2. kapitola: Potyčka s vousatým ignorantem

18. září 2008 v 20:29 | strigga a Raven |  Kočičí pracka
Vážení zvážení, dovolujeme si vám představit další ze série strašlivých kapitol tohoto egoistického story! Tentokráte napínavě popíšeme ještě napínavější situaci v Bradavicích a dozvíme se, co že tam vlastně děláme. Nezní to lákavě?

******
Ještě chvíli seděly jen tak potmě, přehrabujíce se v koutech svých, dávno již vyprázdněných, mozkoven a hledajíce jakous takous kloudnou myšlenku. Ticho proťala až Raven.
"Chtělo by to stalinovy slzy," prohrásila bez skorpulí.
"Nebo alespoň vanilku!" doplnila ji kolegyně.
"A nebo nápad. Nebo alespoň baterku!" toužebně nadhodila Ravie.
"Můžeme zkusit dojít poslepu do velký síně a počkat tam do snídaně," navrhla strigga.
"Nebo si rovnou můžeme navzájem rozbít nos. Vyjde to nastejno," oponovala jí vždy negativistická kamarádka. Pořeba podotknout, že tentokrát její obavy byly opodstatněné. Byla tma jako v pytli.
Ticho.
Ještě větší ticho.
"Asi se mi rozsvítilo," zašeptala Strigg.
"Ty! Ty jsi mi celou dobu zatajovala úspornou zářivku s oslnivým světlem?" vyčítavě protáhla Raven.
"No, co kdybychom začaly dělat randál? Přijde Filch a..."
"Ty jsi hotový génius! Hotový génius!" zaradovala se ta méně inteligentní.
Raven se usmála.
Strigg se usmála.
Raven zaječela.
Strigg zavřeštěla.
Za chvilku se obě dohromady začaly rovnat, s nabitou praxí, solidním požárním sirénám. Prostředek se nemýlil účinkem. Brzo se za rohem objevila kočka. Teda, vlastně jen oči. Zbytek kočky nebyl, ale opravdu nebyl, vidět.
Strigg si pomyslela, že nikdy neviděla kočku raději. Samozřejmě se o tento dojem ihned s kamarádkou podělila. Ta začala přemýšlet o tom, zda to samé bude moci říct o Filchovi, když ho předtím v životě nikdy neviděla.
"Kde je Filch? Obávám se, že to nebude Norriska," vyjádřila své obavy všímavá strigg. A vskutku - školník nikde! Jen a pouze - kočka.
"Paní profesorka McGonagallová!" vydechly společně spisovatelky. Před jejima očima se z číčy stávala vysoká postarší žena s vráskami kolem přísných očí, ze kterých si ale autorky pramálo dělaly. Vlastně byly šťastné jako blechy v kočičím kožiše. A to i proto, že profesorka držela hůlku, jejíž konec zářil jako polárka v noci.
"Můžete mi, děvčata, vysvětlit, proč tady ječíte a tím nočíte rušní klid? Tedy, e..." zakoktala se profesorka v noční košili s růžovými kolečky a modrými obdélníčky a zelenými trjúhelníčky a žlutými kočičkami, "Proč rušíte noční klid? Jsou tu lidé, kteří by v noci rádi nabírali potřebné síly!"
"Víte, my jsme tu zcela nové a nevíme, jak se dostat na havraspárskou kolej... Pan ředitel nás tu zanechal bez světla a bez jediného plánku, jak se tam dostat," uhlazeně podala vysvětlení Raven.
"Ach, děvčata, to mění situaci. Prosím, následujte mě," vyzvala je s přívětivým gestem.
***
"No potěš koště," utrousila Raven bezmyšlenkovitě. Právě se nacházely v komnatě, která jim byla přidělena. V místnosti stály čtyři postele. Byly vysoké, s nebesy - a to bylo tak všechno, co byly schopné poznat. Tedy, dokud neobjevily, že u jejich postelí jsou i noční stolky s lampičkami. A potom to uzřely.
Uzřely cedulky nad postelemi. Vyjeveně civěly na jemně tepané kovové destičky. Raven Watsonová nad jednou a Strigg Poirotová nad druhou.
"Vždykcy jsem si myslela, že se jmenuju jinak," podotkla překvapeně Raven.
"Vidíš! Jmenuju se podle nejlepšího detektiva všech dob!" zakřenila se strig.
"Nezapomínej, že ten tvůj jmenovec byl taky jen fikce," oplatila jí obličej společnice.
"A Bradavice jsou taky jen fikce," s úsměvem oplatila a utvrdila svůj triumf Strigg.
Raven uznala svou porážku, závistivě se zašklebila a pak navrhla, že by mohly jít spát, když už mají kde. Když zalezly do postelí, chvíli ještě nevěřícně koukaly do prázdna, než konečně usnuly.
***
"Dobré ráno," zatřásla vehementně se svou kolegyní strigga.
"Udej jediný důvod, proč je tohle ráno dobrý a já ti za odměnu ani nerozmlátím hlau cepem, ani ti nebančim poklicí a dokonce ti neurvu hlavu. Měla jsem děsně hezkej sen, že jsme v Bradavicích," zahučela do polštáře dlouholasá dívka, která i zachumlaná v polštářích vypadala jako čarodejnice.
"Obávám se, že ty Bradavice jsou jenom krutá realita," pípla ta již zkultivovaná, jako by se snad bála o svůj život. Samozřejmě bezdůvodně, jak později prohlásila Raven.
Na poslední slova své kamarádky reagovala ta skoro-ještě-spící tak rychlým vykulením se z postele, že takhle rychle nevstávala ani ve třičtvrtě na osm ve školní den. Chvíli se rozhlížela a poté usoudila, že tato postel s nebesy určitě nebude její palanda, kde si každý večer a každé ráno udělá bouli na hlavě o příliš nízký strop. Tohle byl komfort. Bradavický komfort.
Komfortní ale nebyl čas. Byl spíš lehce nekompromisní. Očividné bylo, že jejich spolubydlící už na pokoji v tom momentně rozhodně neprodlévaly. Když se Raven zkulitivovala alespoň na míru nutnosti, vyběhly obě ven z ložnice a následně i ze společenské místnosti, což se ale ukázalo být osudovou chybou. Dva kroky po vypadnutí ze dveří už nevěděly, kde se to vlastně nachází.
Nakonec se připojily k houfu hladově vypadajících studentů, s odůvodněním, že všechny cesty vedou do jídelny.
Brzy se k vytouženému cíli dostaly. Nebylo jim však dopřáno pojíst ani skromného sousta, neboť je hned u vchodu odchytil pomenší muž, který se ihned ráčil představit jako Filius Kratiknot.
"No jo, a mně hned připadal podezřele malej!" vyhrkla osvíceně Strigg.
"A vy jste slečna..." pokračoval Kratiknot, ignorujíc onu nemístnou poznámku.
"Watsonová, Raven," doplnila ho oslovená dívka číslo jedna.
Filius Kratiknot se vědoucně usmál. "A vy jste Holmesová."
"Poirotová," zakrákala podrážděně druhá, hrdá na své geniální jméno.
"Ptám se, protože jsem vás tu ještě neviděl," vysvětloval profesor poněkud netrpělivě se tvářícím dívkám, jež neustále pokukovaly po dveřích do Velké síně, "samozřejmě tu neznám všechny jménem, ale přeci jen, od pohledu... a vy dvě mi nejste vůbec povědomé a rozhodně nevypadáte, že byste teď nastoupily do prvního ročníku. Ani nemáte hábity."
Chvíli bylo ticho. Dívky vrhaly toužebné pohledy po snídani, Kratiknot vyzývavě hleděl a mlčel.
"Víte, pane profesore," přerušila trapnou odmlku Raven, "my bychom taky rády věděly, co tu vlastně děláme."
"Cože?!"
"No vážně, ředitel nám včera v noci nacpal na hlavu tu smrdutou hučku a bez dalšího vysvětlení nás poslal pryč!" potvrdila Strigga poněkud neomaleně.
Pár dlouhých vteřin trvalo, než se profesor probral z překvapeného transu. "Zavedu vás za ním," prohlásil potom, popadl Watsonovou za ruku a vlekl ji pryč.
"Počkejte, ale my máme hlad!" křičela za ním nešťastně Poirotová, když však trpaslík zmizel i s její společnicí za rohem, nezbývalo jí než vydat se poklusem za nimi.
"Pane řediteli! Pane řediteli!" bušil udýchaný Kratiknot na dveře Brumbálovy pracovny. "Pane řediteli, máme tu vetřelce!"
Než se Raven stačila pobouřeně ohradit, že ona žádný vetřelec není (nicméně ani predátor), že ji sem násilně dovlekli a dokonce jí narazili na hlavu nějaký zavšivený hadr, vlastně ještě dřív, než stačila otevřít pusu, se otevřely dveře do pracovny. Konečně dorazila i Strigg, popadla se za bok a překřičela hlas za dveřmi několika peprnými nadávkami na spletitost hradních chodeb.
"Pojďte dál," bylo to jediné, co Watsonová s Kratiknotem zaslechli. Poslední zmiňovaný postrčil obě dívky kupředu.
Pracovna se od včerejšího večera nijak nezměnila, dokonce i ten vousatý ignorant s brýlemi seděl na stejném místě a se stejně sepjatýma rukama. Jen Moudrý klobouk nebylo nikde vidět; astmatičky pojaly důvodné podezření, že je zaslechl přicházet a raději zapadl za skříň.
"Posaďte se," usmál se povzbudivě ředitel v domnění, že příchozí jsou na smrt vyděšeny. Neposadily se. "Zřejmě vám dlužím vysvětlení. Filiusi, děkuji vám, můžete jít."
Malý profesor se zmateným výrazem zmizel za dveřmi a Brumbál, ocitaje se náhle osamocen proti dvěma podezřele nepřívětivě se tvářícím osobám, si, jak bylo nejspíš jeho zvykem, nervózně odkašlal. Dusnou atmosféru dotvářely vyčkávavé pohledy obou spisovatelek.
"Že vás přerušuji," ozvala se po chvíli ticha ironicky Poirotová, "kdybyste nám ráčil podat vysvětlení, co děláme v téhle díře..."
"Eh - no, jak vidím, naší školou nejste nijak zvlášť překvapeny," promluvil konečně. "Popravdě, velice mne to překvapuje, ačkoli to ulehčuje situaci, neboť mudlové obvykle - "
"My to tu známe jak svý boty," zašklebila se Raven a krátkovlasá vyprskla smíchy. Obě věděly, že Baťa je nevyzpytatelný filuta. Stejně jako jsou zákeřné bradavické chodby.
"K věci, prosím vás," napomenula pak nejlepšího kouzelníka všech dob, "stručně a jasně. Co jste tady vyváděl včera, to bylo hrozný."
"Eeh - tak tedy - " zakoktal se rozčileně profesor, "stručně a jasně, někdo nám zabil školníka."
Nastalo poněkud trapné ticho. Astmatičkám ředitelova věta připadala natolik absurdní, až z toho padly do křesel a zazíraly na něj se vzrůstající nechápavostí.
"Hm," pronesla potom moudře Strigga, "tak to je pech."
"A co my s tím?" zavrtěla hlavou dlouhovláska. Brumbál, viditelně nespokojen s pokusem o dramatické vyznění celé pointy, pustil se nepříliš obšírně do dalšího vysvětlování.
"Byli jsme úplně bezradní. Zmizel a nezanechal po sobě žádnou stopu, vysvětlující dopis... nic. Ani žádná kouzla nám neprozradila víc, všechny pokusy selhaly a my jsme si dělali starosti, zda se panu Filchovi něco nestalo." O upřímnosti jeho slov by se dalo skvěle polemizovat, myslely si v tu chvíli obě přítomné zástupkyně něžného pohlaví (něžného byla tedy jen strigga, ale pohlaví ženského byly dozajista obě), ze zvědavosti se však raději rozhodly mlčet. "Nezbylo mi než vyhlásit pátrání... a hned druhý den se uprostřed Zapovězeného lesa našlo jeho tělo.
Pan Filch nejevil žádné známky zápasu o život, žádná zranění, škrábance - ovšem vražda byla nasnadě, vždyť smrtelná kletba žádné znaky nezanechává. Jenže kdo? Kdo ze zdejší školy mohl mít zájem na tom, aby pan Filch zemřel? Přiznám se vám, vážené slečny, ač velice nerad, že tady mé logické uvažování zcela selhalo.
Tělo bylo nalezeno předevčírem, a Bradavicemi se šíří strach - takže jistě chápete, že musíme vraha vypátrat co nejdřív."
Opět se odmlčel. Watsonová krčila rameny směrem k Poirotové a ta její gesto opakovala.
"Pro Tritterovy uši, to je zajímavý," pronesla pak lehce pateticky Strigga, "a jen tak mimochodem, co tu děláme my?" obě teď probodávaly ředitele zkoumavými pohledy.
Brumbál si poposunul brýle o něco výš. "Už jsem vám říkal, že jsme bezradní."
"Ne, říkal jste, že jste byli bezradní - "
"Proto tedy vy, potomci mudlovských detektivů, jejichž sláva pronikla až k nám, musíte Bradavicím pomoci! Pan Sherlock Holmes, sláva jeho památce, sice potomky nezanechal, leč jeho věrný společník Watson naštěstí ano..."
"Ale my přece - " začala tiše Raven, když v tom ji umlčelo bolestivé kopnutí do kotníku, uštědřené její kolegyní. Ta se sebevědomě usmála.
"Chcete, abychom našly vraha?"
"Ano, přesně to od vás chci..."
Konec druhé kapitoly
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 petra petra | Web | 18. září 2008 v 20:42 | Reagovat

Ahoj, mas super blog !!! Jinak se koukni na web :) uvidis, ze to stoji za to :)

2 Raven Raven | 18. září 2008 v 20:58 | Reagovat

*kácí se na zem v mdlobách*

Strč si tu reklamu někam, ty imbecilní jelito!

3 enterona enterona | Web | 19. září 2008 v 16:34 | Reagovat

Jůůů! Zabít školníka a najít vraha :D (Já mám Filche docela ráda, ale studenti prý moc ne, tak proč ho jenom nezahrabou pod zem? ;-))

Máte úžasné dialogy :)

A Baťa... Držím smutek. (Ale jde to špatně, protože se směju :))

4 Sparkling Angel Sparkling Angel | Web | 20. září 2008 v 18:19 | Reagovat

Že je sem vzali jako detektivky mi docvaklo hned podle příjmení, ale že budou hledat zrovna vraha školníka....:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com