Jimmy

25. dubna 2008 v 17:00 | Raven |  →(ne)originální←
Je to divné, psala jsem to asi v březnu (?) a snad tím nikho neurazím...

Sluníčko se nachvíli zastavilo nad střechami domů, usmálo se na teplé květnové odpoledne, usmálo se i na ulici - na krátkou uličku s širokými chodníky, s velkými výkladními skříněmi a s přepychovým zmrzlinářským vozem v čele. Lidé se hemžili, někteří spěchali, někteří se loudali a pletli se pod nohy těm, kteří chtěli být co nejdříve u svého cíle. Kromě těchto se pletly ještě maminky a babičky s dětmi, které jako magnet přitahovalo právě ono zmrzlinářství. Pomyšlení na chladné osvěžení lákalo snad všechny, ač bylo teprve pozdní jaro.



Ve stínu domů stál malý, poněkud silnější mužíček s tlustým krkem a zešikmenýma, ale dobrosrdečnýma očima, které se smály na kolemjdoucí. Ti však občas odvrátili pohled, občas se na něj zadívali pohledem, kterému on nerozuměl a nechápal. Když se na něj podívali, on jim zpět zamával nebo se usmál ještě šířeji, než se usmíval dosud. V ruce svíral peněženku - a ta byla vlastně jediným důvodem, který mu dnešní den kazil. Všechny ty hezké kulaté penízky už utratil a zbyly mu už jen ty ohavné papíry, které se mu nelíbily, mačkaly se a nezvonily, tak jako kovové mince. Přehazoval si dětskou peněženku s barevným potiskem z ruky do ruky - a pak se otočil a zjistil, že stojí před hračkářstvím. Zaujatě se zahleděl do výlohy a hlasitě se zasmál, když uviděl obrovského plyšového medvěda, který na něj hleděl svýma černýma korálkovýma očima a vystrkoval na něj růžový jazýček. Muž na něj hleděl a hlavou mu vířilo pár vzpomínek.



Měl takového medvěda, když byl malý, spal mu v náručí, ten plyšáček byl měkkoučký a hebký - on jako malý zbožňoval, když mohl svého méďu svírat za ouško nebo držet za tlapu. Nikdy mu však neublížil, nešlápl na něj, nakládal se svým plyšákem jako s miminkem. Ale když se odstěhovali, musel medvěda odložit - všichni si mysleli, že už je moc velký na medvěda a ani nebylo dost místa. Tak je za to nenáviděl, že musel odejít!



Zatímco hleděl do výlohy, na druhém chodníku se objevilo zlatovlasé dítě v otrhané bílé - teď už snad šedivé - košilce a tmavých kalhotech. Slunce mu prosvítalo vlásky a proto dítě vypadalo jako anděl. Anděl bez křídel, anděl s rozsvícenými tvářičkami, anděl, který se smutně tvářil a téměř zbožně vzhlížel ke zmrzlinářskému vozu s červenou roletou.



Jeho maminka mu vždy říkala andílku - i když neměl sněhobílá křídla, ani svatozář, ani bílé roucho a nebesky modré oči. Dlouho také neuměl sepnout ručičky k modlitbě, nemohl se hýbat. A když se to naučil, bylo asi pozdě na modlení se k Bohu, maminka odešla. Pak viděl jen černou truhlu, mnoho květin, smutné lidi a už nikdy svojí maminku, která mu říkala jako těm nejvyšším serafínům. On nikdy neměl rád smutné lidi. I když on byl pak také smutný, když se museli odstěhovat. Pryč.



Dítě popošlo a nerozhodně se podíval na pár mincí ve své ruce, které ale vzápětí strčil do kapsy. Mužíček se již na něj nedíval, pozoroval svůj odraz z výkladní skříně. Měl pokřivený úsměv, a tak se usmíval pořád víc a víc - ale už ho bolely koutky. To zrcadlo ho dělalo smutný, neuvěřitelně smutným. Raději se otočil k výloze zády a začal se zase zajímat o dítě.



Pak ho opustil. Viděl ten stroj, jak se odlepuje od země, jak vzlétá a mizí v dálce. Nevěděl, co se děje, tu noc spal jen tak na zemi, bylo mu zima a smutno. Druhý den ho černě odění páni odvedli do domu, kde na na něj byli všichni hodní, usmívali se a on tam byl s lidmi, kteří byli jako on, vypadali jako on, usmívali se jako on. I když ho ztratil, byl šťastný. Byl šťastný, protože někam patřil. Byl šťastný i přes to, že ho on opustil - jeho bratříček odešel někam pryč v tom obrovksém hlučícím stroji, kterého se on bál.



Dítě se zasmálo. Přímo na něj. On mu úsměv opětoval a dítě váhavě přešlo k němu.

"Ty jsi Jimmy?" oslovilo ho a díval se přitom na kartičku, kterou měl přilepenou na peněžence. Jimmymu se ta kartička vždy líbila - ty malá černá "písmenka", jak tomu ostatní říkali, mu připadala jako droboučtí mravenečci.

"Já jsem Tomi. Líbí se mi, jak se pořád usmíváš," usmálo se dítě také a tak tam chvíli mlčky stáli. Jimmy byl rád. Byl rád, protože i Tomi určitě měl rád jeho.



Jednou s těmi, co ho měli rádi, šel do velké budovy s barevnými okny, s dřevěnými lavicemi. Byla tam zima a hrály takové velké píšťaly. Krásně hrály, Jimmy se cítil jako v nebi. Byl tam černý pán a mluvil o Pánu Ježíši a o spasení a že On má rád všechny lidi. Na konci pak Jimmy tleskal a byl rád. Byl rád, že ho má někdo jako Ježíš rád. Byl strašně šťastný. Za krátkou dobu ale přišli další černí lidé a ten dům, kde byli usměvaví lidé, zavřeli. Jim neměl kam jít a tak se vrátil tam, kde se naposledy viděl se svým bratříčkem. Čekal a dočkal se.



Tomi se pořád díval na zmrzlinový stánek. Potom Jimmy vykročil, natáhl k dítěti ruku a v tu chvíli se mu do dlaně vsunula dlaň mnohem menší, upatlaná a dětská. Jimmy s Tomim se vydali ke zmrzlinářství. Tam dítě ukázalo na dva druhy zmrzliny, oříškovou a jahodovou. Paní se sněhobílým čepečkem se usmála, vzala kornoutek a naplnila ho zmrzlinou.
Jimmy trochu znejistěl, měl přeci jenom už pouze ty papírky a ne žádné kulaté mince. Proto vytáhl pár bankovek a podával je provinile té usměvavé paní. Uviděl něco v jejích očích - pak se na něj zahleděla a krátce na to vypadala, jako kdyby něco pochopila. Vzala mužíkovi peněženku z ruky, vrátila bankovky zpět do peněženky, vzala jednu menší a z pokladny odpočítala několik penízků, které nasypala zoět do peněženky. Poté jí Jimovi podala a popřála hezké odpoledne. Jimmy nikdy neviděl hezčí paní, tedy kromě Marthy.



Toho večera potkal svého bratříčka. On, Jimmy, byl promrzlý na kost a pohupoval tělem sem a tam, aby se zahřál. V tu chvíli ho zahlédl, vedl se s nějakou krásnou paní, kterou neznal - ale ta paní se usmívala a nesla v ruce kabelku. Chvíli trvalo, než si Jimaho všiml, ale pak už to šlo rychle. Se slzami v očích ho objímal, představoval Martě, která se mile usmívala. Měl je moc rád, už nemusel spát na zemi. Vzali ho do nového bytu a starali se o něj. Dostal i peněženku s tou cedulkou pro mravence.



Jimmy pozoroval chlapce, jak spokojeně líže zmrzlinu a krčí čelo proti sluníčku. Když v Tomim zmizel poslední kousek kornoutu, olízl si svoje, teď již sladké, ruce a také rty a otřel si tváře, jen na nose mu trochu zmrzliny zůstalo. Podíval se na Jimmyho.

"Moc ti děkuju. Byla dobrá," špitlo dítě a stisklo mužíkovu ruku. Jimmy byl rád, protože Tomi byl spokojený.

Chvíli tam tak stáli, mžourali očima do sluníčka, které pomalu putovalo dál k západu. Bylo krásně, ptáčci z blízkého městského parku švitořili a všichni byli rádi. Alespoň v to Jim doufal a věřil.
Za chvíli se odněkud vyřítila paní. Měla stejné zlaté kadeře jako dítě, které se ho drželo a usmívalo se na něj. Ta paní ale neměla rty v tak uvolněném úsměvu. Andělská paní vypadala dokonce tak hrozivě, ne jako smutný anděl, ale jako anděl zkázy. Přiřítila se k Jimmymu a zahrnula ho prudkými slovy. Ten rozpoznával jenom slova "mentál", "divnej", "moje dítě se nebude stýkat", "úchyle" a podobná slova. Nerozuměl tomu ale věděl, že to nebyla hezká slova a hlavně - že ta paní ho nemá ráda. Nakonec mu Tomiho vytrhla a odtáhla ho pryč, i když Tomi ho zajisté bránil a nechtěl pryč, ve spěchu na Jimmyho mával a očima se omlouval.

Jimmymu bylo hrozně, smutno jako nikdy předtím. Odhodil peněženku i s mincemi a mraveneckými písmenky, svezl se na zem a poprvé v životě začal ronit slzy. Stékaly mu po tvářích, koulely se z jeho sešikmených očí jako perly, jako dlouhé šňůry korálků, které navlékal někdo moc smutný. Jimmy nevěděl, co se to děje - a tak sepjal ruce, jako kdyby se modlil a bil se jimi do čela. A vzlykal. V tu chvíli jistě nebyl nikdo šťastný.

"Jimmy, co se stalo, Někdo ti ublížil? Proč pláčeš?" Dvě silné ruce ho postavily na nohy a potom ho obejmuly. Byl to jeho bratříček, Jimmy byl moc vděčný, ale jeho vzlyky se utišit nedaly. On dobře chápal všechny křivdy a poprvé pro ně, pro všecky, plakal. Fred Gris, tedy bratříček, se tázavě rozhlédl kolem.

"Víte, pane Gris, u nás v sousedství je nová paní, má nemanželského synka a je toho na ní trochu moc. Nedivte se, že má předsudky proti Jimovi. Je to moje chyba, že jsem jí to včas neřekl, ale promluvím s ní, nebojte, pane Gris," usmál se smutně postarší pán, sedící na kamených schodech. Fred ihned všechno pochopil a podal Jimmymu kapesník.

"Už je to dobré, víš, půjdeme teď koupit nějakou hezkou květinku pro Marthu, souhlasíš?" Fred vzal Jima kolem ramen. Sice věděl, že mu moc nerozumí, ale věděl, že ho jeho bratříček chápe. Jeho bratříček měl vrozenou vadu - Downův syndrom.



Druhý den přišel Jimmymu jeho první dopis. Pani Engelová, tedy maminka Tomiho, se v něm omlouvala za svoje chování a domluvila, že Tomi bude moci Jima navštívit, kdy bude chtít. Jimmy, poprvé za pár let, kdy maminka navždycky odešla, byl andělem...
"Musíš se za tu paní modlit k Bohu," řekl mu Fred, když ho ukládal ke spánku. Jimmy svíral svého nového plyšového medvídka, který byl sice malý, ale dostal ho od Tomiho. I s medvídkem Jimmy sepjal ruce - a při modlitbě mu po tváří stekla poslední slza. Slza vděčnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Livian Livian | Web | 25. dubna 2008 v 21:29 | Reagovat

Páni...konečně jsem to dopřelouskla (i když mi to trvalo) totálně jsem ztratila pojem o čase a úplně jsem se do toho ponořila....opravdu je to hrozně zvláštní a přitom krásné..určitě piš dál, budu mezi prvníma co to budou stále číst....opravdu nádherné....

2 Macík Macík | 27. dubna 2008 v 20:41 | Reagovat

Raven, je to moc pěkné. Úplně mě to vtáhlo. Sice mě tam jedna drobnůstka trochu vyrušila, ale je to opravdu jenom jedna věcička - řeknu ti to, až se uvidíme ;o) .

Člověk si uvědomuje, jaké má štěstí, že je takový, jaký je. Jsem opravdu vděčná za vše, co můžu mít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com