Bleskem zasažená

28. března 2016 v 23:20 | Raven |  Kapitola druhá
A dám ti poklady temnoty a skryté zásoby z úkrytů, abys poznal, že jsem to já, Hospodin, který tě povolávám jménem, Bůh Izraele. Iz 45, 3 (CSP)

Některé věci jsou nádherné takovým způsobem, až se jich ani nechcete dotknout - jako ta zahrádka v Krasoňově po cestě ke K-ovým do shromáždění. Za žlutým drátěným plotem, pod středně vzrostlými jabloněmi, které jsou sice plné pupenů, ale nekvetou ještě - tam na tom místě se někdy během Velikonoc otevřela země a vydala své poklady, které už asi rok skrývala. Prý se to děje zpravidla v pátek dopoledne.

Pestrá mozaika sněženek, krokusů a petrklíčů, prvosenek, talovínů, čemeřice a občasných zelených růžků budoucích narcisů a irisů. Jinak na trávníku není volného mísa, kam by se snad dalo šlápnout, ohnout záda a přiblížit obličej k té nádheře.

A já bych asi ani nechtěla tak blízko. Pohled z dálky totiž přidává celému obrazu rám: nebe tak modré, až se srdce svírá napůl hořce a napůl radostí, a oči, přivyklé náporu uplakané šedi minulých dnů, mžourají a mrkají, aby se pak otevřely do široka tak, aby se do nich vešlo co nejvíc jiskřivé nálady.

Jarní poslové tedy vstali z hlíny a nebe odkulilo mraky jak náhrobní kámen. Co vlastně vidím, je jeden velký poutač, přísilniční billboard, plakát. Reklama na vzkříšení. Chtěla bych si ji v sobě nechat napořád. Moje srdce už moc dlouho prahne po světle. Po nebi, které svou jasnou barvou proklamuje, že slunce dnes bude mít sílu - a budou se dít věci.
To slunce trochu prosvítá do mé temnoty uvnitř a lechtá myšlenku, která tam bydlí od té doby, co jí T. vyslovil při velkopátečním kázání: "Bůh už jedná." Už jedná v mé temnotě, jako probouzel cibulky a kořínky květin, a to dávno před tím, než jejich něžnobarevné hlavy protkaly trávník před cizím domem.

Chtěla bych konečně taky prorazit hlavou hlínu. Vykvést. Nechť má temnota září jako den, už brzo.


Ani tma před tebou není temná, noc ti svítí jako den, temnota jako světlo. Ž 139, 12 (CSP)
 

Epitaf pro bloK

23. srpna 2015 v 22:34 | Raven |  Kapitola druhá
Vážení přátelé...

Je mi trochu líto tohoto lehce seschlého místečka, které smutně visí v blogprostoru (údajně módní slovo) jako opuštěné vosí hnízdo... Tímto oznamuji (nejspíše jen sama sobě), že přichází třetí příspěvek roku 2015.

Potřebuju si totiž vyčistit blok čmárovník, abych si mohla pořídit nový. Za dobu, co pamatuji, je tenhle nejtrvanlivější. Dostala jsem ho na dorosotových Vánocích od jedné hodné dorosťačky a kamarádky, proto místo úvodu má na prvním listu jen "Díky, Áďo" - takhle velmi těžko zapomenu, kdo byl dárce. A od Vánoc až doteď poctivě sloužil.

Ne tedy, že by to byl nějaký extra tlusťoch, ale vešlo se mi tam axiální kódování a narativní analýza od pana mgr. bc. K, vešly se mi tam zápisky ze školení hlavních vedoucích táborů, vešla se tam jedna povedeně nakreslená rudbekie a taky plány na tábor (který se mimochodem hrozně vyvedl. Ale když už několikátou noc jektáte ve stanu zuby, tak už si na to začnete přïpadat prostě trochu zpohodlnělí). Je tam spoustu poznámek k mojí bakalářské práci - na jejíž téma jsem zapomněla, jen co jsem ji obhájila (ale rozhodně byla zajímavá, alespoň komise to tvrdila). Práce na ní bylo až běda, kvantitativní výzkum byla velká legrace, ale stejně se nakonec nejvíc a nejlíp smál nakonec on, a ne já. Čímžto také na blogu zaznamenávám velkou malou životní událost, že moje jméno je obohaceno o dvě nová písmenka - B a C. Není to terno, ale je ze mě kvalifikací sociální pracovnice, což není zlé. Teď ještě abych se stala sociální pracovnicí profesí a mohu zamnout ruce (své i vaše, bude-li ctěná libost. Nebo pošlu Adalberta.)

Zpět k oslavenci (nebo nebožtíkovi) - zažil toho zkrátka hodně, a i když to byly dost hubené měsíce, co se týče veršů, přeci jen se z něj něco vyždímat dá. A než ho zavřu pod postel do obrovské krabice od kozaček (Tamaris krabice, nejlepší krabice - taková rakev na čmárovníky), tak samozřejmě vyextrahuji to, co stojí alespň za jedno přečtení. Budiž mu tento příspěvek epitafem a malou, vděčnou vzpomínkou na velmi krušné časy mého života, které se mnou prošel.

Teď ještě chvilku, dojdu pro hadr a vytřu ten patologický patos, který odkapává z poslední věty.

Ha.

(Má láska k závorkám patrně nikdy nevvybledne.)

Pařát a klof,


Náležitá Umělecká Úroveň
Mohla bych zcela vážně psát
a přesně stříhat rýmy
a sako svým veršům jambem šít -
Mohla bych popřít že v mojí duši
je něco víc než linoryt:
Nejsem jen otisk slov a slůvek
nejsem jen stopa vyjetá
do měkké hlíny mých citů a hnutek
zašmodrchaná do světa

Budem
Občas mě naše "budem" pálí
jak zubní pasta na tváři
Otázky jak a proč a zda-li
se všechno jak má podaří

Nad rudbekií
Jako chůze ve tmě
kdy jdeš jenom po vůni
a zatoužíš alespoň kouskem oka
střípeček svitu zachytit
VE TMÁCH VZCHÁZÍ PŘÍMÝM SVĚTLO
a já bych se chtěla napřímit


Výchova k dialogu
"Dobrý den," řekla slečna Vina.
"Neznám vás," řekla Nevinnost.
"To je tím, že jsem vždycky jiná,
a masek nikdy nemám dost."


Redisperem
Každé ráno sbírám
kousky svého bledého obličeje
a přibíjím je na rám.
Kaligrafie nového dne
prozradí, kolik tuše myšlenek
se ještě nevylilo.


Otevřený dopis paní P.
Obložená nefritem a zlatem
asi z Nubie -
tak se Vám, milá paní,
asi špatně nežije.
A proč chcete věci, které nemůžete mít?
Až to na vás zase přijde,
zkuset myslet na nefrit!
Zkuset myslet na nefrit,
milá paní Potífarová.

*
Miluji Vás, pane,
a až se někdy stane, že rozdělíme postel
do dvou studených dek
Jsem si jistá, že se sejdem
na dně krabice
od sušenek

Toto není apríl

1. dubna 2015 v 22:50 | Raven
aneb opravdu jsem si vzpomněla na svůj drahý, zanedbaný, opuštěný blog. Docela dobře se mi píše. Jako vždycky, když se mi rozbije notebook (a už tři měsíce ho nikde nejsou schopni spravit), jako když mamce rozbiju tiskárnu, jako když mám zase antibiotika, jako když budu mít malou míru návratnosti dotazníků a jako když zase o půl třetí ráno nemůžu usnout. Ale není si na co stěžovat. To, že tak občas vypadám... to se holt nedá nic dělat.

A s těmi modrými konečky prstů jsem si zatím neporadila. Jen jsem si nalakovala nehty, aby se mě pořád lidi neptali, jestli už jsem mrtvá, nebo co mi je. Nebo jestli nemám svetr nebo jestli nechci loka z placatky.

Pomoc!


Osmdesát
Až budu jednou stará a vetchá
obložím se stovkami krásných knih
A budu chodit parkem a městem
a poslouchat, jak život umí být.
A můj milý, až bude starý,
prý chce být asi převozník
(prý chce být Cháron na Labi)
Co s tím mám dělat?
Určitě nic.
(Když ke mě se občas připlaví.)

Špatná
Stydím se za každou špatně načatou báseň
a pečlivě je schovávám za zpěněné moře křivek
vyvedených v inkoustu
Nevyslovená bázeň a kdo ví co všechno
(je toho přes spoustu)
nutí mne přeškrtat i svůj vlastní obličej
jako spoustou očních linek
Sama jsem svým kubistickým obrazem.

Da li la
Pak čisté víno nalila si
a smetla z klína jeho vlasy
do řas asi
vetřela si
trochu sazí
a slavnostně se slíbila
že nikdy
nebyli si zvláště drazí - -

Tak čistou vodu si nalila.
vždyť zrada chutná jako blín
svítiplin
a dlaně plné odřenin.
Z řas se sazí skápl tiše stín.
Už druhým rokem černě pláče
- a má proč.
Je Dalila.

K mé dočasné oslavě
Možná nechám svou duši sochat
do skla a nebo olova
Do dřeva ne, to je moc živé
to by má duše zpuchřela

Neruš mé kruhy
Moje kruhy pod očima
jsou jako Mariánský příkop
hluboké a temné
A moje myšlenky? Jako ryby živé z tamních řas:
malé
bledé
plaché
němé
a sežere je mořský ďas
 


Málo svatá drážní čtveřice

4. února 2015 v 12:47 | Raven |  Kapitola druhá
Vlaky. Mám je ráda. V mém žebříčku oblíbenosti by se skvěly někde nad nakupováním kosmetiky a pod návštěvami knihoven. Nevyměnila bych je za nic, tedy kromě chvílí, kdy cestu Pardubice - Praha (či naopak) stojím narvaná v uličce a tři lidé mi dýchají na krk (nebo šlapou na záda, přijde na to). Ale když si sednu, nejlépe k oknu, a za ním ubíhá již velmi známá krajina, mává mi za Českým brodem svatý Havel ze Štolmíře, je mi krásně. A dobře se mi tam píše.

Moc dobře. Ať už z Pardubic do Prahy, nebo z Prahy do Pardubic. Hlavně neusnout!

NaKrá,

Ztracená pádla
Za oknem jenom tma a občas
světýlko mrkne, zabliká
Vlak jede na čas.
Jako loďka
na kolejích vln přibitá.
Nebýt těch myšlenek, které pálí
prospala bych se dosyta

Odvaha neusnout
Občas bych si přála
heřmánkové spaní
s peřinou z meduňky
Místo toho mám sny
plné rzi a dlaní
které mi berou sílu vstát.

***
Chtěla jsem pochopit, co je krása
Chtěla jsem zjistit, zda se dá
zkrotit ta zrůda sedmihlavá
ta rozžhavená doruda
která v mé hlavě verše plodí
a zároveď je pojídá

Centimetry
Občas je nejdelší vzdálenost
z mojí postele na zem
A nejvyšší strop se klene
mezi mou matrací
a peřinou




Svlečená podzimní etuda

19. listopadu 2014 v 23:57 | Raven |  Kapitola druhá
Vážení přátelé!
Středně dlouhé až dlouhé cesty nejrůznějšími dopravními prostředky jsou pro mého Havrana to pravé ořechové (když tedy zrovna naschvál neusnu, což je typické hlavně pro pondělní rána). Za oknem míhající se svět se mixuje s dorážejícími myšlenkami a vzniká to pravé veršované smoothie...

No jo. Nikdo mě neměl seznamovat s termínem "sezónní afektivní porucha", protože to jen luplo a hned mám diagnózu.

Po Vánocích chystám zimní spánek. Na čase začít hloubit noru... ;)

NaKrá

Svlečená podzimní etuda

Ptám se všech holých polí zdali
naleznu v měsíci mlh svůj klid
Snad se jich kdysi i jiní ptali
a dokonalé siluety nahých stromů
jim zrcadlo mohly nastavit:

Na hraně měsíců kdy všechno usne
musíš sny držet a nepustit

Další články


Kam dál
















xdollfacex.deviantart.com





iheartjrock.deviantart.com
purgatori.deviantart.com