Říjen 2008

Simsalabim plác plác buch

30. října 2008 v 21:58 | Raven |  Havraní krákání
Dobrý podvečer.

Ráda bych se vám svěřila s pár příhodami mého bídného života. Ale nejdříve bych vám chtěla poděkovat za vaše, sice velmi nekritické, ale přece jenom ohlasy u minulého článku... vážně, vážně mě to potěšilo. Och.

To byla zase jednou veselá angličtina. Přitáhli k nám amíci z Alabamy (přicházím až z Alabamy, se svým banjem sám a sám a já mířím do Louisiany - navštívit svou milou tam) a že nám budou vyprávět o thanksgiving day (snad se to tak píše, ó Zuzano) a vůbec. Celé to opět byla fraška, takovou, jakou umí jen amíci (asi pět lidí nad šedesát, z nichž valná většina byli učitelé). Nakonec se mezi nás rozprášili, že s námi budou anglicky "konverzovat", či co to chtěli dělat. Zkrátka ten dědeček, co si ke mě a Lucce přisedl, vytáhl fotoalbum a jal se nám o sobě vyprávět. Úspěšně jsme se dostali přes jeho manželku, svatbu jeho dcery a rodiče v domově důchodců, až k jeho dvěma psům. On se tedy optal, zda my máme doma nějaké zvířátko - já jsem směle zapřela svou obsáhlou domácí zvířenu (víte, že nám opět chcípla jedna rybička? Ó Zuzano, mám tě rád...) a ještě směleji jsem prohlásila, že "I don't like animals." Dědek se zatvářil, jako by mi nerozuměl, tak jsem minutku zpytovala své gramatické povědomí aposléze větu zopakovala. Dědek se zasmál, poplácal mě po ruce a prohlásil s šíleným šklebem na rtech: "You bad girl!"

Toliko k tomuto. Nyní bych vám snad ještě měla sdělit, že zítra zase frčím pryč, a to do Prahy (nečekaně. A já jdu z Alabamy, pod oknem ti budu hráááát!)

Měli byste čekat ještě nějaké projevy mé puberťácké duše, nicméně... zítra je ještě fyzika a celou hodinu se zkouší. A já neumím ani jeden mizernej vzoreček. A to nekecám. Snad to ještě zítra při fránině nadřu.

Sí jů lejtr, eligejtr. Astalavista e ó revoár.

Jednoduše, slunce v duši a listí pod nohama.

Ó Zuzano... Fajn, už mlčím...

Ravie

P.S.: Já jsem psala vlastně jen proto, abyste věděli, že živá jsem až až. A že mám opět plnej sešit miniatur (Dohromady tak přes čtyřicet...?) :oP

Miniatura osmá, devátá a desátá: Poeta, Morwinne & Obsidián

25. října 2008 v 13:45 | Raven |  Miniatury
Poeta

Chudí jak básník z neumětel
co neuměl ani větu splést
jemuž byla každá múza dobrá
nemáme víc než svoje oči
avšak v nich máme tolik stříbra
z něžnoskvoucích hvězd

***

Morwinne

Pod křídly sladké Morwinne
schovalo hlavu kdekteré dítě
s nadějí na sen se září pohádek
Ona je vždycky s něžností přivine
rozhodí lesknoucí se sítě
pro dobrý konec i začátek

***

Obsidián

úmysly utkané z obsidiánu
pro týdny stejně popelavý
budím se vždycky k ránu
- obsidián povstal taky z lávy

...
...
...


P.S.: Svůj příběh o Morwinne vám povím jindy. Slibuju.

Pravděpodobně nepravděpodobná válka

22. října 2008 v 22:53 | Raven |  Havraním brkem do popela
Asi po třech předchozích veršovankách, kdy jsem rozvíjela svoje utkvělé představy, jsem nakonec sepsala toto. Má to dokonce pravidelný vzorec rýmů, což se mi nepovedlo už dlouho... ale... kvalitu posuďte sami.

Pro T.

Staronové podzimní pápěří a galština

22. října 2008 v 22:28 | Raven |  Havraní zpívání
Tak, jak jsem slíbila Carmen, zmizel její nádherný lay "Just believe..." a byl nahrazen předchozí hrůzou podzimní, ale což, budete to muset strpět, poněvadž mě opět chytla podzimní nálada, která je umocněna tím dokonalým zeleným svetrem! Ano, jsem trochu infantilní. Ale co už.

Jenom letmo se zmíním o nepříjemnostech se školou, které mě ale strašně ubíjí a ničí mou osobnost *ironík*, můj přímý charakter *ironík* a vůbec. Prostě... už aby byly prázdniny. Pojedu na chatu a budu se válet v listí a budu vyvádět vůbec takové různé ptákoviny. Ale už se těším, vážně už to potřebuju.

To, co posloucháte, by údajně měla být galština. Jestli je, tak je půvabná.

Už jen kuňkati mohuť hlasem svým

18. října 2008 v 17:06 | Raven |  Havraní krákání
Chtěla jsem vám napsat inteligentní článek, ale *atmosféra houstne* mě usadil se hlen na mozku. A také na hlasivkách. Takže moje oblíbené "Ukousni si ucho, kreténe!" buď není vůbec slyšet, neb zanikne, a v jiném případě (totoť jest ta horší varianta) vyzní převelmi vtipně, mým nynějším hlasem přiskřípavě kuňkavým. Jak toužím mít svůj obyčejný, ošklivý a hrubý hlas, který se sic pro děvče nehodí, ale přece jenom je to hlas můj a nejlépe se mi s ním kleje. Ovšem, teď vypadám, jako bych strašně zkrotla, ale to se všichni mýlí, to já nadávám jen v duchu.

Na co nadávám? Ani se neptejte. Ale musím říct, že naštěstí už je těch příležitostí, kdy bych mohla provětrat některé výrazy svého jaderného slovníku, stále méně a méně. Což je veskrze velice pozitivní, ale jak mám správným důchodcem býti, když nemám na co skuhrat? Ani volební právo zatím nemám, takže politika mi může být ukradená a nic jiného mě v této izolaci vážně nemůže vážně a globálně štvát :oP Maximálně to nevhodné použití slova "globálně".

Tedy, jednu věc na srdci mám. Ale bojím se, bych nebyla z pomluvy nařknuta či později uřknuta jakýmsi zlým jazykem. Seč ráda bych se svěřila. Jedná se o jistého blogaře. Nebudu jmenovat, ale ono to asi vyplyne, navíc lidé, kteří trochu sledují dění na blog.blog.cz, určitě budou vědět, oč tu běží. Nu, tedy, zět k tématu. On tedy jeden blogař žije a blguje. A bloguje "úspěšně" což měří víceméně podle čísla na počítadle návštěvnosti. Což je podle mě nesmysl, zvláště teď, když mu na blog chodí dvakrát více odpůrců než obdivovatelů. Ehhhrm. Tedy ten blogař je mi nesympatický z několika prostých důvodů a to, že je * sobecký, * neurvalý a sprostý, * bezohledný, *nafoukaný. Což já jsem ale taky, takže si vlastně nemám na co stěžovat, ale co je moc, to je moc. Prostě kdo ví, o čem mluvím, myslím, že mi dá za pravdu a vůbec už po první návštěvě jeho blogu poznáte, že s ním není něco v pořádku. OK, nechtě to plavat. Už budu mlčet, ale tohle mě docela rozčiluje. Zvlášť soutěž "O nejhnusnější blog", kterou vyhlásil a vůbec to bylo celé sobecké a bezohledné. To ani já, cynik s dllouhou historií, nejsem schopna zkousnout. Ehhrm.

Jak jsem jen mohla dopustit, aby ten onen ohava zabral mi nejdelší odstavec mého článku?! (Tak alespoň pochopíte, že ač tato věta patří obsahově k minulému odstavci, je napsána zvlášť.)

A možná vás taky bude zajímat, proč archaický jazyk tento vládne tímto článkem. Je to poprvé v životě, kdy ovlivněna románem z červené knihovny jsem, leč mám na to právo. Je to románek, napsaný na počátku staletí minulého a kazyk tam velice zajímavě kladen jest, což mě donutilo až dokonce to dočísti. Anžto jsem musela dočíst až do konce, seznala jsem, že v minnulém století byly vztahy velice zvláštní záležitostí, protože dva hrdinové hlavní spolu mluvili podruhé v životě a už domlouvali svatbu. A říkali tomu "láska". Toť ať není valeno na mě, to jim mou osobou sežráno nebude.

Odpusťte nesmyslnost článku mého a s pozdravem se poroučí

Raven

Věřit

16. října 2008 v 18:20 | Raven |  Sedmero Havranů
Neptejte se "Už zase?!", protože vám je to houby platné.

Podzimní úsměv

13. října 2008 v 21:34 | Raven |  Pohádky a jiné palčivosti
Nějak to na mě padlo. Ta příjemně melancholická nálada. To, jak je venku krásně a jak se mám a že je to vlastně všechno tak luxusní. Dnes jsem se mohla i smát a vůbec, i když mám zánět nosohltanu a kokrhám a vůbec jsem opět nemocná. A stejně zítra půjdu ven a budu se brodit listím a budu se koukat do sluníčka.

Tahle je o podzimu. Abyste rozuměli, sedím nad velikým kotlem jasmínového čaje, snažím se do sebe přes podrážděný krk nacpat trochu bábovky a hrozně se usmívám. A venku svítí měsíc jak rybí oko a je tam.. nádherně.

A zítra je úplněk.

Nabíráme výšku... máváme křídly a...

12. října 2008 v 19:49 | Raven |  Havraní krákání
Wooohooo!

Vážení, nezvážení a i vy negramotní, dovoluji si vám oznámit báječnou novinu!

Raven dopadla na zobák. Nepěkně zakřupalo, snad i pár kostiček se polámalo... A vzápětí opět Raven letěla. A když otevřela oči, zjistila, že už ne dolů, ale že letí vzhůru. Tak se rychle vzpamatovala... a začala mávat křídly.

Já... Teda... Bohu díky.

To On za to může :)))))

Já... Díky i vám všem za to, že jste mě podpořili, moc mě to pomohlo.

V tomhle bodě selhává všechna ironie. Tryská ze mě dokonalá radost z toho, že můžu opět volně dýchat. A vzduch je čerstvý, studený a podzimní.

Bože, díky.

Just believe...

Ravie

Na dno

11. října 2008 v 19:34 | Raven |  Havraní krákání
Nemůžu. Už prostě nemůžu.

Třeba mi Bůh chce opět něco nového ukázat. Ale pokud mám spadnout až na opravdové dno... proč to trvá tak dlouho? Proč? Proč? Proč?

Jak mám sloužit druhým, když sama potebuji, aby mi někdo pomohl?

Asi za to můžu sama. Já vím, že na otázky "Už se ZASE tváříš jako mrtvola, co ti zase je?!", "ZASE nás všechny otravuješ svým nabručeným xichtem, co se FURT děje?!" a " Ty nejsi ochotná cokoliv dělat! Seber se konečně! Co pořád máš?!" odpovídám jenom "Nic." Ale nepotřebuju, aby někdo opět znovu a znovu rozebíral to, že je to všechno moje vina a že jediná osoba, co za všechno může, jsem já.

Lidi, který by mi mohli pomoct - a o kterých to vím - jsou víc než sto kilometrů daleko, při nejhorším se nedostanou ani k žádnýmu komunikačnímu prostředku... A já nepotřebuju moc.

Otázky, co tu vlastně ještě dělám, raději neřeším.

Já... Já už vážně nemám sílu. Ale zítra se budu tvářit spokojeně, půjdu do schromka a večer na E.K. a v pondělí do školy...

A už nemám ani dost fyzických sil. Už bezmála týden mě hrozně bolí hlava, motám se jak vítr v bedně a navíc mě ukrutně bolí v krku.

Potřebuju mít čas a a peníze a lidi, který mě obejmou. Třeba jenom... vědět, že někoho zajímám a že nejsem jenom zátěž na bedrech někoho, kdo se chce cítit skvěle nebo má už dost svých vlastních problémů.

Když už doufám, že úplné dno je tam, kde ležím, propadnu se ještě níž. Příjde další člověk a rozbije mi úsměv, který na váři strojím průměrně dvě hodiny, než vypadá věrohodně.

Nemám nyní žádný náhled do budoucnosti. Tápu jako slepá a bojím se otevřít oči. Mám proč se bát. Mám.

Možná se bojí, že to dno uvidím.

Bojím.

Padám.

Au.

R.

Zesinat

10. října 2008 v 22:11 | Raven |  Sedmero Havranů
To první dvojverší mi leží v hlavě už pěkně dlouho.


Kdo řekne, že je to dokonalé nebo něco podobného (typu úžasné, dechberoucí..), useknu mu nejdřív obě nohy, pak ruce a pak hlavu, protože to, co chci, je kritika a ne oslavné hymny na nějakou slečnu Raven až do nebes. Protože já vím, že přesně takové (dokonalé, úžasné, dechberoucí) to není a taky jsem to nepsala tak, aby to tak bylo - taková Raven prostě není...

Snad jsem vás neurazila a srozumitelně vysvětlila.

Ehm, zde ten zblitek je. Trochu se mi pak ulevilo, ale jen na chvíli, protože to pak zase nabralo grády. Chjo.

Zkrátka jen hodně blbej den *eufemismus*

10. října 2008 v 16:40 | Raven |  Havraní krákání
Ráno jsem vstala. Nemohla jsem si nandat čočky. Učila jsem se slovíčka, málem mi kvůli tomu ujel bus. Dojela jsem do školy. Ze slovíček se psalo, ale odevzdával jen kdo chtěl. U mě to nemělo cenu, nejsem blbá. Z francouzštiny si nic moc nepamatuju, jen vím, že jsem celou dobu zírala na levíkův čevrenej penál. Pak se mě soudruh M. na něco ptal, dostala jsem ze sebe jen to, že "Il va dormir" a ještě něco, co si absolutně nepamatuju.

Vím, že mi bylo dost blbě.

Angličtina to samé, jen jsem zírala na tabuli.

Pak přišel šok. DVĚ HODINY MATEMATIKY ZA SEBOU. Proč to už dávno nezakázali? Já jsem tam tak seděla a snažila se něco dělat... Ale už mám zaručený postup, jak takové příklady počítat. Tedy, otevřte si sešit na nové stránce. Opište zadání a deset minut na to zírejte. Nejlepší bude, když se to budete snažit pochopit (jako jsem to dělala já) a nebo vážně jen tak zírejte, abyste zachovali dekorum. Až přilítne matikářka a bude se ptát "Tak co, vychází ti to?" neurčitě zatřeste hlavou a napište rovnítko. Opět minimálně pět minut přemýšlejte. Napiště dlouhou zlomkovou čáru, kterou přeškrtnete. Nové rovnítko, nová zlomková čára. Pusťe se do počítání (za předpokladu, že jste již něco vymyslili), koukněte se k sousedovi (za předpokladu, že vedle vás sedí inteligentní Hanka) nebo zírejte dál. Je jedno, co uděláte, protože stejně ten příklad opíšete, nebo zakroužkujete, aby se matikářce zdálo, že jste ochotni to doma dopočítat (za předpokladu, že si sešit nezapomenete ve skříňce).

Laborky popisovat nebudu, bylo to to jediné, co jsem byla dnes schopná vnímat.

Teď na mě štěká táta, kterému se zdá, že nic nedělám. Má pravdu. Ale hodlám v tom nicnedělání pokračovat. Potřebovala bych nějakou injekci životní energie.

Doma není žádné jídlo.

Čaj je studený.

Život v tomhle rozměru je na hovno.

Můj slovník je otřesný.

Adios.

Sedmá miniatura: Anděl

8. října 2008 v 21:50 | Raven |  Miniatury
Nepotřebuje komentář.

***
Střepy sklíček barevných oken
zešedly jak se dotkly země
kolem padá peří
až na pár kapek krve stejné
jako jsem donedávna měla na křídlech

Téměř mrtvý Havran

7. října 2008 v 16:14 | Raven |  Havraní krákání
  1. je mi zle
  2. nemám brýle
  3. chce se mi spát
  4. prošvihla jsem písemku z fyziky
  5. mám teplotu
  6. kašlu na velká písmena
  7. čtu super knížku
  8. vondruška napsal novou věc a další příjde v listopadu
  9. hrozně se mi stýská
  10. dělám hrozné věci
  11. brzo půjdu zase do postele
  12. zdravím všechny zbloudilé duše
  13. dala bych si čokoládu nebo alespoň polomáčené
  14. chtěla bych obejmout
  15. klepou se mi ruce
  16. chci do prahy
  17. potřebuju peníze
  18. havran se mi z ramena směje
  19. dala bych mu do zobáku
  20. rozbil by se
  21. chci slyšet kytaru
  22. chci se usmívat
  23. chci, aby mě PŘESTALA BOLET TA ZATRACENÁ HLAVA
  24. a vůbec. Mějte se, jak vám zdravotní stav dovolí a nečekejte nic většího, než tenhle lehce informativní článek.

Regina Spektor

5. října 2008 v 15:00 | Raven |  Havraní zpívání
Pf. Tom má Fiakr, já budu mít Regču Spekčr. A komu se to nelíbí, má smůlu smůlovatou. Protože miluju zvuk klavíru. Takže, Samson.

V bahně

5. října 2008 v 14:24 | Raven |  Havraním brkem do popela
Bude to dobré. I když zatím nemůžu dýchat (a to není žádná sranda, je to prostý fakt), já pořád ještě věřím a pořád ještě mám pod nohama pevnou půdu. Pořád ještě se nehodlám pustit Ruky. A taky nehodlám do dnešního večera propadat ještě větší melancholii - tahle zatím stačí. Večer... bojím se, že se v tom večer utopím, protože... protože tak. Ale pořád mám ještě Naději (která opuští loď jako poslední - je kapitán :))))

Držte mi prosím palce. Prosím. Prosím.

Když jde člověk pořád rovně, daleko nedojde.

5. října 2008 v 13:01 | Raven |  Havraní krákání
Asteroid B612.

Já... Já... mám strach.















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com