Daleko

28. září 2008 v 20:52 | Raven |  Sedmero Havranů
Tohle jsem psala někdy na konci srpna, v reakci na Carmen... hledala jsem ten článek, ale nenašla ho (Jakto?!)
Musela jsem sbírat odvahu, abych to sem hodila, ale konečně... je to tady. Nelekněte se, prosím. Je to hodně dlouhé.
Za to všechno mohou modré oči (*úsměv úsměv úsměv*) a taky strašná dálka.

*-*-*-*-*-*
Dýcháš na mne
nerozfoukneš
pořád ještě doufám,
že ten dým z mých křídel
neznamená konec dne
Pochopíš můj splín?
Odpovíš, budu-li se ptát?
tvé světlo smí mi život brát
dokud se nerozbiju ve střepy své vlastní malichernosti
své ctnosti
svojí lásky
*
Kopretina se nezmění ve stolistou růži
moje slzy nezalepí kůž
i v místě dračí rány
tam, kde dřív bylo srdce
je čerá díra
držíš ho v rukou
na polštáři z jemný blány
srdce se dohromady stlukou
když uvěříš
že v jednotě je síla
když uvěříš
a budeš doufat
*
Daruj mým nohám novou oporu
nebo raději ne,
lepší je se úplně utopit
- budu mlčet
vezmu si hořkost do hrobu
co můžu podstoupit
pro lepší svět?
Nechci nenávidět tvoje hlubiny
chci je umět milovat
nauč mě to
*
Mrazí mě v zádech
pár jehliček okolo páteře
pár jehliček strachu
ve sněhové zástěře
pár jehliček ohromující radosti
má popelavý nádech
a titěrnost klíčové dírky
titěrnost člověka klečícího v modlitbách
kterému nezbývá než plakat
a líbat cizí práh
Skrze mlčící slunečnici
*
Srazíš mne do úsměvu
do prachu tvojí pohádky
úsměvu křečovité prosby
svírám tvůj rukáv
- a bez hněvu utírám si slzy
střípkem látky ze zrcadla
mrazivých perliček svých slz
doprostřed jizby mého pustého srdce -
skrz naskrz
vysíláš své šípy z ledu
které zhoří do světlice
Já přece plakat nedovedu
Jsem jenom odraz v zrcadle
*
Zapomenout na dech
doufat, že máš dost pro nás oba
v mých snech jsem věřila
na mraky a na obilí a na dokonalý svět
věřím stále, že v pravou chvíli se dokážeš rozdělit
o dech
- a o pár vět
Tohle je naše mlčenlivá doba
Neusínej přece sic se udusím
*
Já ti dám slz plnou dlaň
můžeš mi je nasypat do vlasů
nebo do očí
Máš tisíckrát oplakanou skráň
A když budeš chtít
můžeme spolu snít
o tom, že jsou perlami
a o tom, že uprstřed vesmírného reje
jsme úplně sami
na zemi
pod hvězdami
Hvězdy chytáme do dlaní
však mezi prsty brzo protečou
*
Epilog se mi zamotal mezi zapomnění
vím, že se tam neměl ocitnout
že epitaf na hrobě nezeje věčně
svěrací kazajka bezcitného odumření
střípky bezmoci
- my bezděčně zalíváme svoje krachy
uprostřed palmového háje
Ty jsi já a já jsem ty
jsme dva
každý jedno křídlo dveří do ráje
moje slzy jsou jak hrachy
hrachy pomněnek
zapomněnek
*
Jsme stuha,
pojící slunce a lunu
každý má na druhém konci
něco víc
napínáš mě jako strunu
Z temných hlubin křičím
- jsi alegorický vůz,
zničený Faethonem
říkala jsem, že na tvém konci není něco v pořádku
napiš řádku
nemůžu dál
bez tvého konce naší stužky
stužky z kamene
nekonečně plamenné
*
Jediná oběť
vpletená v pampeliškové stíny
co jsou tak pomíjivé
hrst hořké hlíny
nepohltí bolest
ale vypije tvé slzy
A možná vrátí ti úsměv ze syrosti
když už ne dech
Pachuť viny
je pro dlouhý běh nepředstavitelné břímě
Mezi námi dvěma byla vždy velká vzdálenost.
*
Vlna v moři
jedna jediná vlna
ztracená právě
jako zapadlo slunce do oceánu
- to proto je všude kolem tolik páry
nebo je to mlha
která měla v plánu zakrýt mi tvé oči
pohroužit mě do osamění
zdupat mne
abych ztrnula
v osamění
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarda Jarda | Web | 28. září 2008 v 23:07 | Reagovat

Dost dobrý.Krapet dlouhý,ale spousta krásných slovních obratů.

2 Carmen Carmen | 2. října 2008 v 14:30 | Reagovat

Ravenko, vzhledem k tvému veršo-komentáři bych si nikdy nedovolila jej smazat. Pouze jsem ho zašantročila pod vlivem jisté nálady do archivu, abych jej posléze odarchivovala - což splnilo účel, je tam, ale těžko nalezitelný (v ,,Ze dna šuplíku" úplně na konci, jako kdyby to byl článek nejstarší)... :)

Jinak, pokud jde o tu báseň (to už je snad i poéma - ?), je snad zbytečné, abych se vyjadřovala... Rozumím tomu až moc dobře *úsměv momentálně pouze poloviční, lehce pokřivený, přesto úsměv* :)

Mimochodem, tohle je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších básní vůbec (a počítám do toho i díla básníků-profesionálů :)) )

P.S. Nevím, jak dlouho tu máš ten titulek... ne titulek... tak co to... Inu, to o šeptání - ale je to tak...

Svítí - nijak ostře - malá lampa, je něco před půlnocí, hrnek horkého čaje (oprava: KAFE!)  na stole a ticho, uklidňující ticho, rušené jen škrábáním tužky po papíře... Asi takový pocit to vzbuzuje. :)

3 Carmen Carmen | 2. října 2008 v 14:31 | Reagovat

P.P.S. Jo. Modré (a šedomodré!) oči mohou za vše... a když jsou daleko, je to občas k zešílení...

4 enterona enterona | Web | 5. října 2008 v 19:55 | Reagovat

Čtu to až teď,  stydím se. Asi nejsem o nic lepší než ti lidi, které nemám ráda...

Je to kouzelné, působivé (jak to děláš, že z toho sálá tolik pocitů?)... A je to první vesměs nerýmovaná báseň, která se mi tolik líbila :)

5 Iswida Iswida | Web | 5. října 2008 v 22:33 | Reagovat

ne modré. hnědé oči...

6 Nilanjan Nilanjan | E-mail | Web | 29. září 2011 v 4:59 | Reagovat

Pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com