Březen 2011

První jarní miniatury

31. března 2011 v 21:52 | Raven |  Miniatury
Hle. Nezemřela jsem. (Neplačte, ono to jednou příijde.)
Mám jen práce nad hlavu a to ještě ne nad svojí a ne, opravdu nemám tušení, kdy to přestane.
Každopádně píšu. Poskytuje m to v těchto hektickcýh chvílích zábavu, zátočinu a zákusek (zákusek ne, ale taky začíná na z).
A zítra do školy na kole. Což je tak tragická skutečnost, že až se tomu celé odpoledne směju.
K tomu všemu - je naprosto úžasné, že můžete být venku v tričku a nemrznete.

Miluju miluju miluju miluju miluju jaro.
Užijte si ho KRÁsně. :)
Pařát a klof,










Cestička
Vracím se zpátky ve svých stopách
kráčím si prostorem jenom tak
a v plicích jaro, které teď dýchám když
drze se dívám do oblak

Dělení
Miluji tisíc krásných věcí
miliony je násobím
otvírám oči zhluboka dýchám
chci nadělit duším hladovým

V koncích
Pak, když to dobře skončí
mohou jít slzy do očí
občas se stává, že Bůh - kočí
kolikrát náš vůz otočí

Bez diskuzí
V hlavě mám ještě trochu místa
a než vymizí docela
Chci si tam zapsat, že jsem si jistá
že navždy jsem slečna Nesmělá

Slib
A budu milovat zvuk slunce léta
když v dáli zvoní klekání
když tví andělé po obloze
pár mráčků něžně prohání
a přesto
miluju dobu skrytou v mlze
kdy jsme tak krásně podjarní

Daníkovy vlčí verše - Nejistá

22. března 2011 v 20:25 | Raven |  Daníkovy vlčí verše
A máme ho tu znova. Daníka. :)
Tentokrát jsem z toho množství básní vybrala jednu méně typičtější - což vy samozřejmě ještě nemůžete vědět, ale garantuji vám, že časem budete mít mnohem víc příkladů, s čím porovnávat.

Předchozí dílko tohoto talentovaného člověka naleznete zde.

Tak. Už držím zobák a poprosíme Daníka, aby vstoupil se svými verši do kuželu zdejšího světla... :)


Nejistá

Bude Ti vadit, když dám Tvé oči do básně,
bude Ti vadit, když napíšu, jak krásně
na mě se usmíváš?

Kdybych věděl, jak vyzpívat Tvojí krásu
pro Tvojí radost použil bych hlasu
a zazpíval.

Neumím ale psát básně a už vůbec
zpívat,
teď zbyde mi jen na Tebe se
dívat.

A snít.

(leden 2011)

Příběh šíleně uplakaného okna

20. března 2011 v 22:25 | Raven |  Sedmero Havranů
Ahoj přátelé.
Jak tak hodnotím uplynulý týden, mám pocit, že je zase na čase napsat Adalbertovi. Ale kdo ví, jestli se k tomu dostanu. Poslední dobou mám hromadu podobně špatných nápadů.
Prozatím přidávám něco málo veršů. Jsou částečně ranní a částečně před a popůlnoční. Pro mě osobně jsou sice nesourodé, ale stejně dohromady tvoří jeden logický celek. Inu - rána a večery pro mě často znamenají to samé, co se týká mých vlastních citů (které jsou, jen tak mimochodem, solidně pošahané).
A pořád čekám.
A vy se mějte krásně. :)







****
Když světla kloužou jako déšť
po sklech brýlí a po oknech
Tvých andělů se ptám, kam jdeš
a kladu jim na srdce zas a znova
že navždy chci slyšet bít tvůj dech

A když pak sedím na schodech
a hledím mlčky do nikam
polykám tiše svoje slzy
Vždyť až se potkáme budu se zas
tvářit, že strašně pospíchám - -

Předpůlnoční skuhrajík

15. března 2011 v 23:19 | Raven |  Havraní krákání
No nazdar, přátelé.

To jsem to zase schytala. V pondělí ráno jsem se vydala za zubohryzkou, která mi udělala dvě růžové plomby a haněla můj poslední mléčný zub (no tak mám mléčný zub v sedmnácti, a co!). Vlastně není sama. Tahle moje mléčná pětka se nelíbí ani mému panu zubaři. Pěkný zuboxenofob. Co je na mléčných zubech špatného? Chce mi ho sprostě vyrvat a dát mi za odměnu rovnátka. Pěkně děkuji. To bych měla svůj ošklivý xicht ozvláštnit ještě plechem v ústech? Děkuji, nechci. Já teda nevím, jak pan zubař, ale já si to oslnění mého budoucího milého představuji jinak, než jako ozáření prasátkem z mých úst. Ale stejně mě nikdo neposlouchá - a je mi záhadou, co přesně za bariéru se mezi mnou a našimi vyskytuje, když nerozumí tomu, že věta "Nebudu nosit žádná rovnátka" opravdu znamená, že nebudu nosit žádná rovnátka.

Potom, co jsem se od zubařky dotáhla domů s anestetickým opichem na obou stranách úst, zjistila jsem, že omezená schopnost artikulace není jediný důvod, proč nemůžu mluvit a že by bylo krajně nerozumné vydávat se do školy, protože v krku se mi usadilo něco rozhodně nevítaného. Tak jsem zůstala doma - a zůstala jsem až do dneška. To proto, že matinka řekla, že se jí nelíbí můj krk (Díky, mami!) a já ji ráda poslechla, protože jsem pak spokojeně mohla spát v pondělí do čtyř odpoledne a dnes do půl jedné. S teplotou se fakt dobře spí, i když se vám zdají fakt divné sny. No, mohla bych vyprávět. A nebo raději ne. Ha ha.

Stejně se zítra zase ženu do školy. I přesto, že do mě taťulda v jednom kuse hustí, že nikdo není nenahraditelný, statečně se držím a s heslem "svět mě potřebuje!" se snažím vyléčit do rána. Pořádně jsem vyvětrala, dala si studenou sprchu (předpokládala jsem, že bacila zmrazím, ale spíš jsem zmrazila sebe - asi tak, jako když to lední medvěd přežene u holiče se sestříhem), nacpala do sebe další dávku chemie, dala si poslední hrnek čaje a snažila se eliminovat všepřítomný třes rukou.

Stejně bych nevydržela v té posteli déle, neboť nicnedělání mě ubíjí víc než jakákoliv angína.

A zítra si budu muset koupit hašlerky. A kružítko.

Budiž mi lehká zem.

Mějte se KRÁsně a nakrá,










P.S.: Přestala jsem umět psát já, nebo návštěvníci mého hnízda? :))

Přehlížení

14. března 2011 v 23:20 | Raven |  Zpod vlčí tlapy
Kurník. Nemůžu mluvit. A teď dokonce ani dýchat. A ani jedno z toho mi nedělá žádnou radost. Přičtěmež k tomu, že mám hromadu práce, na pátek ducháčka na dorostě a závratně se blíží středa a porotcování ve školním kole prezentiády.... Takže do sebe liju chemii a doufám, že mě to umrtví natolik, abych přežila. Ha, oxymorón v běžné mluvě!
Horší je, že mě dostupná chemie neumlčí mojí psychiku. Nebo bych spíš měla přijít o srdce? Těžko říct.
Žádné rozebírání. Verše vysvětlí... (Veršokaňka)



****
Tak zírám do očí svému vlastnímu stínu
má v očích nějak malicherný splín
a ty unavené oči v zrcadle
na mě smutně hází černou hlínu
- toť důvod, proč se přehlížím

Daníkovy vlčí verše - Vyznání skleněné váze

12. března 2011 v 20:37 | Raven |  Daníkovy vlčí verše
Mám kamaráda. Je to Pražan/ák. Což potvrzuje mojí domněnku, že v Praze je velmi vysoká koncentrace skvělých lidí :)
Zpět ke kamarádovi. Radši se neptejte, jak jsem k němu přišla. Tenhle můj kamarád je (mimo jiné) také velmi nadaný básník. Dohodli jsme se, že na mém blogu dostane jeho skvělá tvorba taky trochu prostoru - a já jsem velmi ráda, protože mám pocit, že něco tak nápaditého moje stránky ještě nehostily.

Nuže - vybrala jsem jednu z Daníkových básní, která mě už jednou inspirovala (konkrétně k ódě na milého Earla Greye). Pochází z listopadu 2010 a považuji jí za jednu z těch nejlepších.

Prosím vás o ohlasy, kvůli kterým zvěřejňujeme primárně. Do budoucna se můžete rozhodně těšit na další, neméně skvělé... :)

Tak, dost řečí - dejme prostor Daníkovi...
***
Vyznání skleněné váze

Skleněná vázo, já dvořím se Vám
Vaše vášnivé tvary
průhledná nahota
spolu s něžnými oblinami.

Zabalím Vás hoblinami
Tiše a tence s výkřikem citu
obalím Vás já
plechovkou kitu.

Přijměte mé srdce
místo té kopřivy
co růží nazývá se.

Chci jen Vás
horoucně milovat
v ledovém zámku.

Eé.

12. března 2011 v 0:26 | Raven |  Miniatury
Ach jo. Občas si přeju, abych měla mezi prsty blánu a nemohla psát. Třeba teď. A nebo... s blánou bych asi taky psala. Takže něco mnohem horšího. Ale Adlabert už mi klepe na mozkovnu - a nechce promeškat březen...
Svěrací kazajku na mě, protože... fuj.









*Na čekané*
Čekání
čas mezi úsvitem a další nocí
utkanou z verše
který se trhá
na kousky hvězdné kaše

*Zasněné blábolení*
Máš v očích odlesk hvězdy
a ve dlaních tmu
zítřejšího večera
Chci tě mít navždy
navždy tě držet v svém snu
Už nikdy nebýt zrazená

*dva až tři*
A půjdu třeba na kraj světa
na kraj nebe na kraj svých sil
S tvým břemenem na mých ramenou
půjde se nám líp

A tvá hlava ve dvou mých dlaních
a má slova a můj tichý slib
Uklouzneš nespadneš dokud tě držím
svou vůlí jak křemen kamennou

*nevermore*
Fotka a pár gramů čistého stříbra
pár kapek rtuti na sklech brýlí
miluju tě miluju tě ztrácím dech
zatraceně takhle nemůžeš psát!
fuj.

*psychická podpora*
Za oknem cizí hlava zírá
do očí cizích všichni jsme tu
držíme tě s očima zavřenýma
ale opravdu
existujeme

*Útěk*
Dál. A pryč, než dohoní nás
Utíkej, rychle, jenom běž
Až příjde noc a zlomí ti vaz
pak už se nikdy nepohneš

Drobná pocta panu K. K..

3. března 2011 v 22:22 | Raven |  Havraním brkem do popela
Dnes je 3. března.
Možná, že by se mu to nelíbilo. Skoro určitě. A možná taky nemá dubovou rakev. Ale stejně. Cítila jsem, že bych k tomu měla něco říct...







Jak se dnes máte, pane Kryle?
A zda se na Vaší kytaře neusadil prach?
Když píšu takhle pošetile
mám trochu pocit, že házím hrách
na vaši rakev dubovou

A stejně ten můj obdiv máte,
můj milý pane s dvěma ká -
že jste nám rozžal další hvězdu
a že jste veršem prošel cestu
skropenou krví věrozvěstů,
která se zdála daleká

Edit (4. března): ten poslední verš mi tam neseděl. Omlouvám se, opravila jsem ho. Cítila jsem, že tam tak nějak nepasuje... a poslední, ten správný, rozležel se mi až přes noc. Děkuju za pochopení ;)















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com