Listopad 2011

Miniatury slaboučké jak listopadové sluníčko

29. listopadu 2011 v 23:48 | Raven |  Miniatury
Meh. Moc mi to teda nejde, jsem pod tlakem, ve vleku a tak vůbec. Ale nechci si moc stěžovat, aby to tu nebylo monotónní, takže šup sem - pět miniatur. A pak kdo tu káže o monotématičnosti, že? :)))
Jdu se mrknout zpátky na Abelarda.
naKrá

EmigrantK
Odejdu do místa věčné mlhy
emigruji do běla
Do hlavy zaseju pusto
prázdno
abych se vrátit nechtěla

Opilé dítě
Než usnu, dám si trochu vína
a budu se cítit dospělá
ač normálně je to mléko s medem
čím vtloukám si spánek do čela

Okno z Francie
Občas mám pocit, že místo očí
mám francouzské okno do duše
V noci pak ředím inkoust vínem
to celé píšu předtuše

Cliché
Nebojím se žít bez symbolů
klišé je klišé, na to jsem saň
Psát mohu o klucích a kárové osmě!
A nechci. A zpoza stolu
červenému králi podám svou dlaň

Jiná perspektiva
Vrátíme si své dané klíčky
a vrátka si zavřem před nosem
přes plůtky na sebe budem křičet -
Hlavně, že pořád "navzájem"!


Malá mlžná

17. listopadu 2011 v 23:18 | Raven |  Havraním brkem do popela
Jo. Smog. Večer. Růžové víno. Těžký mrazivý vzduch z venku. Bolavé oči.
To je asi tak všechno. Předvčerejší.

Malá mlžná

Cítím se malá v téhle mlze
trochu jak k oknu přibitá
Tak dýchám zhluboka, pak křehce prudce
O bránu mého tichého srdce
koňů mých jezdců kopyta
Cinkám o ně už jen z krajní nouze
o smog mám sklíčka rozbitá

Nevlastní limita hlouposti do nekonečna

16. listopadu 2011 v 21:15 | Raven |  Havraní krákání
Koukáte dobře, tohle je třetí vykecávací článek tento měsíc. Eh, chtěla jsem říct - naprostá fikce, podobnost se skutečnými osobami nebo událostmi je čistě náhodná!

Hedvika Havránková je mladá perspektivní slečna se schopnostmi čerstvě vycvičeného senilního šimpanze. Bydlí v krásném českém městě, které ale v posledních dnech vypadalo spíš jako Avalon, tedy bylo celé ponořené do pohádkové mlhy a ještě pohádkovějšího smogu. Navštěvuje gymnázium velmi dobře kvitující technologický pokrok a které i díky tomu nechalo dámské záchody v Hedvičině patře předělat na obrovský a opravdu výkonný mrazák. Zdá se vám její život idylický a záviděníhodný? Nemýlíte se ani v nejmenším!
Hedvika na "svém" gymplu studuje krásný poslední ročník osmiletého studia, a přestože nechápe, jak k tomu mohlo dojít, radši to moc neřeší a usmívá se, jako každý správný cvičený senilní šimpanz. K takovému studiu samozřejmě patří mnoho příjemných věcí - od vstávání v pět padesát (ráno), přes provinilý pocit, když se náhodou podaří zaspat, krásné romantické noci ve dvou (jen ona a kafe) nad nějakou báječně nepotřebnou látkou pro další život, ať jde o francouzštinu, fyziku nebo mat***tiku, královnu věd. Příčtěte jí k tomu (klidně i na kalkulačce, nejsem tyran) ty hodiny strávené nad humanitním odpadem, kterým matematikou nadaní lidé vytrvale opovrhují (a dávají to příležitostně najevo) a máte tak tři čtyři hodinky spánku denně (občas s hlavou v učebnici, v klávesnici, v pejru...), čímž se dostáváme k tématu postele a tedy k jedné z lepších částí jejího života.
Kafe, Earl Gray a Bible a Blues od Václava Hraběte (poslední dva jmenovaní jsou jediní, s kým je schopná sdílet svojí postel). A kromě toho jde všechno ostatní pěkně do kopru. Nebýt lidským prominentem u nebeské honorace, už by tady asi nebyla. Dokonce zjistila, že Bůh je zatraceně dobrý řidič, když i po páté hodině jízd na silnici zůstala docela živá a vcelku, stejně jako všichni nebozí chodci, cyklisté i mobilisté, kteří měli tu čest ji potkat.A má za sebou taky chvíli, kdy cvičně dodělala autoškolský test, právě když za ní stál její pan učitel jízd, který výsledek okomentoval slovy "Padesát bodů, pěkný," což znělo úplně jako "A kdo v tom případě je ta šílená ženská, co se mnou jezdí autem?" Nutno říci, že Hedvika netuší.
Má moc práce. Pak sedí nad písemkou z matematiky a shledává, že půlka látky, kterou se stihla naučit, právě v té písemce trochu chybí, lépe řečeno po ní není ani vidu, ani slechu, a vyhrožuje, že když se jí sníží inteligence i o jediný stupínek, lidé si jí začnou na ulici plést s mluvící mrkví. A má hromadu času nad tím přemýšlet a snažit se vynalézt co nejlepší způsob, jak se z té patálie vyvléct, bez toho, aby se musela zabíjet nebo se o sebevraždu pokoušet za příšerné sebediskreditace, jako když to naposledy zkoušela kabelem od přehávače, fotokopiemi Aristotela a Platóna a náušnicí nebo houbou na tabuli, svojí vlastní nohou a umyvadlem.
Pak napsala do písemky ze společenskovědního semináře pod zadání "Dvojnásobek dvojnásobku poloviny je jako polovina dvojnásobku poloviny. Urči argument a uveď důvod," napsala jen "Dlouhé vlasy, krátký rozum".
Možná si to nechá vytetovat na čelo.
Vlastně to řekla i v referátu na lidovou slovesnost.
A tak si ji lidé na ulici začali plést s kořenovou zeleninou...

Růžové počítání

11. listopadu 2011 v 23:23 | Raven |  Havraní krákání
Věc se má asi takhle:

Včera jsem šla do školy, a bylo mi fakt divně.

Růžová početní úloha:
Do školy šla Raven a v kapse od džín měla sedm Ibalginů.
Raven šla ze školy a v kapse měla čtyři Ibalginy.
Otázka: Proč byla mlha?

V noci jsem spala asi dvě hodiny, zbytek jsem proležela pod dvěma peřinami a dvěma dekami zabalená do županu a snažila se zuby nehty potlačit zimnici. Ráno jsem strávila pět hodin v čekárně, abych dostala ortézu a abych čelila sto padesáti pohledům "ta-holka-musí-být-zfetovaná". Pak jsem se vrátila domů a spala sedm hodin.
Teď využívám čas k tomu, abych něco udělala, než se horečka vrátí, neb v pondělí musím být ve škole. Ten třídenní týden mám pět písemek a jeden referát a posunout nic z toho fakt nejde.

Užívám si vyslovování "Na to dám krk!" protože citím, že bych svůj krk opravdu nejradší dla naprosto komukoliv.

Jep. A miluju ty napůl bdělý sny v horečce. Zdálo se mi, že musím zůstat vzhůru, protože se mi zdál sen, o kterém jsem někomu řekla, že je to můj sen, ačkoliv ten sen mi předtím říkal někdo jiný. Otázkou je, jestli ti divně koukající lidé v čekárně neměli v něčem pravdu.

Jsem troska. Tak abyste to věděli.
(Jdu si zpracovat MO7.)
(Nebo radši ne.)

Rozzuřený Havran

6. listopadu 2011 v 12:56 | Raven |  Havraní krákání
Jsem naštvaná jako čupakabra s vyrážkou. Kdyby rozhořčení způsobovalo úbytek let života, už jsem tak pět let pod sedmikráskama.

"Nesmíš to takhle brát."
"Nemůžeš se mnou nejít na večeři."
"Musíš mě mít v telefonním seznamu."
"Musíš se se mnou přátelit."
"Nemůžeš mě ignorovat."
"Jsi taková a taková, protože já jsem středobod světa a všechno je podle mě."
"Jsi taková, protože jsem nejchtřejší a všechno o tobě vím."
"Chápu tě líp, než ty sama sebe."

Zvedá se mi žaludek z toho, když se muži změní v prodavače otroků. Jak si vůbec mohou myslet, že vědí, co můžu a nemůžu a ještě mi něco přikazovat?! Soudit mě?! Posuzovat, rozebírat, vydírat?! Copak jsem nějakej zoufalej pes, kterej čeká na to, až si ho někdo všimne?! Nejsem! (!!!) Copak si ti jedinci myslí, že jsou jediní muži na světě a tím pádem se mouhou změnit v idiotské pronásledovatele a začnu je chtít?! Kolikáté je století? Sto dvacáté před Kristem? Můžou mi říkat Báro?! Můžou, samozřejmě, ale já na to neslyším. Ještě jednou a nakopnu jim hlavu.

To, co si oni myslí, že já můžu a nemůžu a musím a nesmím - a ještě mi to řeknou, to jsou hřebíky do jejich vlastních rakví. Kašlu na ně ze žebříku z desátého patra. Jak se odvažují mě soudit a říkat mi, jaká jsem?! Dělám to snad já jim? Ne, doteď ne. Teď to o nich řeknu.

Jsou to hulvátští necitliví prodavači otroků a s žádným takovým nechci mít nic společného.

Jsem totiž naprosto svobodná osobnost s vlastní myslící jednotkou. Ne s tou jejich pošahanou.

Howg.


P. S.: Starost mi dělá, že se nějak rychle množí. Dejte si na ně taky bacha.

Si, real!

5. listopadu 2011 v 22:53 | Raven |  Sesbírané střípkaté stříbrovrány
Za tuhle může literární seminář. Inspirováno surrealistickými pásmy, ale jakmile ně se něco dostane do rukou, automaticky je z toho paskvil. Takže takhle.
P.S.: Mám strašně složitý život. Nemůžu jít spát, protože jsem líná vyndat si čočky. Achjo. Jenže tuhle věc za mě rozhodně nikdo jiný neudělá. :>


Si, real!

Padání do zelených hlubin
bíle popsané tabule
Máš křídu na rukou
a na čele
Jsem popsaná všemi
avantgardními směry
- jen proto, že jsem ochotník
Hážu na stěnu tu bernou minci
a v umyvadle klíčí hrách
Za dobré slovo vám daruji svou plíci
Půjdu vstříc modrým oblohám
Svezte mě prosím chvilku sneste
mou přítomnost - však neklovu
a vypadám docela hodná spící
a nespící jako optický klam

Za závěsem nakrátko

1. listopadu 2011 v 0:15 | Raven |  Sedmero Havranů
Na svědomí to má travelmug s horkým čajem, první hodina společenskovědního semináře se základy logiky a moje nechvalně známá až-moc-obrazotvořivá mysl. He he, vidím tu radost ve vašich očích! (- řekla a pro jistotu hodila brýle po Adalbertovi) Tedy doufám, že nezklamu vaše mě rozmilá očekávání...
Pakliže se zase objeví interpretující ochotníci, vězte, že těchto pár řádků má zcela vyhraněný význam. Berte tedy prosím při výkladu ohled i na moje city, které jsou poslední dobou lehce rojitřené (viz níže) :)
Ráda bych ještě připojila nějakou poznámku, velebící předélku tohoto literárního počinu, ale myslím, že si sami všimnete, že jsem se opravdu překonala. :)

Peace vašemu majndu,








P. S.: zdá-li se vám můj jazyk šroubovanější než obvykle, vězte, že to má na svědomí angličtina velevážené paní Jane Austenové a čeština velevážené paní překladatelky. Číst obě verze Pride a Prejudice (resp. Pýchy a předsudku) najednou je rodinný román hárdkór. (A způsobuje poměrně neodbytné pocity hlouposti, když už potřetí čtete tu jednu anglickou větu a nejste s to jí pochopit...)


Za závěsem nakrátko

Za závěsem číhám na anděla
a spásu tuším, kde kráčí on
Je pod každou lampou málo světla?
Co křídla nesoucí lampion?

Praskám když jemu hoří perka
Skleničkou vína hasím déšť
a z anděla je vodoměrka
Ze zbylých peříček mi skládáš lež

Logicky závěrem nemám co říci
Každý chce lásku jako trám
Benzínem ředím pryskyřici
a ohnivě čelím pohromám















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com