Jeřabiny

10. března 2008 v 20:48 | Raven |  →(ne)originální←
Tohle jsem psala do soutěže na Hogu.
Zadání:
"Stála tam mezi námi a snad se usmívala. V rukou držela to, co snad kdysi bylo dívčí tváří žijící na obraze. Avšak úsměv se nesmál, oči vyhasly, duše nedržela pohromadě. Pohled do očí té dívky skýtal trpké porozumění. Byl to obraz jí samé, který zničila."

Napište příběh, do nějž by se hodil výše uvedený text.
Já jsem to v textu hodila do tučného, abyste to snáze našli :) Doufám, že se vám to bude líbit. Je v tom kus mě - dost výrazný kus mě. Zkuste se nad tím zamyslet, jako jsem to udělala já. A možná najdete Naději. Hodně štěstí.

Lásko, už nejsi nejkrásnější!


A ze zrcadel se snesl stín
stín plný zlatých jeřabin...
V jeřabinách je čas skryt,
proto, aby zbylo pouze - snít.

To bylo nádherné místo. Stará lavička pod jeřabinou, kolem kvetly bílé lilie a žluté růže, na staré soše, na které již nebyly patrné její původní tvary, sedali holubi - a vytvářeli tak bizarní sousoší šedých siluet. Na rameno jí sedal Havran a snašel jí do dlaní ty zlatooranžové jeřabiny. Nebe ovládl soumrak a červené slunce.

Dnes ale bylo zataženo a venku padaly kapky deště tak velké, že o okapy a okenní skla vytvářely prapodivné a tesklivé hudební kreace. Ona seděla naproti mně, občas se na mě smutně usmála a nebo uskrla ze svého šálku pravého černého anglického čaje. Když na dně hrníčku zbyl už jen čajový škraloup, vstala a otočila se k oknu, zády ke dveřím, tak, že viděla na lavičku, jeřabinu i zavinuté květy všude kolem ní. Jen Havran se někde toulal, nebo se někam schoval - proč by taky čekal na okně, když venku padaly takřka trakaře? Ona se zahleděla do vitrínky velké šperkovnice, očima přejížděla po diamantech, zlatě, stříbře, po všech těch drahých špercích a tepaných brožích - a ve výrazu její tváře bylo velmi jasně vidět, že by tisíckrát raději byla teď sama v zahradě pod starou jeřabinou a jejími plody v dlani.
Za okny zakvílel vítr a uhodil blesk a hrom. A pak bylo ticho. Ticho, které drásalo duši. A já pak viděla, jak se otevřely dveře. Ona nového příchozího snad nemohla vidět, a tak bylo ticho. K mému překvapení ale pak promluvila.
"Havrane, čekala jsem tě. Kde jsi zase létal?"
"Jak jsi mě viděla?" vyhrkl místo pozdravu Havran.
"Viděla jsem tě ve vitrínce," hlas se jí zatřásl, jako kdyby byla pyšná na svou vychytralost.
"Ach tak," zakrákal temně on a nakrčil tvář. "Zrcadlo, říkáš?"
"Havrane, zrcadlo - je pryč, všechna zrcadla jsem rozbila, zbyly už jen vitrínky a v těch se beztak nemohu prohlédnout."
Havran se na mne otočil. Když jsem mlčky přikývla, pohled zase odvrátil a zadíval se na ni. Ona se ještě neotočila, stála zády ke mně i k Havranovi a nevypadala, že by se to chystala změnit.
"Má Drahá,-"začal Havran, Drahá ho však nenechala domluvit.
"Kde jsi zase létal?" otočila se konečně s přísným pohledem. Já si vzpomněla na jednu z krásných pohádek a navzdory se v duchu usmála.
"Něco jsem ti přinesl," špitl potichu ten černý a zpod těžkého pláště vytáhl zrcadlo. Zrcadlo v oválném stříbřeném rámečku s držadlem. Právě kolem držadla se ovíjela lilie s růží.
"Chtěla jsem jenom jeřabinu," smutně se usmála ona a já jí ve tváři četla zklamání. Ač navrch byla dívka, uvnitř byla ještě malým dítětem. Malé dítě v ní žilo, ale ona jej ubíjela. Liliemi a růžemi.


A ze zrcadel se snesl stín
stín plný zlatých jeřabin...
V jeřabinách je čas skryt,
proto, aby zbylo pouze - snít.



Konečně k Havranovi přistoupila a trochu nešetrně mu zrcadlo vytrhla z ruky. Nastavila si jej před obličej a dlouze se do něj zadívala. Stála přímo přede mnou, takže jsem neviděla Havranovi do tváře, ale zato jsem mohla pozorovat její odraz v zrcadle. Stála tam mezi námi a snad se usmívala. V rukou držela to, co snad kdysi bylo dívčí tváří žijící na obraze. Avšak úsměv se nesmál, oči vyhasly, duše nedržela pohromadě. Pohled do očí té dívky skýtal trpké porozumění. Byl to obraz jí samé, který zničila.
Zrcadlo otočila slepou stranou k sobě. Asi to nevnímala, ale slabě vykřikla a zrcadlo upustila. Padalo dlouho, předlouze - skoro už jsem nedoufala, že dopadne, ale stejně jsem si zakryla ústa dlaní a sevřela víčka. Stejně jako ona, jen Havran stál nehnutě, jako by se ho to vůbec netýkalo, se zaujetím pozoroval výraz její tváře. Vždycky jsem říkala, že Havran je Netvor.
"Lásko, už nejsi nejkrásnější," šeptal tiše a usmál se.
Pak to přišlo, ale sklo se nerozlétlo, vůbec ne, ani zvuk se neozval. Ona překvapeně otevřela oči, podívala se na podlahu...
Na podlaze, na temně rudém koberci, jako na sametovém polštáři vyšívaném zlatem, spočívala snítka jeřabin. Byla ještě trochu mokrá od deště. A Havran se usmíval, jakoby se nic nestalo.
Jako ve snách snítku zvedla, přitiskla si ji k lícím a pak? Pak jsem ucítila, že to je můj konec. Ale smála jsem se. Její oči získaly jiskru, ona se zasmála, tak zvonivě - jak dlouho jsem ten její smích neslyšela? - a já, její duše, jsem se mohla vrátit zpět do těla.
Podívala jsem se na obraz dívky, té s krásnýma očima a šťastným úsměvem. Pak jsem se přiblížila Havranovi, ten mě vzal pod křídla a dlouho jsme letěli. Tak dlouho!
Pak jsem seděla na té nádherné staré lavičce, hlavu na Havranově rameni a s jeřabinami v rukou. Už nepršelo.

A ze zrcadel se snesl stín
stín plný zlatých jeřabin...
V jeřabinách je čas skryt,
proto, aby zbylo pouze - snít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cloverdee cloverdee | 11. března 2008 v 6:58 | Reagovat

Přestože se to možná zdá pozitivní, mě ten konec totálně dostal. Hořkosladký.. Hodně hořkosladký..

Výborný, Rav. Krásnej příběh, skoro jsem nedýchala:)

2 Rael Rael | 11. března 2008 v 13:41 | Reagovat

Souhlas s cloverdee všemi tlapami- bylo to-tohle slova stejně dost dobře nevyjádří... je to úžasné protože je to příběh ze dna- vlka/havrana- zkrátka našeho světa. Nevím co by na něj řekl běžný čtenář- ale i mně se zsatavil dech- tohle zkrátka nepochází z běžného světa a běžného života- tohle je ten náš nejstarší příběh. A Vlk ti za něj děkuje...

3 strigga strigga | Web | 11. března 2008 v 18:50 | Reagovat

Já můžu jenom souhlasit s Rael a clover... já jenom - asi tě už znám dost dobře, abych to pochopila. Možná si to jenom namlouvám.... i moje duše už by se mohla po těch letech vrátit z toulek... létá si, na havraních křídlech...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com