Betonová Zem

16. března 2008 v 11:22 | Loriel RavenCrow |  →(ne)originální←
Zadání úkolu:
1) Dnes se zamyslete nad románem a zkuste si napsat jeho obsah. Znáte to, takové ty upoutávky na zadní stránce. Snažte se čtenáře zaujmout, aby právě po té vaší knize sáhl. Nu, do práce. :-)
2) Kousek románu také napíšete jako ochutnávku. :-)
Pět palců postačí. :-)

Příběh z budoucnosti, příběh o Zemi z betonu, kde už lidská duše ochladla. Lidstvo zapomnělo na to, co ho kdysi drželo při životě. Zapomnělo na naději, na hudbu, na tanec, na smích. Tito už žijí jen pro práci, větší mozkovou kapacitu a snad i proto, aby zapoměli poslední zbytečky toho, čím kdysi byli. Lidé jsou zlomení a zranění - ale na povrchu stále silní a obrnění.

V této bezútěšné době se začíná odehrávat náš příběh. Je skupina lidí, která ještě nezapomněla. Ti žijí spolu, zpívají, čtou staré knihy a básně, tančí... jsou mezi nimi i věřící lidé a lidé různě postižení. Zde se malují poslední obrazy, zde se pěstují rostliny. Právě v této zavržené skupině se nachází dívka, které si náhodou všimne jeden mladý muž "zvenčí". Co bude dál? Vyrovnají se rozdíly, i když se nespasí celý svět?

Čtěte o dramatickém střetu srdce a mozku, chladu a hřejivého tepla, které dokáže vydat pouze živoucí vztah. Čtěte o naději, která se zdá už zcela ztracena v nenávratnu. Čtěte o tom, jak se probouzí láska, rodí přátelství a rozrůstá milosrdenství.

Je poslední šance procitnout, betonová planeta země strádá... Pojďte objevit tajemství nového věku a jeho naději...



Ukázka:



Seděl na jednom z obrovských studených schodů, který ho šíleně studil.Oči měl snad skelné, upřené do šedivé dálky nad obzorem. Vítr zlehounka povíval, cítil to na tváři - nikde jinde se vítr neprojevoval.
V tu chvli něco uslyšel a napřímil se, jako by spolkl pravítko. Byl to hodně zvláštní. Nebyl to vrzot žádného stroje, nebyl to ani skřek nějaké lidské bytosti... Znělo to tak zvláštně, snad i příjemně. Nedalo mu to a vydal se za tím zvukem. Byl by přísahal, že v životě mu nic podobného cokoliv nepřipomělo.


Potichu šel podél stěn jednoho z domů, přibližoval se blíž a blíž... chvílemi vítr odvál zvuk jiným směrem, tudíž se on musel zastavit, aby nezabloudil někam, kde už zvuk podruhé nezaslechne. Po dlouhé cestě se dostal až k jedné z okrajových částí betonové aglomerace. Stál před prohlubní, kde nebyl beton. Byl tam sráz dolů. Klekl si, pak si lehl a odvážil se podívat přes okraj. To, co uviděl ho šokovalo. O těhlech podivínech už něco slyšel, ale ještě nikdy se s nimi za svůj život nesetkal.


Dole... Dole bylo zeleno, rostlo tam pár podivuhodných rostlin, které byly vysoké a on je znal pouze z vědeckého oddělení jejich archivu. Všude po zemi tam bylo zeleno, po kterém ti lidé šlapali.


Byli barevně oblečení, pár jich vířilo uprostřed toho zeleného čehosi do rytmu těch libých zvuků. Jeden starší muž přikládal ústa k jakési tyčce a jiná žena si drásala prsty o nějaké strunovité struhadlo - nicméně i on musel uznat, že ty zvuky jsou nadmíru příjemné. Dál od nich pak sedělo pár lidí do kroužku a mezi nimi pobíhalo nějaké chlupaté rezaté stvoření, které hlasitě mňoukalo a laškovně si s lidmi pohrávalo. Nad nimi stála žena s papíry v ruce a něco čmárala propiskou.


Všechno bylo tak barevné a živé, až se mu z toho udělalo zle. Zavřel oči a vysoukal se tam, kde se nemusel bát závrati. Podíval se do šedi budov a vzdychl si.


"Šedá je ušlechtilá a uklidňuje," špitl si sám pro sebe a měl se k odchodu. Zarazil se, protože u jedné zdi seděla dívka - a nebo mladá žena - usmívala se, broukala si a v ruce si pohrávala s nějakou vázanou knihou. Byla očividně od těch z jámy.

"Proč nejsi dole?" vyštěkl na ní on. Bylo pravdou, že z ní měl trochu hrůzu.

"A proč ty nejsi pták nebo motýl? Bylo by to veselejší!" zasmála se dívka a vstala. Zamávala mu knihou před nosem.

"Veselejší?" ušklíbl se. Trochu couvl, cítil se být ohrožen.

"Jak se jmenuješ? Řekni mi alespoň tohle," zaprosila.

"Jsem GI JACK 638, genetický inženýr na nejvyšším institutu," pronesl trochu povýšeně.

"Tak to já ti budu říkat třeba Gerarde. To je mnohem lepší," zasmála se dívka a ukázala bílé zuby.

"Co to je >>Gerarde<
"Jméno. Já jsem Claire nebo Marion - a číslo nemám,"; vtiskla mu do ruky knížku. "Vrátit!" dodala, zazubila se (dnes asi už po sté) a odběhla tam, kde do díry těch podivínů vedly schody.


Kolem města se stáhly olověné mraky. Začalo krápat a tak GI JACK 638 vytáhl deštník. Dole, i přes déšť, se stále zpívalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cloverdee cloverdee | 17. března 2008 v 8:48 | Reagovat

Hahaha, tak tohle je vážně dobré Rav.. Vážně, od doby, co jsem to dočetla, se pořád nablble usmívám:) GI JACK je zřejmě na nejlepší cestě stát se mým oblíbencem..

Mám hned dva dotazy smíchané s prosbami:P

1) Viď, že budeš s GI JACKEM někdy pokračovat? Prosím*smutně.pípá*

2) Mohla bys mi říct, kde tohle pořád bereš? Myslím ta zadání.. Teda, vím, že na jakémsi HOGu, ale třeba odkaz.. Asi bych se porozhlédla:)

2 Morgana Ehran Morgana Ehran | 18. března 2008 v 15:09 | Reagovat

to je vážně drobné... sice musím říct, že mi to v něčem (v čem asi?) připomíná Equilibrium... Cituschopní... no ale nicméně nápad dobrý a úryvek mě velmi zaujal, zvláště konec:)

3 Raven Raven | 18. března 2008 v 19:20 | Reagovat

Morgan: Jé, tak to nevím, to jsem neviděla/nečetla :) A děkuji :)

Clover: 1) tak to nevím

2) v článku nad tímto :)

A díky... taky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com