Únor 2012

Království za žlutý špendlík

24. února 2012 v 23:51 | Raven |  Havraní krákání
Venku je nádherně.
Vytáhla jsem z tatínkovy knihovny Záhadu hlavolamu a taťka prohlásil, že na Foglara už je pozdě. Já zase myslím, že opakování je matka moudrosti.

A moc chci. Chci být ve třicátých letech, chci být čtrnáctiletý kluk a podnikat výpravy do krásných a tajemných Stínadel. Opisovat TAM-TAM. Nosila bych pumpky a švihadlo kolem pasu. Chtěla bych. Chtěla bych se večerem proplétat těmi nádhernými uličkami onoho fiktivního města, uličkami, které jsou plné malých krámků, hrozících domovnic a průchodů do dvorů, kde čeká nebezpečí, povyražení nebo nejméně Dlouhé Bidlo nebo Černí Jezdci.

Vím, že bych měla být křesťansky spokojená s tím, co mám (a já jsem!), ale snad tohle nereálné toužení není zlé. Je sice pravda, že se mi rázem znelíbilo naše sídliště z padesátých, pro ty stejné jednotvárné domy a širokými ulicemi (které mám normálně moc ráda - asi jako mám ráda svůj domov tady), ale jinak je to jenom touha. Nesplnitelná. Neškodná. Téměř skrytá.

Možná je to útěk od všeho toho stresu, dlouhých nocí a mého balancování na pomezí dětství a dospělosti - do které se mi prostě nechce spadnout. Tak pláču nad "starými věcmi". Oplakala jsem Malého prince. (Je to můj zdroj filosofie co se týče etiky a gnozeologie.) Teď k sobě tisknu odrbané brožované vydání Foglara za 19.- Kčs a přeji si, aby to byla alespoň trošku pravda. Alespoň trošku moje pravda. Vítr ve vlasech, přátelé a uličky města. Dobrodružství a přátelství, odvaha a sebepřekonání se. Sebeobětování se. Hrdost. Čestnost. Chuť dělat správné věci. I mě občas příjde Mirek jako hernajz padlej na hlavu, ale když o tom tak přemítám...

Meh. Asi bych to nebyla já, bez stohů hloupých keců.

Dobrou s kobrou & naKRÁ,

Miniatury únorem ušmodrchané

18. února 2012 v 20:40 | Raven |  Miniatury
Koupila jsem si nový sešit.
Takže z toho starého doopíšu to, co za něco stojí - a pak?
Pak to půjde zase všechno odznovu. Koloběh života je fakt inspirující. Jednou... jednou to asi všechno spálím. :)

Miniatury zpola sněžné a částečně už i tající.

(Chci jaro. Chci nosit tenisky. Chci válet sudy. Chci chodit bez bundy. Chci jezdit na kole. Chci zelený listy. Chci sluníčko. Chci patnáct stupňů. Chci zmrzlinu. Chci chodit bez čepice. Chci. Moc.)


Bilý tymián
Někdo tam nahoře promnul dlaně
jako když drtíš koření
teď krásně chumelí hodně chladně
a okapy mlčky zkamení

Chodníkové setkání
Saze a vločky na klobouku
Já střízlivou síťku přes pohled
Vločkové deky každému kroku
mých podpatků berou z krve střep

Špatný typ
Snad je to za trest Snad za odměnu
že neznamenám zhola nic
Tak hledejte si jinou ženu
Tu která není z plných plic

Výsměch
Nejsem stvořená k bytí múzou
povlávat a mile víno pít
čechrat si vlasy v hvězdné záři
nebo pít čaj v Bostonu
a krvácet na barikádách
Ale cokoliv z toho
bych mohla

Hlas
Odteče odpadem jako voda
však ve mě kousek zůstane
bude mě pojídat Útroby hlodat
tóny mi do uší zahraje
Tak neznámé a bolavé jako tvůj hlas
vždy když se tomu zamane

Bílá havraní

15. února 2012 v 17:16 | Raven |  Sesbírané střípkaté stříbrovrány
Asi mě teď někdo pověsí za dřeváky do průvanu, ale já miluju, když padá sníh. Když nepokrytě chumelí. Z tohoto důvodu jsem dnes místo fyziky napsala tolik veršů, že to budu uveřejňovat ještě týden.
A je mi jedno, že jsou tak mizerné. Protože já se tak ještě pořád cítím.

Bílá havraní

Zmizelo nebe
Břehy silnice se do něj vpily
jak rozlitá aviváž
A chvíle jsou voňavě bílé
a chodník je také celý bílý

Sněží a z tebe
je peřím pokrytá myš
Je to jako prací prášek
co šňupeš na kuráž
(když myslíš si že spíš)

Labilní paterčata

12. února 2012 v 23:55 | Raven |  Miniatury
Je moc dobré, když je pocit silný - píše se pak hladce a lehce. Horší je, když je pocit těžký jako deka a leží vám na ramenou. To pak nemáte šanci se pod ním nadechnout, natož pohnout rukou k psaní.
Ale moc jsem těch prá řádků potřebovala. Každý z nich se vyklubal na papír s námahou, setřásal zbytky svých zataraceně ušpiněných skořápek a hrozně naříkal.
Kdo by nechtěl následující číst, mám tu shrnutí následujících veršů: jsem overused (nemáme tak pěkné slovo v češtině), kazisvětská a nepatřičná. Ve výsledku bych najradši vzala naši novou teflonovou pánev a řachla se do kebule, aby se mi alespoň krapet rozsvítilo.
Konec spoileru.



Pozdně ranní
Říkat Nikdy Nikde Proč
Inspirace Musím Nevidím důvod
Možná mám na sebe málo víry
Možná už pomalu umírám

Rytmus
Občas mám sny že jsem krásná
Občas mám sny o tobě
a o vínu
Občas mám korálky uprostřed čela
Sedím ti po boku
hraju na tamburínu

Pokleslá z pod křesla
Chtěla bych drze malovat na tvé stěny
a pak se ti dlouze omlouvat
a činit podfuky hodné ženy
se smíchem čekat na převrat

dětinská & naivní
Nejsem tak krásná jako každá
a v hlavě vcelku nemám nic
A pak je tu věc a zcela jasná:
Mé dětství bude bez hranic

Znovu
Cítím tvůj zármutek
Tvůj věčně černý oblak ctím
Dýchám ze záclon ten hutný kouř
Nemám tě nablízku přesto prosím
zkus se jen jedenkrát nadechnout

S igelitovou páskou na očích kráčím na popravu ránem

11. února 2012 v 0:07 | Raven |  Havraní krákání
  • Můj podvečerní tryskový běh na autobus po náledí dal zcela jiný význam úsloví "být ve skluzu".
  • Když vás nakope sedm dorosťáků, pocítíte na vlastní kůži, jaké je to hrát fotbal s molitanovým míčem. (Kdyby někdy někdo našel mé ukopané prsty... neměla jsem boty...)
  • Krize je, když při písemce z matematiky víte hrozně málo a přitom vám vůbec nezbude čas na vypínání a zapínání prospisky posledních deset minut, zatímco ostatní píšou.
  • Krize je ve tři v noci si na kartářek aplikovat tekuté mýdlo.
  • Nedaří se mi pokračovat v alkoholování. Apollinaire by na mě nebyl hrdý. Za to Prométheova játra...
  • Svět je plný smyslníků.
  • Žiji v surrealistickém pokoji. Můj stůl je jeden bizarní surrealistický objekt. (Vůbec nemůžu najít brýle)
  • Za poslední měsíc jsem potkala tolik Moraváků a Moravaček, že začínám mluvit spisovně. (A brácha - brněnský student za to může taky)
  • Narovnala jsem si všechny aktuálně čtené knížky na okna. Teď nevidím ven.
  • Kdyby mi někdo pustil pozadu dixieland, nepoznala bych to. Stejně, jako bych to nepoznala u čehokoliv jiného.
  • Když jsem si ráno přála mít svět trochu barevnější, nemyslela jsem tím, že bych na sebe chtěla převrhnout všechny pastelky, které mám (teď mám i díru v noze, asi je přestanu ořezávat). Ale za to Milka s lentilkami...
  • Moc bych chtěla mít nachvilku v hlavě prázdno.
Vy jste to fakt četli?
Počuchřám za vás Adalberta po čupřině, hrozně to nesnáší.
Mějte se KRÁsně a naKRÁ,

Kdo chce holý býti, psa si vždycky najde

4. února 2012 v 22:11 | Raven |  Havraní krákání
Věta v titulku nemá smyslu, jen jsem ji vymyslela při hraní si se slovy a moc se mi líbí. Pokuste s ji nevykládat žádnými zvrhlými způsoby. Mohla jsem také napsat holý s velkým H a jako autora citace uvést nějakého Prokopa, ale na to dneska nejsem dost chytrá.

Moc chci jaro. Poslouchám Be my escape od Relient K, což mi něco čerstvého, milováníhodného a krásného připomíná - achjo, jaro. Mám ještě měsíc vydržet v téhle příšerné zimě? Už takhle, když jdu z bytu směrem dolů ke dveřím, naprosto podvědomě se chytám zábradlí jako klíště a nechce se mi ven (mé neomylné instinkty tuší, že mi tam hrozí vyhynutí) a na případné procházející se buď tvářím, že jsem právě upadla a zábradlí mě zachraňuje, nebo zcela nepokrytě použiji výmluvný pohled "No-a-co-tak-se-já-a-pan-Zábradlí-milujeme". Zvláštní je, že mi to lidé moc nevěří a ještě divnější je, že se to vždycky tak nějak vyvrbí, že se od zábradlí stejně odlepím a ven se dostanu. Ostatně si myslím, že smysl pro povinnost je pěkný zmetek.

Co se týká zimy, ráda bych ještě (obligátně) připomněla svůj obličej, kterýžto mrazem vysychá a evidentně se mě snaží opustit a nadto také svoje hřbety rukou, které si v noci podvědomně pálím o žhavé topení a pak se divím, odkud že to mám ty puchýře.

Jep, když vám takhle vykládám o kosmetických hlediscích a velmi chutných puchýřích... Při čtení Ortena si vždycky připadám dost rozpolceně. Na jedné straně je tu ohromenost jeho úžasností, slzy empatie nad mimořádným osudem, pocit z dotyku krásna v naprosté většině slov a porozumění, ale zároveň se k tomu přidává pocit mé vlastní nízkosti, prostoduchosti, mělkosti, zaostalosti. (toliko k puchýřům)

Stejně se domnívám, že při pohledu na titulek tohoto článku je vám všem, milí čtenáři, stejně úplně jasné, že až dospěju, budete to muset oslavit beze mě, protože já tou dobou už toho možná pro svůj pokročilý věk (80 - 90?) asi už nebudu schopná.

Konec konců, moc píšu. Kromě toho mám moc práce a tak vůbec, protože jsem se konečně rozhoupala k tomu, abych v neděli křesťansky nepracovala. Kéž by to vyšlo...

Pařát, klof a naKRÁ,
















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com