Březen 2012

Brzodubnové miniatury

28. března 2012 v 0:27 | Raven |  Miniatury
Umím teď hromadu nových věcí, které mě učí předmaturitní nedostatek času. Třeba jsem se naučila pít kafe a čaj bez cukru. Taky jsem se naučila čistit si zuby, dřepovat a číst si přitom češtinu. Umím zapomenout kalkulačku na písemku z fyziky. A spoustu jiných užitečných věcí. Třeba nespat.
A taky spoustu věcí neumím. Třeba češťynu... :)

zbřezno
jaro je jaksi rozčekané
má za každou větou ještě malý
nejtitěrnější otazník
ten po dočtení tečky vzplane
pod křídly nových modřinek
Jsme jenom šachy špatně hrané

Cesta střepy
A když nakonec
proskočil oknem
ucítil v uších svobodu
Krev ještě teče.
Díky Bohu.
Jsem tolik stejná
jsem jako on

Ovoce
Chutnal mi trpce Zakázaný
Prý sladký a voní nejlépe
Jsem jako tříska držící hráz
která se brzy protrhne

Tudy prosím
Mít pocit za trest
Brání v chůzi
Pálí jak slunce do chmýří
A jeden drobný
příběh múzy
ten se s ním nikdy nesmíří

Dnes v noci
Ploty noci jsou záhadnou věcí
občas od nich jen utíkáš
a občas jiskří víc jak ráno
a širokou náručí sklízí čas


Jestli takhle vypadá létání, tak už nikdy v životě nechci létat!

22. března 2012 v 0:02 | Raven
- říkalo si Prasátko v Púovi, když sedělo Klokanici v kapse a bylo mu špatně.

Mě je taky špatně. Sedím s flaškou (matonky) nad realismem v české próze 19. století, mám teplotu a bolí mě duše. Teda kromě toho, že jsem unavená, budu zítra vypadat ještě hůř než dneska (vzhled je, pravda, můj dlouhodobější problém) a budu asi ještě o něco hloupější. Navíc jsem dneska pokazilo všechno, na co jsem sáhla.

A tak už to jde celý týden.

Tak jen abyste si třeba nemysleli, že jsem utekla, hibernovala nebo tak podobně. Žiju.

Ale nejradši bych se schovala. (nemůžu se ani vidět. Nejhorší je, že před sebou se prostě neschováte.)

Přátelé, denní dávku pohřebních keců máte za sebou, takže děkuji za pozornost.

Snad jindy v lepší náladě na čtenou. Krá.

Předzelená pětka

7. března 2012 v 23:05 | Raven |  Miniatury
Moji milí kamarádi, moji milí čtenáři a náhodní cestující, nemilý Adalberte,
já vím. Já vás tak příšerně zanedbávám! A opravdu mě to mrzí. Stejně jako mě mrzí, že píšu strašně hloupou povídku, kterou si nikdy nepřečtete, protože je to opravdu povídka trapná a nikoli tak trapná, jak trapné je uměli bří Čapkové. (Ano, začala jsem se učit na závěrečnou práci z češtiny.) Taky mě mrzí, že moje modřina, co jsem si na noze vyrobila při opakovaném pokusu podlézt stůl bez dotknutí se země, už ztrácí původní harmonickou borůvkovou barvu a začíná brát barvy mapy světa. U. Taky mě mrzí to, že moje múza je asi někde na Hawai, nebo se zkrátka ten zmetek někde toulá.
Takže... následující pětka je možná spíš za trest, než za odměnu...


[Výstřel]
Vyděšená nadsázka.
Výstřel ze zarezlé zbraně.
A pak? Ticho. Jak prázdná bandaska
podlehnu a velmi ráda
jedné drobné ráně

[Pokora]
[Irisčina]
Je užít si svůj čas když kveteš
odkvést a s láskou okorat
Poznat že osudy nejsou jen veteš
- říká se tomu pokora

[První váhavé]
Jarní slunce
které vypaluje do kůže
první nesmělé flíčky tepla
Na nebesích
někdo pomalu roztápí kamínka

[Otvírání studánek]
Dokud se nerozvine první lístek
březová snítka nad čističkou vod
nad šedavým městem lampami ostrova
šedým mostem
Nepohne se nadějí
šedý lidský rod

[Cestující]
Zníš jako železářství
Nenaříkáš pouze dýcháš
jako poslední mohykán v zatáčkách
trolejbusové beznaděje
Odpolední pětka zatáčí na Teplého















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com