Nesnáším tě

7. ledna 2009 v 21:58 | Raven |  →(ne)originální←

Vážení. Prožívám velkou, těžkou tvůrčí krizi. Poslední, co jsem tento týden napsala. Nevalné kvality. Svalíte se, když si to přečtete.

Fajn, já vás varovala.

Přiznám se, že já osobně nikdy neměla kocovinu. Jsou tři skupiny mých přátel. Jedni ti, co se neopíjejí, druzí ti, kterým je ráno poté špatně zejména od žaludku a ti třetí, kteříž mají bolest hlavy. Já se inspirovala třetí skupinou, jejíž kocovinové symptomy si díky migrénám dokážu živě představit.

Je to v ich formě, ale běda tomu, kdo mou ctěnou osobu bude ztotožňovat s vypravěčkou tohoto... literárního průjmu.

Věnuju to Carmen, aby se nedala zhadrovat a Šípeškovi, aby to všechno zvládl. Neuražte se.

Jdeme na to. Zatněte zuby a zavřete oči, ať se vám nedělá slabo :))))



****


Jakmile jsem se přehoupla alespoň do trochu bdělejšího stavu, překvapilo mě, že bzučivý zvuk, provázející můj šílený sen, stále přetrvává. A co víc, doráží na můj bolavý mozek s mnohem větší vehemencí. Chtěla jsem za každou cenu zjistit, co je to zač a odkud to přichází. Zvedla jsem malátnou ruku, vytáhla jí z pod peřiny a zacpala si levé ucho. Nic. Zvuk se nezměnil - no ano, na levé straně mé postele je přeci stěna. Zacpala jsem si pravé ucho. To, že zvuk byl pořád stejný, bylo pěkně podezřelé. V záchvatu jasnozřivosti jsem si zacpala oba zvukovody naráz. Bzučivý zvuk zesílil a bzučel neskutečně provokativním a výsměšným tónem. Rezignovala jsem. Velký ohavný odporný bzučivý vetřelec uvnitř mé bolavé hlavy je pravděpodobně moc velký soupeř.
Pár minut jsem pak ležela nehnutě. Přemýšlela jsem nad příčinou svých pálících očí, třeštící hlavy a obrovského francouzského okna, jež se vesele skvělo na mojí mysli a házelo prasátka do mého zmateného obličeje. Přemýšlela jsem tak dlouho, dokud jsem nepřišla na to, že vlastně přemýšlet pro bolest dost dobře nemohu. Po tomto (neuspěšném) bádání jsem se rozhodla jednat. Chtěla jsem eliminovat bzukot a co nejlépe i bolest.
Jednat se zavřenýma očima, samozřejmě. Nehodlala jsem riskovat, že až otevřu oči, uzřím nějakou obrovskou armádu zuřivých zahradních trpaslíků pod velením velkého zlého nosorožce, kteří se mi dohromady snaží rozdupat mou nebohou hlavu. Zašmátrala jsem rukou nalevo od matrace. Tam obvekle shraňuji hromadu užitečných a zejména pak neužitečných maličkostí. Teď jsem se modlila, abych našla nějaký Ibalgin a láhev s vodou. Když už jsem šmátrala notnou chvíli, narazila jsem na něco, co mělo přibližný tvar lékového platíčka.
Potřeba přsvědčit se, že se jedná opravdu o Ibalgin a ne třeba o Rohypnol (který by nyní přišel více než nevhod), mně donutila otevřít jedno oko. Oslňující nápor jasného denního světla mi poskytl odlesk jedovaté růžové barvy, než mi nemilosrdně zatloukl do hlavy další střep.

Zapila jsem prášek a opět dopadla na matraci. Cítila jsem se jako troska a vůbec ne nějak vábně. Tohle je ale pořádná kocovi-

"Dobré ráno, že ses ráčila probudit!"

...-na. Tak počkat. Co dělá tenhle hlas v mém bytě, pár metrů od mé postele?! Pro objektivního soudce by to byl poměrně příjemný mužský hlas. Pro mě ale věstil jenom blízké potíže a hromadu trapasů. Ten člověk, můj "šéf", který mě kromě platu převyšoval jen tělesnou výškou. Byl to lidský červ, po kterém šílely všechny ženské z našich kanceláří a ze kterého já měla hlínu a potíže. Kolegyně by mi vyškrábaly oči, zjistit takhle, že mi někdo TAKOVÝ přál dobré jitro. Pravda, trochu nepříjemným tónem, ale stejně to nebudu nikde vykládat. Nejsem masochistka. Teda... alespoň doufám.

"Kdybych věděl, kde máš pikslu s kafem, udělal bych ti ho," poračoval. Moje vnitřní dohady o tom, zda mám či nemám masochistické sklony, byly trochu osvětleny mým dalším jednáním. Pravděpodobně MÁM masochisické sklony. Snažila jsem se totiž znovu otevřít oči, abych se přesvědčila, že tohle je zase jen další noční můra.

Byl tam. Bohužel. V černé rozepnuté košili. V černé neodolatelné rozepnuté košili. A s ošklivým ironickým šklebem na tom svém dokonaoloučkém xichtě. Evidetntně se mou nešťastnou situací velmi dobře bavil.

"Vypadáš hrozně. Musíš mít dnes vážně příšerný ráno," zasmál se mi do tváře

"O to horší, že tě vidím dvakrát," odsekla jsem mu a přetáhla si peřinu přes hlavu. "Běž pryč!" Slyšela jsem, jak se zasmál. Opět. Co je na téhle situaci, u Trittera, tak vtipného?

"Kafe je buď ve třetí skříňce zleva nebo v lednici nebo v druhém černém šuplíku, nad digestoří a nebo na balkoně," zahuhlala jsem ještě do peřiny.

Za nedlouho se ozval zvuk rychlovarné konvice a cinkání hrníčků, které alespoň trochu přehlušilo hlasité počínání bzučivého vetřelce v mé hlavě. Vytáhla jsem hlavu zpod peřiny a rozhlédla se okolo. Samozřejmě se mi ihned zamotala hlava. A tak jsem raději skončila s marnými pokusy o nějakou interakci s mým okolím. Chtělo se mi spát. Chtělo se mi umřít. Chtělo se mi propadnout do země. Chtělo se mi zardousit prvního člověka, kterého potkám... - ale ano, vždyť k tomu budu mít skvělou příležitost!

Za chvíli mi ON na roh blízkého psacího stolu položil hrnek s kafem. Slyšela jsem, jak hrnek přepychově zacinkal o skleněnou desku stolu. Podívala jsem se na NĚJ jedním okem. Pořád ještě se mi smál. Že ho to baví, podivila jsem se a chtěla jsem se natáhnout pro kafe.
"Nesnáším tě," prohodila jsem jen tak mezi řečí, když jsem se snažila z postele dosáhnout na hrnek. Už to skoro bylo, už jen pár cetimetrů...
"Já tebe taky," zašeptal sladce a hrnek odsunul na odlehleší stranu stolu. Oslnivě se na mě zasmál. Jasně, měla jsem čekat zradu. Ale zrovna kafe...!

Přešel do předsíně. Nějak moc se tady vyzná, napadlo mě.
"Nemáš tady žádáné jídlo," konstatoval.
"Já nejím," podotkla jsem suše. On se nenechal přerušovat.
"Vezmu si tvoje klíče a skočím nakoupit. Budu hned zpátky."
Do třiceti sekund, které jsem velice efektivně prozírala jeho směrem, opustil byt s hlasitým prásknutím dveří.
"Ať tě tam něco přejede!" zařvala jsem na něj z plných plic skrz dveře a hodila jsem jeho směrem ještě dodatečně polštář. Nesnáším ho.

Tak byl pryč. Sebrala jsem čisté oblečení a odporoučela jsem se do koupelny. Vysprchovala jsem se horkou vodou, která částečně zeliminovala můj třes, způsobený psychickým vypětím. Vyčistila jsem si i zuby a zamotala si hlavu do ručníku. On už byl zpátky, neslyšela jsem ho přijít. Útrpně jsem zasténala. On zanotoval nějakou fanfáru a s obřadným úsměvem do sebe kopl moje kafe.

"Nestihlas to. Tak jsem ti to vypil," ohlásil mi suše.
"Všimla jsem si," zavrčela jsem a snažila jsem se za každou cenu zakamuflovat hysterický dozvuk v mém hlase.
"Nakoupil jsem ti. Peníze mi můžeš dát potom," pokračoval.
"Nesnáším tě."
"Opakuješ se," upozornil mě jen tak pro pořádek a začal skládat své jogurty do MÉ lednice. Byla bych se vsadila, že podle barev. Nechutný člověk.
S jistou dávkou sebezapření jsem ho nechala řádit v mé kuchyni a šla si vyfénovat vlasy. Když jsem skončila a šla obhlédnout jím napáchané škody, přistihla jsem ho, jak právě zamíchal další kafe. Asi měl chuť mě nechat hodně trpět. Čekala jsem vyrovnaně na to, až mi opět kofeinový drink vypije přímo před mýma bolavýma očima, ale k mému překvapení přišoupl hrnek ke mě a pravděpodobně čekal, že si ho s povděkem vezmu.

"Cos mi tam nasypal?" zašklebila jsem se.
"Polonium, nic zvláštního," odvětil. Nehnul ani brvou - člověk by mu věřil, že to myslí vážně.
"Aha," přikývla jsem a nedala znát své (snad) pošetilé obavy. Ta osoba je totiž schopná všeho! Napila jsem se s myšlenkou na hřbitovní kvítí.
"To máš za to, že jsem tě opil."
Zastavila jsem se v půlce loku. Káva v mých ústech nepřirozeně zhořkla. Ztěžka jsem polkla a zalapala po dechu.
"Cože?!" vyrazila jsem ze sebe těžce.
"To máš za to, že jsem tě opil. Když piješ kávu, zaléhají ti snad uši?" Tvářil se nechutně sladce.
Zmohla jen na slabé zachrčení. Zírala jsem do hrnku. "Proč? Co ti dělám? Za co mě trestáš?" zavyla jsem zoufale.
"Za to, že existuješ," smál se mi vesele do tváře.
Když jsem se trochu uklidnila, formulovala jsem novou otázku. "Co mi můžeš říct? Cokoliv, co by vyplnilo to velké francouzské okno v mojí hlavě?" Snažila jsem se nedát najevo svoje zahanbení. Takový trapas!
Po chvíli, kdy se opět výtečně bavil, se opřel o linku. "Mám ti říct, co všechno jsi mi vyprávěla? Všechno, včetně scén, při kterých jsem rudnul i já?" povytáhl obočí. Šokovaně jsem zavrávorala.
"Na začátek by mě zajímalo, čím jsem se opila," hlesla jsem.
"Vcelku luxusním vínem a taky trochou té zelené víly."
"Kolik jsem tam nechala?"
"Skoro nic. Vždyť jsem říkal, že jsem tě opil já. Dnes ráno jsem to říkal - tvoje pamět je očividně děravá i normálně."

Zmohla jsem sse akorát na povzdech. Káva mi už docela přestala chutnat při pomyšlení, jak mi můj rapidní nedostatek rozumu šlape po štěstí a po pohodě. Jak já jsem neskutečně blbá! Zrudla jsem. Krev se mi nahrnula do tváří špatně zakrývaným studem a po chvíli jsem zase zbledla - to, jak jsem v sobě dusila vztek.
"Co jsem ti vykládala?" Tentokrát zrudnul on. Moje výhra.
"Nic zajímavého," zabručel. Zatmělo se mi před očima. Vybavila se mi celá řada obrazů, které by mě úplně zdiskreditovaly, kdyby je někdo někde vykládal dál.

"Pravdu," vydechla jsem. byla jsem připravená na všechno. Nebo jsem si to alespoň myslela.
"Vážně pravdu?" naoko se ujišťoval.
"Jo."
"No, vlastně jsi opravdu nic zajímavého neříkala. Mluvila jsi docela normálně, bavila ses se mnou o politice, pracovních poměrech a filmech. Hanlila jsi mě docela obvyklými výrazy. A pak vlastně nic moc. A taky jsi hodně zakopávala a padala, ale to děláš i normálně. Tak jsem si skoro říkal, jesli na tebe ten alkohol aspoň nějak působí. Evidentně jo, když si nic nepamatuješ," dodal. Tímhle nade mnou ztratil převahu. Oddechla jsem si.
"Vlastně jsem si skoro myslel, že máš jenom hodně špatný den," zašklebil se, jako by na světě neexistovala legračnější skutečnost, než má maličkost, lehce opilá. Zasupěla jsem.
"Nesnáším tě." Bolest hlavy vzrůstala
"To víš že jo, já tebe taky," roztahoval koutky do šíleného úsměvu. Moje negativní emoce k němu sílily taky. Přemýšlela jsem, jestli se mu můžu vrhnout po krku bez toho, abych o něco zakopla, a jakou mám pravděpodobnost, že ho zabiju, budu-li ho mlátit hrníčkem o hlavy hlava nehlava.

Pak jsem s grácií omdlela.

Znovu jsem otevřela oči v horizontální poloze. Ležela jsem znovu na posteli. Na čele mi sedělo něco studeného a kapičky mokra mi stékaly do vlasů a na polštář. Zamračila jsem a přemýšlela, jestli by byl schopen na mě plivnout. On? Určitě. Sáhla jsem si na čelo. Uklidněná jsem zjistila, že mám na čele jenom studený obklad. On stál opodál a pozoroval mě.
"Něco špatně?" zeptal se znepokojeným tónem.
"Jo, při omdlení se dávají nohy nahoru."
"Nedotkl bych se tě ani násadou od koštěte!" dušoval se.
"A na postel jsem se asi odlevitovala sama, co," ušklíbla jsem se. Poraženecky mlčel. Bod pro mě.
"Vypadáš hrozně. I proti té bílé stěně vypadáš špatně," nezapoměl si rýpnout. Co by chtěl? Právě jsem omdlela!
"Ta zeď je zelená," upozornila jsem ho opatrně. Nevěděla jsem, co zamýšlí.
"Jo, promiň. Ta zeď vedle tebe vypadá úplně bílá... Není ti náhodou špatně?"
"Nesnáším tě."
Tohle je vážně mizerné ráno.


P.S.: Sežerte mě. Ravie.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bobřík Bobřík | Web | 8. ledna 2009 v 11:10 | Reagovat

Tohle se mi opravdu líbí, moc hezky napsáno.

Já patřím do skupiny, kterým druhý den není absolutně nic, metabolismus zděděný po dědečkovi. Tedy se všem ostatním vždycky jen poťouchle směji.

2 Annet Annet | Web | 8. ledna 2009 v 14:50 | Reagovat

Migrény? O těch vím poslední dobou hodně, mamka o nich něco překládá...

Ten pocit neutichajícího pískání v hlavě jsem zažila jednou jedinkrát a nehodlám to opakovat...

Povídka se mi líbí a průjem to rozhodně není :)).  Je to takové reálné a přitom ta postava toho člověka působí tajemně. Některými vlastnostmi mi připomíná Severuse Snapea. :) Zajímalo by mě jak by to bylo dál...

3 strigga strigga | 8. ledna 2009 v 19:42 | Reagovat

Chich :))) výtečně Vokoun, zasmála jsem se naprosto luxusně... vážně, úžasné podání! Jenom to písmo, kurník, proč píšete všichni tak mrňavá písmenka? Já si to musela dvakrát zvětšit, abych to vůbec přečetla... =D

4 strigga strigga | 8. ledna 2009 v 19:42 | Reagovat

Mimochodem, já patřím mezi ty druhé, což ale asi od minulého Silvestra víš :D

5 enterona enterona | E-mail | Web | 8. ledna 2009 v 19:50 | Reagovat

Nadpisu jsem se lekla, myslela jsem, že se něco stalo a bude to vážně nesnášenlivé... ale nakonec to bylo milé :´)

Opilá alkoholem jsem nikdy nebyla, takže nemůžu soudit, nakolik je to reálné :) ale hlava mě bolívala často, často i silně (ještě teď je mi špatně, když si na to vzpomenu, a bojím se, že se vrátí,  přestože mi díky nošení brýlí téměř úplně zmizela), vím, jaký je to pocit, a v tom tedy s postavou soucítím.

Moc se mi líbí použitá slova a opisy některých výrazů (viz francouzské okno uvnitř mé mysli, velký ohavný odporný bzučivý vetřelec, s marnými pokusy o nějakou interakci s mým okolím... bylo toho víc).

Dialogy jsou taky hezké, usmívala jsem se i u "a pak jsem s grácií omdlela".

Lehce mi to připomíná stmívání, jen nevím, jestli je to deformace, že už ho vidím všude, nebo s tím má vážně něco společného.

A díky, jak to tak čtu, raději nebudu ještě hezkou chvíli pít :)

6 Iswida Iswida | Web | 9. ledna 2009 v 20:20 | Reagovat

=D Tohle se ti vážně povedlo. Kouzelné. Roztomilé.

Nevím, jak po alkoholu bolí hlava. Já patřím k těm nešťastníkům s žaludečními potížemi. Radši bych tu hlavu, s tím se dá jíst.

7 Rael Rael | Web | 9. ledna 2009 v 22:40 | Reagovat

:) Potěší tě, aspoň maličko, že v tom nejsi sama? Myslím tu tvůrčí krizi, ne kocovinu- proti té jsem kupodivu vcelku odolná... ale tohle je- rozhodně je to napsané kvalitně, co se stylistiky týče. Uznávám, že to asi není jedno z těch děl, kdy autor cítí potřebu něco vyjádřit a tak to vyjádří- básní nebo povídkou... tohle je prostě takové hraní si. A moc příjemné. Víš, co si pořád říkám?- že až budu mít co říct, až budu cítit, že mám co říct- tak to prostě nějak vypluje napovrch... myslím, že to tak máme všichni:) A zatím si můžeme takhle hrát...

PS: Dialog se mi vážně líbil- měl jiskru:)

8 Muškát Muškát | E-mail | Web | 10. ledna 2009 v 10:59 | Reagovat

Podle nadpisu jsem si myslel, ze jsi o me konecne neco napsala na blogu...

9 Nifredil Nifredil | 10. ledna 2009 v 12:35 | Reagovat

Trefné. Tak výstižné. A tak kafové! :)))))))))

Mimochodem...znám ještě čtvrtou kategorii ( podle svých těžkých ran opilcových ) , kdy bolest hlavy a pocit náhlého zvracení jde ruku v ruce po celý den...

10 Raven Raven | 10. ledna 2009 v 21:04 | Reagovat

Bobřík: pověstný Tygřin Bobřík zavítal do těchto končin internetu? Díky... a vítám tě :)))

Annet... Do jisté míry to mělo Sevíka připomínat. Ale nejen jeho. Stejně tak to mělo připomínat mnoho dalších mužů - je to takový slepenec všech možných povah:)))) A dál? Dál jsem o tom nepřemýšlela. Žádné "dál" tam není... Děkuji ti, že sis přečetla :)))

S-s-s-strigg :))) Díky, Slepejši :))) (když já Vokoun, tak ty Slepejš :oP

Enterono :) Do jisté míry to Stmívání připomíná... ich forma v ženském rodě a taky ten o něco prostší styl výrazů... Jo, styl Twilight mě do jisté míry inspiroval, co se týče právě stylu. Děkuji za pochvaly! :)

Iswido... Já vím. Když jsem psala ten úvodník, při druhých lidech jsem myslela právě na tebe ;o))))

Rael - Já jsem se tím bavila. Psala jsem to ve škole, krátila si fyziku a biologii a hrála si. Díky. Tak snad se mi tam ta jiskra vážně povedla. Chtěla jsem, aby to bylo autentické... tak se to snad povedlo :)))

Muškáte, si trochu fandíš, ne? :D :D

Nifredil, kafové! Ano, kafové! Celou dobu psaní jsem mimo jiné hrozně toužila po kávě :)))

11 Muškát Muškát | E-mail | Web | 11. ledna 2009 v 0:36 | Reagovat

Raven: njn, kdyz me nikdo jinej nefandi, tak si musim fandit sam, ne? :oD

12 strigga strigga | 12. ledna 2009 v 17:44 | Reagovat

Rav! :D Slepejš, to sedí... a ještě Hluchejš a Problémouš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com