Prosinec 2008

Pokání

30. prosince 2008 v 12:13 | Raven |  Miniatury
Svou Nemesis
našla jsem na druhé straně zrcadla
od té doby je rozbíjím
Pak ve střepech se zrcadlí
celá nostalgie
hvězdného nebe

Proto píšu
Requiem za zemřelé verše



Návštěvnici tohoto děsivého místa

23. prosince 2008 v 20:33 | Raven |  Strouhaným kokosem zasněžené Vánoce 2008
Aby vám Raven udělala alespoň maličkou radost, napsala vám také dárek k Vánocům. Některé ho dostaly jmenovitě, vy ostatní se prosím račte neurazit.

Krásné Vánoce!

******
Oknem katedrály
proletěl anděl
a smál se
i když měl de facto cedník z křídel,
hrozně se smál.
Nu - a proto ta defenestrace.
Aby nesl radost dál
- nejen ve stínu katedrál
máme mít v srdci sladkou bázeň
a úsměv na rtech.
Jen toho skla
z barevné okenice
bude trochu škoda.

******


*



enterona

23. prosince 2008 v 20:23 | Raven |  Strouhaným kokosem zasněžené Vánoce 2008
enteroně. Měj krásné Vánoce!

Nifredil

23. prosince 2008 v 20:18 | Raven |  Strouhaným kokosem zasněžené Vánoce 2008
Vánoční dárek pro drahou Nifredil.

Rael

23. prosince 2008 v 20:13 | Raven |  Strouhaným kokosem zasněžené Vánoce 2008
Geniální (nejen) básnířce Rael od Raven.

cloverdee

23. prosince 2008 v 20:07 | Raven |  Strouhaným kokosem zasněžené Vánoce 2008
Laskavé cloverdee od Raven.

Iswida

23. prosince 2008 v 20:02 | Raven |  Strouhaným kokosem zasněžené Vánoce 2008
Milé Iswidě k Vánocům.

Rav.

strigga

23. prosince 2008 v 19:53 | Raven |  Strouhaným kokosem zasněžené Vánoce 2008
Mojí milé bratře Strigg věnuje pod stromeček

Raven

Carmen

23. prosince 2008 v 19:47 | Raven |  Strouhaným kokosem zasněžené Vánoce 2008
Mé drahé Carmen s přáním krásných Vánoc.

Ravie

Krá.

21. prosince 2008 v 22:21 | Raven |  Havraní krákání
Dneska jsem nic neudělala. Možná to bylo podmíněno tím, že ráno jsem se probudila mimojiné s nateklým krkem a taky jsem nemohla dost dobře mluvit ( a to ještě méně, než včera a předevčírem a předevčírem). Takže jsem honem běžela uklidit klubovnu a už ve čtvrt na devět jsem opět ležela v posteli, s horkým čajem a se zavázaným krkem (svým) a taky s vánočím dárkem, který jsem si koupila v pátek v Heliosu - tedy, mám doma svého vlastního Havrana a taky Heleně a Spící. Závidíte, co? Takže jsem většinu času až do oběda trávila trávila v polospaní, posloucháním mého posledního hříchu - Sunrise Avenue a čtením Skácela a Poea.

K tomu hříchu. Nutno povědět, že poslední dobou pěkně měknu. Je sice pravda, že ty tvrdší kousky z mé hudební sbírky poslouchám v mnohem větší míře, ale také v mnohem větší míře nacházím takové ty měkoučké písničky, které jsou jak změklé máslo. Například veškeré songy od Sunrise Avenue - určitě doporučuju. Takový pohodový poslech. Doufám, že je to jen přechodný stav - i když slyšíte, co vám tu teď hraje. Nedivte se. Má to dokonalej text. Plain White T's - Hey there Delilah (Ne, že bych o tom interpretovi někdy předtím slyšela.)

Přiopilá osmatřicátá, devětatřicátá, čtyřicátá miniatura

20. prosince 2008 v 16:05 | Raven |  Miniatury
Jsou to jedny lehce ovíněné z poloviny září.

* * * * *
* * * * * *
*********

*

Ticho
zakřupaly klouby
a on pak spal
klidně dál
Tyhle básně
jsou tak hloupý

*

Ten divný přízvuk v hlase
doufám, že se mi jen zdál
snad zlatá nitka přetrhla se
radost se snoubí s černou hlínou
život jde dál
vzpomínky pod sněhem
nezahynou

*

Jsem trochu nebezpečná, víte
hlavně po nocích
kdy se takhle usmívám.
Dvojí víno v jedno slité
můj tichý smích
přesvědčí tě sám

Jan Skácel: Píseň o nejbližší vině

16. prosince 2008 v 21:54 | Raven |  →(ne)originální←
Berte to jako... vyznání.

Raven


*

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil


Stála v jedné z mnoha temně slepých uliček. Lampy matně a bez naděje poblikávaly ve svých zamaštěných a začouzených skleněných chýší, nemálokdy rozbitých. Ona sama vypadala - řekněme slušně - neudržovaně. Pramínky špinavých blonďatých vlasů jí čouhaly z nedbale vytvořeného účesu a spadaly na ramena ve smutných slepencích. Čas od času pootočila hlavou, rozhlédla se kolem sebe - snad aby viděla sebe samu v rozbité výkladní skříni bývalé pošty. Měla potrhané džínsy a vetchou koženou bundu, která jí jen málo chránila před studeným větrem.Ten vítr jí bičoval do tváří, jako jehličkami se jí zakusoval do zrudlých tváří. Snad od něj měla na čelisti těch pár kapek krve, které v ostrém příměstském vichru rychle zasychaly a měnily svou barvu v černočerný odlesk sazí.



A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál


Rozhlížela se pořád častěji a častěji. Apatický výraz na její tváři střídal co chvíli výraz nedočkavý nebo vystrašený, to když z popelnic pár metrů od ní vyskočila velká mourovatá kočka, nesouc v tlamce nevábně vypadající rybí hlavu. Nedošla daleko. Tam, kde se ulička napojovala na větší, projelo auto a kočku rozmáčklo. Ona si povzdechla a otočila hlavu na druhou stranu. Další poryv ledového větru. Byl cítit přepáleným tukem a odpadky. Přitáhla si bundu blíž k tělu a opřela se o zeď blízkého domu. Přemýšlela, kolik asi tak může být hodin. Stále doufala, že se dočká.


Po několika minutách, kdy se ani nehnula, sáhla do zadní kapsy džínsů a vytáhla vcelku velký nůž v koženém pouzdře. Na hlavu jí spadlo pár kapek deště. Zvedla hlavu. Tak moc si přála, aby ten déšť smyl z její hlavy, z jejích rukou, z jejího celého těla tu špínu, tu, chladnou noc, ve které musela tu dobu žít. Chtěla pryč - toužila po svobodě a po vysvobození. Dřív chtěla také svobodu - proto odešla - a pak zjistila, že jedna svoboda je občas o tolik více svazující než svoboda, která jí připadala jako nevábné sloužení. Jediné co chtěla, bylo, aby jí opět dal křídla. Nová, bělostně andělská křídla, utkaná ze svitu měsíce... Ale kde by se tu vzaly. Tady snad už ani měsíc nesvítil.


Najednou jí přišlo líto toho času, co zde strávila - a jako moc si připadala volná. A přitom? Přitom byla omezená tou špínou, která jí dusila a stále ještě dusí. Která se jí vpletla do vlasů a skrze oči se přichytila i její duše. Přišlo jí líto, že zklamala tolik bělostných lidí, kteří jí věřili. Kteří jí věřili dokonce i v době, kdy dělala chyby a chtěla - přála si je odčinit. Oni jí věřili, však ona byla tolik slepá! Tolik slepá a uši měla zacpané. Nechtěla slyšet. Však kdo by chtěl? Pravda nikomu nevoní.


Tak odsoudila samu sebe. Tam, v té špinavé uličce plné krys a odpadků. Uvědomila si, že její špínu nesmyje už ani ta nejsilnější žíravina a její vinu nelze přehlédnout. Je velká jako mohyla z krutých kamenů. Ona přes ní nemůže ven. Do světla.


Nebe, peklo, ráj.

Nebe, peklo, ráj.

Kdysi si vybrala peklo.

Zlostně kopla do louže a voda se rozstříkla všude kolem. Louže byla plná krve. Ani se nad tím nepozastavila. Kdo tu zemřel? Člověk, kočka, pták? Poodstoupila. Blízko uslyšela kroky. Úlevně vydechla.



A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj!


Přišel.


Dělilo je od sebe jen pár metrů a louže plná krve.


Byl úplně jiný, než si ho pamatovala. Měl černý plášť, černé kožené rukavice a za uchem olivovou ratolest. V ruce držel meč z oceli, která se leskla oslnivě i v tak chabém světle blikotajících lamp. Jeho vzezření bylo velice přísné a upjaté. Ale tvář měl stejnou. I když ústa byla taktéž o něco přísněji sevřená než naposled. Ale když mu pohlédla do očí, nenašla tam pohrdání, ani odsouzení, ani zlost ani náznak výčitky, který tak očekávala, nýbrž přetékaly soucitem a láskou. Ach, jak moc to kontrastovalo s tím chladným mečem.


Vyděšeně ustoupila o kus dále. Zeptala se ho pohledem, on jí odpověděl. Ona se mu opět zahleděla do hlubokých očí.


Nemůžeš mi odpustit. Tak moc jsem se provinila. Jsem jako marnotratný syn - ba horší. Zranila jsem na své cestě tolik nevinných.


Mlčíš? Ty mlčíš? Nedívej se na mě! Spaluje mě ta tvoje láska. Dráždí mě. Máš mě ztrestat. Koukni, mám i nůž, až se budu bránit. Miluji tě, ale chci tě zranit. Chci tě zranit, až mě budeš popravovat tou děsivou ocelí. Chtěla bych se vrátit do světla, ale chápu. Já mám zkončit. Zkončit v Pekle.


Na co čekáš? No tak dělej! Sekni už! Chci, aby to bolelo...


Víš.... zasloužím si to.


No tak... už sekni!


Prosím!


Prosím...



Ale on jen stál a díval se na ní těma očima plnýma soucitu. Dohánělo jí to k šílenství. Doufala, že když jí potrestá, dostane nová křídla. Snad černá - ale čert ví, třeba to bude lepší svoboda. Všechno lepší než tohleto.


Prosím...



A on jen pořád stál a tak se na ní díval. Tak moc dlouho. Ona už to déle nevydržela, odhodila svůj nůž a udělala pár rychlých kroků k němu. Rozpřáhla ruce k obětí - ta učinil i on. Očekával jí s otevřenou náručí. Avšak ona se kousek před ním zastavila. Váhala.


Já nemůžu... nemůžu! Jsem tak špinavá, tak odporná. Nemohu se tě dotknout.


Její kolena se setkala s rozbitým asfaltem uličky. Klečela v kapkách krve z louže a špínu na tvářích jí rozmazávaly hloupé slzy. Nenáviděla se. Nechápala, proč jí ještě nezabil. Měl tolik důvodů, takovou příležitost.


Uslyšela zacinkání. Překvapeně zvedla zrak. On měl najednou, z ničeho nic, dlaně plné hvězd. Rázným krokem se k ní dostal a větřel jí hvězdy do bolavých zarudlých očí. Hvězdy jí stékaly po krku a bylo jí, jako kdyby se ponořila do tepla, které jí konejšilo.


Chceš jít se mnou?



Konečně promluvil. Žádné výtky, žádný křik. Ta slova byla tak nečekaná, tak měkká, tak dokonalá, že se rozplakala ještě víc.


Klečím tu a řvu jak malé dítě. Není to dostatečná odpověď?



Otřela si slzy dlaní.


Není.


Pravil ještě měkčeji než předtím svá slova.


Pak tedy chci. Pryč. Kamkoliv půjdeš, půjdu s tebou. Poznala jsem otroctví a... a jak jsem byla hloupá, když jsem tebou a tvou láskou pohrdla... Odpusť...


Šeptala do tmy a zdálo se jí, že to nemůže nikdy slyšet. Ale bylo to naopak.



A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál



Vzal svůj meč a s chirurgickou přesností jí ho vrazil do srdce. Ona vstala s tak radostnýma očima - zakymácela se sem a tam a spadla tváří do krvavé louže. Společně s jejím starým životem, který jí opustil, se vedle zhmotnila znovu. Ona, bez té špíny a lehká jako vánek. Měla na sobě čisté šaty a měla učesané vlasy a na rtech vděčný úsměv. On honem sundal plášť a přehodil jí ho přes ramena.


Pojď. Půjdeme. Ať se nenastydneš.


Přikývla. Usmál se na ni a pevně ji objal. Za pár krátkých okamžiků oba zmizeli, navzájem v sobě zavěšení.


Na špinavou mrtvolu ležící s obličejem v louži se už ani neohlédli. Nad domy svítalo a koneckonců - oba měli tolik důvodů se radovat.








Poslední prohraná

11. prosince 2008 v 19:39 | Raven |  Havraním brkem do popela
«:«

Poslední prohraná bitva
učila naše srdce bít
učila přestat plakat
učila o míru snít
učila padat a znovu vztávat
i přes svoje pády nezemřít

A stírajíc naše slzy z tváře
učila květiny netrhat
učila leštit svatozáře
učila naše oči lhát
a my vzdáme se i honoráře

Jsem nahraná

11. prosince 2008 v 19:22 | Raven |  Havraní krákání
Jsem nahraná.

CČ.

Pětatřicátá, šestatřicátá, sedmatřicátá

9. prosince 2008 v 22:03 | Raven |  Miniatury

○○○○○○○
Marně noříme se do moří
abychom nalézali perly
protože jen chamtiví netvoři
našim srdcím velí


○○○○○○○
A byly křtiny
padal křehký bílý sníh
a mě tál na dlaních
Boží milost kanula z rampouchů
a v prvním záchvěvu víry
seznala jsem, že nejsme jiný


○○○○○○○
Holé koruny skučí k nebi
jsou místem, kde se zrodil křik
někdo to netuší a jiný to neví
že prosinec je nevděčník

Můj život je jeden velkej úlet

6. prosince 2008 v 22:25 | Raven |  Havraní krákání
  1. Včera jsem dělala čerta. Ha, ha ha. Vypadala jsem v Čapčí kutně s pláštěm spíš jako batman, ale to se ztratilo, protože děcka měla respekt spíš z toho vousatého individua, než z neškodného pekelníka. Chm.
  2. Později jsem došla k tomu, že má nehrůstrašnost plynula zejména z toho, že na čerta mám příliš pokažený charakter. Byla jsem nevěrohodná. A taky neumím dělat takové to Bl-l-l-l. Dobře víte, co myslím.
  3. Jestli ihned nenajdu tu zatracenou Niveu, oschne mi xicht tak, že mi začne odpadávat po kousíčcích! Ááá!
  4. Měla jsem dvacet třicet minut na výrobu kostýmu. Rohy a jejich výrobu nebudu komentovat, jisté je, že už ani já nevím, jak jsem se dopracovala ke konečné formě. Ocas stejně pod pláštěm nebyl vidět. A taky padlo jediné červeně červené triko, které jsem vlastnila. Podlehlo destruktivní činnosti jisté Raven a jejích nůžek. Jsem na svoje dílo pyšná. eehm.
  5. Ulítávám na Epice. Quietus a The Last Crusade. Awww! (přiznávám se, vykrádám Carmen. Nehorázným a trestuhodným způsobem).
  6. Někteří lidé nepochopí, že nepodáváte ruce, pokud nemusíte. Prostě jim to nedá a budou ve vás šťourat a pořád to zkoušet.
  7. Grrr.
  8. odpoledne jsem si z nudy přepsala rozvrh do nového diáře - je zelený! Zelený! Nádherně zelený! Myslím tím tedy ten diář.
  9. Přesvědčila jsem se opět, že dokážu dlouhé hodiny blábolit o něčem, o čem vůbec nic nevím. Vlastně to spočívá vpoužívání velkého množství cizích slov a latinsko-českých termínů. I když mluvíte o ničem, váš protějšek s vámi bude souhlasit a s plným porozuměním bude třepat hlavou tak, že se budete domnívat, že trpí parkinsonovou chorobou.
  10. Piksla s kafem v lednici mi nepřipadá až tak vtipná. Trapné je, když o tom hovoříte, smějete se jak střelení a pak to na potvoru uděláte. Člověk by se raději neviděl.
  11. Šimek a Grossman je úlet. Můj úlet :oP
  12. Ta hromada brček, které mám ve vlastnictví, jsou taky úlet. To, že nemám něco, co mám mít, je průšvih.
  13. Potřebuju tu Niveu. Obyčejná univerzální, v té dokonalé nízké modré plechovace. Kde jee? (Že já blázen jsem si vyndávala čočky. Bez čoček nenajdu ani brýle. Bez brýli jsem bez čoček ztracená. Nemám ten krém. Můj xicht! Můj ksicht!)
  14. Mluvím s lidmi, kteří spali, když já nespala.
  15. Hádám se s pomeranči, které hodlám sníst. Divné? Ne. Vlastně normální. Na mé poměry.
Astalavista, nosorožci.. A byli byste vážně milí... *červená* kdybyste se obtěžovali napsat komentář k těm miniaturám. Nejlepší za poslední dobu. Ano? :)))

Ravie

Dvaatřicátá, třiatřicátá a čtyřiatřicátá

4. prosince 2008 v 22:01 | Raven |  Miniatury

Střechy
Střechy jsou mozaiky osudů
příbytky hrdliček sídliště vran
-povídej mi o nich! Já plakat nebudu!
Vždyť pokaždé někdo zůstává sám



Dopisy
Dopisy bez obálek
poslední láska Hanse Christiana
voněla pohádkami a ohněm z dálek
nešťastná jako obálky bez dopisů
V pěnu se změnila mořská panna
jako daň za krásný okamžik



Antigoné
A v temném víru slov
"Moi, je dis non!"
usnuli jsme
a s námi Antigon
Tak spanilá pod křídly sov

Jenom mě už prosím neposílejte nakupovat!

3. prosince 2008 v 16:39 | Raven
Při větě v nadpisu vás jistě napadlo mnoho hororových scénářů, když Raven pošlete nakoupit (podobné těm "Raven u kadeřníka", "Raven na sportovním hřišti", "Raven na fyzice" apod.). Hned ale vyvstává otázka, zda je nebezpečnější Raven s penězi nebo bez peněz - ano, samozřejmě, bez peněz je skoro pořád a nikdy nevíte, co bude dělat, když peníze mít bude (pojede do Prahy. Páni, jak jste na to přišli?!)Doufám, že mi nepříjde nějaká obsílka s předvoláním k soudu za těžké ublížení na duševním zdraví - té chuděře pokladní. Eehm.

Ano, kdo si aktualizoval stránku, zjistil, že ta depresivní hrůza zmizela, je tu už jenom lehce nestalgická hrůza. Co je horší, nechám na vás. Alespoň už se na tamto nemusíte dívat (říká vám něco vymýtání čerta ďáblem?) :))) iritujou mě ty šedý rámečky. Jak je mám dát pryč?!

Moc toho dnes nenamluvím - astalavista.
Ravie















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com