Jan Skácel: Píseň o nejbližší vině

16. prosince 2008 v 21:54 | Raven |  →(ne)originální←
Berte to jako... vyznání.

Raven


*

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil


Stála v jedné z mnoha temně slepých uliček. Lampy matně a bez naděje poblikávaly ve svých zamaštěných a začouzených skleněných chýší, nemálokdy rozbitých. Ona sama vypadala - řekněme slušně - neudržovaně. Pramínky špinavých blonďatých vlasů jí čouhaly z nedbale vytvořeného účesu a spadaly na ramena ve smutných slepencích. Čas od času pootočila hlavou, rozhlédla se kolem sebe - snad aby viděla sebe samu v rozbité výkladní skříni bývalé pošty. Měla potrhané džínsy a vetchou koženou bundu, která jí jen málo chránila před studeným větrem.Ten vítr jí bičoval do tváří, jako jehličkami se jí zakusoval do zrudlých tváří. Snad od něj měla na čelisti těch pár kapek krve, které v ostrém příměstském vichru rychle zasychaly a měnily svou barvu v černočerný odlesk sazí.



A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál


Rozhlížela se pořád častěji a častěji. Apatický výraz na její tváři střídal co chvíli výraz nedočkavý nebo vystrašený, to když z popelnic pár metrů od ní vyskočila velká mourovatá kočka, nesouc v tlamce nevábně vypadající rybí hlavu. Nedošla daleko. Tam, kde se ulička napojovala na větší, projelo auto a kočku rozmáčklo. Ona si povzdechla a otočila hlavu na druhou stranu. Další poryv ledového větru. Byl cítit přepáleným tukem a odpadky. Přitáhla si bundu blíž k tělu a opřela se o zeď blízkého domu. Přemýšlela, kolik asi tak může být hodin. Stále doufala, že se dočká.


Po několika minutách, kdy se ani nehnula, sáhla do zadní kapsy džínsů a vytáhla vcelku velký nůž v koženém pouzdře. Na hlavu jí spadlo pár kapek deště. Zvedla hlavu. Tak moc si přála, aby ten déšť smyl z její hlavy, z jejích rukou, z jejího celého těla tu špínu, tu, chladnou noc, ve které musela tu dobu žít. Chtěla pryč - toužila po svobodě a po vysvobození. Dřív chtěla také svobodu - proto odešla - a pak zjistila, že jedna svoboda je občas o tolik více svazující než svoboda, která jí připadala jako nevábné sloužení. Jediné co chtěla, bylo, aby jí opět dal křídla. Nová, bělostně andělská křídla, utkaná ze svitu měsíce... Ale kde by se tu vzaly. Tady snad už ani měsíc nesvítil.


Najednou jí přišlo líto toho času, co zde strávila - a jako moc si připadala volná. A přitom? Přitom byla omezená tou špínou, která jí dusila a stále ještě dusí. Která se jí vpletla do vlasů a skrze oči se přichytila i její duše. Přišlo jí líto, že zklamala tolik bělostných lidí, kteří jí věřili. Kteří jí věřili dokonce i v době, kdy dělala chyby a chtěla - přála si je odčinit. Oni jí věřili, však ona byla tolik slepá! Tolik slepá a uši měla zacpané. Nechtěla slyšet. Však kdo by chtěl? Pravda nikomu nevoní.


Tak odsoudila samu sebe. Tam, v té špinavé uličce plné krys a odpadků. Uvědomila si, že její špínu nesmyje už ani ta nejsilnější žíravina a její vinu nelze přehlédnout. Je velká jako mohyla z krutých kamenů. Ona přes ní nemůže ven. Do světla.


Nebe, peklo, ráj.

Nebe, peklo, ráj.

Kdysi si vybrala peklo.

Zlostně kopla do louže a voda se rozstříkla všude kolem. Louže byla plná krve. Ani se nad tím nepozastavila. Kdo tu zemřel? Člověk, kočka, pták? Poodstoupila. Blízko uslyšela kroky. Úlevně vydechla.



A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj!


Přišel.


Dělilo je od sebe jen pár metrů a louže plná krve.


Byl úplně jiný, než si ho pamatovala. Měl černý plášť, černé kožené rukavice a za uchem olivovou ratolest. V ruce držel meč z oceli, která se leskla oslnivě i v tak chabém světle blikotajících lamp. Jeho vzezření bylo velice přísné a upjaté. Ale tvář měl stejnou. I když ústa byla taktéž o něco přísněji sevřená než naposled. Ale když mu pohlédla do očí, nenašla tam pohrdání, ani odsouzení, ani zlost ani náznak výčitky, který tak očekávala, nýbrž přetékaly soucitem a láskou. Ach, jak moc to kontrastovalo s tím chladným mečem.


Vyděšeně ustoupila o kus dále. Zeptala se ho pohledem, on jí odpověděl. Ona se mu opět zahleděla do hlubokých očí.


Nemůžeš mi odpustit. Tak moc jsem se provinila. Jsem jako marnotratný syn - ba horší. Zranila jsem na své cestě tolik nevinných.


Mlčíš? Ty mlčíš? Nedívej se na mě! Spaluje mě ta tvoje láska. Dráždí mě. Máš mě ztrestat. Koukni, mám i nůž, až se budu bránit. Miluji tě, ale chci tě zranit. Chci tě zranit, až mě budeš popravovat tou děsivou ocelí. Chtěla bych se vrátit do světla, ale chápu. Já mám zkončit. Zkončit v Pekle.


Na co čekáš? No tak dělej! Sekni už! Chci, aby to bolelo...


Víš.... zasloužím si to.


No tak... už sekni!


Prosím!


Prosím...



Ale on jen stál a díval se na ní těma očima plnýma soucitu. Dohánělo jí to k šílenství. Doufala, že když jí potrestá, dostane nová křídla. Snad černá - ale čert ví, třeba to bude lepší svoboda. Všechno lepší než tohleto.


Prosím...



A on jen pořád stál a tak se na ní díval. Tak moc dlouho. Ona už to déle nevydržela, odhodila svůj nůž a udělala pár rychlých kroků k němu. Rozpřáhla ruce k obětí - ta učinil i on. Očekával jí s otevřenou náručí. Avšak ona se kousek před ním zastavila. Váhala.


Já nemůžu... nemůžu! Jsem tak špinavá, tak odporná. Nemohu se tě dotknout.


Její kolena se setkala s rozbitým asfaltem uličky. Klečela v kapkách krve z louže a špínu na tvářích jí rozmazávaly hloupé slzy. Nenáviděla se. Nechápala, proč jí ještě nezabil. Měl tolik důvodů, takovou příležitost.


Uslyšela zacinkání. Překvapeně zvedla zrak. On měl najednou, z ničeho nic, dlaně plné hvězd. Rázným krokem se k ní dostal a větřel jí hvězdy do bolavých zarudlých očí. Hvězdy jí stékaly po krku a bylo jí, jako kdyby se ponořila do tepla, které jí konejšilo.


Chceš jít se mnou?



Konečně promluvil. Žádné výtky, žádný křik. Ta slova byla tak nečekaná, tak měkká, tak dokonalá, že se rozplakala ještě víc.


Klečím tu a řvu jak malé dítě. Není to dostatečná odpověď?



Otřela si slzy dlaní.


Není.


Pravil ještě měkčeji než předtím svá slova.


Pak tedy chci. Pryč. Kamkoliv půjdeš, půjdu s tebou. Poznala jsem otroctví a... a jak jsem byla hloupá, když jsem tebou a tvou láskou pohrdla... Odpusť...


Šeptala do tmy a zdálo se jí, že to nemůže nikdy slyšet. Ale bylo to naopak.



A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál



Vzal svůj meč a s chirurgickou přesností jí ho vrazil do srdce. Ona vstala s tak radostnýma očima - zakymácela se sem a tam a spadla tváří do krvavé louže. Společně s jejím starým životem, který jí opustil, se vedle zhmotnila znovu. Ona, bez té špíny a lehká jako vánek. Měla na sobě čisté šaty a měla učesané vlasy a na rtech vděčný úsměv. On honem sundal plášť a přehodil jí ho přes ramena.


Pojď. Půjdeme. Ať se nenastydneš.


Přikývla. Usmál se na ni a pevně ji objal. Za pár krátkých okamžiků oba zmizeli, navzájem v sobě zavěšení.


Na špinavou mrtvolu ležící s obličejem v louži se už ani neohlédli. Nad domy svítalo a koneckonců - oba měli tolik důvodů se radovat.







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | Web | 17. prosince 2008 v 19:20 | Reagovat

Já nevím co na to říct, po přečtení jsem vydala takový zvuk, který nejde popsat. Něco jak eh. :)

Je to úžasný, prostě nemám slov. Ten skrytý význam, to všechno co si z toho člověk uvědomí. Nádhera.

Působí to neskutečně, přesto to popisuje naše životy.

Ještě jednou EH :))

2 michal michal | Web | 18. prosince 2008 v 3:13 | Reagovat

přesně tak, je to tak reálně fantastické, skrytý význam a údernost reality, moc hezky napsaný. Utrpení mladého Werthera v novém kabátě, nebo spíš Zpověď dítěte svého věku?

3 strigga strigga | 18. prosince 2008 v 18:25 | Reagovat

Uaaaaaaaaaaaaaaaaaaaah...

4 strigga strigga | 18. prosince 2008 v 18:26 | Reagovat

ProTritterovynosnídirky, to je... zezačátku jako temný, špinavý, zoufalý, hnusný reálný svět vysvětlený s tím nejdokonalejším naturalismem, ke konci naděje, ta nekonečná krása naděje a druhá šance a... je tam všechno, všechno, co k Vyznání patří...

5 Iswida Iswida | Web | 18. prosince 2008 v 19:42 | Reagovat

Já nevím. Nejsem si jistá, jak to na mě vlastně působí. Je to zajímavé, ale tobě není líto té špinavé mrtvoly?

6 Raven Raven | 18. prosince 2008 v 23:00 | Reagovat

Annet, He :))) Jo, je to život. Můj.

michale, utrpen mladého Werthera jsem nečetla, ii když to máme v pobinné četbě na státní maturitu, ale něco jako zpověď dítěte svého věku to je. Jsem trochu divné dítě. Díky.

Strigg. KLídek. Výdech, nádech, ták. Dík. :)))

Iswido - není. Chceme-li zažít nové věci, ty staré musíme opustit.

7 michal michal | Web | 18. prosince 2008 v 23:23 | Reagovat

ano opustit, ale nezapomenout na ně, jinak by neměly význam... Myslím, že to byl Ortega y Gasset, kdo řekl, že minulost se nenamáhala přijít a odejít, aby byla přehlížena nebo zapomenuta....

8 michal michal | Web | 19. prosince 2008 v 0:57 | Reagovat

eště abych nezapoměl vyjádřit svůj názor na otázkustátní maturity. Samozřejmě proti, ale dávat "dětem" jako povinnou četbu Utrpení mladého Werthera, to je snad nejbarbarštější rozhodnutí ze všech. Vždyť ta knížka vzbudila po svém vydání vlnu sebevražd mladých lidí, která trvala do jejího zakázání! Omluvte mi ten výraz, ale jsem zhnusen při představě povinné četby něčeho takového (hlavně kvůli lidem, kteří literaturu nechápou, protože pro ně to opravdu bude utrpení, jestli to ovšem budou vůbec číst)

9 Nifredil Nifredil | 19. prosince 2008 v 14:34 | Reagovat

Je v tom strašně věcí ukryto...

ach...

byl to zážitek...díky za něj.

10 Raven Raven | 20. prosince 2008 v 15:53 | Reagovat

michale, nanapsala jsem zapomenout, Zapomenout znamená podstoupit riziko, že uděláš stejnou chybu znovu. Ale určitě pochopíš, že tohle je alegorie hříchu. Čeká mě křest a tohle je vyznání :)))) Ta slova jsou moudrá, myslím tak i já.

Jinak tedy ten seznam povinné četby k maturitě sestavovali sami češtináři. Jakmile jsi mě na to upozornil, přečetla jsem si recenzi na tu knížku. Ten konec.... trochu děsivé, že? Osobně nesouhlaím s tím, co na konci Goethe nastínil.

Jinak v tom seznamu je třeba i můj oblíbený Skácel se svojí smuténkou, což tedy schvaluji :))))

Nifredil - není zač. Já ti moc děkuji za tvou milou pozornost. Je v tom ukryto tolik, kolik jsem toho dotud zažila.

11 muslim wedding dresses muslim wedding dresses | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 3:46 | Reagovat

The sufficient evidence offered enables us to moderately conclude the scourge of AIDS are going to be introduced below manage from the foreseeable foreseeable future.
http://www.movedress.com/beach-wedding-dress-wedding-dress-function-occasion.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com