Květen 2009

List druhý, svazeček první

24. května 2009 v 21:00 | Raven |  Dopisy Adalbertovi
Ahoj Adalberte.

Kašlu na vykání. Alespoň pro dnešek.

Jsem unavená, vyřízená, se špetkou inspirace, se Shakespearem, s povinostma na krku, s bílym barakrylem na vlasech a s fialovýma brejlema. Úlet.

Jen se modlím, aby tohle všechno co nejřív skončilo.

Už teď jsem tak moc unavená!

V noci nemůžu spát a tak dokolečka čtu Obraz Doriana Greye.

Mám všechna alba Dark Moor.

Propána, potřebuju omluvenku a studentskou pečeť. O-ou.

Tolik písemek, co mě čeká, to bude na zbláznění.

V sobotu jsem natírala naše budoucí skříňky a knihovnu. Zpívala jsem u toho včelí medvíky (nás by tak nejvíce vábilo natírat celý svět nabílo, čmeláka i jeho larvu, milujeme bílou barvu... Čmeláci, vy jste snad šííílení, okamžitě nechte bílení! Kdo se někam neuchýlí, za chviličku bude bílý...") a to proto, že jsem si zapomněla dobít baterky do mp3 a sousedka pod námi začala pouštět nějaké muzikály - a to řádně nahlas. Ale to, že už zanechala Gotta Gottem jí opravdu šlechtí. A taťka si ze mě samozřejmě celou dobu utahoval, jak pěkně prý válečkuju (moc mi to nešlo). Až pozdě mě napadlo, že jsem mu mohla taky jednu naválečkovat. Cha.

Dneska jsem byli za babičkou v Praze - má se dobře. Díky Bohu. Cestou jsem znovu přečetla Romea a Julii a všechny poznámky. Nebýt toho, že ři stěhování knihovničky jsem si zašantročila čtenářskej deník, už bych ho dávno psala. Stejně nevím, Adalberte, jak tohle vysvětlím češtinářovi. Mhm. Asi dost špatně.

Dobrá Ade, už tě nebudu týrat.

Měj se krásně a
chcípni

Tvá Raven

Alexandr Sergejevič Puškin: Eugen Oněgin (Dopis Tánin)

15. května 2009 v 20:43 | Raven |  Díla mistrů
Údajně nekrásnější milostný dopis v oblasti poezie - a moje srdeční záležitost. V překladu Josefa Hory.

Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přeci zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my... z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.

Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.

Jiného?... Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to Prozřetelnost žádá.
Tak chtějí nebesa: jsem tvá.
Můj celý živout mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti...
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění
- a nebyl to jen sen - jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on!
Och ano... Já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala,
i když jsem v prosbách klekávala
ze zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch!
Snad je to klam, jenž svými stíny,
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se co děj! Já osud tvůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě. Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Příjď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mne trest zasloužený!

I končím! Hrůzno mi číst psaní...
Já studem, strachy umírám...
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám...


P.S.: Popravdě teď nevím, zda je to horší to přepisovat, nebo učit se to nazpěmněť. Mehm.

List první, svazeček taktéž prvý

15. května 2009 v 20:05 | Raven |  Dopisy Adalbertovi
Dobrý den, Adalberte.

Všiml jste si někdy, že hodně slavných lidí píše někomu dopisy? Havel psal Olze, Borovský psal dopisy, Exupéry psal matce, Julie píše Winstonovi a vůbec. Tak proč bych nemohla já psát Vám, Adalberte? Jestli existuje na světě nějaká sparavedlnost, jakože neexistuje... no a vlastně, co je nám do toho.

Na začátek by bylo dobré alespoň povědět, kdo jste, protože volky nevolky naši korespondenci pravděpodobně bude číst ještě hodně dalších lidí. Jen ať čtou. Budou vědět... Vy Adalberte, můj velký imaginární nepříteli, ostatně budete vědět také. Zarazilo Vás mé titulování? Imaginární nepříteli? Proč to? Zkrátka proto, že imaginární nepřítel je velmi užitečná věc (nejen) pro mou psychickou hygienu.

Jako imaginární nepřítel jste variabilní do všech situací. Budu-li vás plísnit, vadit vám to technicky ani nemůže, protože jste imaginární, tudíž neexistující. Budu-li vám prokazovat milosrdenství, bude jenom doře, vždyť milosrdenství mé skupiny lidí by se mělo vztahovat na všechny (byť o imaginárních nepřátelích nikdy nikdo nic takového nepsal). Budu-li vás ignorovat? To už by bylo zase jiné povídání...

Adalberte, tušíte, jak moc dokáže být takovéto počasí unavné? Při mém ježdění na kole zejména do a ze školy (což mimochodem považuji za jeden z nejkrutějších trestů, co mi mohl být uložen) se moje už tak pošahaná termoregulace může zbláznit - v bundě moc teplo a v košili moc zima, navíc ať už jedete jakýmkoli směrem, vítr je vždy záhadně obrácen proti Vám. Navíc šeříky víc voní v omamném slunci, dokonce tak mají krásnější barvu. A ta věčná šedá na oblaze je taky nudná.

Když jsem minule psala na svůj blog o tom, že bych potřebovala určitou dávku zamilování, mnoho lidí považovalo tento můj výkřik po INSPIRACI jako prosbu citové vyčerpaného člověka po velké romantické lásce. Taková nehoráznost, že, Adalberte? Jako by mě neznali. Snad i Vy si tak nemyslíte, pane? moc byste mne zklamal.

Dnes už bych zkončila. Přece jen, informací mnoho, musíte mít trochu času všechno vstřebat.

Adalberte, můj drahý I.N., dovole mi poslední větou Vám tykat.

Tedy - chcípni.

Vaše Raven

Ouvej. Tak jsem to nestihla.

4. května 2009 v 21:17 | Raven |  Havraní krákání
Je mi vážně moc líto, že jsem to nezvládla. Vážně jsem chtěla přidat alespoň kousek svých lepších veršů. Jaký je problém? Osvětlím vám to. Brzda je v mojí připitomělé citové demenci, nebo chcete-li momentální citové plochosti. Jak většina z vás dobře ví, inspirace líbá většinou emocemi zasažené - já jsem sice zasažená dost, ale jen do té míry, že jsem nevrlá, protivná, zlá a vzteklá, ale to nestačí na to, abych napsala nějaké dobré verše. Myslím teď spíš na něco jako "zamilovat se" nebo tak podobně, ale to tedy mě teď OPRAVDU nehrozí (Asi je to nedostatkem vhodných objektů).

Já doufám... doufám, že mi zachováte svou přízeň i v nadcházející hektický době (stěhování, bratrova matura, konec roku...), kdy se tahle stránka stane častěji internetovým výčtem všech ohavností, které na mě okolnosti uchystají.

Jen jsem vám chtěla říct, že vás mám ráda, jsem za vás vděčná a budu se snažit. fakt. Ne jako minule. Slibuju. Kdo by snad byl znechucen mými zápisky, nechť se vrátí po R.ho maturitě, po úspěšném přestěhování, po přitlučení Garfielda na zeď a po konci klasifikace a mém úspěšném zamilování se (fajn, jestli to bude za dva roky, za to nemůžu ručit:))))

Pokud by to vypadalo tak, že by se tady nemělo delší dobu nic objevit, asi přidám díla svých oblíbených básníků. Kdo je pro, ať zvedne ploutev :)))















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com