Havrani úsvitem letí

4. června 2008 v 21:39 | Raven |  →(ne)originální←
Má to tak hlubokou filosofii, až se v tom ztrácím. Jen já - a Havran.
Je to dlouhé.
Ale... přečtěte si to. A dejte mi vědět.

**********
Seděla jsem v okně, hrála na loutnu tak lehce, že slyšet její tajuplné tóny jsem mohla snad jenom já. Věděla jsem, že je tu se mnou v jednom pokoji. Nechtěla jsem ho vidět - stejně bych nemohla, vždyť v očích jsem měla tolik slz. Hleděla jsem nevidoucíma očima do dáli, to tmavomodré tmy, co obklopovala nynější svět. Já od něj však byla daleko, dál, než kdokoliv jiný.

Tmavomodrá tma jak hrůza,
Z té mé loutny skučí múza,
Její chcichot mě děsí nezbedností -
Rozbitá sklíčka násobím smrtelností -

Slyšela jsem zavrzání podlahy. Jen jsem stiskla rty a vzdorovitě semkla víčka, tak, že mi slzy stekly po tvářích. Na mém klíně se změnily v pár černých perel. Smetla jsem je ze záhybů šatů a znovu objala loutnu. Mé prsty vytvořily jakýsi disharmonický souzvuk všech strun. Následovalo další zavrzání a zvuk zavíraných dveří. Oddychla jsem si. Zápěstím ruky jsem si otřela slzy a tenký film dlouhé noci, který mi na tvářích ulpěl ze záře voskovic, co se podobal prášku z křídel nočních motýlů. Do strun jsem vtiskla několik nových tónů, které i proti mé vůli zněly až šíleně teskně. Palčivý pocit znovu sevřel mé nitro. Opět jsem si připadala jako hazardér, opět jsem chtěla, aby tu byl se mnou. Polkla jsem hořkost jako lžičku pelyňového likéru a podívala se na měsíc. Už bledl, ale jeho tvar byl pořád ještě jasný. Jen malý srpeček chyběl do úplňku. Ze rtů mi proti vůli unikl sten a zavřela oči. I tam byla hořkost. Bylo jí tolik.
Pod oknem zašustilo peří nočních letců. Věnovala jsem se loutně, hrála svojí starou a ohranou písničku a notovala zastřeným hlasem svého druhého já. Nitro se mi svíralo s pocitem můry chycené v malé, neuvěřitelně kruté lidské dlani, v malém vězení.
Ozvala se flétna. Z ničeho nic. Hrklo ve mně - nejsem tu snad sama? Nevrzly dveře? On neodešel?
"Jsi tu?" zeptala jsem se stísněně.
"Jako bys neslyšela," děl jeho lehce provokativní hlas s podtónem ublíženého vrabčáka.
"Tak promiň. Chci, abys šel pryč," řekla jsem mu tu největší lež ve svém životě. Ale zdaleka ne takovým hlasem, jakým bych vyslovovala pravdu.
"To slyším, víš," zašeptal a seskočil z parapetu druhého okna, které ode mne bylo odvrácené. Nemohla jsem ho uvidět. "Nepůjdu. Mám flétnu, " otevřel Havran dlaň. "Ty máš loutnu, co to znamená?"
"Havrane," vydechla jsem s rozhořčením.
Přerušil mě. "Copak? Na co myslíš?"
"Nechci o tom mluvit, může ti to být jedno," utrhla jsem se a chtěla jsem ten trapný dialog ukončit. Položila jsem loutnu a sklouzla jsem z parapetu na zem. A čert tomu chtěl, že se mi noha svezla po jedné z perel z mého klína. Sic jsme spolu trávili noc, teprve teď jsem si konečně Havrana prohlédla. MOžná jsem ho viděla přes skleničku s vínem. Byl v černém plášti, za uchem měl bílou lilii a rozverně, s odstínem samolibosti, se na mne usmíval.

Lilii za uchem máš,
jak blázen se usmíváš,
tak hrozivě až mrazí -
máš úsměv, co páteř srazí -

"Mohl by ses uráčit konečně přestat posilovat koutky svých úst a mohl bys mi, laskavě, pomoci?" podrážděně jsem ho kárala.
"Nemohl. Nechám tě tam. Navíc, jsem Havran a právě jsi mě poslala pryč. Tak já jdu." Dveře se, tentokrát doopravdy, zavřely.
Povzdychla jsem. Ať si jde. Nejsem neschopná. Snad jsem i silná. Zvedla jsem se, uhladila si šaty a znovu uchopila loutnu. Zpátky na okno a koukat na obzor. Každou chvíli se tam musely objevit první paprsky nového dne. Byla jsem si tím vcelku jistá.
Za srdce mě chytla opět tíseň. Nejsem silná, zato sama a bez Havrana. V hlavě mám akorát zmatek, bez Havrana žádnou kloudnou myšlenku... Jen On a zmatek. Jeřabiny se vytratily, zůstaly jen černé perly a prázdnota, neurčitá jako denní doba tam za oknem. Už ani napnout strunu jsem neměla sílu. Loutna se svezla na zem a já ji tam nechala. Z očí už nešly slzy, i perel je někdy dost.
Potřebuješ Havrana.
Jsem hrdá.
Máš Havrana v hlavě.
Já se nezlomím.
Jsi jak schizofrenní!
Jsem.
Potřebuješ Ho.
Nepotřebuji!
Piš, si, že potřebuješ. Jsi bez něho nula, nula, bez lásky jsi ještě míň než nula... Chápeš, proč ho potřebuješ?
Nepo-...
"Havrane..." vzdychla jsem do tmy za oknem. Byla jsem rozervaná jak milostný dopis. Roztržená vejpůl. Zubožená a zdrancovaná jako zem po válce.
"Jsem tu," skoro jsem slyšela jseho úsměv. Pálil mě na zádech.
"Nevěřím ti. Jsem stejně sama. Nevěřím ti. Jsi Lhář. Sedmihlář!"
"Nemusíš mi věřit. Stačí, když se na mě podíváš," vybídl mě k tomu, po čem jsem tak toužila. Ohlédla jsem se. Jak jsem milovala černý háv, tajemné oči, výsměšný ironický úsměv, i tu lilii za uchem a zvuk toho krákoravého smíchu. A on to moc dobře věděl.
"Malá básnířko, už svítá, nepůjdeme?" vydechl a chytl mě za ruku.
"Ještě chvilku," špitla jsem, do rukávu jsem si strčila kousek pergamen a brk. Pak jsme odešli vstříc nebi, které chvíli od chvíle nabíralo krásnou blankytnou modř s vycházejícím sluncem.

Jsme tu sami se svými květinami
jsme spolu, byli jsme sami
Pocity vybouchly do červánků.
Pak Havran otočil stránku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 strigga strigga | Web | 5. června 2008 v 18:41 | Reagovat

Zvláštní a krásné... jen ty a Havran... ne, že bych se v tom neztrácela taky, ale právě to je na tom krásné. :)

2 Jaen Jaen | Web | 6. června 2008 v 19:52 | Reagovat

Dneska jsem na tebe myslela - když jsem vyla v lese a utíkala - přemýšlela jsem, jestli ty někdy letíš a krákáš...Vidím, že ano, že tě ta tvá černá křídla zanesou tam, kde to nejméně čekáš. Nikdy nejsme sami. Vždy je tu alespoň ta tma...

3 Idril Idril | Web | 7. června 2008 v 20:26 | Reagovat

Nějak mě to dojalo.. možná mi to něco připomnělo.. možná vzpomínka.. možná Vlk..

4 cloverdee cloverdee | 8. června 2008 v 13:19 | Reagovat

Zajímavé je, že já se v tom neztrácím. Nebo mám alespoň ten pocti. Dost egoistický, ale spíš zoufalý, ne? Každopádně mi to přišlo celé tak důvěrně známé, blízké a přesto tak vzdálené.. Jako samotný Havran. Tyhle "havranní útržky" vážně zbožňuju. Protože jsou pro mě jako zrcadlo. Zrcadlo s několika šrámy, různě hlubokými. Děkuju ti Rav, děkuju ti za tvé psaní.

Víš, tohle mi zkrátka připomíná mě. Mě a mou.. Cestu? Nevím, jak to nazvat, možná spíš setrvání. Je to něco, bez čeho nemůžu být, ale zároveň něco, co nenávidím. Možná právě pro to. Ale ty to pokaždé vyjádříš tak krásně, že mě to smíří, na okamžik se smíří ty dvě poloviny. Zní to tak hezky.. Jako ten chlácholivý tón loutny..

5 Andreas Andreas | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 2:05 | Reagovat

Třídní původ? Moji předkové byli neandrtálci, takže díky za info:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com