Únor 2010

Iracionální

28. února 2010 v 23:02 | Raven |  Zpod vlčí tlapy
Nazdar vážení.
Tak a je to tady. Končí mi jarní prázdniny a Velikonočky nás čekají až za měsíc. Aby toho děsuplného nebylo málo, bolí mě hlava z toho psího počasí, co je venku (nebo to alespoň říkají. Dneska jsem neměla čočky a brýle už si na nos taky nevezmu a když se takhle podívám z okna, nevidím nic. :)))

A zítra dvojhodinovka fyziky.

Mám pocit, že mě z toho klepne... jestli se z té bolesti nevyspím, tak nevím.

Pokud bych se mohla zmínit o těch verších pod perexem... psala jsem to z náhlého popudu mysli, jsou to jen myšlenky, nějak zvlášť nečesané. Uvidíme, jestli se to bude líbit.

P.O.E.Z.I.E.

Hňác.
Vaše












Trny

16. února 2010 v 21:59 | Raven |  Sesbírané střípkaté stříbrovrány
Všechno je tak zvláštně propletené.

Furthermore, cítím se tak divně... osamělá. Na jiné rovině než na tamté rovině. Unavená - ale za to může to moje zatracené propadání z čertovské trojky (Ch, M, Fy). Mám moc málo času a taky nemám moc dobře srovnané myšlenky- v hlavě mi to všechno dohromady rotuje po vlastní ose (Ahá! Tak proto tam mám tolik místa!) a většinou se to ani nehodlá spojit do nějakého racionálního celku. Většinou to dopadá asi tak, jak si možná za chvilku přečtete.

Ano - Malý princ. Když jsem si od Hildičky přepisovala kapitolu o lišce, málem jsem uronila slzu. Při fyzice. (Ačkoliv bych asi mohla tvrdit, že je to výukový materiál. Brali jsme kapaliny.)

Při čtení zohledněte, prosím, můj duševní stav. Jsem přepracovaná a relativně smutná.

Mám vás ráda. Všechny. Minimálně víc než Adalberta.

(P.O.E.Z.I.E.:)








Pondělí chytře převlečené za úterý

2. února 2010 v 22:58 | Raven

Dobrý den, dámy a pánové.

Ne, neděste se. To, že píšu tak rychle po sobě má vcelku velmi prozaický důvod, a to ten, že dnešní úterý bylo fakt až moc podezřele pondělní.

Mám totiž za to, že jediné dobré věci na dnešním dni bylo ráno kafe a lentilky při češtině. (Připočtěte k tomu ještě večerního Bruce Springsteena a to báječné růžové víno. )

No.

Začalo to kafem. To bylo velmi optimistické. Zbytek už ne. Ten "zbytek" začal už čištěním zubů... a ještě to neskončil. To jen tak mimochodem.

Když jsem vyběhla z troleje, měla jsem docela na spěch (no jo, latina, no...) a ještě jsem při tom měla zabodntý zrak do řešených sbírek. A hádejte, co se stalo, samozřejmě jsem se úspěšně vymázla na první sněhové hroudě. Bartůškovy řešený letěly do sněhu a já na zem s typickým Jáá-áá-á-ááá!. Tento můj démonický skřek zřejmě vyděsil osobu předemnoujdoucí, která se otočila a ptala se na můj zdravotní stav. Než jsem stačila vyrazit ze sebe nějaký sarkasmus, naštěstí jsem si všimla, že ta trochu-povědomá tvář je vlastnictvím mého dobráckého profesora fyziky (Tygro, nic o černé magii, ano? :))) a tak jsem ze sebě vyrazila jen krátké "Jéé, dobré ráno."

Doufám, že to neznělo moc hystericky. Ale asi to je jen mé naivní přání. Tsche.

Když jsem se houževnatě bránila matikářce, která na mě měla vlezlé matematické otázky, že jsem týden chyběla, prohlásila, že na tohle jsem ještě nechyběla... Ta paní má asi třídnici v hlavě, nebo co, ale jsem si naprosto jistá, že když jsem naposledy byla na hodině matematiky, že jsem patlala sinusoidy a vesele si je posouvala po soustavě rovnic, což bylo příliš vzdálené tomu počítání sinusů a obdobných hnusů (se to rýmuje, koukáš, co, Adlaberte? :D) pomocí nějakých neprůhledných, špinavých triků.

Fyzika samozřejmě naprosto skandální, ačkoliv jsem se na to učila asi čtyři hodiny čistého času (asi trest za to, že jsem původně zamýšlených pět zkrátila o hodinu tím, že jsem zlotřile a nezodpovědně sledovala Big Bang Theory). Po dokonání díla a odebzdání toho ohavného výtvoru jsem praštila hlavou do stolu tak silně, že to skoro nevydržel. Škoda, mohla jsem být první v historii gymplu, kdo prorazil lavici hlavou.

Přiznávám, že vyhrožovat ve frontě na oběd tomu malému skrčkovi, že pokud mě předběhne, udělám mu lumbální punkci vidličkou, nebylo tak docela kolegiální a křesťanské. Ale zabralo to.

A pak přišlo to nejhorší z dnešního dne. Stalo se vám někdy, že jste tak moc mysleli na to, že by bylo fakt hodně hloupé se v něčem přeřeknout - možná jste se trochu usmáli pod fousy, jak by to asi bylo trapné - a pak se přeřeknete? Přesně tímto způsobem ze mě dnes o polední přestávce vyletěla ta nejsprostší věc v mém životě, co jsem kdy řekla. Omylem. Cítila jsem se hrozně trapně, hrozně, trapně, trapně, trapně, trapně a hrozně. Ještě se tak trochu cítím. Měla jsem chuť sama sobě nakázat umytí dutiny ústní mýdlem zevnitř. A navíc... Jestliže to zaslechl passing fyzikář (už zase ten), tak jsem se společensky zdiskreditovala na teď a ještě dalších sto let po mé smrti.

Děsivé.

Tímto děkuji Tygře, Kamískovi, W., Carmen a hlavně Hildičce (té hlavně :))), že mě náležitě uklidnily. Bez nich bych se asi psychicky zhroutila (a použila to výše jmenované mýdlo ;).

Fakt, že jsem v rozmezí 15.50 - 16.00 beznadějně usnula na francouzštině a Lucuš mě prostě nemohla za nic na světě probudit, jenom dokresluje zoufalost celého dnešního dne.

Právě jsem dopila skleničku a měla bych skončit, protože nejsem holt na alkohol dost dobře zvyklá a mohly bych být třeba nebezpečně upřímná nebo tak.

Zítra mě čeká sto dvacet písemek a hromada dalších hrůz...

Snad se středa nezpondělovatí.

Chci prázdniny.
(A další skleničku. Ehhmm.)
Jdu spát.

Mám vás ráda a nezanevřete na mě.
Vy-víte-za-co.
:)))


Pondělní a jiné obskurnosti

1. února 2010 v 22:46 | Raven |  Havraní krákání
Tak, přátelé, to bylo zase jednou pond*lí.

Ačkoliv jsem si včera nařídila budík na tři různé za sebou jdoucí brzké časy (za účelem nezaspání a splnění všech ranních limitů - víte, že už jsem zase musela začít pít kafe?), probudila jsem se šťastná a náležitě nevyspalá o tři čtvrtě hodiny později, než bylo nutné k tomu, abych se dostala do školní budovy ve standardní čas (za pět minut osm). Samozřejmě, že jsem v nastalém zmatku nemohla najít ani sama sebe, natož jakékoliv důležitější věci (čočky, oblečení, diář, omluvňák, kafe, kartičku do knihovny...). Když jsem se se zavřenýma očima konečně dostala z baráku, zjistila jsem, že v noci napadl další bílý sajrajt a málem políbila matičku zemi kousek od zastávky. Hní, jak bolestivě typické.

Na báječnou, významnou a duchaplnou dvojhodinovku estetické výchovy jsem samozřejmě přijela s blaženým zmrzlým úsměvem a dvacetiminutovým zpožděním a později jsem seznala, že bylo lepší nepřijet, protože jsem se dozvěděla, že do týdne mám odevzdat temperkami naplácanou fauvistickou či impressionistickou krajinkou. K dokreslení tragičnosti celé nastalé situace musím říct, že malovat neumím a temperky se mi hnusí. (Ostatně, až dopatlám, určitě se pochlubím. Nebudu mít přece noční můry sama, ne?) Možná založím odbojovou skupinu proti temperovým barvám. Kdo se přidá? (Temperament u členů naopak vítán!)

Momentálně se trochu regeneruji po dvou až třech hodinách učení fyziky a připravuji se na na další dvě. Tyto hrozné chvíle si samozřejmě krátím krátkými rozmluvami s Adalbertem (Drahý Neexistující, můžeš se mi prosím přestat pošklebovat?) a občasným úhozem hlavy (svojí) do stěny (zelené - taky jste slyšeli, že zelená je nesmírně uklidňující barva?). Nechápu totiž, jakto že mi taková evidentně primitivní věc jako je deformace tělesa tahem neleze do hlavy ani brutálním násilím, ani s pomocí silné motivace (víte, že růžové víno je spolu s čokoládou Geisha je to jediné růžové, co mám ze srdce opravdu ráda?).

Mimochodem, tomu, kdo mi dal před dveře pokoje zrcadlo a ráno mi tak způsobil vážně nepříjemný infarkt, bych s radostí hodila na nohu cihlu (ježto sezením na zemi a kontrolováním pulzu jsem strávila minimálně tři zbytečné minuty).

Báječně jsem se měla na pololetních prázdninách a dala bych hodně za to, kdyby se to dalo vrátit zpátky.

Používám podezřele moc cizích, anglických a dokonce i francouzských slov a frází ve své běžné mluvě. Měla bych s tím něco dělat, než se z toho zblázním... hm, třeba si dát kafe? (Tak to vypadá, že lehká závislost se vrací. S tím taky něco musím udělat.) (Hmm, co třeba dát si kafe?) (Zmlkni, Adalberte, nebo ti strčím hlavu do květináče. Chňá.)

Právě jsem zbodla poslední dílek z celé tabulky bílé čokolády, ale evidentně ani rychlé sacharidy nejsou dost dobré na to, abych povzbudila svou mozkovou činnost a upjala myšlenkové proudy směrem k ocelovým lanům, na kterých si jen tak bezdůvodně visí a povlávají záhadná ideální tělesa těžká 500 kilogramů. (Taky bych se asi hodně mračila na člověka, který si jen tak pro radost zahřívá hliníkovou kouli o průměru 10 cm a já to pak ještě musím počítat.) Co bych dala za nakloněnou rovinu!

(Cítím se momentálně těžce retardovaně, tak by to jeden dílčí úspěch možná mohl trochu zlepšit Po necelém roce jsem se konečně na téhle šílené klávesničce naučila psát * a +! Chá! Volejte sláva a třikrát se radujte. ;)))

Dobrá, vrátím se ke své původní činnosti.
Žijte blaze. (Rýmuje se to s blátoplazem. Hn.)
Nezemřete mi na tom hrozném sněhu.
Zase se ukažte.
Mám vás moc ráda.

A tak.

Astalavista.















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com