Září 2010

Zářijové miniatury

30. září 2010 v 22:10 | Raven |  Miniatury

Já vím, že vás to moc nebere... ale smůla, naneštěstí pro vás je tohle především odložiště výplodů mé nesmírně choré mysli, které mají nejčastěji daleko k obohacování číkoliv mysli :))) Až se vrátím, plánuji prozaicky lakonický článek na téma "Proč jsem tak střelená?", ale do té doby sem potřebuji přidat mojí miniaturní tvorbu - tedy průřez touto oblastí za měsíc září, který už skoro pohřbívám do propadliště dějin.

z části melancholické, z části optimistické, celé divné. Úplně jako moje letošní září.

Už víte, proč jsem střelená? :)))




ra





*




(první)
ztemnila jsem tedy žaluzie 
- to aby dneska nemoh' sem
svítí jak oko a někdo venku vyje
a tiché hvězdy mrkají úžasem


**
(druhá)
Jsi květina, jsi nekonečno
jsi kousek nebe jsi špatný verš
jsi něco co mě ve dne trápí
a v noci zase nedá spát
a já
radši nic


***
(třetí)
Něžná jak bodlák v pavučinách
ztracená sama ve svých snech
jsem muška, křídla olověná
a moje láska ostrý plech


****
(čtvrtá)
A tys byl zemí co ráno zoře
když život a smrt se proplétá
tam kde se jezero skrývá v hoře
a cesta je skobou porytá


*****
(pátá)
Zlátnou nám křepce nad hlavami
Slunce se stěhuje z pod mraků v ně
a srdce jatá obavami
berou své trable barevně

NAD PODzimní říkanka

28. září 2010 v 11:37 | Raven |  Pohádky a jiné palčivosti
Jsem tak teď pořád přeladěná na tu dětskou vlnu, takže tohle je výsledek. Pokud se vám rýmy zdají trochu divné, obsah pofiderní, vskutku je tomu tak. Je to prostě poetika švihnutá lehkou říkankovostí.

Napsáno v autě po cestě po hradecký dálnici směrem ku Praze, za okýnkem pršelo a já jsem seděla na zadním sedadle a usmívala se.

Stromy už totiž začínají nádherně měnit barvy... :))

tak.







*-_-*-_-*-_-*-_-*
S červenou zelení na své tváři
zaklepal podzim na dveře
Vlasy měl mokré a trochu plakal
v úsměvu půlku talíře

Zdravím ho vítám pak líbám líčko
- Máš ruce studené, příteli
tak pojď se ohřát na sluníčko
než s létém pod mraky odletí

Mlhu mi nesl jako dárek
po kotníky jsem v ní zabředlá
trochu se bojím, s čím příjde příště
- snad aby bouře mě na příště nesnědla

Ťuk ťuk ťuk, 30 - 60 - 90 aneb mikrofonová zkouška

22. září 2010 v 21:19 | Raven |  Havraní krákání
Ťuk ťuk ťuk, 30 - 60 - 90... A to je to, vážení přátelé, proč mám to pončo.

Tohle nebude dlouhé. Potřebuju jít spát, jít cvičit a vyčistit si zuby. To první proto, že jinak asi pojdu, to druhé proto, že nechci, aby mě pan Beran při nejbližší kontrole prohodil oknem a to třetí proto, že je to samozřejmé (tomu, komu ne... no, takhle, doufám, že s ním nikdy nebudu muset mluvit. :))

Tak. Abych si tak trochu shrnula, co se asi tak dělo. Nejdřív nás vyděsili, potom vystresovali, potom jsme se bavily, potom jsem byla vystresovaná a nakonec se to událo a pak mi ještě dlouho bylo špatně. 

Mikrofonová zkouška číslo dvě byla legrace. Mít klobouky byla legrace. Padat z podpatků byla legrace. Moje všudypřítomné lodičkové puchýře legrace nebyly. Můj nefungující hlas byl taky docela legrace. Moje ošklivá maličkost v šatech - to taky nebylo moc legrační. Ale pocit, že kolem vás jsou prakticky jen samí gympláci, mě nakonec díky Irisce zcela opanoval. Bylo zajímavé procházet kolem starých úctyhodných pánů, sofistikovaných starých dam, pánů v nejrůznějších středních letech, paní a slečen taktéž, vidět lidi, kteří maturovali, když jsme šli do první třídy nebo se narodili. Bylo hezké slyšet spontánní potlesk pro někoho, komu to určitě udělalo velkou radost.

Mám pončo. Je dlouhé, černé a propůjčuje mi báječnou image batmana či Severuse Snapea, jestliže jsem právě v protivětru.

Zážitky mám stejně ale otřesné. Respektive jsem celá dost otřesná a otřesená. Dokonce i tak, že moje sebevědomí, které nemám, je otřeseno. Chtěla jsem založit nějaké další odvětví psychologie, které by zcela popřelo existenci sebevědomí. Akorát nevím, na koho bych to (kromě sebe) aplikovala, neboť všichni ostatní kolem mě sebevědomí mají a ještě se k němu drze přiznávají. Good for them.  Ale fakt nechápu, kde k němu přišli. Asi jsem kdysi dávno zapomněla vystát nějakou frontu. Ežum.

Vím, že převážně nesouvisle plácám, ale nedá se dost dobře říci, že bych byla schopná něčeho jiného. Nedokážu držet nit a zformulovat ve své hlavě nějakou kloudnou myšlenku. Květáková pole bývají vskutku plná zmijí.  Nevím vlastně čím to je, ale mám podezření na to, že se mi špatně spí a většinu času jsem v nějakém iracionálním stresu a zcela opodstatněné frustraci (aneb staré věci se vrací zpět, aby mě zase pořádně poválely. Je to něco, jako když děláte takové ty dosrty z nalámaných sušenek, dáte je do pytlíku, zavřete je a jezdíte po nich kuchyňským válečkém. Takže tak nějak se asi cítím).

Kuchyňská přirovnání jsou dost divná. Bolí mě hlava a všichni mě přesvědčují, že z mojí kytky nelze vychovat kaktus, ani když jí budu málo zalévat. Ztrácím se ve své vlastní temné  mozkovně. Čekám. Čekám na kousek něčího zájmu, na něco milého, na své stéblo zmoklé trávy. A taky na podzim a na lepší časy. Chci ulitu. Nemám se fajn. 

Miluju vás & astalavista,

ra

Horečnatý

15. září 2010 v 22:51 | Raven |  Sesbírané střípkaté stříbrovrány
Hm, ne že bych nepsalaposlední dobou. Ale není to zas až tak dobré, abyste to mohli číst. Je to mizrné. Really. A mrzí mě to, protože si zase připadám, jako že zase za nic nestojím.

Chm. Navíc jsem si dodělala klávesnici tím způsobem, že jsem do ní nejdřív nalila čaj a potom poškodila ještě tím, že jsem se jí snažila zpravit... no, nemám funkční x,c,b,a m, k tomu ještě function, mezerník a šipky, takže vážně nemám páru, co s tím (pro všetečné zajímálky - toto píšu na bráškově klávesnici. Je to dost abstraktní, používat externí klávesnici a k tomu touchpad.... :))

Whatever. Následující řádky jsem sesmolila při odpolední dvouhodinovce fyziky, kterou jsem měla velké potíže přežít. Ano, zrak vás neklame, vše se vrací do stejných kolejí. :)))


r


Hlava se tříští mezi střepy
a ideál je nemocen
a předně moudrý, moudře slepý
bije se za cíl nežít dnem

Je tichá voda pod tím břehem
a já jsem hlučně vťatá v něm
v tom drahém, marně neprosněném
přestanu dýchat nad ránem

Ta tenká linka mezi světy
jež zboří každou novou zeď
- najdu ji mezi zlými květy?
Ta horečka je odpověď!

Permitivní primitivita

8. září 2010 v 23:11 | Raven |  Havraní krákání
No nazdar. 

Zdá se mi vcelku neuvěřitelné, že ještě žiju, že mi na hlavu nespadlo piáno, že jsem nezemřela na předávkování čajem nebo někde rozplácnutá vlivem zakopnutí či čehokoliv jiného (blbec si domyslí, inteligenta to nezajímá).

A taky se divím, že mě ještě žádný profesor neprohodil oknem. Třeba za ty xichty, co jsem tvořila na svém obličeji během fyziky. Ano, ačkoliv se slovo "permitivita" poměrně dost podobá slovu "primitivita", nemá to spolu nic společného. Popravdě, když jsem se dívala na definici permitivity na wikipedii - ta byla tak moc záporně primitivní, až mě přemíra inteligence v té větě málem donutila explodovat mou hlavu. (A to bude možná ten důvod, proč jsem v některých oblastech extrémně nevzdělatelná... :)

Navíc, když tu látku vkládá hlasem, kterým Marek Eben vyprávěl Medvídka Pú. No, nemyslete si pak svoje o permitivitě.

Absolutně nestíhám. Minule se to nestíhání dostavilo až před pololetím, teď jsem se ani nestačila rozkoukat ve školním roce, a už je, mrcha, tady. Nestíhám konkrétně udělat dvě koňské hlavy (pro všechno na světě, neptejte se hlavně proč!) upéct dort, napsat scénář, vyspat, get ready na blížící se pohromu.  

Jsem ve stresu a je mi špatně. Už mi to zase připomíná konec roku. Tohle musí skončit, nebo skončím já. S žaludečními vředy. V nemocnici. 

Situační vložka:
23:01 Navrhuji sestře, ať se jde léčit, neb pokud jí stačí světlo notebooku k tomu, aby dostala hysterický záchvat, řvala na mě a práskala dveřmi, něco zaručeně není v pořádku. Taky by jí někdo měl vysvětlit význam slova "tolerantní" a slovního spojení "zmlki a spi". Má holka štěstí, že jsem tak nekonfliktní člověk. I já jsem měla trochu chuť jí chytnou pod krkem a uspat paličkou na maso, ale víte vy co? Násilím se nic nevyřeší.

Ještě jednou na mě zařve a jdu pro tu paličku.

Po situační vložce, kterážto mě velice znechutila, nemám nějak náladu psát cokoliv alespoň trochu humorného. Ale protože se mi ten hořejší fragment nechce zahazovat, zveřejním to.

Ach jo, to jsem ale znechucená.
Pobouřená.
Mladší sourozenci (teda alespoň někteří) by se měli separovat v hlukotěsných černých... něčem. Krychlích, co já vím. Ale za kvádr bych se taky nezlobila.

Já se jdu sbalit do nemocnice a doufat, že nemocniční cely... eh, pokoje jsou problémotěsné a sestrotěsné.

tak.



Špim, špim a šťastně ignoruji baškůlky i štlašidla

2. září 2010 v 22:14 | Raven |  Havraní krákání
No nazdar.

Tak je to tady. Těšila jsem se, ale když to tak vezmu kolem a kolem a pro jistotu ještě jednou autobusem, čekala jsem, že to bude o ždibeček dva lepší.

Ale přes to všechno, přes to, že se mi při poslední hodinu kolem 15.45 začaly zavírat oči, přes tu záhadnou francouzskou paní z druhé skupiny, která máchá rukama a mluví francouzsky (to mě vážně úplně vyděsilo!), přes to všechno mám ještě špetičku naděje, že to všechno nebude tak "sucks", protože tu stále ještě je literární seminář. Ten se již dnes stal velmi přínosným pro život, neb nám již první hodinu ppMŠ předvedl, jak se loví sršeň. A vypadal při tom z nějakého neznámého důvodu... prostě legračně. Navíc jsem se chtěla zeptat, jakého rodu vůbec takový/taková sršeň vlastně je...

Špatné bylo, že pp naprosto překvapil úvodní otázkou. Čekala jsem typické: "Co všechno jste četli o prázdninách?" a že na to odněkud vytáhnu dlouhý seznam a přečtu těch všech padesát titulů, ale ejhle, on se zeptal, proč jsme si jako ten jeho seminář vybrali. Na čež jsem i po pěti minutách stále nemohla najít žádnou adekvátní odpověď (protože odpověď "Já sem zkrátka patřím" nepovažuji za adekvátní) a kvákala nesmysly, které dokážu vymyslet opravdu jenom ve školní lavici.

Zajímavá je také kauza zmenšování primánů. To už nejsou ani primáni, ani prvňáci, ani prvňáčci, ale prvňáčátka - ty děti jsou tak maličké, že by mohly nést označení "kapesní", protože to, co by se s nimi dalo dělat, je vzít je, sbalit do tašky a odnést domů ("Aby za mě uklízely," vyjádřila se Iris), ale obávám se, že i přes jejich drobnost by je stejně postrádali. A také se domnívám, že jsou to vlastně jenom opravdu protivné prepubertální bytosti.

Když mi došlo to, že jsme na gymplu opravdu hodně staří, že jsme v zatraceném předmaturitním ročníku, že se nás ty děti možná bojí a že se jim zdáme jako dospělí lidé, dostala jsem takový příval zajímavě nostalgickovysmáté nálady, až mě to prakticky zavalilo a s Iris jsme z nám známého důvodu na chodbě před tělocvičnami cvičili heavymetalové "ne".

Teď jsem si všimla, že jsem nepsala nic o posledním týdnu prázdnin. Seznala jsem, že to nemá cenu, protože ačkoliv to bylo dvakrát až třikrát bezva, stále ve mně zůstává hořká pachuť toho něčeho.

A je mi zima. Mám radost, že už se blíží podzim. Ale pořád spím. Máme v pokoji nesnesitelnou zimu, takovou, že vždycky zalezu do postele, abych se zahřála a nekontrolovaně usnu. Samozřejmě, že je mi to trapné, že spím, a když někdo přijde do pokoje, dělám, že vlastně vůbec nespím a působím těžce přiopile.

Miluju čaj a čokoládu a svojí postel a Fulghuma. A nesnáším brzo vstávat. Dneska půjdu spát v jedenáct, i kdyby mi postel obsadila hromada šílených puntíkatých krokodýlů. (Chm, to si slibuju už několikátý den a stále to nějak nevychází... 

Ach, jak to čtu, to je zase planých keců. A poztrácí to smysl. A syslové? Jak vám dupou syslové?
Miluju vás,

rav















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com