Leden 2010

Sedmapadesátá, osmapadesátá a devětapadesátá

26. ledna 2010 v 1:40 | Raven |  Miniatury

Dobré brzké ráno všem. :))) Abych vás krátce seznámila s okolnostmi a moc vás nenudila, uvedu pouze, že jsem nemocná, mám pravděpodobně vysokou teplotu a nemůžu dýchat ani spát. Takže vymýšlím hlouposti a tak vůbec.

Nevím, čím to, ale všechny svoje nesmyslné miniatury poslední dobou sypu z rukávu o sto šest. Takže máte smůlu, drazí čtenáří. S-M-Ů-L-U. Ehm, pardon, Nemůžu za to, že kolem druhé ranní bývám občas trochu škodolibá. :))







---
Jsou beznadějně blahosklonné noci
zrají nám ve dlaních jako víno
ze spaní vyprávíš vlčí pohádky
trochu škodolibě
letmo
sny se k nám linou


---
Pověz mi kolik prázdných dlaní
prosils aby ti daly hlad
a když nabídly ti tisíc přání
proč nevěděl jsi, co si přát?


---
Byl to mistr Theodorik
kdo namaloval ti pod očima kruhy?
Příliš brzy ti pohleděl
do znavené tváře
kamenný anděli

Dneska protivná anebo co mám společného s čachťandou

20. ledna 2010 v 16:22 | Raven |  Havraní krákání
Drahé čtenářky, milí čtenáři.
Tak jsem zase tady. Trochu opadá moment překvapení, vzhledem k tomu, že to pořád budu já (dokud si nenalepím černý knír a nebudu o sobě prohlašovat, že jsem Vilém. Až tohle nastane, znamená to, že zima zdegenerovala všechny mé zbývající mozkové buňky a že od té doby se mnou bude teprve sranda).
Jak už název napodvídá, jsem protivná jak noc (a šeredná taky - ale to vlastně není žádná novinka). Může za to několik faktorů, zejména ty slavné modré prášky (moje doktorka je asi sadistka - ne, nic proti ní, stále doufám, že to nemyslela zle), pak to, že jsem pořád hrozně hladová (Děkuju Golfince, jak mě laskavě zasponzorovala :) a navíc pravá ruka mě bolí jako čert (vážně jste ještě neslyšeli tu historku o tom, jak jsem neudržela stabilitu v MHD? Tak to jste asi poslední...). Takže se tímto omlouvám všem, na které jsem křivě pomyslela, na které jsem se ksichtila, které jsem nepozdravila a které jsem svéhlavě cuchala (protože mě pořád tahali za vlasy a ptali se "A tohle cítíš?", kterým jsem zdrhala, když ze mě dělali česací pannu (i když pochybuju, že česací panny jsou tak sarkastické jako já). :)))
Dovolte mi unudit vás svými řečmi o dnech minulých. (Kdyžtak přeskočte o jeden odstavec níže :) Odehrálo se velmi mnoho překvapivých změn. O jednu setinu nepropadám z matematiky, takže výlet na pár let k pramenům Amazonky se zatím odkládá na neurčito a začínám hledat osobu natolik psychicky silnou a metematicky nadanou, která by zvládla mi něco do té humanitní kebule něco nalít. Naproti tomu fyzika je jedna velká pohroma, ale mám naštěstí řešené sbírky zase zpět. Třeba příští pololetí budu mít zase svou tradiční trojku :) A moje známka z chemie? Tomu říkám zázrak.
Optimistické je, že ten bílý otrapa už konečně taje, méně pozitivní je, že mi padají laviny za krk a po ránu je na ulicích ledovka. (A-áá-ááááá! Au.) A k tomu mě ještě opouští baterky. Moje chyba, neměla jsem je pojmenovávat Fred a George. Chlapi jedni nespolehliví.
A když už jsem to slíbila, povím vám o té čachťan... čachtické paní. Česká čachtická paní byla sadistická Kateřina Bechyňová z Lažan, která se údajně jako Bětka Báthoryů taky koupala v krvi, tentokrát čtrnácti svých služebných. No mňamka. Nakonec jí nechal umořit hladem Vojtěch z Pernštejna, kterému připadl navíc její majetek. Nicméně tahle sympatická paní na něj stejně vyzrála i ve zpopelněném stavu. Těsně před smrtí ho proklela a on pak záhadně zemřel a stejně záhadně byl i pochován. Více zde. :)
A proč vám to říkám? Protože rodina mojí babičky je právě s Bechyňovými z Lažan pokrevně zpřízněna a po babičce si nesu taky svůj genetický zlomeček.
To jenom tak, abyste se nedivili, až někoho sadisticky pokoušu a bezohledně nechám vykrvácet (ano, to je mi taaak podobné :))
Adalbert je první na řadě.
Chí.
Asta la Vista


Ona

18. ledna 2010 v 17:46 | Raven |  Sesbírané střípkaté stříbrovrány
Po delší době jedna do Sesbíraných. Je hodně aktuální...
Jestli chcete vědět, čtěte mezi řádky, přátelé. Nic jiného vám nezbývá...









ooo

Má v očích asi ďábla
a drápy dlouhé tisíc let
a koho potká, toho zmučí
až hrůzou musí zařičet
a přesto má tak něžné oči

hleď kolem očí planou vrásky
má kolem ramen starý pléd
tak neptej se jí, neodpoví,
neví co chce nevědět
když nokturno zní v listoví

(Necudně skopil havran oči
a zobákem si škube peří
srdce ho jen trochu bolí
když balancuje na hraně
a vesele se usmívá)

Život na Sibiři

11. ledna 2010 v 17:38 | P-p-p-promrzlá Raven |  Havraní krákání
Bylo ráno. Docela hezké. Přesně jako z Mrazíka. Tuny sněhu, nešťasní řidiči a tak vůbec. Já si myslím, že je sníh hezký - tak z dvaceti metrů. A při pohledu z okna.

Už vám to asi došlo. Vím, jste skvělí. Já naprosto nesnáším sníh. Hnus fialovej. Studenej, oslňující, klouzavej, mokrej. Jeho podstata se mi protiví a vůbec. Jsem z něho nešťastná (a zajímavé je, že nic z toho mi nebrání jet na zimní Relax.)

Ráno jsem vyrazila z domu. Na zastávce jsem uzřela tolik lidí, že by to naplnilo ne jeden, ne dva, ani ne tři, ale čtyři autobusy a mě bylo hned jasné, že mi moje tělesná konstituce rozhodně neumožní urvat si místo k sezení, stání, balancování na jedné své/cizí noze uvnitř vozidla. Tak jsem se vydala pěšky.

A bylo to jedno z nejhorších rozhodnutí, co jsem ve svém životě udělala. Nejen proto, že na konci mého velkého putování byla písemka z dějepisu, netušená z fyziky, zkažená známka ze základů, navíc jedny odporně bestiální laborky z fyziky, ale také proto, že jsem tolik akrobacie v životě neprovedla (vzhledem ke krátkému časovému úseku).

Prve jsem na přechodu u Zboráče předvedla dokonalý pád s piruetkou a operním výkřikem umírající labutě (výšky asi osmičárkovaného gé). Zkrátka to byl takový pád, o kterém už předem víte, že z něho vyváznate pouze a jedině s natlučeným tělem a mokrými svršky. Přesně ten, u kterého víte, že podloží vašich podrážek vás zradí, protože víte, že je to špinavý rozježděný sníh a ten je ze všech sněhů, hnusů fialovejch, nejhorší.

Alespoň se spoluobčané v blízkosti onoho přechodu mohli od srdce zasmát (zvlášť ti chlapi v trafice ze mě měli srandu takovou, jaká se ani při hodině češtiny nevyskytuje.)

Dále pak už jen zběžně uvedu moje krasokousky při vyhýbání se bezohlednému cyklistovi, který velmi evidentně přecenil své síly a ačkoliv jsem se uhybala do co největší a nejúctyhodnější vzdálenosti, stejně mě zvládnul nakopnout do lýtka. A ještě mnoho a mnoho toho bylo, moje nerovnováha a všudypřítomná nešikovnosti mi byla zdrojem nesnází po celý den (Kdy se mi všechen sníh z té blbé borovice sesypal za krk, pro příklad.)

Mráz. Další sibiřský ochechulák. Ten vás nutí říkat fráze jeko "Usmála bych se na vás, ale mám zamrzlé mimické svaly" nebo naopak "Já se na vás nesměju, paní učitelko A., akorát můj obličej není schopen opustit pozici, kterou jsem dole pět minut kouzlila u skříněk, když jsem potkala spolužáky.."

Cesta mi trvala tři čtrvtě hodiny, přišla jsem o deset minut později.

"Promiňte, paní profesorko, že jdu pozdě, ale sibiřská magistrála byla zacpaná."
"Přes Síbiř jedině na monocyklu!"
Navíc jsme s Lucuchou zřejmě jediné schopné zničit školní sifon - a to v krajně rekordním čase.

Všem vám přeju, abyste nezmrzli, vyjma Adalberta. Tomu samozřejmě přeju sníh i v posteli.

P. S.: Dost srandy. Jdu se učit fyziku, bez veškerých podkladů, protože jsem řešený sbírky někomu blahosklonně půjčila a nevrátily se mi zpět. Takže možná budu ráda, když do zítřka bude další půl metr sněhu na silnicích, abych se včas nedostala do školy.

P. P. S.: Příště si povíme o tom, co má Raven společného s českou čachtickou paní. Ha ha ha.


Padesátá čtvrtá, padesátá pátá a padesátá šestá miniatura

6. ledna 2010 v 20:16 | Raven |  Miniatury
Naposledy jsem miniatury přidávala v září. A tohle je první článek tohoto roku. Jde to se mnou s kopce, že, drazí přátelé? No, doufám, že se polepším. Dokonce jsem konečně začala cvičit, tak bych také možná mohla zase trochu zapracovat na blogu. Vidím to na načmárání nového vzhledu a otravování všech kolemjdoucích svým blábolením. Nuže, pustíme se do nich. Do čehože? Do miniatur :)







oooo
A protože se ve snu vrací
je mým průvodcem každou tmu
každý můj krok dalším trnem splácí
je křehký jak růže
na čele - - má těžký tón
na konci klaviatury
z obou konců - -
Jméno má jemné - - Darion

oooo
Kdybych svůj hlas jen vykřičela
do kolemjdoucích
nic by to nebylo platné
protože ty
stojíš za stěnou
a lilie stále
marně uvadá

oooo
Máš zlaté oči zaří dny své slávy
kdybys mi tak odpověděl - kdo jsi proč jsi a kam jdeš
a proč se na mě takhle díváš
Mé QUO VADIS se ztrácí v davu
budiž souzen budiž sťat jen pro krádež
jsi štěstěna jsi osud něco mezi tím















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com