Únor 2009

My dva

28. února 2009 v 22:49 | Raven |  Miniatury
Zvláštní, divné, morbidní, schizofrenické.

"Série" miniatur.

Berte to jako vzkaz napsaný na zdi. Zcela anonymní vzkaz, výkřik do tmy, dopis bez adresy.


TY CIHLOU
JÁ KAMENEM
MY V KRVI

MY V KRVI
ONI V DĚSU
ONO STRACH

MY V PASTI
TY SÁM
JÁ NEŽIV

JÁ NEŽIV
TY SLEPÝ
MY DVA

Krokodýlí taneček

27. února 2009 v 20:16 | Raven |  Havraní krákání
Slíbila jsem Tygře článek (zítra se obávejte miniatur).

Bude vážně krátký.

Myslela jsem, že dnes minimálně vyhodím čtvrté patro gymplu do vzduchu, ale nestalo se (pomocí pěti centrimetrů krychlových HNO3 pětačtyřiprocetní asi těžko). Myslela jsem si, že bych alespoň mohla být v novinách nebo tak, ale pravděpodobně mám smůlu (a ještě čtyři měsíce na to to napravit). No, první chemické laborky - ale myslím, že jsme v ětch bílých pláštích vypadali profesionálně (o tom, že můj plášť pamatuje lecos - tuším že kromě pádu komunismu i něco kolem roku 75 - pomlčím. Stejně jako o té velké špinavé skvrně na zadku onoho pláště, která musela být zlikvidována savem.)

P.p.P.: "A pak vám tam kápnu trochu prudce jedovaté rtuťnaté soli..."
má rozleptaná maličkost: -nadšeně- "Dík!"

Momentálně mám bezva náladu. Je mi sice trochu dost blbě a mám migrénu, ale to nic na té náladě nezmění. Fakt, teď beze srandy. Konečně jsem jí dohnala a teď bych si jí měla nechat upláchnout? Ani náhodou. Protože s ní je to čekání na jaro o trochu jednoduší.
A za dva týdny mě to chemické mučení čeká zase. Kdybych se celé dvě hodiny nemusela bát o svůj život, byla by to hrozná sranda (a kdybych nebyla tak nešikovná :))))

See Ya later, aligator!

Důchodce stádní

25. února 2009 v 22:38 | Raven |  Havraní krákání
Takže, děkuji vám za vaše ohlasy u minulých článků, snad na ně stihnu během zítřka odpovědět každému osobně.

Myslím, že to bylo v pondělí, co jsem se rozhodla z vlastní vůle skoncovat s tou nechutně špatnou náladou. A začít se tvářit pozitivně - tedy to hlavně pro začátek. Vždyť důvodů k radosti je vždycky tolik! Například tři naprosto skopané písemky za dva dny není vůbec špatný rekord.

Ráda bych vás teď unavila nudným a dlouhým výčtem svých neomluvitelných (a brzy kulí ohodnocených) omylů. Prve fyzika, veselý to předmět. O těch hodinách mám vždy chuť samou radostí jít a bušit hlavou do zdi. Hodinová písemka mě trochu narušila plány - nenapsala jsem ani čárku (doslova) a napsala celou řadu morbidních miniatur. Druhá byla matematika. Zde bušení hlavou do zdi do jisté míry odpadá a nastupuje sáhodlouhé vymýšlení nejrůznějších způsobů, jak se snadno a efektivně dostat do komatu. (I když bušení hlavou do zdi je jedním z možných nástrojů.) Vycházela mi taková hezká celá čísla. A jako na potvoru zrovna měly vycházet ošklivé zlomky. byla jsem hluboce zklamaná. A za třetí to byla biologie. Myslím, že jsem si spletla tyčinku s pestíkem (není to to samé?!) a také jsem dost dobře popsala epidermis (o souplodí nemluvě).

Tak, a dnešní den jsem kromě masakrování gumových medvídků ( půlení ne příliš ostrým nožem a následné balení do kokosové hmoty) strávila také se stádem čínychtivých důchodců, kteří byli rozhodně blízcí mne a mého kamaráda ukamenovat protézami. A to všechno kvůli nootebooku jisté K2 (myslím, že kdybych tam umřela, určitě by se našel někdo, kdo by se mu pomstil za mou směšnou smrt :)))

(Tím stádem "čínychtivých" jsem rozhodně nemyslela, že by důchodci tam přítomní snad byli vyhládlí - i když přímo vyvrátit to samozřejmě nemohu - ale zejména byli vyprahlí po vědění a to konkrétně po informacích o Číně. Tentokrát byla přednáška založená i na něčem jiném než na mlhavých obrázcích hor a mlhavých obrázcích lesů (jak tmu bylo minule - pochválen buď Tibet a zabrženy jeho fotografie), ale stejně její jádro tvořily účesy tibeťanek a záběry na kláštery... Mimochodem, Carmen odpustí jisté podobnosti v našem rozhovoru.)

(Poslouchání Finntroll těsně předtím, než sestra odchází spát, není nic jiného, neý sourozenecká zlovůle. Měla by se odnaučit házet na mě svojí práci.)

Nebudu vás již více obtěžovat. Chtěla bych vás jenom nabádnout (ženiální slovo) k tomu, abyste se alespoň párkrát za den na někoho úsmáli a bezpodmínečně prve na sebe sama do zrcadla. Ale radím vám, nepřehánějte to, abyste si neroztrhali koutky a ostatním lidem neuhnali psotník. A ještě něco. Držte se. Víkend se blíží.

:)) Ravie

Jednačtyřicátá, dvaačtyřicátá, třiačtyřicátá minatura

22. února 2009 v 19:43 | Raven |  Miniatury
Po měsíci sem opět začnu hrnout miniatury, kterých mám, ehm, opravdu moc :))) Nechte si chutnat :)))

Ravie
***

Ten kdo měl za zády nůž se usmál
asi měl také něco za lubem


***

Kdyby to přeci jen neunesla
zlomila by se v půlce slzy by začaly téct
válka by zuřila
ruce by drásaly ostrý kámen na kusy
síla přetekla
nějakou cestou z mého hrdla ven

***

Pod palmou seděla anděl
čekal na mé počkej
a jestli se dočkal?
Zeptejte se zítra

Sny jsou netopýři ve tvých vlasech

21. února 2009 v 23:18 | Raven |  Havraní krákání
Dobrou noc všem.

Sny jsou netopýři ve tvých vlasech

Autorkou dokonalého laye je samozřejmě Carmen. Tleskejte jí.

...

Já jsem zoufalá. Přizpůsobila jsem se nedostatku kyslíku v plicích a nyní moje červené krvinky roznášejí už jenom zbytky naděje... troufám si říct, že kolaps nepříjde dřív jak za týden. Teda - doufám.

Níž než jen kdy padla jsem padám

Proč? Tohle kdybych věděla, něco s tím dělám a zruším tenhle šedivej povlak kolem sebe. To nejhorší na tomhle celém je, že je to absolutně bezdůvodné: Bezprostředně před začátkem nikdo nezemřel, teoreticky nikdo mě neopustil, nikoho jsem nepotkala, nic se nezhatilo - prostě nic. A pak? Tohle. A vážení, jedu v tom už skoro čtrnáct dní.

Řekni mi pár vět, jsi-li ten pravý, abys to udělal

Mimochodem, pusťte si tohle a mrkněte na text. Inspirativní, ne?

...

To, co by mi snad mohlo zvednout náladu, by bylo jaro. Možná absence slunce a tepla je příčinou - nebo alespoň částečnou - tohoto mého stavu, to nemohu vyvrátit. Kdykoliv musím ven, brodím se hromadou sněhu, mrznou mi palce u nohou a podobně. Nikdy jsem neměla podzimní skleslost. Já mám skleslost únorovou. Zrušila bych únor. Přeskočila ho. Vymazala.

Otočíme list v kalendáři, oprášíme staré poklady a usneme

I horko je lepší než tohle. Pfuj.

Taky se tak šíleně těšíte na šeříky? Já snad víc, než je hezké. Těším se, až bude teplo, já si půjdu se Skácelem sednout na svojí lavičku a budu mžourat do sluníčka... páni, už aby to bylo.

Nebesa se zrcadlí v očích mého Ty

Mimochodem - takhle večer mám vždycky náladu říct všechny svoje problémy. Kdyby někdo byl, přísahám, že bych mu to asi všechno do posledního vyklopila. Až se děsím té představy.

Avšak, příteli... komu to jen říci, komu?

Moje kruhy pod očima jsou tak temné a velké, že se to nedá nijak zakamuflovat. Takže každý, kdo mě potká, může hádat, jak moc velká troska jsem.

Raději tmou než slepá

Jsem troska. Tak... tak mě někdo postavte! Prosím!

Raději jednou vidět slunce...

Pastelky

18. února 2009 v 22:46 | Raven |  Havraním brkem do popela
Tohle je smrtelně vážný a důležitý a nevím jaký. Ale pochybuju o tom, že to pochopíte - tedy samozřejmě nic proti vám. Ale tahám tenhle odpad až odněkud hluboko zevnitř.

Jenom jsem potřebovala to ze sebe dostat. Je to trochu labutí výkřik - jen doufám, že ještě neumírám. Ještě ne.

Chybí mi... k čertu, ale kdo?!

SNĚŽÍ.

16. února 2009 v 21:54 | Raven |  Havraní krákání
TEN NECHUTNEJ SNÍH! NESNÁŠÍM HO, NESNÁŠÍM HO, NESNÁŠÍM HO! ÁÁÁ!

Muž, který hvězdy spočítal

15. února 2009 v 12:34 | Raven |  Sesbírané střípkaté stříbrovrány

Napadne vás několik otázek: Proč to má tak nekvalitní rýmy, proč je to tak divné, proč je to v mužském rodě, proč, proč, proč. Nevím. Nelíbí se mi ta forma, ale ten příběh... ten je z hloubi mojí duše. A tím mužem bývám já. Stejné myšlenky, stejné pocity... Nu, a proč to tedy není v ženském rodě, když jsem to já? Neptejte se. Netuším.

Kde to smrdí, tam to žije...

13. února 2009 v 21:15 | Raven |  Havraní krákání
Tak ne, teď fakt vážně.

Pěhnala jsem to, neodhadla míru, nechala si vycucnout svojí emoční a jinou rovnováhu, kterou jsem horko těžko nabyla. Zanedbala jsem tolik věcí a... Teď jsem v (čisté duše odvrátí zrak) hajzlu.

Potřebuju akutně nějakou pomoc. Ale jak, když nevím, co to se mnou je? Jak, když jsem kamennej xicht a nikdo neví, že je mi vlastně tak moc blbě? Jak, když já jsem tam moc hrdá a tvrdohlavá, že si asi stejně nenechám od nikoho pomoct? Jak, když ti, co by pomoci mohli, neslyší? Ono by možná stačilo jen obejmout... Nebo cokoliv.

A díky své tvrdohlavosti se nedokážu zbavit ani té proklaté naivity.

Potřebovala bych skleničku... dvě... tři? Nebo tabuli čokolády? Nebo vědro pochopení? Nebo usnout na měsíc, a probudit se až... až... až?

Jak mi tak docházejí síly já pod jazykem cítím síru víru ztrácím víru a to mě míchá Minomety reflektorů střílí jsem malým terčem na bitevním poli kdekdo mě skolí a to mě bolí u srdce pícháJ. Nohavica



Písnička pro ráno

11. února 2009 v 22:55 | Raven |  Sesbírané střípkaté stříbrovrány
Jsem poslední zdravý člověk v téhle domácnosti. No nazdar. (Chcípni, Trittere.)

Na zahřátí vprostřed toho ohavného února posílám ranní písničku - představovala jsem si přesně to jarní ráno, kdy už jsou sněženky odkvetlé a pod naší starou jablůňkou kvetou ladoňky a tak nádherně voní... Ne, jako na potvoru zase padá sníh a moje rána strávená na zastávce MHD jsou naplňená veskrze jen přimrzáním k chodníku.

Já tak moc chci jaro...

***

Řádky napsané na zrcadlo
prstem namočeným v kávě
víte, bylo ráno
koupalo se v mlze jako bezstarostné dítě
a já nachvilku
zatoužila vyválet se v mokré trávě

Kdo první hodil kamenem
kdo to ráno provedl skrz plameny
kravatu jen tak na půl žerdi
smál se, v očích kapky rosy
věřila bych mu každou lež
i ty slzy i to co se nosí

Vzala bych si jen černou stužku
to aby se sovy měly na co ptát
muž v ošuntělém černém obleku
si říká osud a sází na kabát
zatímco mícháme karty dalším generacím
a lidem pod šeříky

Zatni zuby a zařvi.

9. února 2009 v 22:01 | Raven |  Havraní krákání
  1. Spadla jsem ze schodů. Po ústech jsem letěla deset schodů. Jo, moje chyba, neměla jsem si brát podpatky, když znám styl své chůze (každý pátý krok zakopnou o své vlastní nohy, každý sedmý o cokoliv jiného).
  2. Pořád mi teče krev z nosu. Skoro jsem ani netušila, že v sobě tolik krve mám (P.P. J.: Definuj šest litrů! Dvojhodinovka! Nestíháme! Máš, nemáš, za pět, sednout!)
  3. Dozvěděla jsem se od K., co poslouchá P.P. Š. Death metal. Řekla jsem K., že mě to ani nepřekvapuje, že jsem to čekala. K. je ale nadšena. (K.: No, nemáš chuť mu za to dát pusu? Raven: rezolutně Ne!)
  4. Únavou skoro šilhám.
  5. Měli jsme přednášku od policie. Opět. Jeden z velice vtipných okamžiků byl, když paní policistka zavedla řeč na závislosti. Já v té chvíli držela v klepoucích se rukou obal od čokolády a hysterickým polohlasem sdělovala L., že čokoláda došla.
  6. Když už tak hovoříme o těch závislostech, Lacuna Coil...
  7. Vypadá to, že tmavé období polechtalu mojí múzu na lopatkách (lopatkami? :)) a tak už se zase nemůžu zbavit obrazů, kdykoliv se přestanu snažit myslet o něčem konkrétním a rozumném. Alelujá.
  8. Nekoukejte tam! Je to sprostý!
  9. JÁ jsem slušná.
  10. POTŘEBUJU jaro. Chci už být pryč. Přestěhovaná. Brr.
  11. Po celém gymplu vyndali ze dveří na záchodech zámky. Kvůli malejm prvákům, který přelejzali přepážky. Takže my, co potřebujeme svoje soukromí, máme smůlu, ale ty MRŇAVÝ NEVYCHOVANÝ HAJZLOVÉ v prvním patře, kvůli kterejm to všechno je, maj zámky, protože Jitušce zřejmě přišlo líto ničit záchody, za který vyhodila 800 tisíc.
  12. Na světě není spravedlnost.
Rest in peace.
Ravie

Řádky napsané na zamračené nebe

8. února 2009 v 20:54 | Raven |  Havraním brkem do popela
Ano, vidíte dobře. Jsem zase tady. Já a Lacuna Coil.

Jsem v krizi. Nejen hospodářské.

Nemůžu dýchat.

Nemůžu...

Nemůžu...



No. 1

3. února 2009 v 21:50 | Raven |  Představy
Zavřela jsem oči, vzala tužky a přenesla to na papír. Psala jsem rychle, brzo byl popsaný celý list. Zapoměla jsem na čárky a tečky a smála se se zavřenýma očima, kdyý jsem to psala. Sny a představy... to, co se mi vrývá na vnitřní stranu víček a obrazy, které mi šumí v mysli...

Titulek bušil hlavou do zdi tak dlouho, až přišel o rozum

2. února 2009 v 19:46 | Raven |  Havraní krákání
Včera jsem se vrátila ze zasněžených končin naší republiky. Nemám ráda sníh. Sníh... je vlastně jako dobře zinscenovaná tragédie v divadle. Je to hezké na pohled, ale když jste uprostřed onoho dění, tak nemáte být zrovna z čeho dvakrát šťastní. Respektive, jestli je to zrovna kolem vás, jste vážně tragédi :))) Takže ano, vlastně mám sníh ráda, ale jenom přes okno nebo na dva metry a násadu od koštětě. A taky se nerada řítím na kousku plastu po svahu dolů. Pche, že prej jsem si neužila jízdu. I kdyby, alespoň neochrnu na půl těla a můj ortoped mě pochválí :)))

Vlastně to bylo fajn, když jsem nemusela pobývat venku. Hodně jsem psala a hodně se smála.

Fajn. Teď jsem doma. Už den. Mám nateklá oční víčka (hodně málo jsem spala), nohy na stole a Evžena Oněgina (Jo, Carmen, klidně se směj. Až budeš číst Petra Pana, tak se budu smát já.) (Mimochodem je to vydání z roku 1962 a dokonce tam nechali krásnou francouzskou verzi jména Eugen... ehm, snad je francouzská O:o))). A taky pravděpodobně spavou nemoc. Ovšem výhoda domova tkví v tom, že je tady dostatek a kafe a černého čaje, takže snad to dneska tak do devíti vydržím, aby neutrpěla má sebeúcta.

Jinak není o čem psát. Tím, že jsem unavená, se to ještě umocňuje. Alespoň že se nemusím už nadále brodit závějemi, ale uznávám, že by mi byl rohodně milejší pohled na závěje než na uboze vypadající poloshnilé listí, které po chodnících prohání orkán. Možná je to věc názoru, ale... ještě, že máme rajčata (měly původně patřit bratrům straším, ale co, když mají lepší jídlo, já se ráda přiživím.)

Jinak... posílám pro potěchu duše a ucha Nothing else matters (a skládám dvě, tři poklony Milesovi, protože ji dokáže dokonale zahrát na kytaru. Ežum.)
















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com