, ale moje sestra!) a taky na mě vylil čaj, ale nevermind. Já se nedám a zase nějaký plk/frk/klk/smrk/vrk/hrk/mrk/srk sepíšu.

Shrnu události minulých dní do několika bodů.


  • První den prázdnin jsem se zahrabala do reklam. Tedy ono to šílenství začalo už mnohem dříve, ale teprve potom, co jsem se pustila do výběru multimediálních ukázek na naši prezentaci o agresivních reklamách. Nejkladnější ohlasy stejně pak vzbudil asi králíček Azurit, ačkoliv to je to nejméně agresivní, co si momentálně dokážu představit. Víc mírumilovná je už snad jenom taková ta plyšová pantofel s ouškama, co má Jon z Garfielda. ... Protože Azurita najdeš všude tam, kde je krásně měkkoučko!
  • Pak jsem se odebrala na Brodfest. To by bylo na samotný článek. Za zmínku stojí jen ten moment, kdy mě matinka velmi důrazně před odjezdem varovala před jakýmkoli seznamováním se s cizími hochy, což jsem zcela poctivě dodržela, fakt jsem se snažila, a když jsem přijela domů, dozvěděla jsem se, že to byl vtip... Za další zmínku stojí také to, že se ze mě na BF stal oddaný fotbalový fanoušek našeho skvělého týmu, který si ale zvolil velmi netaktické jméno - Pardubice Devils. A jak víte, všechno zlo musí být poraženo, zvlášť na křesťanské akci... :)))
  • Po návratu domů jsem se jala plánovat ještě další expedici, a to expedici do Amazonie či na Sibiř, kde jsem se slavně chtěla zbavit Petákové a ukrýt se před mocnou matikovůlí paní profesorky, ale nepovedlo se. Z písemky na nějaké zajímavé věci, co se jmenují parametrické a obecné rovnice čehosi, čemu nerozumím, jsem slízla doslova smetanu. Mám to za čtyři, vážení! 
  • Moje maminka opět absolvovala sezení u své kosmetičky a domů přitáhla velkou dózu s něčím, co označila za univerzální tělový krém a dala k dispozici k užívání. Bohužel pro mě, nemohu ho používat. Je totiž z kakaového másla a voní přesně tak, ke všemu si představte báječnou vůni kokosu... přesně tak to voní, takže mám obavy, že kdybych to na sebe zvečera aplikovala a pak se odebrala na lože, ráno bych se probudila docela bez namazaných částí těla, protože bych si je v noci vlivem vůně sladkého zcela regulérně snědla. ("Jsem od kosti.")
  • včera, když jsem cestovala pěšky temnou uličkou k našemu vchodu, bez pepřáku a přídavných ocelových hnátů, přemýšlela jsem, jak bych v takovém případě realizovala nutnou sebeobranu. Zatímco jsem podezřívavě měřila popelnice a klepadlo na koberce, přišlo mi na mysl, že bych velice dobře mohla pro ubránění sebe sama použít desky, ve kterých schraňuji zápisky z Bi, Sp a D a kter jsem shodou okolností nesla s sebou. Ten zatracený polypropylen je totiž tak ostrý, že mi v tašce brutálně naporcoval jablko. Následně mi ale došlo, že stejně pohodlně by to šlo využít i nenásilnou cestou... Představovala jsem si to asi takto "Dobrý večer, milý pane násilníku/úchyláku/po majetku mém toužící osobo, nyní vám přečtu něco zajímavého o růstu kostí..."
Přejdeme k současnosti. Dvanáct stránek kostí. Umím jenom obecnou a kostru osovou, ke kostem končetin jsem ještě ani nečuchla a to už mám mozek plný kostí (a pokud si dobře pamatuju, tak pokud jsou v mozku kosti, něco je zatraceně špatně). Nějaká kost se latinsky jmenuje femur, moje mnemotechnická pomůcka byla lemur, ale už nějak nevím, jak je to česky, ale tuším, že by se to mělo vyskytovat někde na vaší noze...

Čestně prohlašuji, že jsem celý tento článek zplodila na místo učení biologie a zítra budu hrozně trpět.

Přeji takové ty věci, co se běžně přejí.

Vaše/svoje/naše/ničí stále před někým  utíkající

r

Půjčené kosti a jiné ženské problémy

17. října 2010 v 1:30 | Raven
Teď dělám taktickou hloupost. Verše, o kterých chci vědět, co si o nich myslíte vy, jsou pod těmito nepodstatnými (nudnými, deníčkovými/pitomými/pointless/whatever) plky, ale to se, doufám, ztratí. Nejsem Napoleon. Teda doufám. Ale tu trojcípou čepici bych si rozhodně nechala líbit.

Ale trpím skoro stejně jako Napoleon. Ne, že by mi zrovna v tento moment bylo tak brutálně špatně (Algifén!), ale už mi bylo i líp. Spíš píšu, protože se mi zkrátka jen nechce spát (nevím přesně, jestli tohle je nějaká nemoc, ale u mě se z toho vážně už stává diagnóza.) . Kdyby mě alespoň motivovalo kosmetické hledisko, prohlubující se kruhy pod očima, nekvalitní pleť nebo podobné pitomosti! Ale ne, mě musí být můj xicht prostě putna. Áchjo. Otravné já.

Prakticky už nebydlím doma. Bydlím jednou nohou ve škole (od té doby, co jsem si tam zapomněla termohrnek na svůj ranní čaj ještě víc, než si myslíte)(omlouvám se TOP09 za užití jejich volebního sloganu ve svém apolitickém článku) a druhou v arše a v MHD (kde jsem si sice nezapomněla nic, ale strávila jsem tam tolik času, že byste za tu dobu stihli zasadit strom, čtyřikrát ho prořezat a z jeho výplodů udělat kompot).

Zpět k ženským problémům. Ne, nebudu sprostá, ani bez obalu. Jen jsem už zase vylepšila skóre z fyziky. Dvě kule, jedna hranatější než druhá. A taky mě čeká kontrola u pmudrB. Bojím se ho moc. Možná mě defenestruje. Ještě, že má ordinaci v přízemí. Já totiž necvičila třikrát denně ani zdaleka. To bych totiž musel cvičit třikrát asi v noci, jinak si nedokážu dost dobře představit to, jak bych měla do svého denního rozvrhu zakomponovat tři samostatné cvičební celky zhruba o půl hodině. Za bych to nestíhala, za druhé z toho asi umřela. Všeho moc  totiž škodí.

Taky bych měla přestat jíst. Když teď budu tlustá a oni mi udělají odlitek na ortézu, tak by to pak mohlo zapříčinit veselé situace, protože ve chvílích velkého stresu, který se vyskytuje v hutné míře hlavně před pololetím, bych mohla z ortézy vypadávat horem dolem. A to přeci nikdo nechceme. (Ani ty, Adalberte. A pokud se budeš ještě chvíli blbě pošklebovat, dostaneš jednu slovníkem po té své zlé škebli. :)))

Začala jsem nosit ke košilím kravaty. Líbí se mi to. Líbí se mi pocit, že si umím sama uvázat kravatu. Líbí se mi tátova puntíkatá kravata, kterou má ještě z gymplu. A neúčastnila jsem se Suitup! day, protože jsem ideově mimo. Sežerte mě. (I s botama a kravatou. Puf.)

Mám vypůjčené kosti. nebo mi to alespoň tvrdili na RTG pracovišti pcké nemocnice. Dostala jsem obrovskou obálku s fotkami  mých nefotogenických kostí (jaký pán, taková kost!) a na ní bylo lihovkou  napsáno veliké "PŮJČENÉ!" ... Dumala jsem nad tím dlouho, než jsem nato přišla. Mám prostě půjčené kosti. Ale nevím, co já s tím budu dělat, až je někdo bude chtít zpátky. Cha. Asi budu... asi budu konečně bezpáteřní... :))

To je zase jednou koncentrovaná nuda, co? Jestli právě litujete, že jste se naučili číst, moc vám děkuji, neb jste to přestáli až do konce a to je vskutku vákon hodný odměny. Najděte si někde (u sebe!) doma čokoládu a dejte si. Zasloužíte si to.

LINK :)

Přeji vám všem báječné říjnové dny


ra



Koutky vzhůru nebo střelím aneb Střelený článek

6. října 2010 v 23:16 | Raven
Už to dorazilo. Avizovaný střelený text. Z pochopitelných důvodů doufám, že nikdo nebudete v tomto... ehm, pološíleném počinu hledat nějaké známky inteligence či čehokoliv jiného, co by neslo stopy intelektu - či vás snad přivedlo k přesvědčení, že má mozkovna je obydlená. (konečně jsem zjistila, k čemu je to dobré. Kdybych měla pokovenou lebku, mohla jsem být kondenzátor. To dielektrikum - vakuum - už tam přeci je!)

Abychom se dostali k hlavnímu bodu tohoto jinak zbytečného článku a pak se mohli věnovat zábavnějším věcem, musím vám s potěšením a lehkými záškuby v tváři sdělit, že již jsem ženou oficiálně střelenou. A kdyby jednou! Opakovaně. Kuličkovkou. Nedokážu si ale stejně vysvětlit to, jaktože už den před tím, než se ono střelení událo, už jsem vymýšlela hlouposti jistého dějepisně-chemického typu (Proč se Polsko a polonium jmenují tak podobně? Protože se obojí rychle rozpadá!)

Nějak jsem chtěla být vtipná, ale moc mi to nejde. To bude to absencí toho přemýšlivého orgánu. Kolem je navíc divná nálada. Já sama jsem spokojená, ale mé neštěstí je v tom, že kolem je spousta nebohých lidí, kterým evidentně podzim zrovna dvakrát nesvědčí a jsou příjemní asi tak  jako hodně naštvané minové pole. Což je škoda, protože nechápu, jak si někdo může neužívat podzim... Na mě například funguje tak, že jdu po venku a tají se mi dech už jen tím, jak je krásná teplota, báječné mraky a přenádherně barevné stromy. A tak vůbec.

Před mými okny se ve větru třepotají listy druhého nejkrásněji zabarveného stromu v celých Pardubicích. Ten první nejkrásnější je v ulici za naší školou a zahlédla jsem ho, když jsem  byla zkoušená z Otokara Březiny. Doufám, že si to ppMŠ a pak OB nebudou brát osobně, že jsem jim pak nevěnovala tolik pozornosti, kolik by asi zasloužili, ale ty barvy... :))

Jestli vám opět unikla pointa článku, neřešte to.
(Mám pocit, že tuhle větu píšu už tak po milionté dvacáté osmé, takže přemýšlím, že si jí napíšu do záhlaví. Jo, změnu kabátu by to fakt chtělo. :)))

S přáním báječného podzimu a alespoň špetky optimismu 
tak.

Ťuk ťuk ťuk, 30 - 60 - 90 aneb mikrofonová zkouška

22. září 2010 v 21:19 | Raven
Ťuk ťuk ťuk, 30 - 60 - 90... A to je to, vážení přátelé, proč mám to pončo.

Tohle nebude dlouhé. Potřebuju jít spát, jít cvičit a vyčistit si zuby. To první proto, že jinak asi pojdu, to druhé proto, že nechci, aby mě pan Beran při nejbližší kontrole prohodil oknem a to třetí proto, že je to samozřejmé (tomu, komu ne... no, takhle, doufám, že s ním nikdy nebudu muset mluvit. :))

Tak. Abych si tak trochu shrnula, co se asi tak dělo. Nejdřív nás vyděsili, potom vystresovali, potom jsme se bavily, potom jsem byla vystresovaná a nakonec se to událo a pak mi ještě dlouho bylo špatně. 

Mikrofonová zkouška číslo dvě byla legrace. Mít klobouky byla legrace. Padat z podpatků byla legrace. Moje všudypřítomné lodičkové puchýře legrace nebyly. Můj nefungující hlas byl taky docela legrace. Moje ošklivá maličkost v šatech - to taky nebylo moc legrační. Ale pocit, že kolem vás jsou prakticky jen samí gympláci, mě nakonec díky Irisce zcela opanoval. Bylo zajímavé procházet kolem starých úctyhodných pánů, sofistikovaných starých dam, pánů v nejrůznějších středních letech, paní a slečen taktéž, vidět lidi, kteří maturovali, když jsme šli do první třídy nebo se narodili. Bylo hezké slyšet spontánní potlesk pro někoho, komu to určitě udělalo velkou radost.

Mám pončo. Je dlouhé, černé a propůjčuje mi báječnou image batmana či Severuse Snapea, jestliže jsem právě v protivětru.

Zážitky mám stejně ale otřesné. Respektive jsem celá dost otřesná a otřesená. Dokonce i tak, že moje sebevědomí, které nemám, je otřeseno. Chtěla jsem založit nějaké další odvětví psychologie, které by zcela popřelo existenci sebevědomí. Akorát nevím, na koho bych to (kromě sebe) aplikovala, neboť všichni ostatní kolem mě sebevědomí mají a ještě se k němu drze přiznávají. Good for them.  Ale fakt nechápu, kde k němu přišli. Asi jsem kdysi dávno zapomněla vystát nějakou frontu. Ežum.

Vím, že převážně nesouvisle plácám, ale nedá se dost dobře říci, že bych byla schopná něčeho jiného. Nedokážu držet nit a zformulovat ve své hlavě nějakou kloudnou myšlenku. Květáková pole bývají vskutku plná zmijí.  Nevím vlastně čím to je, ale mám podezření na to, že se mi špatně spí a většinu času jsem v nějakém iracionálním stresu a zcela opodstatněné frustraci (aneb staré věci se vrací zpět, aby mě zase pořádně poválely. Je to něco, jako když děláte takové ty dosrty z nalámaných sušenek, dáte je do pytlíku, zavřete je a jezdíte po nich kuchyňským válečkém. Takže tak nějak se asi cítím).

Kuchyňská přirovnání jsou dost divná. Bolí mě hlava a všichni mě přesvědčují, že z mojí kytky nelze vychovat kaktus, ani když jí budu málo zalévat. Ztrácím se ve své vlastní temné  mozkovně. Čekám. Čekám na kousek něčího zájmu, na něco milého, na své stéblo zmoklé trávy. A taky na podzim a na lepší časy. Chci ulitu. Nemám se fajn. 

Miluju vás & astalavista,

ra

Permitivní primitivita

8. září 2010 v 23:11 | Raven
No nazdar. 

Zdá se mi vcelku neuvěřitelné, že ještě žiju, že mi na hlavu nespadlo piáno, že jsem nezemřela na předávkování čajem nebo někde rozplácnutá vlivem zakopnutí či čehokoliv jiného (blbec si domyslí, inteligenta to nezajímá).

A taky se divím, že mě ještě žádný profesor neprohodil oknem. Třeba za ty xichty, co jsem tvořila na svém obličeji během fyziky. Ano, ačkoliv se slovo "permitivita" poměrně dost podobá slovu "primitivita", nemá to spolu nic společného. Popravdě, když jsem se dívala na definici permitivity na wikipedii - ta byla tak moc záporně primitivní, až mě přemíra inteligence v té větě málem donutila explodovat mou hlavu. (A to bude možná ten důvod, proč jsem v některých oblastech extrémně nevzdělatelná... :)

Navíc, když tu látku vkládá hlasem, kterým Marek Eben vyprávěl Medvídka Pú. No, nemyslete si pak svoje o permitivitě.

Absolutně nestíhám. Minule se to nestíhání dostavilo až před pololetím, teď jsem se ani nestačila rozkoukat ve školním roce, a už je, mrcha, tady. Nestíhám konkrétně udělat dvě koňské hlavy (pro všechno na světě, neptejte se hlavně proč!) upéct dort, napsat scénář, vyspat, get ready na blížící se pohromu.  

Jsem ve stresu a je mi špatně. Už mi to zase připomíná konec roku. Tohle musí skončit, nebo skončím já. S žaludečními vředy. V nemocnici. 

Situační vložka:
23:01 Navrhuji sestře, ať se jde léčit, neb pokud jí stačí světlo notebooku k tomu, aby dostala hysterický záchvat, řvala na mě a práskala dveřmi, něco zaručeně není v pořádku. Taky by jí někdo měl vysvětlit význam slova "tolerantní" a slovního spojení "zmlki a spi". Má holka štěstí, že jsem tak nekonfliktní člověk. I já jsem měla trochu chuť jí chytnou pod krkem a uspat paličkou na maso, ale víte vy co? Násilím se nic nevyřeší.

Ještě jednou na mě zařve a jdu pro tu paličku.

Po situační vložce, kterážto mě velice znechutila, nemám nějak náladu psát cokoliv alespoň trochu humorného. Ale protože se mi ten hořejší fragment nechce zahazovat, zveřejním to.

Ach jo, to jsem ale znechucená.
Pobouřená.
Mladší sourozenci (teda alespoň někteří) by se měli separovat v hlukotěsných černých... něčem. Krychlích, co já vím. Ale za kvádr bych se taky nezlobila.

Já se jdu sbalit do nemocnice a doufat, že nemocniční cely... eh, pokoje jsou problémotěsné a sestrotěsné.

tak.


Špim, špim a šťastně ignoruji baškůlky i štlašidla

2. září 2010 v 22:14 | Raven
No nazdar.

Tak je to tady. Těšila jsem se, ale když to tak vezmu kolem a kolem a pro jistotu ještě jednou autobusem, čekala jsem, že to bude o ždibeček dva lepší.

Ale přes to všechno, přes to, že se mi při poslední hodinu kolem 15.45 začaly zavírat oči, přes tu záhadnou francouzskou paní z druhé skupiny, která máchá rukama a mluví francouzsky (to mě vážně úplně vyděsilo!), přes to všechno mám ještě špetičku naděje, že to všechno nebude tak "sucks", protože tu stále ještě je literární seminář. Ten se již dnes stal velmi přínosným pro život, neb nám již první hodinu ppMŠ předvedl, jak se loví sršeň. A vypadal při tom z nějakého neznámého důvodu... prostě legračně. Navíc jsem se chtěla zeptat, jakého rodu vůbec takový/taková sršeň vlastně je...

Špatné bylo, že pp naprosto překvapil úvodní otázkou. Čekala jsem typické: "Co všechno jste četli o prázdninách?" a že na to odněkud vytáhnu dlouhý seznam a přečtu těch všech padesát titulů, ale ejhle, on se zeptal, proč jsme si jako ten jeho seminář vybrali. Na čež jsem i po pěti minutách stále nemohla najít žádnou adekvátní odpověď (protože odpověď "Já sem zkrátka patřím" nepovažuji za adekvátní) a kvákala nesmysly, které dokážu vymyslet opravdu jenom ve školní lavici.

Zajímavá je také kauza zmenšování primánů. To už nejsou ani primáni, ani prvňáci, ani prvňáčci, ale prvňáčátka - ty děti jsou tak maličké, že by mohly nést označení "kapesní", protože to, co by se s nimi dalo dělat, je vzít je, sbalit do tašky a odnést domů ("Aby za mě uklízely," vyjádřila se Iris), ale obávám se, že i přes jejich drobnost by je stejně postrádali. A také se domnívám, že jsou to vlastně jenom opravdu protivné prepubertální bytosti.

Když mi došlo to, že jsme na gymplu opravdu hodně staří, že jsme v zatraceném předmaturitním ročníku, že se nás ty děti možná bojí a že se jim zdáme jako dospělí lidé, dostala jsem takový příval zajímavě nostalgickovysmáté nálady, až mě to prakticky zavalilo a s Iris jsme z nám známého důvodu na chodbě před tělocvičnami cvičili heavymetalové "ne".

Teď jsem si všimla, že jsem nepsala nic o posledním týdnu prázdnin. Seznala jsem, že to nemá cenu, protože ačkoliv to bylo dvakrát až třikrát bezva, stále ve mně zůstává hořká pachuť toho něčeho.

A je mi zima. Mám radost, že už se blíží podzim. Ale pořád spím. Máme v pokoji nesnesitelnou zimu, takovou, že vždycky zalezu do postele, abych se zahřála a nekontrolovaně usnu. Samozřejmě, že je mi to trapné, že spím, a když někdo přijde do pokoje, dělám, že vlastně vůbec nespím a působím těžce přiopile.

Miluju čaj a čokoládu a svojí postel a Fulghuma. A nesnáším brzo vstávat. Dneska půjdu spát v jedenáct, i kdyby mi postel obsadila hromada šílených puntíkatých krokodýlů. (Chm, to si slibuju už několikátý den a stále to nějak nevychází... 

Ach, jak to čtu, to je zase planých keců. A poztrácí to smysl. A syslové? Jak vám dupou syslové?
Miluju vás,

rav

The Manifesto

26. srpna 2010 v 1:00 | Raven

26th august. Oh yeah, I am seventeen. And I already hate this age. And before you start shaking my hand and yellin "Happy birthday!" I want to tell you few words.

Last year I balanced my life, now it's your brain's turn. Simply I want you to think about what are you probably going to do. I mean congratuling me. Close one eye (the second one is supposed to read this text) and think about this ordinary day. Maybe facts bellow will help you.


26. 8. 1498 Michalangelo was commissed to create his famous pieta.
26. 8. 1346 Hundred Years' war, battle of Crécy. Place of death of one czech king. He said something like "Czech king never gives up" and then he died. (In my opinion very funny epizode od our history :)
26. 8. 1789, France: Declaration of the Rights of the Man and Citizien approved.
26. 8. 1858 First news dispatch by telegraph
26. 8. 1920 - The 19th amendment to US Constitution takes effect, giving women the right to vote (!!!:))))
This day, 267 years ago, was born Antoine Lavoisier, the father of modern chemistry. He (for example) defined the law of conservation of mass.
This day, 130 years ago, Guillaume Apolinaire was born. Excellent (and experimental) poet. Have you read it? You definitely should.
This day, 66 years ago, Maureen Mo Tucker was born. The briliant drummer of The Velvet Underground (If you don't know TVU, stay silent and google it. And Lou Reed? You should know Lou Reed, right? :)
26. 8. 1740 Joseph-Michel Motgolfier was born. Count in his brother... and people can fly.
This day Edward Witten's birthday is celebrated. Who is Edward Witten? Theoretical physisist. Really very clever person - he leads the research of superstring theory. Born 1951.
This day, 100 years ago, Mother Teresa was born. Woman full of God's love, doesn't need next introducing.

So many things happend this day. So many important people were born this day. 

Still want celebrate my birthday?
I would like to know why do you wnat to celebrate it. I haven't made any art or anything useful in my life, I haven't written any book, I haven't saved anyone's life. Do you really want to celebrate birthday of someone who is... isn't smart, who is ugly, lazy, incapable of anything, tired all the time. Someone, who had to use Wikipedia to create this article. Someone, who so often fails in loving people and God. And someone, whose the only one quality is her God. Someone, who really doesn't like herself. Someone, who... Stop talking about me.

I mean, if you really want to congratulate me, I can't forbid it to you. It feels so good when someone thinks of you even you know you don't deserve it. But if you really like me, please be so kind and think of someone from the list for a while. What about Mother Teresa? :)) I love you - and really really thanks for reading this.


rav





Pro ty, co raději česky. :))

Dnes je šestadvacátého srpna, pokud mi nevěříte, podívejte se znovu do diáře. A to je ten průšvih. Jsem o rok starší.  Ještě než se seřadíte do řady, abyste mi prošejkovali ruku a popřáli šťastné a veselé, prosím vás o chvilku pozornosti. Představte si, že zvoním lžičkou o skleničku.

26. 8. 1498 Michalangelo l pověřen, aby vytvořil svou slavnou pietu.
26. 8. 1346 Stoletá válka, bitva u Kresčaku. Jan Lucemburský tam natáhl brka.
26. 8. 1789, Byla schálena Deklarace práv člověka a občana.
26. 8. 1920 - V platnost je uveden devatenáctý dodatek k US ústavě, který dává ženám právo volit. Ha há há. :)))
V tento den, akorát před 267 lety, narodil se jistý Antoine Lavoiser, otec moderní chemie. Udělal hromadu důležitých věcí, kterým ale nerozumím. :))
V tento den, před sto třiceti lety, narodil se Guillaume Apolinaire. Excelentní básník. Četli jste od něj něco? Jestli ne, měli byste :))
Tento den, před šestašedesáti lety, narodila se Maureen Mo Tucker. Úžasná a svá bubenice The Velvet Underground. (Jestli je neznáte, nenápadně mlčte a žhavte wikipedii. :))
V tento den v roce 1740 se narodil Joseph-Michel Montgolfier. Sečtěte ho s jeho bratrem... a lidé mohou létat. :)
Dnes slaví narozeniny také Edward Witten. Kdo to je? Teoretický fyzik. Přespříliš chytrá osoba, asi tak, že má na to, aby vedl výzkum v oblasti teorie superstrun.
A to nejdůležitější a nejbombovější na konec. Dnes má sté výročí narození matka Tereza.


Tak. A proč vám tohle všechno cpu do hlavy? Asi proto, abyste si rozmysleli, jestli mi opravdu chcete gratulovat, když není k čemu. Za svůj život jsem nic zásadního neudělala,nikomu jsem nezachránila život, nenapsala knihu, nezasadila strom.  Chcete přát někomu, kdo... nechce se mi vypisovat všechno, co mi na mě vadí, a občas mě až děsí, co jsou ti milí lidé kolem mě schopní ignorovat a ještě mě mít rádi.

Jestli jsem vás od gratulace přesto neodradila, moc vám děkuji, protože si nedokážu představit moc hezčích věcí, než je gratulace od srdce i přes to, že si jí nezasloužím. Díky a klof,

rav

Prací ku trvalému... čemusi

30. července 2010 v 22:59 | Raven
Nazdar mládeži.
Je to běs, ani o tom nebudu psát nijak dlouhý článek.
Zkrátka jsem se s vámi chtěla podělit o své pracovní... nadšení.
Popíšu vám svůj pracovní den. Ne, že bych si myslela, že vás to snad zajímá, ale já to nutně musím někde vyventilovat.

Vstávám pozdě. Po dvaceti minutách marné snahy dát se dohromady a po jednom kafi se vydávám na předlouhou tříminutovou vražedně rychlou cestu na kole směrem na pracoviště, protože pekelně nestíhám. Přicházím tak tak na osmou. V práci mě vítají přelibé tóny, linoucí se z rádia - hraje nám úúúžasná Kiss Delta a když mám opravdu velké štěstí, můj pracovní den otvírá příjemná intelektuální hitovka jako "Moje ex chce se mnou sex", "I kissed the girl" popřípadě "Shut up and sleep with me", což je pochopitelně velmi výživné a obohacující. Když se mi podaří vyštrachat sluchátka, s úlevou se odplavím na vlnách něčeho stravitelnějšího do jiné dimenze... a pouštím se do práce.
Ach ano, práce. Vypočítala jsem, že průměrná mzda na hodinu mi činí zhruba 19 káčé - jsem placená za kus a je to safra zatrolená práce.
Pracuju od osmi asi do dvou a pak, lehce kulturně, sociálně a jinak frustrovaná, valím se domů, kde jsem ještě frustrovanější než před tím.
A v noci se mi potom zdá, že jsem 97% nylon a 3% elastan a že mě někdo po pěti párech pěchuje do krabičky s nápisem "Jemné podkolenky s citlivým svěrem lemu".
Doufám, že když už to nezacelí díry v mém rozpočtu, že to alespoň zocelí mého ducha.

Jdu se zdeptaně zachumlat pod peřinu a psát o sobě, jablečném indiánovi, hvězdičce a spoustě jiných abstraktních věcech.

Miluju vás,
rav

Dalekohlod

20. června 2010 v 22:09 | Raven
Hu? Je tu ještě někdo? Teda kromě Adalberta? Hmmm? Nevadí. Stále naivně doufám, že se sem tam někdo nachomýtne. A i kdyby ne, je to ok. Protože takové řvaní do prázdného prostoru není zkrátka úplně k zahození.

Matiku mám za sebou, díky mému úžasnému
Bohu úspěšně, ale úplně jiným způsobem, než jsem si představovala. V pondělí jsem si udělala nejprve krásný výlet do čokoládovny za účelem drcení se matematiky, pak jsem si udělala k umření hroznou pouť domů a pak se obsah mého žaludku vydal taky na výlet, ovšem ne běžným směrem, ale tím přímo opačným. Ale díky mému flegmatismu, který jsem si za ta éta ke svému zdraví vypěstovala, jsem po noci strávené s hlavou v místech, kam jí většinou nestrkám (ne, fakt jenom kbelík. :)) utrousila jednu poznámku, která se týkala toho, že jsem zbytečně utratila peníze za horkou čokoládu s mandlemi...

V pátek jsem se ráno dovlekla do školy a po třech hodinách stresu došlo konečně na věc. Málem jsem se tam u té tabule skácela, ale to nevadí, měla jsem to za tři a s tím božský klid. 

Teď je mi stejně strašně špatně a je přese mne spadlý nějaký spleen, ze kterého sice nemám radost, ale co se dá dělat.

(Ha! Trudomyslnost! Už ji má!)(Zmlkni, Adalberte.)

Ačkoliv se pořád pochechtávám nad "Kdo chvíli močil, močí opodál," mám pocit naprosté vyčerpanosti, vycucnutosti a bezmozkovosti. Pocit takové podivné méněcennosti a nevyslechnutosti a tak vůbec. Takže mám chuť jenom spát a spát a spát... a spát. Během spánku se mi zdají moc zajímavé sny. Třeba o tom, jak s mamkou utíkáme z okultní sauny nebo o tom, jak se do mě zamiloval člen Bee Gees, který ale vypadal jako jeden z Brouků zamlada. (A neptejte se jako který, protože oni vypadali všichni úplně stejně.)

No jo, to je se mnou asi pěkná nuda. Ale mám podezření, že za to zčásti může počasí. 

Rozhodla jsem se od příštího roku konečně začít dělat nějaký to bojový umění, akorát už si nevzpomínám, kou jsem slibovala, že do toho půjdu s ním.

Nebo břišní tance, ať mám důvod trochu přibrat. Kostma se dost blbě třese, teda když nejsou na šňurce. 

Mám chuť na šedýho hraběte.

Poooootřebuju obejmout. Jsem citově deprivovaná. (No, to je fakt změna.)(Zmlkni, Adalberte.)

Tak. Přestanu kydat a půjdu psát tu povídku, kterou už píšu nějaký ten pátek a kterou pořád slibuju. Tak.

Mějtesehezkyastalavistapá.

rav

Vážení přátelé,

13. června 2010 v 23:04 | Raven
Bůh mi poslal docela velkou dávku optimismu a naděje.

Bez boje se nevzdám.

Nějak to prostě dopadne. Tak, jak bude Šéf chtít.

Bum bác,

pařát a klof,


rav

Nechápu

11. června 2010 v 22:29 | Raven
  • Nechápu, proč si myslím, že někoho zajímá, co všechno nechápu.
  • Nechápu jak to, že muži zvládnou nosit kvádra v třicetistupňovém vedru a ještě přitom vypadat mňamózně.
  • Nechápu to, že jsem tak neskutečně B L B Á. Ano, předpokládala jsem, že se IQ zmrzlého kapra někde projeví, ale nevěděla jsem, že to bude tak bolet.
  • Nechápu, jak mě může matematika rozbrečet. Mě, která nebrečí u sebedojemnějšího filmu, mě, která jsem zvládla pohřeb jedné z nejmilovanějších osob bez jediné slzičky. Nad goniometrií řvu jak malá holka. (Nemluvě o dějepisu, který jsem částečně provzlykala a částečně proslzela.)
  • Nechápu tu paní, která se nesnaží jako ostatní učitelé o to, abychom měli dobré známky, ale o ponížení a potopení těch, kteří na tom s matematikou prostě nejsou dobře. Jestli je to jinak, ze srdce se jí omlouvám, ale chová se tak, jak jsem popsala.
  • Nechápu, jak se mám naučit učivo z matematiky za posledního půl roku, když to vůběc, ale vůbec NECHÁPU.
  • Nechápu, že nechápu. Chápu, že nic  nechápu. Ale to u je na mě nějak moc filozofické.
  • Nechápu ten zázračný talent některých lidí, ozvat se po dlouhé době zrovna ve chvíli, kdy máte nejvíc práce.
  • Nechápu taky, proč jsou pak naštavaní.
  • Nechápu, jak může něco tak moc omamně vonět, jako ten jasmín, co mám pod  oknem. A ve sklenici.
  • Nechápu čím to, ale jsem stále živá, navzdory tomu, že jsem za poslední týden třikrát jela do a ze školy na kole v sukni. S těmi širokými volánovými je to opravdu eňoňuňo zážitek.
  • Nechápu ten iracionální strach, který mě dokonale ochromuje a nedává mi šanci jasně myslet.
  • Nechápu, proč si já, které svíčky evokují MJH a Palacha, svítím svíčkami. Asi nějaké zatmění v mozku.
  • Nechápu vás, jestli tohle čtete. Je to blbý jak dalmatin s krunýřem.
  • Nechápu, proč by měl být dalmatin s krunýřem tak hloupý.
  • Nechápu, že jsem právě pochopila, proč by měl. Dalmatin s krunýřem? To je fakt dost blbý. :))
Chápavě přeji všem dobrou s kobrou.

Haúúú!
Krá.
Bum.
rav

P.S.: Pakliže hledáte něco inteligentního, optimistického a na úrovni, odkazuji vás do těchto míst.
P.P.S.: Ne, abyste to špatně pochopili. Není to nic sprostého, je to zajímavý blog. :) Tak šup tam. 

Školní a jiné trable aneb "Pro všechno na světě! Nečtěte to!"

2. června 2010 v 0:23 | Raven
Ha ha ha. Červen je tady a mě začíná každoroční šílenství. Tentokrát o to horší, že jsem si zhoršila všechno co se dalo minimálně o jeden stupeň a matikářka mi krvelačně vyhrožuje, že když nenapíšu čtvrtletku na trojku, bude to vypadat bledě (přeloženo pro normální lidi - "na reparát"). Což ostatně bude velmi veselé, protože za poslední dva roky se mi nepodařilo napsat žádnou kompozici lépe jak na pět. A takový repec, to bude veselejší o to víc, protože zjistí, jak moc je mých pět mozkových buněk nedostatečných a vyrazí mě i s dveřmi. Ne, vůbec nezačínám panikařit. Vůbec. Fakt. Áááá. Pomóc pomóc pomóc.

Hej. Fakt nepanikařím.

Uí.

Bude to znít už asi dost trapně, ale jediné, co právě potřebuji, je spánek. Dvacet hodin spánku. V kuse. Docela mi ten odpočinek chybí, takže omdlévám, usínám, chvěje se mi hlas a ráno nejsem schopná stát na nohou. Moc fajn věci. Hlavně dohromady. Jsem zvědavá na to ráno dnešní, protože mám před spaním zvládnout ještě Jiráska a plazy. A nikdo mi nevymluví, že Jirásek je taky pěknej had. A grafomanskej. Brr.

Asi tak. A aby toho náhodou málo, referát na Verlaina jsem zmršila a řekla při něm šestkrát vlastně. Za což mám sto chutí dát si pořádnou řachu do hlavy. To je totiž ještě horší, než kdybych se tam postavila, zařvala "Verlaina si najděte na iReferátech!" a proskočila oknem.

Včera byl den dětí. Chtěla jsem na oslavu tohoto význačného dne obětovat sestru, ale nějak se nepovedlo. 

Bývá to tak. Pro něco se natahujete, natahujete, natahujete, už to skoro máte a pak bum, převážíte se, překlopíte se z postele na úsměv a rozbijete si šišku. (To bylo životní moudro pro dnešek. Jestli se vám nelíbí, pudla na vás.)

Je to krize. Opět. Moc práce, horizonty v ještě větším nedohlednu než bývají a než mají být, žádné peníze a ta hloupá sopka z Islandu mě ke všemu okrádá o sluníčko, bez kterého za chvíli vyblednu a zmizím.

A nebo taky ne. Potřebuju jen překvapení, něco nového, dobrou zprávu, objetí, kapesné (:)), ujištění, že z té matiky neproletím a že se to zatracené slunce jednou ukázat musí.

Jo. To bude ono. Obejměte mě a dejte mi pořádnou facku, ať se vzpamatuju.
Howg.
tak.

Takhle o půl třetí ráno

27. května 2010 v 2:51 | Raven
No, vysvětlujte světu, že jste noční dravec. Že jste sova a žijete v noci. Vysvětlujte to světu, který po vás ráno v 6.3O bude chtít, abyste vstali, dali se dohromady a přepravili se na kole (!!!) do školy a neusnuli při tom (a v nejlepším případě ani tam, ale to přesouvám do přihrádky "UTOPIE"). Celý svět je podle mě špatně nastavený a nejpalčivěji toto pociťuji právě ve chvíli, když se ve tři ráno tetelím blahem při rozebírání Verlaina a dělám si laskominy na Skácela, kterým se chci oblažit, než půjdu "spát". Na dvě hodiny. Och. :)

Verlaine je prostě báječný, ale nebudu vás tím teď nějak zvlášť zatěžovat. To byste pak také mohli mít psychické problémy a tak a to já nechci. Stačí, když mých pět mozkových buněk každým dnem chřadne. Je to nepříjemný pocit, když vaše neurony mají rýmičku. (Jsou protivní stejně jako chlapi. Ch.)

Stačí, že mám problémy já. Před deseti minutami se mi začaly třást vyčerpáním ruce tak, že skoro nemůžu ani psát na klávesnici (a to bych po sobě ještě měla luštit ten škrabopis!). Taky jsem někam zahodila nůžky, kterými stříhám záložky do sedmi set stránkové bichle, což je prosím právě soubor díla pana PV. A protože jsem ty nůžky ztratila, rozhodla jsem se napsat tento nicneříkající, bezpředmětný článek. 

Klidně si ty nůžky zlynčujte, když je najdete, mě je to šumák.

Právě se mi v jednom klipu zase mihnul nějaký hezký blonďák. A taky jsem půl večera strávila tím, že jsem sledovala A very Potter Musical. A taky jsem snědla za celý večer téměř půl tabulky hořký studentský pečeti, což je taky nadmíru ostudné (a pro mojí figuru nic moc. Před "spaním" si ještě dám svých třicet kliků.) No, dějí se takové veselé věci, které mě rozptylují a kvůli nimž mám děsivou chuť mlátit hlavou do stěny a řvát "Nechte mě, blonďáci, nechte mě, stupidní vtipné věci, nech mě, čokoládo, já chci pra-co-vat!", což si ale nemohu dovolit, neb bych vzbudila celý barák, barák by zavolal policii, policie by se mě bála a tak by zavolala na psychiatrii a psychiatři by mě jistojistě a milerádi ustájili v nějaké epes léčebně, neboť se právě s gustem začínám domnívat, že Verlaine se odjakživa kamarádil s polární zelenou opicí s růžovou sekerou v hlavě.

Jestli vás zajímá, kdo z nás dvou je na alkoholu, zda já nebo Verlaine, ujišťuji vás, že Verlaine.

Já mám jenom zatraceně velkej spánkovej deficit.

Žijte a spěte blaze, já se jdu zažrat do Verlaina a plánovaný návrat ke spánku je časován někdy kolem čtvrté.

Astalavista bejby bum bum bum rum bum bum (ten rum jste neviděli)


r

Krá. :))


(Těm, kterým se nelíbí hromada gramatických i jiných chyb, co jsem tam nasekala, vzkazuji, že mi klidně můžou políbit pařát, neb já s tím fakt nehodlám nic dělat. :))

Volaný účastník je dočasně vychechtaný

20. května 2010 v 21:24 | Raven
Nazdar všemu lidu zvířecímu i zcela antropomorfnímu.

Když můj den nezačne v 7.29 (případně v 6.39) tím, že vyběhnu s šíleně rozcuchanou hlavou ať už na autobus, nebo se snahou nasednout na kolo a ujet, tak to prostě není můj den. Až se to jednou nestane, nechte po mě vyhlásit pátrání. Někdo mě někdo zabil a nastrčil místo mě úplně někoho jiného. A neskončí-li můj den v jednu dne následujícího, kdy si čistím zuby, platí to samé. Teda myslím. Tady je to trochu diskutabilní - občas si čistím zuby i ve tři... :))

Včera jsem si dělala na fb test "Jsi chytřejší než blondýna?" a přestože jsem při vyplňování testu měla zmrzlé nohy a možná i mozek, vyšlo mi, že jsem "intelektuální plešoun", a protože co je na facebooku psáno, to je dáno, začínám vážně uvažovat o změně účesu... Tím jsem vyčerpala včerejší dávku černého humoru, neb mi ho moc nezbylo - moc jsem nespala a takový humor, to se regeneruje trochu moc pomalu. Věděla jsem, že pokud se nevyspím, nebude se mnou žádná řeč. (Všimněte si brilantní práce se zápory v poslední větě. Jsem z toho tak zmatená, že vlastně ani nevím, co jsem tou větou fakticky řekla.)

Jo. Opravdu jsem potřebovala spát, což se ovšem zase nekonalo. Kruhy pod očima jsou den ode dne temnější a já vážně čekám, až mě lidi začnou na chodnících zastavovat a prosit o sazi pro štěstí.

Hodně se ale směju. Například dnes při fyzice, když panprésor si začal rozpustile brnkat na mandolínu (ne, nesmíte vědět, kde se tam vzala) a já jsem navrhovala banjo, Zuzanu a kaktusový likér. No, máte pravdu, můj slepičí mozeček fyziku opravdu nezvládám a výsledkem celé dnešní hodiny bylo, že jsem si pod zápis napsala velkými, skoronegramotnými velkými písmeny "Náš fyzikář je zvoník od Matky Boží". Čímž jsem samozřejmě nepokoušela chybně definovat vzhled onoho nešťastníka, ale fanatický způsob, jímž bušil kladívkem do hliníkové tyče (l=1,2m).
Kdo uhodne, co bereme, dostane kobr(o)u.

Tak. Pro to, že se všude bavíme o reprodukci (a neptejte se o jaké a proč), případně řeším svojí idiotskou osamělostní otázku na skupince a puberťácky se tomu směju (a Skorodoktorka nosí v peněžence bývalého... papeže), Tygra hází oříšky do piva a tak, jsem si jistá, že to s tím světem není zas tak špatné.

Zítra Veská. :))

A miluji zmoknout na kost, protože je to jedna z těch chvil, kdy víte, že žijete. A zatraceně, (skoro) na plno.

Pařát a klof,
o existenci teorie vymňouklých herců přesvědčená
r

Pofidérně amorfní parafíny

18. května 2010 v 17:23 | Raven
Zdravím všechny lidi, nelidi, mrtvé, nemrtvé, duchy, neduchy, duhy i neduhy a všechno, co se tu na blogu nachomýtne.

Mám velmi optimistickou náladu. A v tom je ten zatracený háček. Nechápu, z čeho ten hloupý optimismus pramení. Teda trochu tuším. Přesto stále mám převažující množství důvodů k tomu, abych upadla do bahna skleslosti, takže ač se ráda vznáším, stále to moc nechápu.

Mám totiž dost na pilno. Za prvé, snažím se předstírat, že tu angínu, co si jí s sebou trochu nedobrovolně tahám v krku všude s sebou, vlastně ani nemám, což dá trochu práci. Zvlášť to mluvení a polykání se začíná stávat krajně nepříjemným. Každopádně, od teď až do konce srpna mám tak nabitý program, že si nic takového, jako angínu, prostě nemůžu dovolit. Ne, že by to bylo tak drahé, ale časově náročné.  A čas jsou peníze. To by vám mohla povyprávět taková Šípková Růženka. Víte, kolik peněz za ní muselo být za těch sto let, co ráčila prospat, zaplaceno na zdravotním a sociálním pojištění? Chudák její zaměstnavatel! Ještě, že je tady vždycky ta zlá čarodějnice, na kterou to vždycky všechno můžeme hodit.

(To mi evokuje nedávnou diskuzi s tátou u stolu, kdy se v televizi mihla nějaká politička a já se mylně domnívala, že je to ta zloženština Bobošíková.
Taťka: "Ale ne, to není Bobo, ta je víc odulá."
R.: "Cože? Bobošíková je Odula?"
Ooops. To by to měl Frodo safra těžký.)

Kromě toho dost sportuju. Mentálně lítám kolem a snažím se polapit mého múzu, zatraceného inspiraci. Zkouším ho chytat za pačesy, ale nějak to nejde - začínám mít podezření, že trpí formou závažné plešatosti. (No jo, člověk nemůže holt chtít všechno... :)))

Píšu totiž závažný literární kus. A má to být pořádně ponuré a depresivní. Ale jak já k tomu příjdu, s úsměvem na líci a angínou ve chřtánu? Jak mám psát o alkoholikovi (Tygra se přestane zlovolně chechtat), když jednu skleničku svatovavřineckého zaliju dvěma hektolitry čaje s citronem? Jak mám psát o vyhořelém sportovci, když sama nejsem schopná chytit ani potrhlého múzu? Jak mám psát o zadlužené squatterce, když na pardubické kartě mám ještě celých 6, 5o Kč? Jak mám psát o studentovi, kterého vylili ze školy, když... No, ehm, toho jediného vlastně docela chápu.

Tak.

Ještě pro vás mám dvě užitečné rady na závěr.
  1. Když přijdete na dámské toalety, kde je fronta až za roh, nezvedejte oči a neříkejte "Ježkovo voko, tady je fronta jak na dámských toaletách." Proč? Protože jste, prosím, za rohem ve frontě na dámských toaletách.
  2. Nikdy neříkejte dětem děti. Proč? Nelíbí se jim to a chtějí vás za to zkopat. (Fakt!)
  3. Zmokněte na kost, pijte hromady čaje s citronem a nespěte do tří do rána (protože v noci se nejlépe píše.) Až z toho pak budete nemocní, zpívejte si toto - JK&PH - Bude mi lehká zem. Proč? Protože je to písnička o smrti a báječně optimistická.
(Pokud se vám zdá, že ty rady jsou tři, tak si to přeberte. :)))

Pařát a klof,
s láskou


ra

Raveniny skorovíkendové adalbertoviny

9. května 2010 v 12:50 | Raven
... aneb Neptejte se mého tiskového mluvčího. :))

K nezapomenutí. Tak by se dalo popsat to, co jsem zažila za poslední tři dny. Díky Bohu. Stále jsem ještě lehce mimo, takže kdybych psala nějaké hlouposti, zeptejte se, já za vás nakopnu Adalberta a všechno ochotně dovysvětlím. 

Myslím, že moc dobře víte, jak vypadal začátek týdne. Nestíhání, trochu toho distresu, veselé propadání z matiky a vědomí, že v pátek mě čeká poprava. A ta se konala. V Praze. V osm třicet. Ráno. (citovala jsem ctihodnou Iris). A kupodivu to nakonec bylo docela příjemné. Myšlenka byla taková, že budu stát někde, kde na mě bude civět přes padesát lidí, a kvákat něco do výkladu mých báječných dvou sester a dokonce i improvizovat. Tedy, myšlenka velmi bizarní a vzhledem k mým sociálním indispozicím a monstrózní lehké vrozené logopedické vadě také velmi depresivní, neb zpravidla nejsem schopná koupit si ani lístek u řidiče v plném autobuse a občas říkat ř. Ale nakonec to nebylo tak špatné. Ačkoliv mám z těch zhruba deseti minut naprosté okno, a to takové, že skoro francouzské, asi to bylo docela fajn.

Mé sestry jsou totiž náprosto skvělé, zázračné, kouzelné, okouzlující a schopné.

Každopádně výsledek je takový, že jsem svojí uměleckou krabici od bot, ve které jsem doteď (až na krátké výjimky) schraňovala veškerou tvorbu na papírech od loňských prázdnin a ještě dál, přenechala jednomu mladému muži, jehož jsme při tvorbě naší prezentace bombardovaly veselými e-maily a bezesporu si tedy mou uměleckou krabici s origami zasloužil. A abyste věděli, o co důležitější to byla krabice, byl na ní aplikován poslední štěk mého slovního humoru, který následně utrpěl šok ze lži a zemřel. (Never stop exploring - motto outdoor značky The North Face přetvořeno do "I'll never stop using Explorer", což se mému prohlížečovému milenci Google Chrome těžce nechtělo líbit.)

Přitáhla jsem tedy domů Xbox. Těžko říct, co s ním, ale po mém příchodu se do něj tatínek bezhlavě zamiloval. Naštěstí mi ho nestihl uzmout, protože hned jak jsem vysvětlila, že je opravdu můj, už už jsem musela nasedat do auta a odjíždět. Přesto všechno je pravda, že s tím "opravdu můj", mám trochu problémy. Může to ilustrovat například to, že cenu z krajského kola jsem se odvážila rozbalit až ve čtvrtek, neboť jsem měla silnou obscedantní představu, že to bude ještě někdo chtít zpátky. 

Popojedem. Jak jsem se dotkla prahu domova, už už jsem odjížděla na Drsňáky, jimž jsem kvůli Prezentiádě prošvihla začátek. Takže než se zdržovat popisem toho, že jsem zase zmeškala tradiční cestu bez očí náročným terénem, kterou jsem, ačkoliv na drsné akci po třetí, po každé zmeškala, povím vám, jak krásný byl zbytek.:))

Krásný je pocit stát v kalhotách i v obutí uprostřed řeky, po kolena ve vodě. Pocit, když se vám smekne noha a vy jste tam po pás, je více než zajímavý, ale stejně vám cukají koutky a vy víte, že lísteček s nápisem "štěstí - Tereza Hrdličková" vám za to prostě stál. Také to, že se skoro hodinu plížíte v jedenáctičlenné skupině pod vedením Galdiho, stojí za zmínku, protože pakliže nejste zrovna dvakrát moc zvyklí chodit půl hodiny v kuse v podřepu, pěkně vás bolí nohy a motáte se jak mravenec po kapce rumu. 

Ještě zajímavější (a pravda, že ještě bolestivější a veselejší) je situace, kdy prcháte před zlým vlkodlakem v černém Moira roláku a v rámci toho a svého mazalství strčíte nohu mezi dva kameny a se sebeironickým šklebem na tváři upadnete směrem dolů ze svahu. A chvilku si tam tak na svém koleni povláváte, než si někdo okolo běžící vzpomene upozornit vás na to, že zajímavě vistíte za nohu a přesvědčí vás, že byste s tím možná mohli něco udělat. 
A ta chvíle, kdy stojíte na laně nad tůní a snažíte se podřepnout, abyste odvázali fáborek, zavěšení za vrchní lano jednou rukou, a v tu chvíli si uvědomíte, že to koleno fakt děsně bolí, je k nezaplacení. Naneštěstí jsem Pepounovi nestihla vykopnout foťák, takže jsem teď kdesi zvěčněná v pozici zavěšená a pravděpodobně dost zoufalým výrazem v obličeji.

Na konec všeho přidejte neplánované přespávání v kostele z důvodu evidentně opilých cizích lidí, plazících se po vašem přebývacím objektu... sečtěte všechno dohromady a máte dokonalý víkend. Akce, adrenalin, akce, napětí. Hurrrrá.

Oběd jsem byla ochotná uvařit jen proto, že jsem to brala jako intelektuální rozcvičku pro můj seschlý mozeček před tím, než nastoupím (doufejme) oživovací kúru ve svojí vlastní pohodlné posteli. A jestli si do tří minut nevyndám čočky, zkříží se mi v levém oku jedna z nich tak, že už jí v život nevyndám... :))

Nevím, kdo umyje to nádobí. Asi já. Achjo.

Když už jsme u toho, můžu vám říct, že slít brambory byl naprosto nadlidský úkol a sníst je teprve, neb podlitina na horním rtu je sice těžko viditelná, ale za to zákeřná. A všechny ty odřeniny cítíte stejně až ve chvíli, kdy se sprchujete. No, alespoň mám díky jejich množství opět na pár týdnu výmluvu proti nošení sukní... :)

Jo. Záviďte mi. Můj Bůh je zkrátka naprosto vtipný a dobrý.

Díky mu a všem, co se na tomhle čase podíleli.

Mám vás vážně moc ráda, pařát a klof posílá


Trička, trička, zatrolený trička!

4. května 2010 v 17:51 | Raven
Nový den, o den méně zbývá do dne P, dostávají se k nám nové, zdrcující informace.

Na finále prezentiády budeme nuceni prezentovat své vrcholné prezentační výkony v jednotných microsoftích tričkách.

Myslím, že když jsem poprvé tuto informaci zachytila, hlavou jsem uhodila do stolu. Asi docela silně. Moc si to nepamatuji, ale vím, že mě teď docela bolí čelo...

Je to zajímavé řízení shůry, neb zrovna dnes jsem si od Hildičky za účelem prezentiády půjčila úžasné, půvabné a překrásné černé šaty (to, že Raven už tak krásná není, je trochu problém, přesto oslnivá krása toho kusu oblečení byla tento rozdíl schopná překonat).

A protože nám, ženám, čili Tygře, Iris a mně, se to velmi velmi velmi nelíbí, rozhodli jsme se vypracovat návod, jak se zbavit nežádoucího kusu oděvu (výše řečeného vyfasovaného trička) a také zdůvodni, proč se domníváme, že toto opatření není potřeba.


  1. Důvodem, proč bylo násilné otričkování zavedeno, bylo, že se organizátoři snaží vytvořit stejné startovní podmínky pro všechny. Můj komentář? Odpusťte mi to, ale tohle je šílenost. Pakliže organizátoři chtějí opravdu stejné podmínky pro všechny, je nutné také nařídit všem dívkám nucenou plastickou operaci (zmenšení, případně zvětšení poprsí na uniformní velikost košíčku A a úprava nosu na uniformní tvar), jednotnou délku a barvu vlasů a jednotný tvar brýlí pro všechny. Chlapcům je pak nutné našpendlit speciální vycpávky ramenou a co se týče vlasů, očí a případných brýlí, platí stejné pravidlo jako u děvčat. Dále bych doporučila i nalepit stejný falešný plnovous.
  2. Ježto každý mladý člověk má tolik sociálního IQ, aby se na důležitější akci vyvaroval obléknutí džínsů a trička (jak to teď ovšem dopadne, teď, po zavedení násilného otričkování), nebo má kolem sebe několik lidí, kteří by byli schopni ho upozornit, že takto NEE, opovažuji se tvrdit, že lehce rozdílné startovací podmínky by jedině prospěly a případné niance by maximálně ukázaly na to, kdo má cit pro situaci a kdo nikoli.
  3. Tímto otričkovávacím pravidlem se eliminují všechny tvořivé nápady, kterými týmy eventuálně mohly podpořit svou prezentaci (viz náš tým). Navíc platí, že k prezentování patří i prezentace sebe sama. Jak vtipně oglosovala Iris doporučení na webu prezentiada.cz o tom že "bychom ve svém vlastním zájmu neměli zapomínat na hygienu", neměli bychom zapomínat ani na vkus, což je ovšem v mikrosoftím tričku jaksi nerealizovatelné.
  4. Platí milé a užitečné pravidlo při prezentování: Prezentující má být oděn alespoň o stupeň lépe než jeho posluchači. Ano. Jsem ochotná prezentovat v microsoftím tričku, pakliže budou všichni v sále (kromě mých kolegyň) v spacím úboru či v rouše Adamově (či Evině, to už si škrtněte nehodící se.)
Zde jsou návrhy, co proti otričkování dělat, ne příliš okatě ho bojkotovat, popřípadě ho využít ve svůj vlastní prospěch.

Tričko-eliminační část:
  1. Samovznítit se, zatímco máme trička na sobě.
  2. Dobrovolně se polít benzínem. Tygra by jako duchovní matka této myšlenky mumlala něco o tom, že jsme zádumčivé.
  3. Náhodou se postřelit/probodnout/zlomit si hrudní kost, zatímco budeme mít trička na sobě.
  4. Polévat se nabídnutým pohoštěním do té doby, než jim dojdou trička.
  5. Oblepit trička černou lepící páskou a přišpendlit cedulku "cenzura!"
  6. Vyprovokovat rvačku s finálovým týmem ze středních Čech, trička poničit, až bude patrné pouze to, že to kdysi dávno byla firemní trička. (Proč tým ze středních Čech? Protože na to bezesporu přistoupí a pak se půjdou převléct do své školní uniformy.)
  7. Vyskočit s tričkem na sobě z okna.
  8. Vyskočit s tričkem na sobě na lustr, tam se samovznítit a probodnout se příborovým nožem.
Bojkotovací část:
  1. Z trička si uvázat turban/jinou ozdobu těla, neb nebylo uvedeno, jak je nutné tričko nosit.
  2. Odmítnout trička s tím, že je to proti našemu náboženskému přesvědčení, zatímco budeme oblečeny v tričkách Apple a Linux.
  3. Prezentovat POUZE v tričku.
  4. Obléct si společenské šaty a tričko na volno přes ně. Pak chodit za organizátory a ptát se jich, jak nám to sluší.
  5. Aplikovat rtěnku a každému v místnosti, kdo se vyskytne v microsoftím tričku, políbit záda. Několikanásobně.
  6. Tričko si začít převlékat na veřejnosti.
  7. Vyžádat si větší počet triček s tím, že je nám zima a poté je libovolně trousit po prostoru. Až nám za to organizátoři vyčiní, co tam pohazujeme odpadky, vysvětli jim polopatě, co to vlastně odhazujeme.
  8. Odmítat tričko tak dlouho, dokud nebudou hrozit diskvalifikací. Pak si ho obléct, lihovkou připsat "Nikdy jsem nepodporoval/a zahraniční politiku Přemysla Otakara II!" popřípadě "Nemyslím si, že by byla vyza velká něco extra."
Využívací část.
  1. Při prezentaci pózovat a prohlašovat cosi o tom, jaké jsme to v těch tričkách kočky.


Howg. Je mi z těch triček tak smutno, že jsem tohle celé sesmolila místo učení logaritmických a exponenciálních rovnic, díky kterým možná také propadnu z matematiky. 

Navrhuji tělesnou proměnu ve stylu Karla Matěje Čapka - Choda, tzn. zfialovět a nic si z toho nedělat, až najednou zemřít za chrlení krve. Nebo se ze mě alespoň stane lenochododlak.

Mějte se líp než já, drazí, dražší a nejdražší. Deklinutje, substituujte, kmitejte nebo cokoliv jiného rádi dělate, v pokoji a myslete na mě v dobrém.

Vaše osamělostí a tričkopohromou stižená

ra
 
 

Reklama
















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com